Červené blato a Hojná Voda v Novohradkách, výšlap v Novohradských horách

Za kameny a skálami Novohradských hor

Novohradské hory jsou turistům mnohem méně známé, než nedaleká Šumava. Jde o oblast s hustými příhraničními hvozdy, četnými potůčky a neporušenou přírodou, která je ideálním místem pro turistiku. Se svým příznivým klimatem patří k nejzachovalejším částem přírody u nás.

Hojná Voda je malá víska ležící přímo pod Kraví horou. Ta, spolu se sousední Kuní horou a Vysokou, tvoří dominantu východní části Novohradských hor. Tyto tři vrcholy mají jedno společné, a to mohutné skály a skalní bloky, které utvářejí jejich nejvyšší partie.

Naučná stezka Červené blato

Ubytování máme zajištěno v hotelu Hojná Voda, ale moc nechvátáme. Cestou jsou totiž další zajímavá místa, která stojí za zhlédnutí. Prvním z nich je Národní přírodní rezervace Červené blato. Jde o místo, kde se dříve těžila rašelina a dnes je chráněno.

Čtěte také: Do nitra Novohradských hor

Na druhý pokus již správně nacházíme louku, kde se dá parkovat a odkud je nejsnazší přístup k rašeliništi. Po kilometru přicházíme k prvnímu povalovému chodníku a s občasnými zastávkami u informačních cedulí procházíme pomalu zdejší mokřady. Podélně položené trámy nejsou úplně bez nebezpečí a tak si musíme dávat pozor, kam šlapeme. Kolem je nejvíce vidět rojovník bahenní a měla by tu být i masožravá rosnatka okrouhlolistá, ale hledáme ji marně.

Na nejzazším konci trasy je velmi pěkné a dost velké jezírko, které je pozůstatkem těžby zdejší rašeliny. Kolem stezky míjíme několik popadaných stromů, jeden je přímo na chodníku. Ten je tady dost poškozený a tak se často na volných trámech cítíme jako na houpačce. Asi po hodině uzavíráme okruh NS Červené blato a jdeme zpět do Jiříkova údolí.

Terčino údolí

Pokračujeme autem na Nové Hrady, kde u začátku Terčina údolí balíme něco k snědku, pití a vyrážíme na průzkum dalšího malebného místa.

Terčino údolí bylo vyhlášeno jako přírodní rezervace již roku 1949. Park, založený roku 1756 z podnětu hraběnky Terezie Buquoyové, byl osázený mnoha cizokrajnými dřevinami. Ty dnes pro své stáří bohužel postupně mizí.

Slunce nechává vyniknout zlatavým barvám zdejších buků, i sytě okrové, v kterou se listí mění a padá nám k nohám. Podzim je již v plné síle a procházka po zdejším parku dostává nádech tajemna. Zdejší bílé lavičky a můstky kontrastují tolik s okolím, že mě nutí mít fotoaparát v neustálé pohotovosti. Nostalgie a klid krajiny se přenáší i na nás. Jdeme tiše a obdivujeme dílo přírody dotvořené rukama našich předků.

Pravda, ne každá budova je v tak perfektním stavu jako opravený Hamr, který stojí na začátku naučné stezky. Empírový lázeňský dům nese dnes již jen pozůstatky někdejší slávy a Modrý dům stojící opodál, a poškozený povodní v roce 1915, je jen ruinou. Přesto i ony zapadají do malebného údolí dokonale.

Nejvíc se zdržíme u vodopádu. Co na tom, že jeho vody padají ze skály po několika set metrové cestě umělým náhonem. Vždyť i skály i voda je skutečná. Pokládám foťák na plochý kámen a snažím se prodloužit čas uzávěrky. Padající voda začne díky tomu vytvářet měkký závoj, jaký pouhým okem nikdy neuvidíte. Spokojený s výsledkem jdeme k dalšímu můstku, kde se stezka otáčí zpět a mírně stoupá nad zmiňovaný náhon vodopádu.

Na horním okraji svahu je vyšlapaná odbočka na louku, a protože tušíme, že by mohla vést k nedalekému Cuknštejnu, dáváme se po ní. Hned také vidíme siluetu staré, mohutné tvrze. Cuknštejn postavili na sklonku 15. století vladykové z Michnic a dnes jde o unikátní příklad téměř kompletně zachované pozdně gotické tvrze. Jdeme kolem po širokém valu a věnujeme se hlavně focení impozantně působící budovy.

Vracíme se zpět k lesu nad vodopád a postupně obcházíme mokřadní loučku s potůčkem. Čeká na nás mohutný dub, a to již pět staletí. Jak to tady asi vypadalo v roce 1512? Mít tak s sebou pana Broučka… Opodál leží další starý strom, tentokrát smrk ztepilý. Padl již roku 2002 a tak z něho zbývá torzo.

Naučná stezka zde dělá menší kličku svahem lesa a my se po ní dostáváme až k rybníku u Švýcarského domu, který zde dříve poskytoval výhledy na Nové Hrady. Ty zde dnes díky vzrostlým stromům nejsou a tak se spouštíme dolů ke Stropnici a uzavíráme skvostný okruh NS Terčino údolí.

Večerní okruh přes Kuní a Kraví horu

Odpoledne musíme chvilku vydechnout. Ubytujeme se proto v hotelu Hojná Voda a jdeme na velmi pozdní oběd. Až po čtvrté znovu odhodlaně vyrážíme do kopců. Trochu nás zdrží kamenná vyhlídková plošina, kde ke kašně přibyl i velký meditační zvon. Moc hezké místo, výborný nápad…

Po cestě přicházíme na Staré Hutě. I tady je vidět mnoho krásně opravených, starých domů i nějaké nové. Volná krajina okolo nabízí mnoho skvěle položených parcel. My se ale příliš dlouho zdržovat nemůžeme. Čeká nás výstup na Kuní horu.

Červená turistická značka uhýbá vzhůru, přibývají balvany i skály. Ty jsou na samotném vrcholu mohutné. Velice atraktivní místo je plné skalních stěn a průlezů. Opouštíme ho neradi, ale po krátkém postupu hřebínkem na nás opět čekají skalní ochozy. Z okrajů skal je zřejmě výhled k Vysoké, to ale nezkoumáme. Čas nás totiž začíná tlačit a Slunce je již nízko nad obzorem. Pokud chceme vidět západ z rozhledny na Kraví hoře, máme co dělat.

Prudký, ale naštěstí krátký sestup zvládáme a zrychleným tempem přebíháme ploché sedlo mezi oběma horami. Cesta odsud je již jasná a široká, jen by nemusela tolik stoupat.

Nakonec se vše daří. Šplháme z posledních sil na rozhlednu, která je přeměněna z vojenské hlídkové věže a dnes žádné problémy při vzdušném výstupu mít nebudete. Kdysi se však na ni lezlo po kolmých žebřících a to jsem tedy vzdal.

Bohužel na západě jsou mraky a tak z focení nic není. Dole je šero, které začíná rychle houstnout a nám nezbývá než sejít do Hojné Vody.

Vybíráme si značku mířící strmým svahem k Dobré Vodě. V lese špatná viditelnost prověřuje naše chabé oči. Motáme se mezi kameny a těch několik set metrů se zdá nekonečných. Až lesní cesta nás zachraňuje a zanedlouho se již hřejeme v útulné hospůdce hotelu Hojná Voda.

Prales Hojná Voda

I druhý den nás čeká nevšední příroda Novohradských hor. Vysoká (1 034 m), je hora viditelná z mnoha výhledových míst jižních Čech. Její dlouhý, skalnatý vrcholový hřeben rozhodně stojí za prozkoumání. Turistickým lákadlem pak je v Novohradských horách nejen známý Žofínský prales, ale i naučná stezka Prales Hojná Voda, ke které zamíříme nejdříve. Celá trasa se nechá pohodlně spojit v okruh asi 16 km dlouhý.

Slunce jsme dnes podle předpovědi vidět vůbec neměli, skutečnost je však jiná. Příjemné babí léto nám tak zlepšuje náladu. První úsek cesty kopíruje značenou vycházkovou trasu na Vysokou, ale neodbočujeme po značce vpravo do kopce, nýbrž mírně zvlněnou lesní cestou obcházíme celou horu a pokračujeme směrem k hranici. Asi po třech kilometrech se pod námi objevuje cesta, kudy vede naučná stezka Prales Hojná Voda. Pod námi jsou mohutné buky, mnohé padlé a je dobře vidět, co nás čeká.

Úzká asfaltka v místě, kde se napojujeme na NS, prochází pralesem a je chráněna železnými svodidly. Díky tomu se jde dobře a je čas na focení. Sestupujeme mírně dolů a kolem mezitím probíhá nádherný film z divočiny. Ale není to film, vše je reálné. Můžeme se dotknout padlých, rozpadajících se velikánů, přičichnout k trsům hub, rostoucích na okolních pařezech, a všemi smysly vychutnávat tento úžasný úsek stezky.

Dál klesáme ke Stropnici, která je tady jen malým, hraničním potůčkem. Kolem se les změnil na smrkový, chráněné území je již za námi, stále ale je co obdivovat. Kolem Stropnice a hraničních kamenů pomalu nabíráme zpět ztracenou výšku. Poslední část stezky, která je osazena i jedenácti informačními cedulemi se zajímavým obsahem, v serpentinách stoupá zpět na horní cestu.

Opouštíme NS a jdeme stále kolem hranic, až přicházíme k hraničnímu přechodu. Tady je hned několik tabulí informujících mimo jiné o původu zákopu, který zde hrál svoji nepatrnou roli v roce 1938.

Vysoká (1 034 m)

Netrvá to dlouho a jsme znovu na značce vycházkového okruhu Vysoká. Klasická turistická značka tady kupodivu stále chybí. Moc to nechápu, proznačeny v terénu jsou lépe cyklotrasy. Chodit v Novohradských horách ale naštěstí můžete po cestách všude, omezeni ničím nejste.

U Lukova konečně začínáme znovu mírně stoupat. Větší sklon je až na posledním kousku stezky. Ta zde je vyskládaná kameny z dřívějších dob a stále drží. Po ní se snadno dostaneme k nejvyššímu bodu Vysoké. Je na jedné z mnoha skal, na sousední nižší, ale přístupnější, je i malý dřevěný kříž.

Dlouhý a široký hřeben pokračuje stezkou k severovýchodu. Po necelém kilometru přicházíme ke skalám a ochozům mnohem mohutnějším a zajímavějším, než jsou ty na hlavním vrcholu. Lezeme vzhůru mezi skály a obdivujeme dokonalé dílo přírody. Máme dost času vychutnat si celý, několik set metrů dlouhý skalnatý hřeben, přerušovaný na několika místech lesním terénem s převahou buků.

Zajímavá část Vysoké pokračuje i dál. Po svahu přecházíme výhledové místo a kolem dalších vysokých skal, kde jsou viditelné horolezecké kruhy, postupně sestupujeme k Hojné Vodě.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že tato část je z Novohradských hor nejatraktivnější a hravě se vyrovná i mnoha známým, a turisty v létě přeplněným místům Šumavy.

Kostel v Dobré Vodě

Dobrá Voda byla, spolu s Hojnou Vodou, založena jako poutní místo, které bylo "označeno" Bohem v místě, kde pramení "léčivá" voda. V prvním roce existence zde bylo 60 tisíc a ve druhém 40 tisíc poutníků. Na počátku 18. století, za vlády hraběte Karla Alberta Buqoye zde byl postaven barokní kostel s trojramenným schodištěm. Ke kostelu přiléhá trojramenný ambit s věžičkami. Léčivé vlastnosti vody se tradují od roku 1564, a proto zde byly postaveny lázně.
(zdroj www.wiki.mapy.cz)

Při příjezdu od Nových Hradů, nebo Horní Stropnice uvidíte ve svahu Kraví hory dvě vysoké věže zdejšího poutního a farního kostela. Patří neodmyslitelně k panoramatu Novohradských hor a udivují svojí krásou a vznešeností. Nemůžeme proto kostel před odjezdem vynechat. Bohužel lešení zabraňuje vytvořit dobré fotky.

Dovnitř kostela nakonec jen nahlížíme, protože právě probíhá mše v německém jazyce. Vysvětluje to tak velké množství aut i autobus s rakouskou poznávací značkou v okolí. Samozřejmě i zde došlo po druhé světové válce k velkému vysídlení německy mluvících obyvatel a tak se dnes mnozí alespoň takto vrací ke kořenům svým, nebo svých předků.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.