Kilimandžáro (5 895 m), trek na nejvyšší horu Afriky aneb setkání se sněhem rovníkové Afriky

Výstup na Kilimandžáro

Je 8:30 ráno 21.1.2007 a sedím s Pavlem a Mírou v restauraci hotelu Meru Inn, kde se nachází sídlo Victoria Expeditions, jenž nám zprostředkovala průvodce a nosiče pro výstup na nejvyšší sopku planety Země - Kilimandžáro. Při posilování se snídaní sleduji pohyb okolo nás a nedočkavě vyhlížím, kdy si pro nás někdo přijde. Ve smluvený čas jsme seznámeni s naším průvodcem a předáni do jeho péče.

Při nakládání zavazadel do přistavené dodávky jsem si poněkud lámal hlavu, co se do ní všechno vejde. Nikdy by mne nenapadlo, že pojme bez problémů batožinu se čtrnácti lidmi a dojede s námi i poněkud těžším terénem až na Machame gate. Zde nás vítá úchvatná flóra Kilimandžára. Po registraci a svačince u vodopádu na potoce Kimefu vyrážíme vzhůru.

Jsme svěřeni jednomu z nosičů, který nás opatruje a nespouští z očí. Cesta je hliněná, upravená, překvapivě kvalitní a stoupání je velmi příjemné. Dojem z chůze krajinou probarvuje pestrá vegetace, zpěv ptactva a křik opic. Bohužel vzhledem k jejich plachosti nespatřitelných. Ve čtvrtině cesty nás překvapuje tropická přeprška. Jedinečná možnost prověřit si hned na začátku výstupu funkčnost výbavy. Kombinace Coolmaxu a sympatexové bundy Marlin je perfektní.

Po hodince déšť ustal a když sundáváme bundy můžeme sledovat, jak z nás stoupá pára jako z okolního pralesa. Tropický liják proměnil cestu v blátivý chodníček. Nic děsivého to však není. Pokud se člověk smíří s okolností, že si ponese pár kilo navíc na nohavicích, může se v klidu bahnit výš a těšit se orosenou krajinou. Kolem stoupající cesty se začíná postupně měnit vegetace. Stromy již nejsou obrostlé mechy a kapradinami, ale lišejníky. Náhle, jako bych prošel branou, končí les vysokých stromů a otvírá se nám zcela odlišná krajina.

Konečně můžeme pozorovat členitou hradbu prudkých údolí a skalních masivů, které se vypínají nad mraky. Tábořiště Machame (3 000 m n.m.) máme na dohled. Dnes jsme ušli 18 km. Na vyhrazeném místě stavíme stan a jsme vyzváni, abychom šli do vedlejšího stanu na čaj. Je tam vše, co si člověk dovede představit - stůl, křesla, voda na umytí a pikniková sada pro čajíček lordů. Jsme docela zaskočeni, jaký luxus nám průvodci připravili a že to vše přineslo 10 lidí.

Po západu slunce se nám otevírá překrásné panorama hory Meru, vrcholu Shira a vysněného Kiba s oslňující bílou čepicí sněhové pokrývky. A tak zbytek večera trávíme před stanem. Poněkud nás udivilo, že jsme v dohledu jediní jančící z této úchvatné podívané. Nejspíš tu již všichni byli. Pobíháme kolem foťáků a kamery dychtíce zachytit co nejvíce z odhaleného vrcholu masivu Kilimandžára.

Zářící Kibo

Druhý den nás probouzí jeden s nosičů klepáním na stan s tlumeným oslovením bwani. Když mu otevíráme stan, přívětivě nám oznamuje, že snídaně je na stole a za hodinu bychom mohli vyrazit. Slunce již docela pálí a stoupání je poměrně příkré. Docela jsem se při stoupání zapotil a otíral se utěrkou, což zapříčinilo, že opalovací krém byl fuč a já mám hlavu jak rak. Pavel se projevil jako spolutrpitel, a tak dopadl stejně.

Cestou se střídá spousta výhledů na Meru a do údolí. Vrcholové partie se však postupně uzavírají do mračen. Liliovité knifolie v mnoha variacích střídají nádherné stromovité starčky a vřesovce. Vegetace ubývá a cesta se stává kamenitou plnou stoupání a klesání, které ji promění v nekonečnou pouť. Po minutí lávové jeskyňky, se ocitáme na plošině, kde konzumujeme své obědy a lapáme po dechu. Během chvíle nás uzavírá mlha a teplota rapidně klesá. Při jídle s námi úzce spolupracují krkavci bělokrcí, jenž se přibližují doslova na dotek.

Vyrážíme dál. Cestou procházíme krajinou, kterou přeběhl před šesti lety oheň. Regenerace přírody pomalu zahlazuje stopy lidské neopatrnosti. Stráň je zde posetá lobéliemi, jenž průvodce nazývá "Kilimandžáro ananas". V chůzi nás poněkud zpomaluje obtížný terén. Pavel oceňuje obtížnost stupněm 4. Docela mě bolí hlava a v dechu už se také necítím na špici. Asi jsem s tím jídlem měl být střídmější. Očekávám Shira plateau. Od průvodce jsem získal neradostnou informaci, že ještě půjdeme něco mezi hodinou a hodinou a půl. Přesto jsme na cestě dvě hodiny. Šneci nejsme, to by nás nějaká skupina předešla, ale je to utrpení…

Jsme u potoka Kikatu a já si dávám pauzu, zatímco fotografové kmitají okolo s jasným úmyslem něco vyfotit. Dvě stě metrů za potokem je tábořiště (3 840 m n.m.) a máme za sebou pouhých 9 km. Míra a Pavel se ujímají stavby stanu a mě posadili na šutr vedle. Přetvařování mi fakt nejde a pohled na mě je týráním okolí. Po hodince se opět probouzím k životu. Chce to pomalejší pohyby, doplnit tekutiny a přestat blbnout. Před večeří se jdeme podívat na jeskyni na druhé straně tábořiště. Je malinká a tak se brzy vracíme vychutnat si pohled nad mraky se prodírající Meru a hřeben Shiry. Při večerní kávě sledujeme západ slunce se zářícím Kibo za zády. Nepopsatelný dojem.

Lava Tower

Ráno balíme stan. Je pěkná kosa a okolo nás je jinovatka. Vyrážíme vzhůru. Flóra se omezila na občasný trs trávy schovaný mezi balvany. Ve stínu jsou vidět krystalky ledu. Míra zpovídá našeho stále veselého průvodce. Po té co prohlásil, že na vrchol mu to od brány trvá 16 hodin, se Míra zaměřuje na hecování Pavla s nápadem, vzít to dnes přímo na vrchol. Není to tak daleko a když to někteří zvládají v tak krátkém čase, proč to nezkusit. Naším cílem je pro dnešek aklimatizace a ne totální likvidace. Proto zůstalo vše jen u slov.

Pochod mrtvou krajinou je pomalý, jelikož štěrk a výška si žádají své. Při obědu na rozcestí (asi 4 350 m n.m) je nám položen dotaz, zda půjdeme k Lava Tower (4 630 m n.m) anebo přímo na Barranco camp (3 950 m n.m.). Jednohlasně rozhodnuto, a tak dále stoupáme. Lítostivě sleduji ostatní skupiny jdoucí přímo do kempu. Cestou přecházíme potok Bastions Stream, tekoucí přímo z ledovce. Na Lava Tower je sněhový poprašek. Průvodce nám ukazuje jednu z cest Umbwe, která je kvůli sněhu uzavřená a patří mezi nejrychlejší, nejobtížnější a nejkrásnější výstupy na vrchol.

Od Lava Tower cesta opět klesá a my procházíme jakousi skalní branou a překonáváme údolí s potokem. Při jeho levé straně se bizarně pnou skalní stěny. Na druhé straně rokliny předcházíme silnější ženu s dvěma průvodci. Má obdivuhodné odhodlání s nímž zdolává jednu nástrahu cesty za druhou. Sestupová trasa kopíruje potůček Umbwe a občas v něm i končí. Mlha a obrovské starčky nás vítají v tábořišti Barranco. Při pohledu na nás se nosiči a průvodce ujali stavby stanu, zatímco my jsme odesláni do jídelního stanu, odkud sledujeme právě příchozí liják. Šílené počasí. Dnes je za námi 15 km.

Breakfast Wall

Po probuzení sledujeme co nás čeká. Breakfast Wall je děsivě vypadající skalní stěna. Lidé na ní vypadají jako mravenci šněrující si to vzhůru. Jsem kamarády ujištěn, že je to maximálně stupeň 5, což je trošku těžší chůze. Nikoho padat dolů ani ležet pod skalou nevidím, takže jdu vzhůru. Cesta je komplikovanější, ale dává příležitost lehkovážným jedincům, předvést se před slečnami, jak umí viset na skalních převisech kolem cest. Kdo umí, ten umí. Jsem zvědav co předvedou na ledovci.

Výstupem výš se nám otevřela krajina s četnými vodopády. Pokračujeme dál, stoupání a klesání cesty o stovky metrů je běžné. Krajina je rozmanitá podobně jako počasí. Potůčky a prameny střídají skaliska, sutě a štěrk, občas svítí slunce, fouká vítr, prší nebo je mlha. Po výstupu na Karanga Hut obědváme. Nejen pro mě je nepříjemným překvapením, že se mi spustila krev z nosu. Průvodce je mým záklonem a držením se za nos poněkud znepokojen. Alespoň se na chvíli nesměje. Po odpočinku pokračujeme ve stoupání. Teplota citelně poklesla.

Suť je zde tvořena ostrými placáky znělce. Stoupání mi připadá nekonečné a kemp v nedohlednu. Lapám po dechu a v tu chvíli spatřuji stany vysoko nade mnou. Tábor je rozdělený na první a druhou třídu. Naši nosiči asi dnes nepatřili mezi nejrychlejší a tak máme druhou.

Mezi balvany hledáme místo pro stan. Po 13 km jsme konečně v Barafu campu (4 550 m n.m). U teplých nápojů se dohadujeme kam asi půjdeme dál. Moji úvahu a očekávání nočního výstupu kluci jednoznačně odmítají. Nemůžou se dopočítat dnů pochodu. "Kéž byste měli pravdu", říkám a jdu se na chvíli natáhnout, zatímco se kluci pídí po okolí. Při večeři se dozvídáme, že za pět hodin jdeme na vrchol.

Jižní kříž

V době odpočinku Pavel neustále prověřuje stav čehosi a neustále nás budí. Nejradši bych mu přivřel kyslík, ať se uklidní. "Bwani!" a je to tady. Hurá na vrchol. Navlékám na sebe oblečení. Dostáváme teplou vodu v termosce, kterou uklízíme do batohu společně s lahvemi vody. Průvodce a jeho zástupce Simon nás čekají u stanu.

Je tma jak v ranci a jsou vidět jen čelovky ostatních. Konečně vycházíme ze sutě a vcházíme na černý sopečný písek. Obloha září hvězdami. Na východě se rýsuje Jižní kříž. Pod námi jsou vidět světla Moshi a různá světýlka čelovek, která vypadají jak šňůry perel. Cestou nás předchází skupinky lidí, kteří s jejich průvodci zpívají písničku o Kilimandžáru. Po nekonečných hodinách pochodu tmou se objevují první ostrůvky sněhu. Nedočkavě se k jednomu shýbám. Sníh je zledovatělý, kompaktní a tvořený velkými krystalky.

"A sakra" začalo mě pálit v nosu. Bohužel zase krev. Nejenže sotva popadám dech, tep mám kolem 180 a silný vítr mě začíná lézt pod nehty ještě tohle. Zastavujeme. Míra vytahuje nějakou medovou sušenku, kterou zapíjíme horkou vodou. Docela mě to nakoplo. Jdeme výše a míjíme skupinky turistů. Už nezpívají a spíš se povalují po kamenech a sněhu. Únava je již vidět na všech.

Chůze sopečným popelem se stává utrpením. Tři kroky nahoru a jeden dolů. Tlačivá bolest hlavy nabírá na síle, motám se, ještě že mám hůlky, kterými se zapírám. Čelovka již nesvítí ani jednomu z nás. Měla vydržet 120 hodin a po pěti hodinách je KO. Už poněkolikáté během chvíle zastavujeme, abychom se napili a popadli dech. Při pohledu na Pavla mi zatuhlo. Je modrý jako švestka. Čím častěji a déle zastavujeme, tím se více probarvuje. Mrazivý vítr hvízdal okolo a vrchol byl v nedohlednu.

Ledovec Rebmann

Sněhová pole se postupně spojují v ledovec Rebmann. Nezvládám již držet ani pomalé tempo a tak jsem se kamarádům svěřuji s myšlenkou sestupu. Průvodce z této zprávy není dvakrát nadšený. Společně s kluky mě přemlouvá, ať to ještě zkusím. Pokračuji ve výstupu s vypětím všech sil. Cestou mi průvodce vykládá o lékařské stanici na vrcholu a všelijak mě utěšuje. Můj batoh předává svému pomocníkovi.

Tma se začíná měnit v šero a mě začíná docházet, že východ slunce nad Mawenzi z vrcholu Kibo neuvidím. Počítám možnosti a vychází mi jen jedna. Dolů! Předávám Mírovi kameru. Modrý Pavel mi dává láhev k napití, ale uvnitř je jen led. Z toho se nikdo moc nenapije a tak hledáme láhev, co ještě není zmrzlá na kost. Našli jsme jen jednu a tak mi kluci dali na sestup termosku. Přeji jim úspěšný výstup, oni mě bezpečný sestup a rozcházíme se. Jdu dolů se zástupcem. Je mi velmi trapně. Koukám na cestu a vyhýbám se sedícím lidem. Nemohu se jim podívat do očí.

Když předcházím další sestupující, znovu přemýšlím o tom co jsem udělal. Opravdu jsem neměl na to dosáhnout vrcholu? Z myšlenek mě dostalo podklouznutí nohou a děsivý pád. Tento kopec mi do slova a do písmene ukazuje vše, o čem píše v průvodcích jako o "nebezpečích výstupu". Kalhoty to přežily a čelovka kamsi odlétla. Simon ji sbírá ze země a ujímá se její obsluhy. Loučím se s africkým sněhem a kulhám do tábora. Již je světlo a konečně vidím, kam až jsem to vyšel. Je to škoda, snad někdy příště. Chybělo snad 200 výškových metrů a mohl jsme se podívat do jícnu Kiba.

Pavel s Mírou přišli asi hodinu a půl po mě. Dostali se tam. Ukazují mi fotky a povídají o vrcholu. Mám radost z jejich úspěchu a těším se, až se doma na fotografie a film podívám. Oni se však neradují. Míru bolí hlava a usíná, kde si právě sedl.

Několik dobrých rad

V závěru bych chtěl budoucím turistům s úmyslem zdolat vrchol Kilimandžára, říci něco ze svých chyb jimiž se mohou poučit. Vezměte si sebou sůl. Když se potíte, hodně soli ztratíte a pak máte problémy s udržením vody (běhavka). V Evropě je k dispozici obohacená sůl, která je lepší než běžná v Africe.

Dávejte si pozor na úpal a úžeh. Je určitě lepší víckrát se namazat krémem, než trpět. Dodržujte pitný režim. Pokud podceníte příjem tekutin, horská nemoc se na vás více podepíše. Vypít tři litry během pochodu je nezbytnost, jinak vás začne bolet hlava. Mějte sebou nějaký rychlý zdroj energie. Při únavném výstupu se vždy hodí.

Kvalitní vybavení je též nezbytné, jakékoli problémy, jako jsme měli s čelovkami, jsou zbytečné a únavné. Teple se oblečte! Pár věcí navíc určitě unesete. Ve vrcholových partiích je často mráz a silný vítr. Mít sebou ještě jedny rukavice, ponožky, kuklu, lyžařské brýle, atd., není vůbec přehnané.

Jděte pomalu a buďte si sebou jistí. Viděli jsme tam spoustu starších lidí, kteří ač šli krokem pomalým, přece jistým a většinou to byli právě oni, kteří stanuli na vrcholu. Mladší lidé mají úspěšnost okolo třiceti procent. A jako poslední doporučení - nepřepínejte se, lepší mít nějaké zážitky než nic.

Info

O výstup na Kilimandžáro se hovoří jako o nejsnazší velehoře ke zdolání či jako o jednom z nejklasičtějších treků a vůbec je barvitě popisován jako velká pohoda a samé zážitky. Bohužel je to především marketing. Výstup na Kilimandžáro porušuje všechna základní pravidla a každý nový dobyvatel vrcholu trpí jistou formou akutní nemoci z nadmořské výšky (AMS), jelikož výstup je velmi rychlý. Pokud byste šli na Everest, tak do základního tábora, který je přibližně ve stejné výšce jako Barafu camp (4 550 m n.m), se dostanete po dvou týdnech. Na Kibo se chodí od čtyř do sedmi dnů!

Výšková nemoc

V nadmořských výškách nad 2 500 m n.m. je nedostatek kyslíku, což může způsobovat mírné nebo i životu nebezpečné zdravotní problémy, které jsou způsobeny nedostatečným přívodem kyslíku do svalů a mozku. Velmi zatěžovanými orgány jsou plíce a srdce. Symptomy akutní nemoci z nadmořské výšky (AMS, Acute Mountain Sickness) se obvykle projeví během 24 hodin, ale mohou být až o tři týdny zpožděny.

Symptomy: Bolest hlavy; Otupělost; Závratě; Potíže se spánkem; Ztráta chuti k jídlu; Dýchavičnost; Tlak či bolest na hrudi; Suchý a dráždivý kašel, v těžkých případech s vykašláváním zpěněného růžového hlenu; Nedostatečná koordinace a rovnováha; Poruchy vidění, dvojité vidění; Zmatenost či excitace; Iracionální chování; Nadýmání, popř. průjmy; Zvracení; Ospalost; Bezvědomí.

Rizikovým faktorem je nadváha a nedostatečná fyzická kondice. Mírné příznaky odstraníte tak, že zůstanete 1 nebo 2 dny ve stejné nadmořské výšce, dokud příznaky neodezní. Pokud symptomy přetrvávají nebo se zhoršují je nutno okamžitě sestoupit níže.

Prevence: Stoupejte pomalu - po překonání 1000m si dva až tři dny odpočiňte. Pijte hodně tekutin a vyhněte se alkoholu, který dehydratuje. Jezte lehká jídla. Potraviny s polysacharidy jsou nejlepší zdroj energie. Nepoužívejte sedativa.

Nezbytné vybavení

• Voděodolný ruksak a malý batoh
• Spací pytel alespoň - 10 °C
• Karimatka - nejlépe samonafukovací
• Trekingová obuv do těžkého terénu
• Nepromokavé a větruodolné svrchní díly oblečení
• Teplé spodní oblečení včetně rukavic a čepice
• Sluneční brýle
• Několik párů ponožek a spodního prádla
• Sluneční krém
• 2 × 2 litry vody
• Čelovka
• Lékárnička a repelent
• Toaletní potřeby
• Desinfekční tablety do vody

Doporučené vybavení

• Hůlky
• Pláštěnka
• Obličejová kukla
• Osuška
• Další lehké kalhoty
• Píšťalka
• Plastikové pytlíky

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.