Oravská Magura, přechod hezkého pohoří na Oravě přes hory Paráč, Kubínská hoľa a Budín

Nejen hřebenovkou Oravské Magury

Flyšové pohoří Oravská Magura se táhne ve směru od jihozápadu k severovýchodu a jeho hřeben má délku přibližně 36 kilometrů při šíři 5-10 kilometrů. Hlavní stavební složku hor představují magurské pískovce a území se dělí na tři podcelky: Paráč, Kubínská hoľa a Budín.

Tolik v krátkosti k údajům o dané oblasti, pročež můžeme vyrazit. A kde začneme? V obci Zázrivá, kam jsme v pozdním odpoledni došli z Malé Fatry. Nejprve nakupujeme ve večerce potraviny a poté navštěvujeme blízkou pizzerii, protože jedině tam, jak nám sděluje paní prodavačka, dostaneme teplé jídlo. Což o to, ona dobrotivá duše se nemýlila a jídelní lístek obsahuje rozsáhlou nabídku, leč sotva si vybereme, dozvídáme se od servírky, že mají novou kuchařku a ta námi vybranou stravu nezvládá. Rázem žasneme.

No tohle? Proč nám to nesdělila hned, zbytečně bychom nepřebírali. Nakonec končíme u pizzy, již, jak dobrovolně přiznám, konzumuji pouze svátečně. Nemám ale jedinou výhradu, pizza se jim vskutku vydařila. Málo těsta a hodně přísad, moc dobré.

Konečně do hor

Dosti ale obžerství a vydejme se konečně do hor, kvůli nimž jsme do oblasti zavítali. Stoupáme po zelené turistické značce přes louky, zamýšlejíce se utábořit na pasekách vysoko v lesích za Javorinkou. Jak to ale občas chodí, ne vždy plán vyjde. Znenadání se zatáhne, a tak nám nezbývá, než v krytu stromů kus nad obcí Grúne rychle postavit stan. Slušně se totiž rozprší a brzy nastane i bouřka, nakonec zůstáváme v přístřešku až do dalšího dne.

Javorinka, Okrúhlica a Paráč

Přestože se i ráno všude kolem válí těžké mraky, pokračujeme v cestě. V mlhách stoupáme na Javorinku (1 210 metrů) a postupujeme přes sedlo pod Okrúhlicou, kde téměř hodinu jdeme mimo oficiální cestu. Tu totiž při svozu dřeva či jiné potřebné činnosti rozryla těžká lesní technika a proměnila půdu v hnusnou břečku, do níž by nebylo radno zapadnout.

U vrcholu Paráč (1 325 metrů) to už naštěstí vypadá jinak. Uzounká pěšina se proplétá mezi kapradinami vysokými dobře do pasu, než jsme se nadáli, ocitáme se na území přírodní rezervace, již vyhlásili v roce 1980 na výměře 45,3 ha. Ochrana slouží k zachování původního porostu, a jak si přečteme na ceduli, tak se v okolí vyskytuje i dosti vzácné ptactvo. To ovšem možná vlivem pochmurného počasí zalezlo do skrýší, a proto se nepotěšíme libým zpěvem.

Prislopec (1 258 m)

Pokračujeme nepříliš prošlapanými stezkami na Prislopec (1 258 metrů), za nímž by se konečně měly objevit i výhledy, máme však zakaboněno. Nemusíme však zoufat, hory nám ukáží i svou přívětivější tvář. Sotva zdoláme Minčol a dostaneme se na Vasiľovskou hoľu, částečně se vyjasňuje. Směrem na východ se táhne hřeben Budínské Magury a na jeho konci se vyjímá vysílač na Magurce, přičemž se k našemu překvapení táhne pod úbočími hřebene krásně osvětlená Oravská kotlina.

Obce jako Hruštín, Babín či Vasiľov se vyhřívají ve slunečních paprscích, přestože se nad námi neustále shlukují temné mraky, vypadá to podivně. Jakoby si kopce přivlastnily veškeré oblaky a ani za nic se jich nemínili vzdát.

Nejvyšší vrchol Oravské Magury

Poobědváme z vlastních zásob u vrcholové stanice lyžařského vleku a pokračujeme na nejvyšší horu Oravské Magury Minčol (1 396 metrů), přičemž si dovolím upozornit, že běží o úplně jiný kopec než ten z minulého odstavce. Nedaleko od sebe se totiž vyskytují dva vrcholy se shodným názvem. Ze zarostlého Minčolu se nenabízejí žádné rozhledy a navíc se podivujeme, že od rozcestníku s cedulkou, jež upozorňuje na vrcholek, ještě kus stoupáme, ačkoliv bychom měli správně klesat.

No nic, nebudu se v tom rýpat a zmíním, že se i zde vyskytuje národní přírodní rezervace vyhlášená v roce 1980. Ta má rozlohu 96,1 ha a podobně jako Paráč slouží k ochraně původních vysokohorských smrčin a smíšeného smrkovo - bukovo - jedlového porostu pralesovitého rázu.

Kubínská hoľa (1 346 m)

Stáčíme se po červené na Kubínskou hoľu (1 346 metrů) a libujeme si, že slunce konečně vyšlo i nad námi, jakmile však vyklouzneme z lesa na volné louky, z nichž se nabízí pohled do okolí, ztuhnou nám rysy. Přestože na kopce i města v údolích směrem na východ svítí slunce, řítí se nám do zad šedivá a neprůhledná clona slibující prudký liják.

Rázem pouštíme z hlav výšlap na další vrchol a přestupujeme na modrou značku, stáčíme k chatě na Kubínskej hoľi. Příliš daleko ale nedojdeme. Než se nadějeme, spustí prudký déšť a přidají se i kroupy, naštěstí máme kliku. Od vysílače na Minčolu jedou v autě lidé a nabírají nás, rozbahněnou cestou nás svezou až k chatě.

Vnikáme do budovy, poroučíme si na zahřátí grog a přidáváme polívku, načež, jakoby s námi příroda hrála netradiční druh rulety, se nadobro vyčasí. Mraky odtáhnou na východ a po zbytek dne svítí sluníčko, příjemná změna vybízí k pokračování. Zbývá určit směr a tradá, nemáme nad čím zvažovat. Zpět nahoru se nám i kvůli rozblácené cestě nechce, vítězí modrá značka vedoucí do Oravského Podzámku, přestože téměř neustále půjdeme po asfaltce. Ale co, aspoň se nám za odměnu ukáže v celé parádě táhlý hřeben Chočských vrchů.

Oravský Podzámok a Matúš Čák Trenčianský

Nyní zbývá objasnit, proč naše kroky vedou do Oravského Podzámku. Příčina je jasná. Na skalním bradle nad obcí se vypíná Oravský hrad, jenž právem tvoří dominantu celé oblasti. A že jí je už pěknou řádku let. Sídlo bylo založeno ve 13. století na místě bývalého opevnění a střežilo obchodní cestu vedoucí podél řeky Oravy. Hrad zprvu náležel králi, ale v roce 1298 ho získal Matúš Čák Trenčianský, posléze se zde vystřídalo několik majitelů.

K velkému rozšíření opevnění došlo po roce 1441 a další změny i renesanční přestavby nastaly po roce 1611 za Thurzovců. Opevnění bylo poškozeno až za kuruckých válek na počátku 18. století a k velké újmě došlo za požáru roku 1800. Na přelomu 19. až 20. století pak nastalo období oprav i přestavování, přičemž za nynější podobu vděčí sídlo důkladné rekonstrukci z let 1953 - 68.

My se k branám hradu dostavujeme s šestou hodinou večerní, kdy probíhají poslední prohlídky, takže nakonec návštěvu historické památky vypouštíme. Ale co, ani zavítání do jedné z hospod není špatné, ačkoliv jsem musel reklamovat nedogrilovaná kuřecí křidýlka. A rýpnu si ještě j ednou, zaskočí nás otevírací doba většiny pohostinských podniků. S uzavřením hradu totiž končí provozní činnost i ony. Působilo to na nás dost zvláštně, jakoby si majitelé restaurací říkali, že ti, co opustí kulturní památku poslední, už nebudou mít o jídlo zájem.

No nic, vraťme se zpátky do přírody. Stoupáme po modré značce a nabízejí se nám zpětné výhledy na hrad i na krajinu podél toku řeky Oravy, stan stavíme v loukách kus nad Drviskem, odkud se poutníkům nabízí slušný výhled na hřeben Kubínských holí, přičemž v dálce vykukují i vrcholky Malé Fatry v čele s Velkým Rozsutcem a Stohem. Také nesmím opomenout na jihu se tyčící Velký Choč, aby mi to nevyčítal.

Javorová, Babínska hoľa a Budín

Ráno máme celkem slušně, a tak se záhy noříme do lesů, stoupáme na Javorovou. Postupujeme po hřebeni a poněkud nás udivuje šíře cesty. Oproti včerejším převážně úzkým pěšinám u Paráče kráčíme po pěkné cestě, jíž chybí jen jedno, slušnější výhledy. Ty se nám v průběhu dne vyskytnou víceméně jen z luk u Babínskej hoľe. Jinak se téměř stále prochází lesem, přičemž nás poněkud zklame i vrch Budín (1 222 metrů), u nějž je na mapě sice označena vyhlídka, leč ta v podstatě zarostla.

A jestli ještě něčeho litujeme, tak toho, že nezřídili rozhlednu i na Magurce, neboť tamní vysílací věž k tomu přímo vybízí. Objekt však obklopuje oplocení a do prostoru je zakázán vstup, zkrátka škoda.

Loučení s Oravskou Magurou

Tak a je to, právě jsme zdolali celý hřeben. A co dál? Sestupujeme do okresního města Námestovo, jež se rozkládá na březích Oravské přehrady a vzbuzuje dojem zajímavého rekreačního střediska. U vody se nacházejí luxusní restaurace, obchodní dům i ubytovací zařízení, pouťové atrakce, nechybí ani bronzu chtiví návštěvníci. Snad jen voda by mohla být čistší, jak pozorujeme, nikdo se nekoupe.

To ale odbíhám, a tak se rozlučme s Oravskou Magurou, kterou lze doporučit všem, co mají rádi toulky přírodou bez přítomnosti lidí. My za dva dny přechodu, pravda, putovali jsme ve všední dny a o víkendech tomu může být jinak, uviděli pouze pár sběračů borůvek, přičemž, vyloučíme-li jednu výjimku, jsme dotyčné zahlédli až kousek nad cílovým městem.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.