Chopok, Skalka a Vajskovský vodopád, úžasná a nezapomenutelná túra v slovenských Nízkých Tatrách

Dvoudenní trek neznámou částí Nízkých Tater

Nízké Tatry. Mohutná hradba hor lemující z jihu historický region Liptova. Ohromné pohoří překračující ve svých nejvyšších partiích výšku 2 000 metrů. Pohoří důvěrně známé trekařům a turistům. Přesto je to pohoří, ve kterém nalezneme nejen Bohem, ale i turisty zapomenuté partie, které nejsou o nic méně atraktivní než ty nejnavštěvovanější částí Nízkých Tater.

Chopok, Dereše, Poľana. To jsou notoricky známé a hojně navštěvované vrcholy. Kdo z vás ale navštívil vrcholy jako Skalka, Žiarska hoľa a nebo Vajskovský vodopád? Ano? Tak dál již číst nemusíte. Článek je určen těm, kteří by rádi v Nízkých Tatrách navštívili něco dosud nepoznaného.

Popsaný okruh si dovolím přiřadit k tomu nejkrásnějšímu, co v Nízkých Tatrách můžete spatřit. Tato krajinově doslova velkolepá túra vyžaduje ale dobrou kondici, orientační schopnosti a také dobré počasí. Průměrně zdatnému trekaři trasa zabere dva dny, neboť měří téměř 50 kilometrů, což je dobrá polovina hřebenovky Nízkých Tater. Běžci to sice zmáknou za den, ale myslím, že si krás okolní krajiny příliš neužijí. Určitě ne tak jako my.

Start na Srdiečku, Kosodrevina

Od hotelu Srdiečko (1 213 m), který se nachází nedaleko Trangošky, vyrážíme na těžko. Sice bychom výstup mohli ošvindlovat lanovkou na Kosodrevinu, ale máme dnes času dost, tak nač spěchat. Přes sjezdovku a následně pěkným lesním chodníkem se asi po půlhodině dostáváme k horní stanici sedačkové lanovky na Kosodrevině.

• Celká délka treku 47 km
• Celkové převýšení na treku 3 200 m

V bufetu na vrcholové stanici sedačky Srdiečko - Kosodrevina dáváme pivo s kofolou a kocháme se úžasnými výhledy k hřebeni Veľký Gápeľ, v jehož útrobách se skrývá známá jeskyně Mŕtvych netopierov. Vidět je i Ďumbier, Skalka na západě a na jihu hřebeny nekonečného Slovenského rudohoří. Hned vedle je známá chata Kosodrevina (1 494 m), tradičně uzavřená. Provozovatelé opět nezklamali… Jsem tady po x-té a Kosodrevinu otevřenou jsem ještě nezastihl.

Po pivku míříme po žluté turistické značce na Chopok, druhý nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Výstup po žluté je úmorný a nekonečný. Na rozcestníku Magistrála, kosodrevina (1 520 m) píši, že je to na Chopok hodinu a padesát minut. Stíháme to sice dříve, ale slunce nás nemilosrdně vysušuje. Navíc výstupová trasa je rozbitá a rozježděná, developeři tady za pomoci bagrů, vrtulníku a dokonce trhaviny budují nové pisty, sjezdovky a lanovku na Chopok (2 024 m). To používání trhavin na lámání skály mě v národním parku docela překvapilo.

Chopok a Kamenná chata

Konečně jsme u Kamenné chaty. Dáváme pivo a dobrou kapustnicu a opět si užíváme krásných výhledů a sluníčka z vyhlídkového ochozu. Jen ta kanonáda jako u Verdunu a prolétávající vrtulník výsledný dojem poněkud kazí. Obhlídneme ještě torzo bývalé rotundy, které je v demolici uvolňujíc místo nové budově budované lanovky, a již raději opouštíme tuto poněkud hlučnou samotu.

Míříme k západu po hřebeni. Nejprve na vrchol Dereše (2 004 m) a pak přes kótu 1 932 m) do Sedla Poľany (1 837 m), kde se od severu napojuje žlutá značka z Demänovské doliny.

Po levé ruce se táhne hřeben vrcholu Pálenica (1 654 m), který odděluje Vajskovskou dolinu a Bystrou dolinu. Na jeho úbočích jsou rozsáhlé paseky. Nevím, zda-li tady řádil kůrovec a nebo těžaři pokrývají zvýšenou poptávku po dřevě. Po chvíli se objevuje hřeben vrcholu Bôr (1 888 m), jehož lesy ve směru od Jasné potkal podobný osud.

Poľana a Kotliská

Sluníčko hřeje a výhledy jsou jedinečné. Na seberu je vidět celou hradbu Tater, od Západních Tater až po Slavkovský štít ve Vysokých Tatrách. Úchvatný je pohled do širokého kotle závěru Demänovské doliny. V popředí se krčí vápencový vrchol Siná (1 560 m), dále na sever Chočské vrchy, Velký Choč a dokonce Malá Fatra s dobře viditelnými Rozsutci i dalšími vrcholy.

Na obzoru je vidět i Babia hora a Pilsko, nejvyšší vrcholy Oravských Beskyd. Na jihu je na oplátku vidět Ľubietovský Vepor, Poľanu a řada dalších atraktivních vrcholů. Úplně na horizontu je vidět dokonce hřeben Mátry, nejvyššího pohoří Maďarska. V protisvětle se pak schovává Skalka (1 980 m) a Chabenec (1 955 m). Ze Sedla Poľany se také otevírá krásný pohled na hřeben směrem k Chopku, jenž je dramaticky nasvícen.

Na vrchol Poľana (1 890 m) je to kousek a stoupání je mírné. Na Polaně se připojuje žlutě značený turistický chodník z Bôru, jenž patří k několika málo, na něž se vztahují sezónní uzávěry. To z důvodu ochrany přírody, respektive z důvodu ochrany kamzíků. To určitě každý správný turista dokáže pochopit a respektovat.

Na Polaně se hřeben stáčí k jihu, chodník vede do širokého a mělkého Krížského sedla (1 775 m), kde se připojuje modře značený traverz z Kosodreviny. Cestou do sedla se otevírají krásné pohledy na Skalku, do ledovcových kotlů Skalky v závěru Vajskovské doliny a na severu pak do lesnaté Paludžanské doliny poznamenané těžbou antimonu.

Ďurková

Z Krížského sedla následuje táhlé stoupání na vrchol Kotliská (1 937 m) kolem nenápadného hrobu neznámého vojáka z období SNP, na který upozorňuje malá bronzová tabulka. Na rozcestí pod vrcholem Kotliská se hřeben opět prudce láme, hřebenovka pokračuje k západu. Zároveň se tady napojuje žlutě značený chodník od vrcholu Skalka. Přestože se pomalu blíží večer (se Srdiečka jsme vyráželi krátce před polednem), pokračujeme na vrchol Skalka po nádherném chodníku vinoucím se po ostrém travnatém hřebeni s pohledy do hlubokých kotlů v závěru Vajskovské a Lomnisté doliny.

Míříme vzhůru na Skalku fotografovat kamzíky, kteří si tuto klidnou oblast oblíbili. Do noci je však nutné se vrátit na Kotliská a přes Chabenec (1 955 m) sejít na útulnu Ďurková, která je nejbližším místem, kde lze legálně v této části národního parku přespat. Před tím si ale ještě užijeme západu Slunce i kamzíků, kteří byli velice zvědaví a málem nás ušlapali.

Největší slovenský treker Miro z Banské Bystrice, jenž mi dělal společnost na tomto treku (na jeho části) se již obával mrazivého a větrného bivaku vezmouc si letní spacák a nemajíc ani žďárák pro širákování. Absolutní nepřipravenost a neznalost podmínek v horách. Příště dostane přesný rozpis věcí, které si s sebou vzít.

Západ Slunce byl fantastický, doprovázený východem Měsíce krátce po úplňku. To vše pak doplnilo stádo kamzíků. Nakonec vše nejlépe dokreslují doprovodné fotografie, slovy by se daly jen těžko popsat.

Změna počasí, sestup z hřebene

Po větrném noclehu je znát, že se počasí začíná měnit. I v noci se po obloze honily mraky, skrz které prosvítal Měsíc a hvězdy. Studená fronta (která se změnila spíše na frontu okluzní) přinesla oblačnost a navíc přišla o půl dne dříve, než na svém webu věštil SHMÚ. Vrcholky hor se halí do mraků, východ Slunce je dramatický.

Ráno je nutné se přes Chabenec vrátit na Skalku, což čítá dobrou hodinu a půl pochodu a dobrého půl kilometru převýšení. Pořád jsem měl dojem, že na Skalku byl chodník sezónně uzavřen, avšak na odbočce ani dále po trase není žádná tabule se zákazem, tak jako je tomu třeba na vrcholu Poľana. Ze Skalky pak pěkný chodník vede na plochý travnatý vrchol zvaný Žiarska hoľa (1 841 m). Z této části bočního hřebene se otevírají nezvyklé pohledy na hlavní hřeben Nízkých Tater.

Žiarskou holí to však nekončí, výškové metry budu ztrácet i nadále. Přes Bosorky a vrchol Žiar (1 408 m) dále klesám. Tentokráte sám, neboť treker Miro se vrátil po hřebeni a traverzem na Kosodrevinu, kde máme odpoledne sraz. Výhledy jsou i odsud docela zajímavé.

Brzy však mizím v lese a přes Sedlo pod Žiarom a Páleničku sestupuji na Strmý vŕštek (809 m), kde se napojím na žlutou TZ, která mě společně se žlutou vede doleva (k východu) na rozcestí Črmné ve Vajskovské dolině. Jsem na zpevněné cestě, která poměrně fádním výstupem vede do nitra Vajskovské doliny po zelené turistické značce.

Vajskovská dolina a Vajskovský vodopád

Asi po půlhodině se objevuje rozcestí Dve vody, kde se připojuje Kulichova dolina. V ní je památník obětem laviny, lesním dělníkům, kteří tady přesně na MDŽ, 8.3.1956 zahynuli. Celkem 16 dělníků (z toho dvě ženy) tady zahynulo v mohutné lavině, která spadla do míst, kde by to nikdo neočekával a kde před tím žádná známá lavina nespadla. Bohužel i takový je život v lese… Tento památník si však necháme na příště, dnes mám opravdu naspěch. Vždyť dnešní etapa měří přes 30 km!

Další cesta je poměrně dlouhá a nudná. Jedině že byste tady potkali nějakého toho medvěda. Já tady potkal pouze těžaře, kteří sváželi vytěženou kulatinu. Konečně se dostávám na rozcestí Pálenica (1 070 m), kde se chodník stáčí doprava přes Vajskovský potok. Ten se dá lehce překonat po dřevěném můstku.

Hned za potokem je odbočka žluté TZ, ke které se musím od Vajskovského vodopádu vrátit. Vpravo na okraji lesa je uzavřená chata, po levé ruce pak turistický přístřešek s ohništěm. Pěkná louka umožňuje výhled k hlavnímu hřebeni.

Další cesta je docela pěkná. Vede sice téměř stále lesem, ale v závěru z luk se odkrývají nádherné výhledy na hlavní hřeben a především na skalnaté svahy a žebra Skalky a vrcholu Žiarska hoľa. Brzy ráno jsem na jejím vrcholu fotil východ Slunce… Ušel jsem takový kousek a v nohách mi přesto přibylo nepočítaně kilometrů.

Nízké Tatry jsou po Tatrách druhým nejvyšším pohořím Západních Karpat. Jestliže v případě výšky obsadily Nízké Tatry druhé místo (v turistickém pojetí se obvykle uvádí čtvrtá příčka po Vysokých, Západních a Belianských
Tatrách - podcelcích Tater), pak v případě celkové rozlohy zaujímají regulérní místo čtvrté - po Podunajské pahorkatině, Ondavské vrchovině a Volovských vrších. A skutečně Nízké Tatry jsou jedním z nejrozsáhlejších pohoří nejen Slovenska, ale celých Západních Karpat «

Přecházím potok a míjím louku plnou lopuchů a bohužel již rozpadlou salaš. Bivak byste tady nedali. Jsou tu jasné stopy bývalé pastvy dobytka v této oblasti. Její úplné vytlačení byl, podle mého, trochu neuvážený krok. To je ale na jiný článek.

Konečně se objevuje tabulka Vajskovský vodopád (1 260 m), od které to je k samotnému vodopádu již jen asi 200 metrů. Návštěva vodopádu opravdu stojí za to. Je poznat, že mnoho lidí tady nechodí, chodník není nijak moc prošlapán.

Výstup pod Dereše a traverz na Kosodrevinu

Od Vajskovského vodopádu se stejnou cestou vrátíme na rozcestí Pálenica. Les je asi původní, smrky a jedle jsou promíchané buky a dalšími listnáči, což je rozdíl oproti většinovým smrkovým monokulturám. Kousek před ním odbočuje doleva lesní cesta, po které se rovněž dostanete na žlutou značkou vedoucí na rozcestí Dereše. Pokud si netroufáte, jděte přes Pálenicu.

Žlutá spojka stoupá poměrně strmě, je potřeba překonat 433 výškových metrů na poměrně krátkém úseku. Zhruba za hodinu se dostávám na rozcestí u Drevenice pod Derešemi (1 503 m), ze které bohužel nezůstalo téměř nic, pouze zbytky trámů válejících se po zemi a zarůstající trávou a maliním. Tady pokračuji vpravo po modré turistické značce, která vede od Krížského sedla na Kosodrevinu a pak dále k Chatě M. R. Štefánika.

Modrý traverz je docela pohodový. Od Drevenice pod Derešemi se otevírají velkolepé výhledy na Kotliská, Skalku a Žiarskou holi. Fotím a fotím, takové počasí a barvy jsem tady ještě nikdy neměl. Je potřeba toho využít. Po chvíli se objevuje limbový háj, poměrně rozsáhlé porosty borovice limby (Pinus cembra), která je i v Nízkých Tatrách vzácná.

Konečně se objevuje sedlo Príslop (1 518 m), které je důležitou křižovatkou turistických cest. S modrou značkou se tady kříží žlutá turistická značka. Jedna vede na Dereše (2 004 m), druhá pak k jihu na hřeben s vrcholy Pálenica (1 654 m) a Baba (1 617 m). Ten si však nechávám na příští trek v této oblasti.

Chodník vede nyní téměř po rovině. Je tak čas kochat se krásnými výhledy, kterým dominuje Ďumbier, nejvyšší hora Nízkých Tater. Přes rozcestí se žlutou TZ, která vede na Chopok mířím dále. Konečně se objevuje Chata Kosodrevina, kde se opět setkávám s největším slovenským trekerem Mirem, se kterým již společně sestupujeme nazpět na Srdiečko, kde náš dvoudenní poměrně náročný a dlouhý trek končí.

Trasa treku je poměrně náročná. Velké převýšení, možné menší orientační problémy v oblasti Vajskovské doliny a mimo Kamenné chaty na Chopku v počátku treku a útulny Ďurková nemožnost povoleného nouzového bivaku. Velkou výhodou je (mimo hlavního hřebene) větší množství pramenů s pitnou vodou (v okolí Kosodreviny, v okolí sedla Príslop a ve Vajskovské dolině.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.