Pik Topografov (3 089 m n. m.), výstup na úžasnou sibořskou horu v pohoří Sajany

Trek a výstup na vrchol, Sajany na Sibiři

Některé vrcholy se tak málo lezou a navštěvují, že o nich téměř chybí jakékoliv dostupné informace. Jediné, co jsme o výstupu na sibiřský Štít Topografů věděli před odjezdem bylo, že se k němu musí jet nákladním autem a pak následuje pochod tajgou pod nástup. Taky jsme věděli, že kopec existuje a má alpský charakter, protože jsme sehnali mapu v měřítku našeho autoatlasu a taky dvě fotky, z nichž na jedné byla zakreslena linie výstupu.

Organizovat jakoukoliv akci pro ostatní je vždycky nevděčná práce. Zatímco zbytek výpravy ještě spí nebo si chodí po nákupech, vy lítáte po všech čertech a sháníte dopravu a nakonec se od kolegů dozvíte jenom to, že auto je drahé, malé a jede pomalu. Ale co, i to k expedici o desíti lidech patří.

Každopádně malou dodávku korejské výroby naplníme jak uvnitř, tak i na střeše, a pak konečně můžeme odfrčet na mongolskou hranici do vesnice Mondy. Je to nějakých dvěstě kilometrů a v půlce se cesta na chvíli přimkne k jezeru Bajkal. Pro ty, co jej vidí poprvé, je setkání s Bajkalem téměř svátkem.

Cestou si díky dalekým výhledům můžeme udělat představu o nejvýchodnějších hřebenech Sajan - tzv. Tunkinských a Kitojských Golcích, které máme neustále po pravé ruce. Zbědovaní těsným prostorem jsme se večer nechali vyklopit na rozcestí v Mondech a zatímco všichni mají starost, kde sehnat pivo, vyrážím na stanici ruských pohraničníků Burjatské republiky.

Pohraniční zóna s Mongolskem

Jednou z podmínek úspěšného putování Východním Sajanem je získání povolení do pohraniční zóny s Mongolskem. Pohraničníci jsou docela příjemní a zatímco trávím dlouhou chvíli rozhovorem s jejich náčelníkem asi tak mého věku kmitají podřízení jako včelky, aby povolení bylo hotovo co nejdříve. Na službu si zde opravdu nemůžou stěžovat, velmi klidná hranice s velmi klidným sousedem je něco zcela jiného než mnohem divočejší hranice kavkazská. Jenom zpestření služby jim zde chybí, takže si podle pasů vybírají holky, které bychom jim zde mohli nechat, zatímco my vyrazíme do hor.

Ale ne, ženské s sebou v horách potřebujeme, kdo by vařil a nosil náklad, snažím se vysvětlit vojáčkům. Po hodince je všechno potřebné v kapse a na silnici zrovna narazím na jediné nákladní auto ve vesnici, které má korbu upravenou pro vození lidí. Je to místní podnikavec, který vozí výpravy do poslední výspy civilizace, vesnice Orlik daleko v horách - 150 km po prašné cestě.

Jenže ouha - není nafta, proto bylo nutné domluvit další auto, které by do nejbližšího městečka zajelo pro pár sudů nafty, což představuje dvouhodinové zdržení. Odvezli nás na idylické místo u říčky Irkut a my se zde jali počkat až bude dostatek pohonných hmot pro cestu dále.

Pik Topografov, mapa

Než jsme do Východního Sajanu odletěli, moc jsme toho o něm nevěděli. Ale jen informace o tom, že nějaký Pik Topografov někde daleko na pomezí republik Burjatia a Tuva existuje a že má alpský charakter stačilo k tomu, abychom si jako další cíl na území bývalého SSSR vybrali právě tenhle kout na daleké Sibiři.

Nejvyšší hora východní Sibiře

Jakž takž sporé informace a mapy lze sehnat pro oblast nejvyššího vrcholu pohoří, Munku Sardyku, který je se svými 3 491 metry nejvyšší horou východní Sibiře, ale o čemkoliv jiném prameny mlčí. Z jediné fotky, kterou jsme k štítu Topografů sehnali se věru nedalo vyčíst mnoho o výstupu na něj. Snad jen to, že většinou výstup vede po ledovci a až závěrečný výšvih míří do skal. Ovšem jejich obtížnost? Jaké vzít s sebou vybavení? Kolik je to délek? Vše bylo velkou neznámou.

Proto jsme se rozhodli vzít s sebou raději vše, co bychom snad mohli potřebovat. Co mně naladilo tak, že jsem přes nedostatek informací vybral Sajany za cíl toho roku? Od jedněch Bělorusů jsem vyzvěděl, že nákladním autem se dá dojet i z Orliku dále, až pod hraniční hřeben k horkým pramenům Chojto Gol, a není tak třeba šlapat všech těch 80 km, které prameny od Orliku dělí.

Pokud se dá dojet na vzdálenost dvoudenního pochodu od naší hory, nebylo co řešit a urychleně jsem vyměnil Fanské hory za Východní Sajan. Na takovou anabázi budu za pár let příliš pohodlný, proto jsem se tam raději vydal již nyní. Retrospektivně můžu říct, že předpoklad byl správný. Za pár roků by mě tam nikdo nedostal, na krásné kopce se dá přece jen dostat jednodušším způsobem.

Pánové s gruzavikem přece jen naftu sehnali a my tak mohli naházet bagáž na korbu a posedat si na lavice podél bočnic. Do soumraku jsme vyrazili přes kontrolní post pohraničníků dále do hor. Cesta byla sice strašně prašná, ale dalo se na ní vyvinout i stokilometrovou rychlost. Byla vyspravena, protože se v horách nedaleko Mondy začíná s těžbou zlata.

Specifika cestování

Specifikem cestování v buddhistickém kraji jsou malé svatyně u cesty, tzv. ovóó. Většinou je to jen altán a hromada šutrů přizdobená fáborky a vypitými láhvemi vodky. Cestující musí u každého ovóó zastavit, vystoupit a podstoupit rituál několikerého obcházení hromady kamení a pití vodky, které se mísí se zakusováním ryb a chleba. Řidič s pomocníkem na každé takovéto zastávce zvládli vypít jednu láhev a snad zbývá jen dodat, že svatyně byly po cestě tři.

Ovšem my jsme také na korbě nezaháleli a vydatně jsme popíjeli nejen během zastávek, ale i cestou, jakože na úvod expedice. Málokdo si pamatuje třetí ovóó… I já jej znám jen z vyprávění.

Ve tři ráno nás vyhodili na okraji Orliku a musím říct, že i kdybychom byli zcela střízliví, mohli nás za té černočerné tmy vyhodit vpravdě kdekoliv v těch širých sibiřských prostorách. Nikdo neměl ani trochu páru o tom, kde zrovna jsme. Bleskurychle jsme postavili stany, až jsme se divili, jak máme tyto pohyby zautomatizované téměř na úroveň vrozených reflexů a jak jsme schopni postavit stan v jakémkoliv stavu. Ráno nás nepříjemně brzy vzbudil Tolja, další burjatský podnikatel v oblasti převozu turistů, ano ten chlapík, co zajišťuje odvoz dále do hor. Už o nás věděl, takže nám to ulehčilo práci.

Sajany

Sajany jsou nesmírně rozsáhlé pohoří. Většinou to tak bývá, že čím je pohoří nižší, tím je roztahané na větším území. Táhnou se od Kuzněcké pánve až po Bajkal. Západní Sajan nedosahuje ani třítisícových výšek. Zato Východní Sajan skládající se z více hřebenů, má již třítisícovek dostatek. Vysoká část Sajanu začíná právě někde v oblasti Piku Topografov (3 089 m), kterážto část zároveň představuje hlavní ledovcový uzel pohoří a oblast s nejlépe vyvinutým alpských charakterem kopců.

Dále na východ stojí za zmínku jen další vrchol Východního Sajanu - Munku Sasan (3 184 m) a Munku Sardyk (3 491 m), které jsou však jen solitéry bez výraznějšího zalednění. Munku Sasan se může pochlubit jediným ledovcem na severní straně hory a Munku Sardyk má ledovce dva - jeden ruský ze severu a jeden mongolský z jihu. Zato ze štítu Topografů stéká hned 8 ledovců najednou. Oblast mezi skalnatými hřebeny vyplňuje obrovská náhorní plošina ve výšce kolem 2 500 m, která je na rozloze 30 × 45 km pokryta jednou velkou bažinou. Množství komárů, které se zde líhne den co den je nepředstavitelné, ale o tom jsme ještě neměli ani tušení.

Pohoří je odvodňováno několika řeky, které z centrální části tečou do povodí Oky a z okolí Munku Sardyku pak do řeky Irkut, která se u Irkutska vlévá do Angary. Dolní části dolin jsou pokryty hustou modřínovo březovou tajgou, výše pak nastupují olšové keříčky a alpské louky. Sajany nabízejí mnoho přitažlivých míst k návštěvě, ale nevýhodou pohoří je jeho obrovská rozloha - zajímavá místa jsou pekelně daleko od sebe.

Nejedeme sami, toho, že se našla parta toužící po dosažení centrálních částí Východního Sajanu využilo spousta místních, kteří zamířili na ryby. Na korbě náklaďáku bylo tedy docela těsno, na druhou stranu ale zase docela živo. Naštěstí počasí přálo více, než je zde v tuto roční dobu zvykem, takže nám ani nevadilo, že je auto bez plachty. Situaci za dlouhodobého deště si nedovedu představit.

I na tomto úseku naší cesty byly ovóó, nicméně zastávky se obešly bez popíjení a dlouhé zdržení. Tolja moc dobře ví, co jej na cestě může potkat. Na jednom z brodů se mu do motoru zapíchl kmen, který poškodil jakési hadice v jeho mocném stroji s pohonem všech tří os, takže jsme si užili i neplánovaných zastávek.

Průjezd tajgou

Průjezd tajgou kolem líně se vinoucí řeky je krásný, ale když ta krása trvá devět hodin v kuse, již tak poutavá není. Navíc okolí cesty je lemováno okrajem oné obrovské komáří náhorní plošiny, která centrum pohoří vyplňuje, proto skalnaté štíty během cesty vidět není. Otrávení z výfukových plynů, které mířily často přímo pod korbu a jejími škvírami i k nám, jsme se večer po celodenní jízdě s průměrnou rychlostí devět kilometrů v hodině konečně dokodrcali k pramenům Chojto Gol. Domluvili jsme ještě odvoz na určité datum a čas nazpátek a vyrazili jsme na oraz do termálů.

Celá scenerie pramenů Chojto Gol v modřínových hájích působí neskutečně absurdně. Uprostřed nehostinné tajgy, uprostřed sajanských hor se najednou vynoří několik chalup, místo pro stany a bazén s termální vodou, která protéká i třemi chatičkami, kde jsou malé vany pro ty, kteří chtějí soukromí. Nikde žádný výběrčí poplatků, nikde žádný hospodář.

Odlehlost a nedostupnost místa zajišťuje jeho zachovalost. Takovou možnost svléknout se do plavek nebo jen tak do ničeho a ponořit se do teplé vody nikdo nečekal a podle toho jsme si jí také řádně užívali. Také vidina koupele po ukončení výstupu dodala rázem sil úplně všem.

Chojto Gol

Chojto Gol nejsou jediné termály na území Sajan. Již po cestě jsme míjeli malý srub s vanou s radioaktivní vodou a v odlehlejších částech pohoří je pramenů dokonce ještě více. Největší jsou prameny Čajgan, těsně za tuvinskou hranicí, kde najednou vyvěrá více než třicet pramenů o různých teplotách a s různým obohacením. Říká se jim "dikyje kurorty", tedy divoké lázně a to proto, že jejich návštěvníci se k nim musí dostat vlastním úsilím a navíc si musí vše, co budou během pobytu potřebovat přinést s sebou. Zde v horách již není možné sehnat nic.

Je ráno, někteří jej ještě využíváme k rychlé koupeli v teplé vodě. Realita tajgy v podobě hejn komárů na nás doléhá čím dál jasněji. Jenže nikdo neví, kdy to štípající utrpení skončí. Nikdo není schopen odhadnout nadmořskou výšku, od které se již komáři nevyskytují. Vyrazíme pár kilometrů zpět na soutok řek Chojto Gol a Senca, kde zakoušíme první z celé řady brodů, které nás čekají. Zatím jen tak do půli stehen.

Za dalším brodem není stezka tak jasná, jak měla být, proto chvíli tápeme hustým lesem, zajištěni lanem přecházíme po kmenu řeku a konečně nacházíme správnou a dobře prochozenou stezku. Občas zde někdo projel na koni, proto se stezka udržela v poměrně dobrém stavu. Nic to ale nemění na tom, že brodů je na trase více než je příjemné. Vždy to znamená zout se, přebrodit, osušit nohy a zase pokračovat dál.

Komáři

Komáry neustále musíme odhánět větvičkou, pohyby naštěstí rychle automatizujeme - jedna ruka, druhá ruka, jedno rameno, druhé rameno, hlava a zase dokola. V panujícím horku navíc není možné kvůli komárům pochodovat v kraťasech a tričku, nýbrž v dlouhých kalhotách a triku s dlouhým rukávem, nejlépe ve dvou vrstvách, aby se přes ně komáři nepropíchli. Nad horní hranicí lesa začíná komárů lehce ubývat - fouká zde a to jejich letu dvakrát neprospívá.

Zatím travnaté kopce také začínají po šesti hodinách pochodu nabírat kamenité tvary a jejich vzhled konečně přestává připomínat Velkou Fatru. V korytě řeky občas leží tlusté kry sněhu a ledu, pozůstatek zimy. Z mnoha zdrojů jsme se dozvěděli, že letošní zima zde byla hodně vydatná a tolik sněhu, kolik ještě na horách leží, zde touto dobou již nikdy nebývá.

Poslední brod

Poslední brod toho dne se stává naší výpravě v jistém smyslu osudný. Během něj ztrácí nejprve botu Denisa, při pokusu o její nalezení i Vláďa. Denisa má naštěstí náhradní obutí, Vláďa ne, proto pro něj výstup končí a musí se vrátit. Na nohu si přivázal šátky a ručníky mačku a takto klopýtal zpět až do tábora. Sice byly na sestupu obě boty nalezeny, ale to nic nemění na zklamání z přerušeného výstupu.

Díky velkému zdržení jsme toho dne došli jen do sedla místo až do základního tábora a zde jsme museli již zakempovat. Výhled je překrásný, konečně vidíme první ledovec a také první skalní štít. Jídlo na noc ukrýváme do kamenné pyramidy v obavách před medvědy. Jak se ukázalo, nebyly liché, protože čerstvé stopy ráno prozradily, že se jeden medvědí pašák v noci procházel ne dále než 50m od našich stanů.

Prameniště řeky Chelgin

Ráno lehce dosahujeme sedla, odkud se odkrývají první výhledy na skupinu Štítu Topografů. Stopy sněžného levharta dokazují, že medvěd není jedinou šelmou těchto hor. Výhled dokazuje, že vynaložená námaha nebyla marná. Překrásný štít alpského charakteru je zcela jiný než všechny okolní kopce široko daleko.

Zatímco se mezi jeho skalními hřebeny, pilíři a žebry plazí bělostné ledovce téměř až do zamrzlého jezera Chelgin v jeho podnoží, okolní masivy jsou spíše suťové a lezecké možnosti nenabízejí. Sněhu je všude opravdu požehnaně. Výstupovou trasu odtud ještě bohužel vidět není, přístup k ní však ano. Dokonce i vybíráme místo pro tábor pod splazem ledovce. Počasí není ideální, ale od rána se postupně zlepšuje.

Sestup sutí, která místy přechází do lehkých lezeckých vložek je velmi nepříjemný a navíc není ani tak rychlý, jak jsme očekávali. Hustými porosty drobných olšových keříků jsme se po sestupu museli prodrat až do prameniště řeky Chelgin, kde jsme na podmáčené louce rozbili tábor.

Rozkvetlé louky září neskutečnými kombinacemi barev v poledním slunci, které rozehnalo i poslední zbytky mraků. Ne však nadlouho, protože krátce po poledni přichází bouře. Když večer déšť ustal, vyrazil jsem do protisvahu s teleobjektivem namísto dalekohledu obhlédnout výstupovou trasu. Díky večernímu slunci a rázem čistému nebi se výšlap stal také fotografickou lahůdkou. Zajímavé, zde v dolině Chelgin již komáři nebyli, příjemné…

Ledovec

Budíček byl ještě za tmy, ale to ve vrcholové dny většinou bývá a nikdo se tomu již nediví. Je to něco jako nutné zlo. Po starém sněhu jsme přeskákali bouřlivé ledovcové potoky a po suťovém kuželu poměrně rychle vyběhli pod splaz ledovce. Ledovec je docela plochý, když se zvedá, tak po celé své šířce, proto se rozhodujeme ihned nasadit mačky a vyrazit jeho středem přímo k vrcholu.

Navázáni postupujeme svižně vzhůru, snažíme se urazit co největší kus cesty dříve, než nás slunce začne mučit svými paprsky. Zvládli jsme to, ve stínu jsme došli až ke strmému výšvihu před nástupem do skal. Bylo jasné, že tento výšvih bude pěkná fuška, proto se v prošlapávání stopy pravidelně střídáme. Vždycky tak dvacet kroků nahoru, jeden krok v bok a počkat až projdou všichni ostatní. Pak se zapojit na konec kolony a čekat až na vás přijde řada. Vedro začíná být pořádné a sníh se rychle topí. Nicméně do desáté ranní dosahujeme nástupu do skal, kde je velká sněhová police vhodná pro odpočinek. Co z toho, že nad ní visí labilní bloky velikosti pořádných almar. Když tam vydržely dodnes, vydrží i do zítřka.

Skvělé výhledy

Až zde si můžeme na chvíli oddechnout a pokochat se výhledem, který je díky vynikajícímu počasí naprosto bezchybný. Vidíme okolní kamenité kopce i ledovcové jazyky plazící se mezi nižšími vrcholy masívu štítu Topografů. K vrcholu je vidět poměrně dobře, nicméně celá trasa výstupu vidět není. Nestabilní nahromadění skalních bloků na přímé cestě k vrcholu se rozhodujeme obejít zprava.

Rozhoduji se táhnout první délku, a protože předpokládáme již jen skalní terén, mačky nechávám zde. Nalezu do skal a trojkovým terénem mířím vpravo nahoru než se dostanu do neřešitelných schodů, které připomínají kamenolom. Vždy dvoumetrový schod bez jakékoliv povrchové členitosti, na něm další police. Spustím se tedy do sněhovoledového terénu podél skalního pilíře a vzpomínám, kdeže jsem nechal mačky a cepín. Musím opatrně vybírat šutry zamrzlé v ledu, na nich se dá stát. vysoukám se do skalního kouta a zaštanduji.

Po pravé ruce je lehký žlab, který je vysněžený až po vrcholový hřeben. Ovšem vrstvu sněhu nelze odhadnout - je ho dost, nebo po deseti centimetrech narazíme na rozbitou suť a pofrčíme dolů? Stejně tak mohutné převěje lemující žlab shora nebudí v narůstajícím vedru důvěru. No co, uvidíme, až dolezou ostatní. Kluci jsou za chvíli u mě a střídáme se ve vedení. Zdola mi není jasné, proč se tam Lukáš tak trápí, ale jakmile lezu za ním, je mi jasné, že se tu asi docela vybál.

Terén je sice ohodnocený IV. stupněm UIAA, ale pokud se každý druhý chyt viklá, případně si jej můžete prohlédnout po vytažení přímo před očima a zase zasadit na libovolné místo stěny, není to nic příjemného. Když rukou v rukavici šmátrám po policích s jemnou hlínou vyplavenou tajícím sněhem a pohorkami šmátrám v plotnách po nějakém stupu na tření, není mi dvakrát příjemně ani na druhém konci lana. Bágl na zádech také k odlehčení výstupu nepřidá.

Konečně vrchol

Štand je ovšem královský na ukázkové polici s hroty na zavěšení smyček - sem by se v pohodě vešlo několik lidí na bivak. Je jasné, že máme vše za sebou a poslední délka, navíc ne celá, nás již vyvede na samotný vrchol štítu Topografů.

Na vrcholu je kovová konstrukce, plaketa Lenina, který založil státní topografickou společnost a spousta vlaječek družstev, která sem vystoupila v minulosti. Odhaduji četnost návštěv maximálně na dvě výpravy ročně. Výhled je královský. Díky plochému tvaru vrcholu po něm můžeme pobíhat sem a tam a fotit co chceme na kteroukoliv stranu. Rozhled je na celou horskou část republiky Tuva, i na okolní hřebeny Východního Sajanu. Stejně tak na všechny ledovce a boční hřebeny Piku Topografov.

Absolutní výška našeho vrcholu není nijak závratná, pouhých 3 089 m. Také k lezení zde byly pouhé dvě a půl délky lana. Tenhle kopec je však obtížnější než jiné ze zcela jiných důvodů - jeho naprostá odlehlost od lidských sídel vyžaduje naprostou soběstačnost skupiny co se týče proviantu, vybavení i případné záchrany zraněného. Pochod tajgou plnou komárů přes dvě sedla spolu s několika brody sibiřských řek a říček také celkovou náročnost akce nepoměrně zvyšuje. To vše jsou důvody, proč Pik Topografov není častým cílem ruských výprav, o zahraničních ani nemluvě.

Sestup do tábora

Výstup ale končí až dole v táboře (zde opravdu nelze použít známé úsloví, že výstup končí v hospodě), proto konec filosofování a fičíme na necelých třech slaněních zpět na sněhovou polici. Jen chvíli zvažujeme, zda do pověšených slaňovacích smyček sednout, či ne. Během pohodového slanění se utrhly převěje vpravo od nás, nad sněhovým žlabem, kudy jsme zamýšleli jednu z variant výstupu. Jak jsme byli nyní rádi, že jsme se rozhodli pro skalní výstup. Urvané masy sněhu s sebou s rachotem berou na plochou část ledovce hluboko pod námi také značné množství sněhu z povrchu ledovcového výšvihu, kudy jsme stoupali ráno pod nástup.

Ukázalo se, že zde na spodní umrzlé vrstvě sněhu leží nezpevněných asi deset centimetrů nového sněhu, který není spojen s podkladem. Proto se rozhodujeme pro celou skupinu natáhnout dolů z police všechna naše tři lana najednoducho a toto dlouhé slanění všechny přiblíží o sto padesát metrů blíže hornímu sněhovému platu. Při sestupu opravdu posíláme dolů další a další záplavy sněhu, vážný sesuv z toho však naštěstí nevznikl.

Na osluněných kamenech, již v bezpečí, se navzájem všichni počkáme a totálně rozbředlým sněhem seskáčeme dolů do tábora. Celá túra trvala nějakých 13 hodin a právem jsme byli všichni úplně hotoví.

Únavu zvýšil ještě další faktor, a to nedostatek jídla. Počítali jsme totiž, že se sem dostaneme o den dříve a podle toho jsme si vzali s sebou zásoby proviantu. Po večeři, již tak chudé, nám na celý další den pochodu zbyla na dvojici jedna tatranka a jedna nudlová polévka. Nic víc. A to jsme ještě navíc předpokládali, že se dostaneme zpět do tábora během jediného dne. Historka o tom, jak se v noci hladem budím a lížu tajně šuměnku, je nyní oblíbenou při setkáních s přáteli u piva.

Nebudu vás napínat, do tábora jsme to za jeden dlouhý, velmi dlouhý den stihli, ale přišli jsme hodně vyčerpaní a s jedním natrženým zádovým svalem jako přídavkem. Proto termální koupel a uschovaný pytel se zásobami jídla byly toho večera v hlavní roli. Je se čemu divit?

Je konec, kopec, na který se člověk těší celý rok, je zdolán. Co dál? To je právě to pěkné, že svým výkonem takto zabijeme jeden ze svých snů a můžeme se zaměřit na jiný. Nečekám, že se po přečtení těchto řádků pohrnou na Topografa výpravy jedna za druhou. Více výprav bych asi křehké a nádherné přírodě Východního Sajanu ani nepřál. Je dobře, že vrchol zůstane obestřen závojem nedostupnosti a odříkání.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.