Pohronský Inovec, jarní přechod hřebene inspirativního slovenského pohoří

Jarní toulání slovenským Pohronským Inovcem

Když už se zima přehoupne do své druhé poloviny a člověk se dosyta nabaží zimních radovánek, začínáme netrpělivě počítat zbývající týdny, které nás ještě dělí od začátku jara. Je to vždy napínavé, někdy jaro přichází brzy, jindy si dává na čas. No a my si už mezitím plánujeme, kam povedou naše první výpravy.

Nejdříve vyhrávají nížiny, kde je sníh už dávno pryč a jarní příroda má náskok. Ale co nevidět sleze sníh i z nižších kopců a člověk si tu může prožít začátek jara ještě jednou. No a pro tyto příležitosti se náramně hodí slovenská jižní pohoří, která bývají vyhřátá teplými jižními větry z maďarských nížin.

Putování začíná

Naše volba tentokrát padla na Pohronský Inovec. Toto nevelké sopečné pohoří vybíhá daleko na jih do rovin Podunajské nížiny, na západě sousedí přes údolí řeky Žitavy s pohořím Tribeč, na severu s mnohem vyšším Vtáčnikem a na východě za údolím Hronu navazují Štiavnické vrchy.

Čtěte také: Vojšín slovenského Leonarda da Vinciho

Z geologického hlediska je dokonce Pohronský Inovec součástí Štiavnického startovulkánu, gigantické třetihorní sopky, která než vyhasla, vychrlila obrovské množství sopečného materiálu, které vytvořilo podloží i tohoto pohoří. Do kopců vede velké množství značených přístupových cest, dokonce ho protíná i červená dálková Rudná magistrála, která má ve Zlatých Moravcích svůj počátek.

Benát

I my jsme si za začátek putování zvolili město Zlaté Moravce, neboť naším prvním cílem v pohoří bude vyhlídkový skalní vrchol Benátu, který se jako velká dominanta zvedá jihovýchodně nad městem. Podle mapy nás tam měla dovést žlutá značka oklikou přes Chrenovou chatu, zjišťujeme ale, že je značka přeložená a vede z Žitavan.

Odměnou za strmý výstup je vynikající voda ze studánky pod vrcholem Benátu a poté samozřejmě nádherný výhled z andezitového bradla na Topolčianky, Zlaté Moravce i na zubatý hřeben vzdáleného Tribečského pohoří.

Přímo pod vrcholovou skalou se otevírá i pohled na zarůstající kráter bývalého andezitového lomu. Těžba tu byla ukončena někdy v 50. letech a zajímavé bylo, že vytěžená hornina byla odtud dopravována pozemní lanovkou do Žitavan. Jejím korytem je částečně vedena i nově přeložená žlutá značka.

Obycké lúky

Z Benátu pokračujeme po žluté značce nádherně rozkvetlým voňavým jarním lesem. Všude, kam oko dohlédne, se táhnou pestrobarevné koberce rozkvetlých sasanek, dymnivek, ladoněk či křivatců, které jako o život soupeří o světlo, kterého je dosud pod holými větvemi habrů a buků dostatek. Brzy přicházíme na první malebnou louku a míjíme zchátralou loveckou chatu. Následuje krátký úsek lesem a jsme na okraji rozlehlých Obyckých lúk.

Napojujeme se na červenou Rudnou magistrálu, která nás povede až na Velký Inovec, nejvyšší horu Pohronského Inovce. Nejdříve musíme překonat potok, jehož voda se rozlila v okolní olšině a vytvořila pravou bažinu. Pak rozsáhlou Obyckou loukou stoupáme k okraji lesa na svahu Drienky.

Z okraje luk se otvírá nádherný výhled, zatím nejhezčí na dnešní trase, kterému dominuje oblý kopec Hrádok (688 m). V létě se louky určitě užívaly jako pastviny, jak je tomu dnes těžko říci, ale každopádně tu stojí pěkná udržovaná chatka. U okraje lesa se přidává k červené ještě modrá a zelená značka a nás čeká dlouhý výstup lesem na hřeben Velkého Inovce.

Zpestřením výstupu jsou louky Stoky s podchyceným pramenem vody a samozřejmě zase záplavy jarních bylin v podrostu, které omamně rozvoněly celý les.

Velký Inovec

Obcházíme zalesněný a nevýhledový vrchol Malého Inovce a konečně vycházíme z lesa na l ouky v Inoveckém sedle. Máme už pořádnou výšku, takže narážíme na poslední zbytky závějí letošního sněhu, který ještě odolává slunečním paprskům. Vedro je přitom pořádné a dokonce to vypadá na jarní bouřku.

Vzdálené hřmění nás popohnalo k turistické chatě pod Velkým Inovcem, ale teď v týdnu je opuštěná. Docela nás to mrzí, chata je to pěkná, jen má jedinou vadu na kráse a to, že nemá krytou verandu, kde bychom našli útulek.

Naštěstí bouřka jen pohrozila, spadlo pár kapek a už zase svítí slunce. Jdeme tedy k vrcholku Velkého Inovce, který jako jediný v celém pohoří přesahuje výšku 900 metrů a to o celý metr!

Z andezitového bradla, na které někdo nakreslil slovenský znak, je skvostný výhled do nížin na jihu, do údolí Hronu, na sousední Štiavnické vrchy či Vtáčnik. Za lepší dohlednosti bychom viděli i Malou Fatru a Velkou Fatru či Nízké Tatry a údajně se odtud dá dohlédnout až k Dunaji na Ostřihom.

Zámčisko

Z vyhřátých skal nás vyhnala až dešťová aprílová přeháňka. Po červené sestupujeme na horské louky a stáčíme se po nich na sever. Občas míjíme zbytky sněhových polí, která ale rychle odtávají.

Na Loksově lúce se opakují výhledy na Vtáčnik a my měníme červenou za zelenou značku. Necháváme se vést do zařízlého údolí k odbočce na Zámčisko. Jedná se o zajímavou archeologickou lokalitu obranného útočiště z doby bronzové a raného středověku. Dosud jsou patrné zbytky mohutného valu a příkopu.

Sestup pokračuje do údolí Starého potoka, kudy vede silnice do Staré Huty. Nad osadou Drozdovo táboříme na okraji sjezdovky a ačkoliv bylo přes den krásné teplo, noc je ještě studeně zimní.

Starohutský vodopád a Sedlová skála

Druhý den nás rozehřívají sluneční paprsky a my neváháme ani minutu. Sestupujeme po silnici do Staré Huty a po nákupu nezbytné snídaně míříme po naučné stezce k Starohutskému vodopádu. Tato pozoruhodná chráněná přírodní památka se ukrývá na potoku kousek nad posledními chalupami.

Vodopád tu přepadá z výšky asi pěti metrů přes skalní andezitový práh a teď na jaře je i bohatý na vodu a tudíž velmi malebný. Od vodopádu stoupáme po naučné stezce na vyhlídkovou Jašekovu skálu, odkud se můžeme rozhlédnout směrem k Velkému Inovci.

Další krásná vyhlídka na nás čeká na Sedlové skále. Je odtud přímo letecký pohled do obydlené Župkovské brázdy s roztroušenými osadami a samotami, kterým se tu říká štále. Za Župkovskou brázdou se pak zvedá výrazný hřbet kopce Raj, v jehož útrobách ve středověku kutali horníci drahé kovy zlato a stříbro. No a v pozadí vystupují Štiavnické vrchy s bájným Sitnem.

Kamenný vrch

Ze Sedlové skály pokračujeme po naučné stezce okolo sjezdovky až k rozcestí Kuchyňa, kde odbočujeme vlevo na modrou značku. Naučná stezka pokračuje na Vojšín, ale ten si necháváme na zítřek a teď směřujeme zvlněnou náhorní planinou Pohronského Inovce na Kamenný vrch (720 m), který se zvedá nad Velkou Lehotou.

Krajina úplně změnila charakter. Dosud jsme se pohybovali po okraji příkrých srázů okraje pohoří, teď nám to tu připomíná spíš naši Vysočinu. Kamenný vrch, zvaný také Štambrk, je dokonalé výhledové místo v centrální části pohoří a je z něj vidět velká část zvlněné Lehotské planiny.

Zvláštní je, že sem není vyznačena odbočka, výhlídka by si to zasloužila. Procházíme si skalnatý andezitový vrcholek a naše pozornost se postupně upíná na táhlý hřbet nedalekého Velkého Inovce i na panorama vzdálených pohoří Tribeč, Vtáčnik a Štiavnických vrchů.

Pramen Žitavy

Dalo by se tu lenošit dlouho a pořád by se měl člověk na co dívat, ale přemohla nás žízeň a hospodě v nedaleké Velké Lehotě se nedá odolat. Nejsme jediní, kdo dostal tento nápad, parkuje tu i autobus s českými turisty, a tak si musíme na pivo a kofolu vystát poctivou frontu. Hospoda praská ve švech, ale venku na trávě je místa dost.

U nedaleké turistické orientace zjišťujeme, že u Velké Lehoty pramení významná řeka Žitava a má tu označený pramen. Vede k ní odbočka zelené značky a na podmáčené louce, která je prameništěm téměř sto kilometrů dlouhé řeky, je umístěna dřevěná tabulka.

Doplňujeme zásobu čerstvé vody a jdeme si hledat místo na nocleh. Po zelené značce jsme se vydali směrem do Jedlových Kostolan v domnění, že přespíme u lovecké chaty poblíž louky Cigánská pažiť. Ale tam, kde byla v mapě vyznačena, nestálo vůbec nic, takže nakonec to zase vyhrál stan.

Živánská veža

I třetí den nás vítá modrá obloha a noční teplotu rychle střídá příjemné teplo. Sestupujeme po zelené k silnici a jdeme na nákup do Jedlových Kostolan. Poté se vracíme zpět a míříme po silnici do Malé Lehoty.

Čeká nás pěkných pár kilometrů po asfaltu proti proudu Žitavy, bohužel tu nejezdí autobus, který by nám cestu zkrátil. Naštěstí není cesta až tak nezajímavá. První zastávkou je Živánská veža, zřícenina středověké strážní věže. Zvedá se po levé straně Cigánské doliny nad silnicí a ve středověku se tu vybíralo nejen mýto, ale zároveň se odtud hlídal přístup k hradu Hrušov, jehož opevnění byla Živánská veža předsunutou součástí.

Původně tvořilo věž 4, možná až 6 pater a bylo z ní možné dávat signální zprávy na hrad Hrušov. Vstup do věže byl z obranných důvodů až v úrovni prvního patra. Dodnes se z dávno opuštěné stavby dochovalo neúplné zdivo sahající až po úroveň druhého patra.

Andezitové kamenné moře

Neméně zajímavá přírodní památka na nás čeká na samém okraji Malé Lehoty. Jedná se o andezitové kamenné moře a je zvláštní tím, že nepokrývá žádný svah, jak je obvyklé, nýbrž se rozprostírá v nivě potoka. Kdysi tu utuhl andezitový lávový proud a dnešní rozsáhlé balvaniště je výsledkem rozpukání zvětralých skal v mrazivém podnebí ledových dob.

Původně bylo kamenné moře rozlehlejší, ale místní obyvatelé ho využívali jako vítaný zdroj stavebního kamene a postupně z něj ubírali a ubírali. Dnes už je pod ochranou, navíc půltunové bloky by těžko někdo bez jeřábu naložil.

Vojšín

Napojili jsme se na naučnou stezku, kterou jsme včera opustili v sedle Kuchyňa a která tu končí. Stoupáme po ni na výhledy proslulý Vojšín (819 m), který je nejvyšším kopcem v této části Pohronského Inovce. Již při výstupu po loukách a pastvinách se otevírají krásné pohledy do kraje, ještě hezčí jsou z nižšího předvrcholu, kde končí lyžařský vlek.

Z úplného vrcholku Vojšína jsou výhledy již trošku omezenější. Nás teď ale čeká malebný hřeben, kterým Vojšín vybíhá k jihu k Sedlové skále. Střídají se na něm louky s lesními úseky, březovými hájky i roztroušenými košatými smrky.

Určitě nesmíme vynechat Bujakov vrch (751 m), který je ve zdejším kraji vyhlášeným nalezištěm koniklece velkokvětého. Že tu jsme právě v době jeho květu dosvědčovaly už ojedinělé trsy květů cestou sem. Ale takovou plantáž jsme rozhodně nečekali. Stovky něžných fialových květů vykukují z loňské slehlé trávy a místy není pomalu kam šlápnout.

Vůbec jsme netušili, jaké přírodní bohatství Pohronský Inovec skrývá. Nechce se nám z tak krásného místa pryč, proto jsme si kousek odtud už mimo rezervaci postavili u odstavené maringotky stan. Měli jsme tak příležitost navštívit rezervaci i další den.

Nová Baňa

Po naučné stezce pokračujeme k turistické chatě Vojšín, cestou se ještě zastavujeme u lesní tůně zvané Jazerec. Čekali jsme bůhvíco, ale jedná se spíš o větší louži v přirozené terénní depresi vzniklé půdním sesuvem. Co se nelíbí nám, se ale líbí zdejším obojživelníkům, pro které je tůň učiněný poklad.

U chaty Vojšín není samozřejmě ani noha, takže tu na nás dneska nikdo nevydělá. Napojujeme se na zelenou sestupovou trasu do Nové Baně, která nás vede pod Sedlovou skálou kolem vydatných pramenů vody, takže žízní neumřeme. Přesto se ale těšíme na něco lepšího v Nové Bani, kam už to není daleko.

Užíváme si pěkné pohledy do Župkovské brázdy, kde již vykvétají ovocné stromy, a okolo lazu Cabajovci scházíme do města. Na přístupném prostranství bývalého hřbitova nás udivuje svou mohutností statný sekvojovec, ale není to jediný chráněný strom na katastru Nové Baně. Jsou tu v okolí ještě další dva sekvojovce, jeřáb břek, lípa, liliovník, břečťan a druhá největší hrušeň na Slovensku.

Na slavnou hornickou minulost města zase odkazují některé cenné historické památky soustředěné do prostoru náměstí, bohužel muzeum umístěné v budově radnice má pro dnešek zavřeno.

Lákavý je i pohled na skalní útes Červené skály vlevo na svazích Gupni přímo nad městem, návštěvu by si jistě zasloužila i nedaleká Klavárie, ale my už musíme odcestovat. Takže s pocitem, jaké krásné vzpomínky si na Pohronský Inovec odvážíme, nastupujeme do autobusu a odjíždíme údolím Hronu pryč.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.