Treking > Treky, turistika > Jaro ve Slovenském rudohoří, horský trek na Slovensku - přechod Muránské planiny
Jaro ve Slovenském rudohoří, horský trek na Slovensku - přechod Muránské planinyMuránska planina (3)6.7.2012 | Jana Waldhauserová
Nyní nás čeká dlouhý, takřka nekonečný výstup Hrdzavou dolinou zpět na Muránskou planinu. Fádní výstup si ale umíme zpestřit. Hned za Muráněm odbočujeme ze žluté značky do ústí Suchého dolu a hledáme vstup do dolinky Piecky, která míří přímo pod skalní svahy rezervace Poludnica. Vede sem sice odbočka naučné stezky, ale značení končí ještě před vlastní dolinou na okraji louky. Dál už se spoléháme na vlastní orientaci. V Pieckách se skrývají malé skalní dutiny a jeskyňky, jejich otvory se černají vpravo na začátku rokle trošku výše ve svahu. Naší dcerku toto místo doslova nadchlo a mizí nám ve skalních skrýších. Okolí Piecek je zajímavé i pro botaniky tím, že tu časně zjara vykvétá vzácný kandík psí zub. Teď už je bohužel dávno odkvetlý, takže ho můžeme obdivovat leda na fotce na informačním panelu. Vracíme se zase na turistickou značku a míříme po asfaltové cestě k sevřenému ústí Hrdzavé doliny, která nás již z dálky zdraví strmými svahy a mohutnou skalní věží, zvanou prostě Tureň. Místy má dolina vyloženě skalnatý charakter, na Hrdzavém potoku nechybí malé vodopádky a peřeje. Nejcennější úsek rokliny je součástí rezervace. Dochovaly se tu i původní porosty bučin s přimíšenou jedlí, takže alespoň dolní část doliny odolala kůrovcové kalamitě, která jinak poškodila značnou plochu národního parku. Čtěte také: Jaro ve Slovenském rudohoří (2), treking Míjíme dřevěný srub s koňskými stájemi, na půdě by se dalo přespat, ale je to dost chladné místo. V blízkosti jsou dvě studánky. My jsme odhodlaní dojít až na útulnu na Nižné Klakové a jsme asi tak v polovině cesty. Celkové převýšení z Muráně až na Nižnou Klakovou činí 800 metrů! Později opouštíme dno doliny a po rozježděné lesní cestě plné bahna obcházíme obloukem závěr Hrdzavé doliny. Pamatuji, jak tudy vedl pěkný lovecký chodník, teď se likvidují napadené stromy a těžká technika má přednost. Závěr výstupu je nekonečný, neustále obcházíme žlaby a hřbítky spadající do Hrdzavé doliny a když už se zdá, že jsme pod sedlem Nižné Klakové, objeví se další žlab. Mezitím se setmělo. Konečně se cesta stáčí vpravo na horskou louku v sedle Nižná Klaková (1 200 m n. m.) a ze tmy na nás vykoukla silueta vytoužené dřevěné útulny. K naší radosti je srub opuštěný, teď uprostřed týdne jsou hory vylidněné, navíc jsou ještě velmi studené noci a moc lidí si netroufá bivakovat venku. V útulně nejsou kamna, takže uvnitř bude stejná zima jako venku. Z vyčerpání se do mě pouští zimnice, rychle tedy vybaluji spacák a další vrstvy oblečení a teprve pak následuje večeře. Ke spaní se ukládáme na dřevěné lavice, které jsou podél stěny srubu. Nutné jsou ale karimatky, jinak bychom k prknům přimrzli. Jakmile zhasneme baterku, obklopuje nás neproniknutelná tma, mráz a hrobové ticho. Dokonce i myši jsou ještě po zimě zalezlé a nešramotí. Okamžitě usínáme, dnešní překonané převýšení je znát. 7. den - toulání Muránskou planinouÚnava a tma ve srubu se postaraly o to, že spíme neobvykle dlouho a budíme se až o půl deváté. Slunce dávno září z modré oblohy a my vybíháme z vymrzlého srubu, abychom se vyhřívali na jeho paprscích. Ve stínu ještě leží jinovatka, ale na sluníčku je příjemně. Listujeme v návštěvní knize srubu, dlouho tu nikdo nespal, lidé se tu pouze zastavují, ale loňské léto byla útulna využívána hojně. Pro vodu je nutné sestoupit po žluté značce pod sedlo Nižné Klakové, kde je studánka. Rovnou jsme to spojili s návštěvou Skalné brány, z jejího vrcholu je nádherný pohled do doliny Dudlavky se skalnatou Malou a Velkou Stožkou. Dle mého názoru se jedná o nejodlehlejší a nejkrásnější kout národního parku. Tady se jaro teprve vkrádá, stromy jsou ještě bez listí a také modříny se teprve začínají nesměle zelenat. Nádherné panorama však kazí rozsáhlá paseka na Vysokém vrchu, následek vichřice a následného přemnožení kůrovce. Zajímavý je samozřejmě i vlastní portál skalní brány. Z jedné strany je tak mohutný, že se nevejde v celé velikosti do hledáčku fotoaparátu, z druhé ji uzavírá jen malé skalní okno. Vracíme se na Nižnou Klakovou. Nádherné horské sedlo utrpělo nedávnou těžbou kalamitního dřeva, kdy tu bylo velké skladiště klád. Celá louka je rozježděná od širokých pneumatik traktorů a tahačů. Šafrány přesto neohroženě vykvétají v kolejích po traktoru. Následuje vydatná snídaně a poté definitivně opouštíme sedlo pod nejvyšší kótou krasové planiny, kterou je Klak vysoký 1 409 metrů. Jeho zalesněný vrchol si proto nenecháme ujít, ať už máme sbírku různých nejvyšších vrcholů všemožných pohoří kompletní. Jakmile jsme se přehoupli přes nadmořskou výšku 1 300 metrů, ocitli jsme se podobně jako ve Stolických vrších v království zimy a objevuje se sníh. Mnohem zajímavější než samotný Klak je ale odbočka z červené značky vpravo, která návštěvníka dovede k okraji skalní stěny s krásným pohledem do hluboce zařízlé Hrdzavé doliny a na hřeben Stolických vrchů. Z doliny se ozývá kvílení motorové pily, ale tady nahoře je klid a pusto. Za kopcem Červená začínáme opět ztrácet výšku a sestupujeme k horské louce Čmierova polianka. Zde nám doslova vyráží dech záplava kvetoucích šafránů. Mezi fialovými květy se vzácně objevuje i bělokvětá forma, se kterou jsme se zatím nesetkali. Nejkrásnější trsy rostlin, které proráží i odtávající sněhová pole, fotografuji. Není to už daleko k bývalé hájovně Studňa, která před lety vyhořela a proměnila se ve zříceninu obrostlou keři. Okolí krasové polany ale tak úplně opuštěné není, ještě tu stojí krásná dřevěná lovecká chata a další zděná se skrývá v lesíku pod vydatným krasovým pramenem. Největší atrakcí na Studni je ale krasová propast Ľadová jama. Její závrtové ústí se skrývá v křoví vlevo od cesty poblíž ruin hájovny a upozorňuje na ní dřevěné ohrazení a informační panel. Z dřevěné vyhlídky lze nahlédnout bezpečně do propasti, z jejíhož nitra sálá ledový chlad a ačkoliv je květen, v puklině visí ledopád a dole je plno sněhu. Celková hloubka krasové jámy byla změřena na 24 metrů a celková délka jeskynní prostory činí 64 metrů! Nyní naše kroky zamíří do severní, méně navštěvované části národního parku. Necháme se vést zelenou a žlutou značkou ke skalnímu srázu okraje planiny. Nečekaly nás tu bohužel žádné výhledy, smrkový les cloní panorama Nízkých a Vysokých Tater, které jen probleskuje mezi stromy. V sedle Sitárovo se značky rozdělují a my se rozhodujeme pro zelenou a sestup do dolinky potoka Rácov. Je to dost odlehlá a málo navštěvovaná rokle. Rychle ztrácíme výšku a scházíme na dno údolí, když tu najednou před sebou vidíme něco příšerného! Zblízka poznáváme, že tu na cestě leží stržený jelen. Rozlitá krev ještě nestihla zčernat a mrtvola ani nezapáchá. Jelen má úplně sežranou svalovinu ze zadních běhů a otevřený hrudní koš je vyžraný až na kost. Vedle mršiny se povalují roztahané vnitřnosti - plíce, střeva a žaludek. Přední část těla je netknutá, chybí pouze oči a pučící paroží má místy okousané lýčí. Je to evidentní práce vlků, jelena uštvali dnešní noc. Jejich lovecká taktika spočívá v tom, že kořist zaženou do prudké rokle a zde ji dostihnou a zadáví. I tento jelen má prokouslé hrdlo. Vlci teď leží s přeplněnými žaludky někde opodál a spokojeně tráví. Vlčí hostina ale není ještě u konce, takže až vlkům vytráví, budou pokračovat. Sestupujeme dál k prostranství v závěru doliny, kde stojí útulný, nízký a prostorný lovecký posed, využívaný k odstřelu medvěda. Uvnitř je pro větší pohodlí lovců i kanape. Po lesní svážnici pokračujeme dolinou Rácova k rozcestí, na kterém zelenou opouštíme a dál budeme sledovat žlutou značku. Hned kousek za rozcestím objevujeme malebnou loveckou chatu Lapinka, což je ideální místo na opečení špekáčků, se kterými se vláčíme už z Muráně, ale dosud na ně nebyl čas. Od chaty je krásný pohled do lučinatého údolí Rácova, na loukách dosud kvetou plantáže šafránů a nad nimi vykukuje kousek hřebene Nízkých Tater. Zatímco rozjímáme u ohně, přijíždí k chatě auto a z něj vystupují dvě ženy. Mají chatu pronajatou, ale vůbec jim nevadí, že jsme tu i my. Naopak, přinesly z chaty skleničky a nalily víno a Jituška dostala celou bonboniéru čokoládových bonbónů. Nabízí nám i nocleh, ale na ten je ještě brzy. Loučíme se a pokračujeme na Strundžaník (902 m n. m.). Tento úsek je dost nepřehledný, značku ztrácíme, ale později se na ni zase napojujeme. To už se dostáváme na první z horských pastvin, které se táhnou směrem do sedla pod Gindurou. Slunce konečně vykouklo z mraků a jeho šikmé paprsky ozařují podvečerní krajinu. V sedle stojí nový lovecký posed, který nám slouží jako jednoduchá rozhledna. Nádherný výhled je nejen na hřeben Nízkých Tater za údolím Hronu, ale i zpátky na skalnatý severní okraj Muránské planiny. Ještě hezčí pohled by mohl nabízet vrcholek kuželovité homole sousedící Gindury (1 098 m n. m.), kam vede značená odbočka a v mapě je dokonce vyznačen výhled. Jenže to, co slibovala mapa, není dávno pravda. Původně holý vrcholek byl vysázen před lety modříny a dnes tu roste hustý les. Omezený výhled skrz větve je na Královu holi, Orlovou, Andrejcovou a Vápenici, ale na fotku to rozhodně není. Ztracené výhledy na Nízké Tatry však vynahradí sedlo pod Gindurou. Končí tu i lyžařský vlek a sjezdovka z Pohorelské Maši. Nám se dolů do civilizace na noc sestupovat nechce, proto táboříme přímo v sedle. Přichází další chladná noc, ale není zdaleka tak studená, jako ta v útulně na Nižné Klakové. 8. den - a opět na Muránskou planinuBudí nás jarní sluníčko, které ale brzy mizí v nasouvající se oblačnosti a okolní krajina ztrácí jiskrné barvy. Sestupujeme strmou sjezdovkou, její převýšení činí 300 metrů na asi jednom kilometru délky. Jelikož nám opět dochází zásoby, musíme nakoupit. Dole v Pohorelské Maši jsme přes státní svátek ještě stihli otevřený obchod, ale chleba tu nemají, berou ho pouze na objednávku. To je problém, jelikož máme před sebou ještě čtyři dny v horách a pečivo potřebujeme. Řešíme to různými suchary, rohlíky, oplatkami, načež nám jedna paní přenechala půlku chleba. Když slyšela o našem problému, jednoduše nám přinesla vlastní zakoupený chléb do autobusové zastávky a nic za něj nechtěla. Těší nás dobrota zdejších horalů, kteří se s vámi dobrovolně rozdělí i o jídlo. Jiní nám zase nabízí, že nás svezou do Pohorelé, kde by snad chléb mohli mít. Děkujeme za ochotu, ale s jídlem už vystačíme, navíc máme namířeno opačným směrem. Čekáme na autobus do Červené Skály, vlak zrovna žádný nejede. Přistupujeme do poloprázdného autobusu, kde sedí kromě cikánského obyvatelstva staré ženy v krojích. Jedou do rázovité obce Šumiac či do Telgártu. My vystupujeme jako jediní na odbočce do Šumiace nad nádražím v Červené Skale. Začíná tu několik značených cest na Muránskou planinu. Důvodem je fakt, že je odtud nejsnadnější nástup do hor, nadmořská výška nádraží činí 824 metrů. To je oproti Muráni s výškou pouhých 394 metrů podstatný rozdíl! Lákavá je i dlouhá, modře značená trasa na hřeben Nízkých Tater, konkrétně na Královu holi, ale tam je ještě dost sněhu. Na nádraží si zjišťujeme, kdy tu zastavuje rychlík Horehronec (jediný rychlík z Košic do Bratislavy, co touto tratí jezdí a zastavuje kupodivu i zde). Jelikož nádražní bistro, kde se kromě flaškového piva prodávají i jízdenky, je zrovna zavřené, nic nás tu už nedrží. Procházíme Červenou Skalou, což je sice jen malá osada s pilou, ale přitom již od středověku důležitá dopravní křižovatka. V ústí doliny Trsteník, která se zařezává hluboko do vápencové desky Muránské planiny, je velký kamenolom. Naše zelená značka ho obchází velkým obloukem a postupně zdolává strmý svah okraje Muránské planiny. S narůstající výškou se nám postupně odkrývá pohled na Královu holi a Stolické vrchy. První zastávku jsme si dopřáli až u lovecké chaty a lesního palouku Kamzíček. Nepořádek okolo chaty svědčí o tom, že se tu odehrál bouřlivý Silvestr. Stoupání je za námi a teď nás čeká pochod mírně zvlněnou plošinou, která skrývá nejedno krasové překvapení. Svým charakterem se příliš neliší od krasových planin Slovenského krasu, rozdíl je jen v podnebí, vegetaci a nadmořské výšce. Opuštěnost tohoto horského koutu vyhovuje i velkým šelmám, kromě vlků a medvědů tu žije i rys. Pomalu hustým lesem, plným vápencových skalek a závrtů, přicházíme k nádherné horské louce. Vpravo u lesa stojí lovecká chata Lopušná, stejně se jmenuje i louka a kopec po pravé straně za chatou. Okouzleni místem shazujeme batohy a osvěžujeme se ze studánky, která je krasovou vyvěračkou. Sotva se však voda ocitla na povrchu zemském, už zase mizí v propadání v neznámého podzemí. Celá louka je považována za krasový úval, obklopený nevysokými kopci. Další pozoruhodné krasové útvary jsme měli možnost vidět v krasovém úvalu Šindliarka, kam nás vedlo další pokračování zelené značky. Louku tu pokrývá systém trychtýřovitých kráterů - závrtů. Po jejich bližším prozkoumání jsme zjistili, že jeden z nich by se dal považovat za regulérní propast, neboť končí skalní průrvou, která má pokračování. V literatuře je na Šindliarce uváděna propast hluboká 20 metrů, ve které se po celý rok udržuje sníh a led. A teď zjara v ní byla samozřejmě spousta sněhu. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:+ Jaro ve Slovenském rudohoří (2), treking+ Jaro ve Slovenském rudohoří (1) + Putování Slovenským rudohořím (3), trek přes Sihlianskou planinu, Klenovské, Balocké a Málinské vrchy + Putování Slovenským rudohořím (2), přes Sihlianskou planinu, Klenovské, Balocké a Málinské vrchy + Putování Slovenským rudohořím (1), přes Sihlianskou planinu, Klenovské a Balocké vrchy + Jubilejní 30. ročník putování tentokrát ve Slovenském rudohoří + Slovenské rudohoří není pohoří!, popis a vymezení |
|