Poľana, hřebenovka jedinečného slovenského pohoří v sopečném Slovenském středohoří

Přechod hlavního hřebene pohoří

Pohoří Poľana se rozprostírá jižně od západní části Nízkých Tater a běží o nejvyšší sopečné pohoří na Slovensku. V době třetihor se zde totiž nacházel stratovulkán o průměru osmnácti kilometrů, který se dnes řadí mezi největší vyhaslé sopky ve střední Evropě.

I proto v oblasti najdeme převážně vulkanické horniny jako andezity, riolity či tufity. Porostu vládnou lesy listnaté, smíšené i smrkové a zvláštní pozornost si zasluhuje pralesovitá smrčina, díky čemuž bylo uvedené území o rozloze 20 360 ha vyhlášeno v roce 1981 chráněnou krajinnou oblastí.

My jsme se rozhodli zdolat hlavní vrcholovou partii, a proto si nyní položme otázku, kde je cestu nejlépe začít. Samozřejmě že záleží na tvůrci trasy, my si vybrali Chatu pod Hrbom. K té se dá dojít buď po Rudné magistrále od Troch vod nebo ze severu od obcí Pradajná a Lopej, či, jak jsme učinili my, od Brusna-Kúpele přes Starý Majer a Včelinec.

Hrb (1 255 m)

Přechod začínáme ráno. Po večerní bouři a nočním deštíku se sice nad krajinou válí husté mlhy, od našeho záměru nás to však neodradí. S batohy na zádech se hrneme do prvního z kopců, jenž se nazývá Hrb (1 255 metrů - odtud pochází i název chaty).

Na vrchol, jenž bývá občas považován za geometrický střed Slovenska, přicházíme zhruba za půl hodiny, a protože se během poměrně krátké doby celkem vyjasnilo, zastavujeme i na dvou vyhlídkách. Z těch se otevírají výhledy severním a západním směrem. Hluboko pod námi leží chata, od níž jdeme, a v dáli za ní se z mraků klubou Nízké Tatry. Pootočíme-li hlavu doleva, dohlédneme až k Banské Bystrici a za ní se zvedajícím Kremnickým vrchům.

Proč to nepřiznat, po prudším výstupu se jedná o příjemné zastavení, zvlášť když další putování nabude na akčnosti. Když totiž opouštíme vrchol, noříme se do království keřů, které se na nás sápou ze všech stran. Z větví nás kropí stovky kapek a naše kraťasy sáknou vodou, navíc nás znovu zahaluje šedý mrak.

Pohlcuje nás do svého jícnu a přináší stín, jako by nás hodlal zastrašit, naštěstí se nedáme. Ba právě naopak, zjišťujeme, že pouť pralesní částí lesa, jelikož právě procházíme národní přírodní rezervací, má svůj půvab. Obklopují nás smrky, jedle, buky i javory, jejichž majestát ulpívá v bílé kaši, obcházíme nebo překračujeme padlé kmeny, jež jsou občas v místě stezky vyříznuty, aby se dalo lépe projít.

Ľubietovský Vepor (1 277 m)

Naši další zastávku představuje Vepor (1 277 metrů), dříve uváděný v mapách jako Ľubietovský Vepor. Kousek pod ním končí přírodní rezervace, jež začala u Hrbu. Jestli nás něco zaujme, tak sestup z vrcholu. Ocitáme se totiž na skalce, a chvíli dokonce váháme, kudy z ní vlastně slézt, neb mokré kameny hrozí uklouznutím. Nakonec ale, co bychom to byli za turisty, úspěšně sestupujeme.

V další části cesty, kdy už nadobro vysvitlo slunce a mraky odtáhly neznámo kam, se zprvu střídají louky a lesy, pročež, jak procházíme mokrou travou, zjišťujeme, ani Gore-tex není všemocný. Netrvá dlouho a v botách se nám tvoří brouzdaliště, zkrátka nic příjemného. I proto raději zmíním památník věnovaný nejen partyzánům SNP, ale i maďarským vojákům, které zavál osud za druhé světové války do zdejších končin.

Následně přes sedlo Jasenová dorážíme na Kopce (1 334 m), u nichž se mění přírodní ráz. Dočasně se vytrácejí listnáče a převládají smrky, což nás, neb dáváme z těžko vysvětlitelných příčin přednost jehličnanům, příjemně naladí. Navíc se lepší i stezka, jako by nám sdělovala, že vcházíme do navštěvovanější části pohoří.

A coby další prémie se dostavují i pěkné výhledy. Jako první se hlásí o slovo skalnatá Strunga. Ve zvlněném terénu Poľany vyčnívá dříve navštívený Vepor a za ním vykukují Nízké Tatry i Velká Fatra. A nezůstane jen u Strungy. Nedlouho poté, ačkoliv v mapě nejsou tyto výhledy vyznačeny, slušně zaboduje i Katruška. Od rozcestníku se dá zahnout hned na dvě vyhlídky, přičemž první nabízí pohled na severozápad a druhá na východ.

Poľana (1 458 m)

Nyní už zbývá pouze kousek a dosahujeme nejvyššího vrcholu pohoří, jenž se jmenuje úplně stejně jako hory, čili Poľana (1 458 metrů), občas se uvádí jako Zadná Poľana. Na té se žádná vyhlídka nenachází, a tak částečnou náhradu představuje naučný chodník, který nás společně s červenou značkou dovede kolem dalšího památníku z dob druhé světové války k poměrně honosnému horskému hotelu Poľana. Tam náš přechod hlavního hřebene končí.

A končit bych tudíž mohl i já. Ještě než tak ale učiním, prozradím, kam se dá od hotelu dojít. Na západ lze sestoupit do sedla Príslopy a blíže se seznámit s pohořím Poľana, na jih sestupuje většina cest do údolních měst či obcí. A tuto variantu jsme zvolili i my.

Opustili jsme Rudnou magistrálu, po níž jsme se ubírali celou dobu, a vyrazili po modré značce přes Vrchdetvu a Skliarovo do Detvy. Pravda, poněkud jsme přitom zabloudili, jelikož však danou záležitost nemíním rozebírat, ukončím přechod Poľany s tím, že nejen Vysoké Tatry či Nízké Tatry nebo Malá Fatra stojí na Slovensku za pozornost, ale zaslouží si ji i méně navštěvovaná pohoří.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.