Poľana a Veporské vrchy, přechod slovenských pohoří na pomezí středohoří a rudohoří

Hory a turistika na Slovensku

Komplex Slovenského rudohoří, táhnoucí se od Košic až k Bánské Bystrici, je pro mne pro svou relativní nedotčenost a malou navštěvovanost nejoblíbenějším slovenským pohořím. Pravidelně tam s kamarády z VHT Opava jezdíme. Tentokrát jsme se rozhodli přejít Polanu (Slovenské středohoří, pozn. red.) a Veporské vrchy.

Vyjeli jsme z Opavy brzy ráno pouze tři, Martin, Vláďa a já. Už ve čtvrt na dvě odpoledne stojíme na konečné autobusu za vesnicí Iviny-Suchohradná a nahazujeme batohy. Zelená značka nás vede lesem a později strmou strání až na sedlo Príslopy, kde chceme pro dnešek končit.

Při hledání vody potkáváme houbaře, ze kterého se vyklubal člen VHT z Detvy. Ten nám ochotně radí, kde je voda a zavádí nás k malému opuštěnému srubu, kde se dá skvěle přespat. Večer nad hlavním hřebenem Polany zuří bouřka, ale my jsme v suchu a teple.

Ráno nás čeká strmé stoupání po žluté směrem k chatě Na Polaně. Cestou se zastavujeme u cedulí naučné stezky a v půl desáté docházíme k chatě, což je vlastně hotelový komplex, kam vede asfaltka, takže všude plno aut a autobusů, výfukové plyny, prostě konec idyly. Po krátké zastávce na doplnění tekutin proto rychle mizíme po červené loukami a lesem na sedlo Priehybina a odtud strměji na hlavní vrchol Polana (1 458). Od sedla jsme pak celý den už nepotkali nikoho.

Na vrcholu čekáme na Vláďu, který měl celý přechod pomalejší tempo, a pokračujeme po hřebeni přes Strungu a Kopce do sedla Jasenová, kde jsem naplánoval další nocleh. Cestou obdivujeme tisíce malých kovových broučků na listech, odbočujeme k vyhlídkám z hřebene, míjíme dokonce hrob z dob SNP a hlavně nacházíme spousty hub, které musíme bohužel nechat na místě. V sedle Jasenová ale voda, naznačená na mapě, nikde není, přestože hledáme velmi důkladně v širokém okolí. Proto pokračujeme dál a náhoda nám opět přeje.

Pod vrcholem Hájny grúň objevuje Vláďa loveckou chatu s dvěma verandami, za chatou pramen vody, u chaty posezení. Ideální místo. Konečně můžeme i sbírat houby a vylepšit si jimi jídlo. K večeru se objevuje lesník, ale je velmi přátelský a po krátkém rozhovoru a varováním před medvědy nám přeje dobrou noc a zítra šťastnou cestu. Noc je plná hvězd, medvědi nikde, jen myši podnikají několik nájezdů na Vláďův proviant.

Ráno je opět slunečné a rosa na trávě se třpytí jako diamanty. Jdeme loukami a pak lesem až na skalnaté bradlo Lubietovského Veporu. Na vlastní vrchol se dostáváme po malé horolezecké vložce. Odtud vede mírný hřeben lesem, kde musíme každých 20 metrů přelézat vývraty. Docházíme až na vrchol Hrb, který je údajně geografickým středem Slovenska. Jsou odtud nádherné výhledy do okolí. V hloubce pod námi je Chata pod Hrbom, náš další postupný cíl.

Strmě sestupujeme až k chatě, kde opět doplňujeme tekutiny. Na náš vkus je tu ale příliš mnoho lidí, navíc vypadají jako nějaká indická sekta (nemluví, jen chodí v malých kruzích a zřejmě meditují), takže se zvedáme a pokračujeme v sestupu. Nad Hrbem se v tu chvíli rozpoutá bouřka. Zase jsme měli štěstí. Být o hodinu pomalejší, jsme na hřebeni v tom nejhorším. My jdeme v suchu, ale u hájovny Tri vody je vidět, že déšť byl vydatný, všude je mokro a potok je silně rozvodněný.

Prohlížíme si první vysokou pec v Uhersku z roku 1798 a pak pokračujeme směrem na Hronček. U hájovny Endreska začíná pršet, takže se schováváme pod přístřešek a odpočíváme. Asi za hodinu déšť ustává a my pokračujeme kolem vypuštěné přehrady a pak už stoupáme směrem na Zákluky. Pod vrcholem je seník, ale voda nikde, takže přecházíme vrchol a docházíme až k salaši pod ním.

Salaš je ale ve velmi zuboženém stavu, polovina chybí, všude nepořádek a střepy, zanesený pramen sotva teče. Přespal jsem tu před třemi lety, kdy bylo všechno v perfektním stavu. Asi je tu příliš blízko k civilizaci, správný turista by tohle nikdy neudělal. Voda je ale jen tady, takže vaříme a ukládáme se ke spánku. Martin s Vláďou spí uvnitř, já raději rozbaluji spacák venku.

Ráno nás opět probouzí hezký den a my vyrážíme po hřebeni směrem na Tlstý javor. Cesta vede loukami a lesy a většinou je silně rozbahněná od ovcí ze salaše, kterou míjíme pod Obrubovancem. Na Tlstém javoru musíme asi kilometr po asfaltce, ale pak už červená opět odbočuje do lesů a luk. Orientace je sice obtížnější, ale protože jsem tu už šel před třemi roky opačným směrem, nemáme větší problémy, užíváme si hezkého dne a obdivujeme krásný pohled na hřeben Polany, který jsme v minulých dvou dnech přešli.

Pod vrcholem Sedmák bereme vodu ze studánky u dřevěnice ochotných lidí a v sedle Kysuca potkáváme první dva skutečné turisty za celou dobu. Jdou opačným směrem. Vláďa se opět opožďuje, tak po nich posíláme vzkaz, kde počkáme a pokračujeme na vrchol Tri chotáre. Protože Vláďa má dnes krizi, začínáme hledat místo na přespání. Při sestupu docházíme ke křížku, u kterého je šipka "VODA 100 m".

Podle šipky se dostávám až k zabedněné dřevěnici, kde je pramen, posezení a spousta místa pro stany. Vracím se, čekáme na Vláďu a pak společně jdeme ke dřevěnici. K našemu překvapení je tam jeden člověk, ale zve nás dál a dovoluje nám zůstat. Prý není majitel, jen jeho přítel, ale vše venku je nám k dispozici. Po hodině odchází.

Martin a já stavíme stan a Vláďa se rozhoduje nocovat pod malým přístřeškem. K večeru najednou přichází parta mladých lidí, ze kterých se vyklube syn majitele Janko s přáteli. Už o nás vědí a jsou velmi přátelští. Přišli si jen vynést zásoby na víkend. Večer odcházejí s tím, že přijdou až za dva dny. Je jasno a klidno. Chvíli před půlnocí ale přichází bouřka a začíná ostrý test našeho stanu Beskyd.

Bouřka a liják zuří celou noc a celý den až do osmnácté hodiny večerní, takže se povalujeme ve spacácích a nudíme se. Stan je skvělý, nikde ani kapka. Vláďa je sice mokrý, ale náladu mu to nekazí, protože má zase nádherné výhledy do údolí. Večer bouřka ustává, takže konečně vaříme a v tom přichází opět Janko s přáteli, už jich je devět. Kvůli dešti nešli plánovaný dvoudenní trek a přišli vynesené zásoby zkonzumovat rovnou.

Zvou nás dovnitř a začíná skvělý slovensko-český večírek. Kytara, u níž nás reprezentuje Martin, je ve stálé permanenci společně s tahací harmonikou, popíjíme vínko a zpěvy se linou dlouho přes půlnoc. Přestože my tři jsme o 20-30 let starší, všichni si výborně rozumíme. Přátelské vztahy dvou národů v praxi. Nakonec se ale jdeme spát, protože brzy ráno chceme vyrazit na další cestu.

Vstáváme opět do krásného dne. Loučíme se s Jankem a vyrážíme směrem na Klenovský Vepor. Cesta se vine lesem zprvu mírně, ale od odbočky k prameni strmě a před závěrečným výšvihem na vrcholový hřeben takřka kolmo. Pak už po plochém hřebeni docházíme na vrchol. K mému nemilému překvapení tu už ale není vyřezávaný Jánošík v životní velikosti s valaškou, který strážil vrchol ještě před třemi lety. Lidé zničí nebo ukradnou všechno! Pokračujeme až k výhledu s kovovou rozhledovou růžicí. Máme celé Veporské vrchy i s širokým okolím jako na dlani.

Následuje zprvu strmý a později mírný sestup až na sedlo pod Vartou a dále lesem přes rezervaci Klenovské blatá až na sedlo Machniarka. U pramene v sedle odpočíváme a potom sestupujeme po žluté značce do Oravské Polhory doplnit zásoby. Cesta je ale od sedla Chlpavica tak mizerně značena (či spíše neznačena), že postupujeme jenom podle mapy a intuice. Nakonec šťastně nacházíme odbočku v lese a zde, kde se z pěšiny nedá nikde uhnout, je značka doslova na každém druhém stromě. Asi značili odspodu a na konci lesa jim došla barva.

Docházíme úmorným klesáním do Pohronské Polhory a doplňujeme zásoby. Autobus na sedlo Zbojská nám ujíždí před nosem, vlak jede až za dvě hodiny a tak se rozhodujeme přespat v Pohronské Polhore a ráno pokračovat. V krčmě hladce dojednáváme nocleh u místního občana. Ve vlastních spacích pytlích, zato s teplou sprchou, kuchyňkou a televizí, vše jen za 100,- SK na osobu. Večer se opět dává do deště a předpověď počasí je velmi nepříznivá. Až později jsme se dozvěděli, že začaly záplavy na Slovensku i v Čechách.

Ráno se budíme do hustého deště. Po vyslechnutí nejnovější předpovědi počasí a krátké poradě se rozhodujeme ukončit letošní přechod o dva dny dříve. Necháváme našemu dobrodinci klíč na dohodnutém místě a za vydatného lijáku vyrážíme na nádraží. Pak přijíždí vlak a my definitivně, ale jen pro letošní rok, necháváme tento krásný kout Slovenska za zády.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.