Pieniny a Spišská Magura, pohodový přechod hřebenů malebných slovenských pohoří

Trek ve slovenských horách

Protože při návštěvě dvou pohoří zavítáme nejdříve do Pienin, představím úvodem tuto oblast. Jedná se o celek dlouhý zhruba třicet kilometrů ve Východních Beskydech, jenž se rozprostírá na hranicích Slovenska a Polska. Podloží se skládá především z vápence, který často vytváří bradla. Nejvyšší hora Vysoké skalky dosahuje 1 050 metrů nadmořské výšky.

Území Pienin protíná řeka Dunajec, jež se klikatí v hlubokém meandru. V obou státech se jedná o Národní park, na Slovensku ho vyhlásili v roce 1967 a v Polsku v roce 1932. Tolik stručně k prvnímu pohoří. Nastává však zrada. Jelikož začínáme naše putování mimo uvedené území, chvilku potrvá, než se do Pienin dostaneme. Zpočátku se proto podíváme jinam.

Čtěte také: Prielom Dunajca, pěkný okruh z Červeného Kláštora

Před šestou hodinou ranní vysedáme z vlaku ve městě, ve kterém už ve 12. století vyráběli chutné produkty z lihu a v roce 1343 se v něm nacházela nejznámější krčma uhersko-polského pohraničí. Místo se může pyšnit nejstarším doloženým dřevěným lihovarem na Slovensku. Svědčí o tom písemné zápisy z roku 1746, ve skutečnosti zařízení fungovalo už dřív.

Ľubovnianský hrad

Znalci jistě poznali, že se jedná o Starou Ľubovňu, jež byla založena už ve 13. století. Zbývá jen dodat, že jsme do města nezavítali kvůli alkoholu, jak vypadá z předchozích řádků, přivábil nás Ľubovnianský hrad. Pravda, nepředpokládali jsme, že zhruba se sedmou hodinou ranní vnikneme za jeho hradby, zázraky se ale občas dějí.

Brána zeje otevřena dokořán a stojí v ní člověk, činí tak proto, že mají na hradě točit jakýsi televizní seriál. Prý, jak nám sdělí, jde o nějakou soutěžní a nám neznámou "pevnost", jsme holt televizní analfabeti. Důležité je, že se díky akci dostáváme do sídla, jež postavili v roce 1292 a navštívil ho nejeden známý král. Z Uher se jednalo o Karla Roberta (1314), Zikmunda Lucemburského (1396 a 1412) a Marii (1392), z polské strany zavítal na hrad Vladislav II. (1412 a 1419), Jan Albrecht (1449), Jan Kazimír (1656) a Jan Sobieski (1683). Přestože se nemůžeme srovnávat s důležitostí králů, napodobujeme jejich počínání.

Procházíme areál. Nádvoří, bašty, sklepení, ze zajímavých exponátů zmíním pouze repliky polských korunovačních klenotů. Originály ukryl na hradě korunní maršálek a polní hejtman Jiří Lubomirski v roce 1655 před drancujícími švédskými vojsky. Vystoupáme i na věž, z jejíhož ochozu se nabízí nádherný výhled. Kromě Ľubovnianské vrchoviny a blízkých Pienin se v plné kráse ukazují hlavně Vysoké Tatry.

V blízkosti hradu lze navštívit i skanzen lidové architektury (muzeum zamagurské dědiny) a historický vojenský tábor. My však dočasně opouštíme civilizaci. Noříme se do lesa a záhy natrefíme na tři jeleny. Než vklouznou do křovin, chvíli na sebe hledíme, až pozdě si uvědomíme, že jsme podle paroží zapomněli spočítat, o jak staré paroháče běželo.

Jarabinský prielom

V sedle Vabec přecházíme silnici a z následných luk se nám nabízí nádherné výhledy na okolní krajinu i Vysoké Tatry. To už ale scházíme do údolí a vítá nás Jarabinský prielom. Cesta nabírá na dramatičnosti. Pěšina přechází každou chvíli potok z jedné strany na druhou a my překonáváme vodu po vystupujících kamenech, obklopí nás skaliska vápencového původu. Soutěsku opouštíme před tiesňavou, kde se voda hrne do zúženého hrdla mezi strmé skály. Dál by nebylo radno chodit s batohy nejenom na těžko, ale ani na lehko, není divu, že značka nejdivočejší úsek míjí.

První zajímavé krajinné útvary máme zdárně za sebou, po silnici přecházíme do obce Litmanová. Přestože jde hlavně o zimní středisko, doufáme, že nám ves i v červnu nabídne otevřenou restauraci nebo krčmu. Opak je pravdou, místní bar začíná provozovat až v pět hodin odpoledne. Obědváme tedy z vlastních zásob a přesunujeme se k polským hranicím, čímž se konečně dostáváme na území slíbených Pienin.

Jaworki

Když stoupáme k hřebeni, nutí nás mokřiny učinit menší obchvat, načež ztrácíme žlutou turistickou značku, která má vést do obce Jaworki. Objevujeme pouze značku modrou, jež se táhne podél pohraničních patníků. Nijak nás to ale nerozhodí a sami si určujeme směr, míříme do Polska. Od nedalekého ovčího stáda na nás štěká obrovitý hafan. Naštěstí nás nechává na pokoji, možná je to tím, že neputujeme po rumunských poloninách, které mi navštívená oblast silně připomíná. Tam by na nás pes dávno zaútočil.

Míjíme salaš, kde prodávají ovčí produkty, a než se nadějeme, nacházíme se opět na ztracené značce. Jdeme podle potoka Biała Woda. Území představuje přírodní rezervaci (vyhlášena 1967), řečiště lemují vápencová brala. O atraktivitě místa svědčí i značný výskyt polských turistů. Počet návštěvníků se zvyšuje v osadě Jaworki, jež vytváří dokonalý protipól obci Litmanová.

Nacházíme několik občerstvovacích podniků a hosty dokonce po středisku převáží turistický vláček. Využíváme možnosti a zastavujeme v jedné z restaurací. Pivko a pirohy nemají chybu, necháváme si do prázdných lahví dobrat vodu. Čeká nás totiž slušné stoupání.

Wawóz Homole a Vysoké Skalky

Než ale k výstupu dojde, vnikáme do krajinné rezervace (vyhlášena 1968) Wawóz Homole. Dle budky u vchodu se za vstup do soutěsky možná platí, leč nikdo není přítomen. Podél potoka se opět zvedají vápencové stěny, jež místy dosahují výšky sto dvaceti metrů. Na rozdíl od předchozích roklin přibyly mostky přes vodu a schodiště, o atraktivitě místa svědčí, že i navzdory pozdně odpoledním hodinám se tu pohybuje značné množství lidí.

To už ale prudce stoupáme a dáváme si řádně do těla, převýšení činí téměř tisíc metrů. Odměnou se nám stává vyhlídka na nejvyšším bodu Pienin, na nějž sice nevede značená stezka, leč pěšina je upravena a na strmějších úsecích pomáhají k výstupu zbudované schody.

Dostáváme se na Vysoké skalky (Wysokie Skałki - 1 050 m), přes něž se táhne hranice mezi Slovenskem a Polskem. Z vrcholového skaliska vidíme Pieniny, Beskid Sadecki, Vysoké Tatry, Spišskou Maguru i kopce Ľubovnianské vrchoviny, jimiž jsme se zpočátku ubírali. Ze zorného pole nám tudíž neunikne ani Stará Ľubovňa a Ľubovnianský hrad.

Následuje nádherná hřebenová cesta po hranicích, kde smrkové lesy dočasně ustupují travnatým loukám. Jedná se vyloženě o pastevecký ráj. Salaše a stáda ovcí, pouze bychom si odpustili jedno psí strašení. Při cestě kolem hustého porostu na nás z lesa vyskočil místo lesní zvěře obrovitý hafan. Co bych to tajil, značně nám zatrnulo, nešlo totiž o žádného ratlíka, ale řítil se na nás pořádný trhač. Naštěstí si dal říci a nechal nás jít. Proč se pohyboval na okraji lesa, vysvětlilo se za chvíli. Z porostu se vynořilo stádo ovcí, činil jim zřejmě předvoj.

U kopce Wysoki Wierch (900 m) míjíme další salaše, stan rozhazujeme o kousek dál. Unaveni nočním přesunem na Slovensko, jdeme na kutě poměrně brzo. Ráno nás vítá nový nádherný den. Obloze vládne azurová modř a panuje teplo, balíme fidlátka. Po hraničním hřebeni pokračujeme na Šafranovku (Szafranówka - 742 m) a brzy poté opouštíme oblast tzv. Malých Pienin, v nichž se navzdory názvu nachází nejvyšší hora celého pohoří.

Čierny a Biely Dunajec

Sestupujeme do Polska. Dočasnou stopku nám vystavuje Dunajec. Jde o nejznámější řeku Pienin, jež v oblasti v délce šestnácti kilometrů tvoří státní hranici. Jejími prameny jsou Biely (Biały) a Čierny (Czarny) Dunajec. Na polském území se řeka vlévá do Visly, která ústí do Baltského moře.

Nejvěhlasnější úsek představuje Prielom Dunajca, o tom však povím později. Radši vysvětlím, proč nám řeka vystavila stopku. Přes vodu vede modrá turistická značka, leč žádný most není v dohledu. Není se však čeho bát, přes Dunajec převáží turisty pramice. Cena za osobu, pokud nedojde k "inflačnímu" navýšení, činí dvě zlotky, a tak se obratem přesunujeme na druhý břeh.

Sokolica, Trzy Korony

Od vody stoupáme do kopce a cesta se jeví býti nekonečnou. Posléze se shodneme, pocit bezmoci způsobuje železné zábradlí, jež se táhne kolem pěšiny. Jak se stezka nahoru klikatí v serpentinách, vine se brlení při pohledu vzhůru v nekonečných kličkách, působí to dost nepříjemně.

Odměnou za výšlap se stává vyhlídka Sokolica (747 m). Kolmá vápencová stěna se nachází zhruba tři sta metrů nad řekou, a tak pod námi zeje pořádná díra. Východně se zvedá kopec Vysoké skalky a hřeben, po němž jsme přišli, opačným směrem se předvádí vrch Trzy Korony. Když k tomu přidáme masiv Vysokých Tater, vyjde nám, že jsme navštívili okouzlující místo.

Následuje hřebenovka po modré značce, na níž občas zastaví vyhlídka. Na rozcestí se žlutou značkou jakási paní prodává sýry, mléko a kompotovou vodu, zvažujeme, zda tekutinu do kompotu nečerpá z nedalekého pramene a náležitě ji neochucuje. Příliš by nás to při lidské vynalézavosti nepřekvapilo, přesto si nejeden turista za peníz s chutí lokne.

Opět stoupáme, na řadu přichází historie. Zamkowa Góra nenabízí pouze vyhlídku, ale nacházel se tady kdysi Pieninský hrad. Jeho slávu připomíná rekonstruovaná část hradeb a bývalá cisterna. Zřícenina se svými 779 m n.m. náleží mezi nejvýše položené hrady v Polsku, sídlo zbudovali v letech 1257-1287. Při vpádu Tatarů se na něm prý ukrývala svatá Kinga, jíž věnovali ve skalním výklenku sochu. Za zkázou hradu zřejmě stojí husité.

Následuje nevýraznější bod dne, navštěvujeme vrchol Trzy Korony (982 m). Na jižní straně kopce se nachází pět skalních věží, které mají podobu koruny, nejvyšší věž se nazývá Okraglica. Na ní zbudovali vyhlídku a za vstup se stejně jako na Sokolici platí. Pokud se však v průběhu stejného dne navštíví oba vrcholy, stačí zakoupit pouze jedna vstupenka.

Shora se nabízí téměř letecký výhled. Hluboko dole se klikatí Dunajec, jenž přitéká od obrovité přehrady Czorsztynske, na břehu řeky zaujmou střediska Sromowce Niżne a Červený Kláštor. V okolí se táhnou Pieniny a mezi vrcholy nechybí Vysoké skalky či Sokolice, v Polsku se zvedá pohoří Beskid Sadecki a na Slovensku Vysoké Tatry či Spišská Magura.

Červený Kláštor

Nasyceni fantastickými dojmy sestupujeme k Dunajci a přecházíme na slovenskou půdu. V obci Červený Kláštor zastavujeme v hospodě na večeři, a zatímco budeme jíst a pít, prozradím, že středisko proslavil hlavně klášter kartuziánů z roku 1319. V roce 1431 ho sice zničili husité, k obnově došlo v roce 1711. Přestože v něm následně mnich Cyprián sestavil vzácný herbář léčivých rostlin a mnich Romauld Hadbávny jako první přeložil do slovenštiny bibli a vytvořil latinsko-slovenský slovník, klášter v roce 1782 zrušili. K rekonstrukci došlo až v letech 1956-1974. Nejstarší část představuje kostel svatého Antona ze 14. století.

Tolik dějepis, my se budeme věnovat praktičtějším věcem. Zvažujeme, kde složíme hlavu, nakonec končíme v blízkém kempu. K našemu údivu, možná jsme se ale dostavili po večerce, v recepci nikdo není, utáboříme se tudíž bez placení.

Ráno pokračujeme v prohlídce Pienin. Nejprve stoupáme do sedla Cerla a přes Targov míříme do obce Lesnice, cestou se nabízí několik výhledů. Scházíme k Dunajci a vydáváme se proti proudu řeky zpátky do Červeného Kláštora.

Rázem se dostáváme do nejvěhlasnějších partií celého pohoří, procházíme Prielomem Dunajca. Nad břehy se zvedají strmé skály, jimž jednoznačně vévodí Sokolice, ke zvýraznění zážitku přispívá i plavba na pltích. Zatímco před dvě stě lety sváželi převozníci s pomocí těchto plavidel dřevo do Baltského moře, vozí na nich v dnešní době po meandrující řece turisty. My se k nim nepřidáváme, bohatě nám stačí pohledy z pevného podloží. Stejně tak vynecháme i plavbu na kajacích a raftech.

Jezerské jazero

S Pieninami se rozloučíme po obědě ve staré známé restauraci. Nasedáme na autobus a odjíždíme, nepřesunujeme se však daleko. Oslovuje nás nedaleká Spišská Magura, již tímto v krátkosti představím. Masiv na rozdíl od Pienin tvoří flyšové horniny, hlavní hřeben se táhne od západu na východ v délce zhruba třicet pět kilometrů. Nejvyšší vrchol představuje Repisko (1 259 m), na nějž nevede žádná turistická značka.

My svůj půldenní přechod zahajujeme v osadě Jezersko (720 m). Pohoří navštěvujeme krátce proto, že je hlavní hřebenovka podle posledních zpráv kvůli polomům a absenci značky špatně průchodná. V osadě se příliš nezdržujeme, pokud nepočítáme zastávku v potravinách. Tam k vlastnímu úžasu vypiji během necelých deseti minut litr mléka, načež pro škarohlídy dodám, že se můj výkon obešel bez střevních následků.

Vydáváme se po zelené turistické značce, jež vypadá naprosto nově, první bod našeho zájmu představuje Jezerské jazero. Stezka ho v rozporu s původním značením obchází zleva a přímo k němu nepřichází, změnu zaručeně způsobily polomy. Na okolních holých stráních totiž chybí vyšší stromy. Vzhledem k jejich absenci se na jezírko nabízí pěkný výhled. Čistá voda láká ke smočení, leč okolní husté traviny brojí proti návštěvě, a tak alespoň prozradím, že jezero vzniklo sesuvem flyšových hornin. Hloubka prý dosahuje přes sedm metrů, jedná se o přírodní rezervaci.

Bukovina

Stoupáme k hřebeni a postupem času nás pohlcuje převážně smrkový porost, jak se posléze shodneme, lépe značenou trasu jsme dlouho nezažili. Nejvíc rok staré značky jsou na dohled od sebe, což je víc než chvályhodné. Při cestě porostem či přes malé loučky totiž mnohdy ani náznakem nenacházíme používané pěšiny, bez ukazatelů by jeden vůbec netušil, kudy se má ubírat.

"Tajná" rozhledna a Filipovský vrch

Dostáváme se k hřebeni. Do porostu před námi hbitě zaleze zmije alias vretenica, jež očividně netouží po fotografování. Napojujeme se na modrou značku a podcházíme Bukovinu (1 176 m). Šok nám připraví sedlo nad Bachledovou dolinou.

Na křižovatce cest u křížku se před námi zcela nečekaně vynoří dřevěná rozhledna. V mapě není vyznačena a podle vzhledu ji postavili teprve nedávno. Zkusíme o ní najít nějaký záznam, leč ten chybí, po návratu domů neuspěji s vyhledáváním ani na internetu. Stáří a zřízení věže nám tudíž zůstává záhadou, řešit to ale nemíníme.

Vystupujeme na ochoz. Východním směrem nám zabraňuje v rozhledu kopec Bukovina a na západ pokračuje hřeben Spišské Magury, odlišné kafe nabízí zbylé dvě světové strany. Severně se předvádí Pieniny a mezi vrcholky nechybí Trzy Korony, východu vládnou Belianské Tatry. Nejimpozantněji působí hory Košiare, Zadné Jatky, Ždiarska vidla či Havran, v pozadí za hřebenem vykukují Vysoké Tatry. Ty zastupují Lomnický, Kežmarský a Pyšný štít, tak tohle nemá chybu.

I nadále postupujeme po hřebeni a přecházíme Slodičový vrch (1 167 m), nejvyššího bodu dosahujeme na Magurce (1 193 m). Zarostlý vrch sice nenabízí žádné výhledy, přesto si jich brzy dopřejeme. Zahýbáme na obec Ždiar a naše putování po Pieninách a Spišské Maguře končíme na Filipském vrchu (1 017 m). Z něj se nabízí pěkný pohled na právě prošlé pohoří i Belianské Tatry, jejichž masiv se zvedá přímo před námi. Ten však spadá do jiného pohoří, a tak končím své vyprávění o návštěvě dvou zajímavých oblastí, jejichž krásy bohatě předčily naše očekávání.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.