Výstup na Gokyo Ri (5 357 m n. m.), pětitisícovou himálajskou horu v Nepálu

Trek na dohled Everestu, Nepál

V osm hodin vycházíme z Dzongly. Dneska nás čeká přechod ledovcového sedla Chola Pass (5 360 m). Po včerejším náročném dni jsme se ještě plně nezotavili a čeká nás mnohahodinový pochod do Dragnaku (4 700 m). Tedy, když bude volno v lodži. Jinak bychom museli pokračovat další dvě hodiny do Gokya. Ráno ještě fotím pegase (bílého koně). Je v tom mrazu asi stejně neschopný pohybu jako já. Takže v mém záběru vydrží dlouho.

Cesta z Dzongly nejprve klesá do údolí k ledovcové říčce, kde již vidíme to převýšení, které nás nemine, než zdoláme vrchol sedla. Jde se mi těžko a každý krůček mě "bolí".

Ze začátku stoupáme po cestě zvedající se od vody. Ubíhá nám to pomalu. V tom slyším pád a polohlasité volání "Petře!". Vidím Janu, jak ulehla na placák do potoka. Vypadá to, že bez cizí pomoci se nevyškrábe na matičku zemi. Přibíhá Petr s rozčíleným výrazem, jako že jemu by se to přece stát nemohlo, ale trochu Janču i přesto popostrčí… Situace je zachráněna.

Za chvíli jsme na skále; výška už je znát. S malými zastávkami přicházíme ke stěně skály a odpočíváme před technicky obtížným a exponovaným výstupem. Pak se hrneme po kamení většími či menšími šutry kolmo vzhůru. Občas musíme uhýbat sestupujícím človíčkům a vzhledem k úzké cestě je to mnohdy nad lidské síly. Navíc široké koše nosičů o nás občas nemile zavadí. Daří se a za chvíli budeme v sedle Chola Pass (5 340 m).

Fotíme zpátky jezero v údolí, Hanka nám dává kousky "vrcholového" sušeného masa a dál už pokračujeme po ledovci. To jsem ve svém živlu, konečně chřupe snížek pod nohama a jsou vidět celé sněhové pláně s nejvyšším bodem sedla v výšce (5 340 m). Tohoto bodu docela snadno dosahujeme a odpočíváme.

Sestup, který nás čeká, nevěstí nic dobrého. Navíc nemáme mačky ani jiné vybavení. Vrhám se tedy zabodávajíc paty co nejvíc do zmrzlého sněhu a snažím se najít co nejlepší strategickou cestu a neupadnout. Jde to dobře. Sklon svahu je asi 45 stupňů, ale za chvíli jsme na cestě a pokračujeme dál balvany, přes které je těžké udržet rovnováhu. Dochází nám voda, tak jakmile narážíme na obstojnou strouhu, nabíráme vodu do láhví a za pomoci desinfekčních tabletek ji můžeme po 35 minutách vypít.

Cesta je opět delší než jsme čekali, a tak kolem čtvrté dorážíme do Dragnaku. Ještě svítí sluníčko, tak někteří odvážní skáčou do potoka se umýt. Někdo to odflakuje jen umytím obličeje, ostatní poctivě i nožky a dokonce přichází na řadu praní. Večeřím brambory a dvě vařená vejce. Snažím se vypít co nejvíc tekutin a po pár řádkách v deníku jdu spát. Máme společnou palandu s Janou, Petrem a Michalem, kde normálně tolik lidiček nespí, ale v lodži už není místa nazbyt. Noc je konečně celkem prospaná, hurá. Už není v noci ani taková zima.

Po snídani vyrážíme z Drahnaku směr Gokyo Lake (4 800 m). Je to přes morénu ledovce Ngozumbá. Terén je nepříjemný a už se těšíme, až budeme v Gokyu. Konečně vidíme azurově modrá jezera – vypadají úžasně. Zároveň máme výhledy na několik osmitisícovek. Jasně vidíme Cho Oyu a Petr s Michalem si myslí, že zahlédli i Makalu. Dneska je okolí tak neskutečně fotogenické, že nestačím mačkat spoušť.

Konečně přicházíme do Gokya a ubytováváme se v luxusních lodžích. Po společně strávených nocích jsou opět dvoulůžková. Docela to vítáme, už je vidět, jak jsme zhýčkaní. V restauraci švýcarského typu, která má prosklený výhled na jezero, si dáváme konečně něco jiného než rýži, těstoviny nebo brambory – a to pizzu! Je vynikající, mňam.

Sice jsme unaveni, ale vydáváme se na cestu k dalšímu jezeru. Je opět dál než to vypadá podle mapy a tak se vracíme pořádně promrzlí. S Janou si zaplatíme kýbl "HOT SHOWER" a ve sprše, ze které fungují asi pouze tři trysky, se snažíme ze sebe umýt tu špínu posledních dní. Právě čekáme na večeři a plánujeme zítřejší výstup na Gokyo Ri (5 357 m). Vypadá to, že budeme vstávat kolem šesté hodiny, ať stihneme pěkné počasí na fotky.

Dnes všichni kolem šesté sice vstávají, jen nás s Michalem nějak nikdo nepřišel vzbudit. Tak máme jaksi skluz i na snídani a utíkáme seč nám síly stačí. Rychle sbalíme věci na kopec a jdeme se nasnídat. Dneska se cítím super, úplně naopak než před výstupem na Kala Pattar. Dáváme čaj a já sním jen vařené vejce, druhé strkám s sebou do kapsy. Čeká nás vrchol Gokyo Ri (5 357 m).

Milý deníčku je to neuvěřitelné, ale vycházím, jako první! Překonávám lávku z kamenů přes jezero Gokyo. Málem to končí pádem do vody, jelikož v sedm ráno jsou ještě pěkně namrzlé. Přejdu ale i poslední a nastupuji do cesty vedoucí k vrcholu. V patách už mám Jarču a Pepu. Pepa nám chvíli ukazuje záda, ale pak ho my necháváme za sebou a postupně se s Jarkou střídáme ve vedení na kopci.

Je to neskutečné, ale Jarka vůbec neodpočívá. To já si zase občas dáchnu, ale vždycky ji zase doženu. Jde se mi výborně, předcházím i zpívající si Šerpy (říkám si, že kdybych já zapěla, tak se zhroutím vyčerpáním v půli kopce). Pak nechávám i Jarku za zády a cupitám si to pěkně k vrcholu. Občas zahlédnu Janu a kluky, ale za každou zatáčkou mi zase zmizí.

Je úplně jasno a výhledy jsou nepřekonatelné: Cho Oyu (8 153 m), Gyachungkhang (7 952 m), Everest (8 850 m), Makalu (8 463 m), Lhotce (8 501 m), Nuptse (7 864 m), Pumori (7 165 m), Cholatse (6 440 m), Taboche (6 542 m). Hledím dolů na tři ledovcová jezera sevřená svažitým terénem a mohutnou boční morénou ledovce Ngozumba. Teď, když se budeme vracet, vypadá to, že jsme již úžasně aklimatizovaní.

Těsně před vrcholem mě dohání Jana a tak na vrchol Gokyo Ri vystupujeme společně. Trvalo nám to asi 1 hodinu a 40 minut z Gokya s převýšením skoro 600 m. Počůráme vrchol a fotíme okolní vrcholy a čekáme na kluky. Všichni jsme se shodli, že výstup na Gokyo Ri se nám líbil daleko víc, než na Kala Pattar. Zároveň vrchol je rozlehlejší a prostornější, tak je zde víc místa pro naše skopičiny. Společně čekáme na celou naši skupinu, ať můžeme udělat skupinové foto. Podaří se a můžeme sestoupit tedy zpátky k jezerům.

Tam si dáváme tu úžasnou "garlic pizzu" a vyrážíme na několikadenní cestu do Jiri. Kopírujeme dravou vodu vytékající z Gokya a víceméně po vrstevnici sestupujeme do níže položené lodže. Z Gokya sklesáme přes Pangka (málo místa na ubytování) do Machherma (4 450 m). Lodže začínají být opět luxusnější s klesající nadmořskou výškou.

Jsme rádi, že nám bude tepleji, ale romantika Nepálu zas maličko ustoupí do pozadí. Právě sedíme v restauraci a popíjíme teplý čajík, interiér vypadá už skoro jako bychom byli někde v Bavorských Alpách. Příští dny uvidíme ty horské velikány ze stále větší a větší dálky, jak budeme sestupovat do Lukly a Jiri Baazaru.

Další ráno po vydatné snídani v Machermu (4 450 m) vyrážíme směr Porto. Je dost vysoká oblačnost a tak horské štíty jsou vidět jen z jedné desetiny, zhruba jak přicházejí mraky. Cesta je najednou taková divná, jak jsme sešli do údolí a nejsme v bezprostřední blízkosti těch zasněžených štítů.

Prostředí nejdřív vypadá jako kopce v Peru, pak se změní naším náhlým sestupem do cedrového a rododendronového lesa, kde si zas připadáme, jako v jiném světě. Už je nám hned tepleji, jak jsme sestoupili níž. Ovšem ne nadlouho.

Ve vesničce Dole si dáváme polévku a jídlo. Za chvíli se vydáváme do Phortse Drengka (3 675 m), ale když přicházíme, už v lodži není volného místa. Pokračujeme tedy v cestě do šíleného kopce na Mong La (3 973 m). Cesta trvá asi 115 minut a jsme v úžasném výhledovém místě Mong La. Házíme batohy na postele a frčíme vedle na jídlo. Nyní čekáme u teplých kamen na kus "žvance"…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.