Výstup na Halti (1 365 m n. m.), nejvyšší horu Finska v polárním phraničí

Käsivärsi - polární pohraničí, túra na nejvyšší horu Finska

Severské kraje jsou se svojí drsnou a syrovou krajinou jedním z posledních útočišť milovníků pustých končin. Pokud středoevropan chce navštívit některý z těchto koutů, je pro něj nejjednodušší vydat se na Skandinávský poloostrov, nejlépe do jeho severní části. Skandinávské země nejsou sice laciné, ale jejich vynikající silniční síť dovoluje dostat se na daleký sever i v zimě bez větších obtíží.

Když jsme zvažovali lokality, které by byly vhodné pro naši letošní lyžařskou výpravu, padla volba na Finsko. Finsko nepatří mezi hornaté země, přesto na jeho území pár menších pohoří naleznete. Za cíl své cesty jsme si zvolili kopce nejvyšší - národní park Käsivärsi. Tento, pro mnohé skrytý, kout země se nachází u trojmezí Švédska, Finska a Norska.

Vysoké hory ve vnitrozemí Norska výraz "nejvyšší" značně relativizují. Jejich vrcholky často i o několik set metrů převyšují své finské sousedy. Přesto je tento kout pýchou Finů. Hlavně proto, že se zde nachází nejvyšší hora Finska - Halti (1 328 m n.m.).

Tento kraj, který dnes nese název Laponsko, byl v minulosti domovem kočovného národa Sami. Jeho způsob života byl silně ovlivněn chovem sobů, zejména pak jejich každoroční migrací. Tradice chování stád sobů má ve Skandinávii téměř dva tisíce let starou tradici. Oblast Käsivärsi je známa jako první místo, kde se sobi shlukovali do obrovských stád. Zmínky o těchto velkých stádech pochází již z 15. století.

Tradiční migrační trasy byla narušeny ploty

Kočovné cesty národa Sami byly však silně ovlivněny geopolitickými zájmy tehdejších velmocí Ruska, Dánska a Švédska. Po dohodách, kdy byly vytyčeny hranice mezi Finskem (ruskou autonomií) a Norskem (součástí Dánského království) v roce 1852 a mezi Finskem a Švédskem v roce 1889, byla země kočovníků Sami rozdělena mezi tři státy. Hranice samozřejmě narušily tradiční migrační cesty, což přineslo potíže hlavně velkým sobím stádům.

Příhraniční ploty bránící sobí migraci můžete vidět i dnes. Narušení cest přimělo zdejší nomády hledat nové pastviny pro svá stáda sobů a pozdější uzavření hranic vedlo mnohé rodiny ke zkrácení svého každoročního putování. Právě oblast Käsivärsi byla jedna z oblastí, kde několik rodin kočovalo až do šedesátých let tohoto století. V posledních desetiletích o tuto oblast začalo projevovat zájem čím dál tím více místních i zahraničních turistů.

V šedesátých a sedmdesátých letech zde bylo postaveno několik volně přístupných horských srubů. V roce 1991 finská vláda rozhodla zřídit v nejexponovanější části Käsivärsi národní park o velikosti 643 ha, na jehož území se nachází i hora Halti.

Vstupní branou do místních kopců je vesnička Kilpisjärvi. Do ní, v polovině února, dorazila Tranzitem po 46 hodinové cestě z Prahy i naše sedmičlenná mužská výprava. Naším cílem bylo dobýt Halti. Chtěli jsme k ní dojít po norské straně, pokořit vrchol a zpět k autu se vrátit po straně finské.

Vliv Golfského proudu je tady poměrně slabý

Do Kilpisjärvi jsme dorazili k večeru, již za tmy. Proto jsme museli první noc strávit pod širákem na parkovišti. Ráno lehce přituhlo. Při dobalování našich polárních saní (vyřazených dětských bobů) a batohů jsem svou pravou ruku nechal bez rukavice doslova jen o chvilku déle než je zdrávo. Konečky mých prstů byly okamžitě poznamenány. Když mi začaly pomalu rozmrzat, připadal jsme si jako by mi je někdo zavíral do svěráku. Později získaly dokonce podobně namodralé zabarvení. Do konce výpravy jsem tak byl značně handicapován.

První den se nám podařilo vyrazit okolo jedenácté což jsme považovali za úspěch. Počasí bylo proměnlivé. Až nás překvapilo, jak rychle se může v těchto krajích měnit. Příjemné je, že vliv Golfského proudu zde již není moc velký, takže je zde mnohem méně srážek než na jižnějším norském pobřeží.

Ačkoliv domorodci říkali, že letos bylo hodně sněhu, průměrná sněhová vrstva byla do půl metru. Jen v závětří se dalo najít sněhu více. I výkyvy teplot jsou zde mnohem menší než v Norsku, kde teploty lehce nad nulou nejsou řídkým jevem. Tady mrzlo stále v rozmezí mezi deseti a dvaceti stupni pod nulou. Byli jsme rádi, protože je to pro pochod příjemnější.

Zpočátku je pochod vždy pomalý a ani tato výprava nebyla výjimkou. Podařilo se nám přejít na norskou stranu. Přechod byl spojen s přelezením plotu proti sobům, který se táhne podél celé hranice. Jeho hlavní výhodou pro lyžaře je, že v případě špatné viditelnosti se podél něj dá poměrně slušně orientovat.

Terén na lyžařské přechody je tu velmi příjemný. Od Kilpisjärvi se sice musí vystoupat několik set výškových metrů, ale v délce zhruba 25 km, takže stoupání je vcelku příjemné. Vegetaci zde v zimě představují jen šlahouny vrb a bříz, které je ale možné vidět jen v blízkosti Kilpisjärvi.

Zprvu trochu bloudíme, polární záře

Druhý den odpoledne jsme trochu bloudili v mlze. Místo do sedla jsme vylezli na kopec, kde jsme museli zabivakovat. Omyl nás však potěšil další den, kdy nám azurová obloha umožnila nádherný rozhled. Šlape se o poznání lépe, když máte slunce nad hlavou. Navíc jsme měli již stoupání za sebou, takže cesta vedla i z kopce. Lyžařské přechody v této zeměpisné šířce mají v porovnání s našimi kraji mnoho výhod. Největším rozdílem je kvalita sněhu. Ubičovaný prašan dokáže být tak pevný, že na něm nezanecháte ani stopu.

Lyže na něm krásně sedí a pokud máte dobré tulení pásy, tak se i pěkně sklouznete. Tvrdý sníh je dobrý i na tahání bobů s nákladem. Pokud se neboří, představuje jejich tažení menší námahu než nesení batohu. Viděl jsem zajímavý úkaz, který jsem na 69. stupni severní šířky a navíc v tomto ročním období nečekal. Na slunci jsme naměřili asi devět stupňů pod nulou. Ve stínu bylo něco přes dvacet pod nulou.

Jelikož nefoukal vítr, sníh se tolik neochlazoval a tento relativně velký teplotní rozdíl rozechvíval vzduch. Bylo to něco podobného, co vídáme u nás v létě na silnicích. Absence větru byla tak příjemná, že se dalo jít jen v lehké fleesové bundě. Večer byl nádherný s rudým zapadajícím sluncem a dlouhými stíny. Náladu nám však paradoxně zkazila zvěstovatelka změny počasí - polární záře.

Změna počasí

Její zvěst se splnila do puntíku. V noci začal foukat vítr a ráno, když jsme vylezli ze stanu bylo kolem vidět jenom mlíko. Jelikož jsme podle mapy zjistili, že v širokém okolí nejsou žádné strmé srázy ani skály a vítr nebyl tak silný, rozhodli jsme se vyrazit. Naštěstí foukal do zad, takže se dalo jít. Nebylo sice moc vidět, ale pomocí GPS a azimutu jsme se mohli poměrně dobře orientovat. Komplikace začaly přicházet po poledni, kdy vítr začal sílit.

Nejdříve přede mnou vzduchem zasvištěla lopata, která Zelímu uletěla z batohu a zmizela někde v dáli. Pak mne zarazilo, když mne do kopce začaly předjíždět vlastní boby. Po dalších pár minutách již byl vítr tak silný, že mne srazil k zemi. Již se mi nepodařilo postavit.

Sundali jsme si lyže, shlukli se a snažili se vymyslet co dále. Naneštěstí se začaly větrem uvolňovat věci i z ostatních nákladů a hrozilo, že nám uletí. Přivazování a zpevňování zavazadel bylo tak složité, že trvalo snad hodinu. Navíc bylo nepříjemné, že člověk viděl kamarády jen před sebou. Proti větru nebylo nic vidět ani slyšet. Chvíli tak trvalo, než jsme vůbec zjistili jestli jsme všichni.

Bivak

Plazili jsme se po zadku dolů z návrší a snažili se najít alespoň malé závětří. Po několika desítkách metrů vítr zeslábl, takže jsme se mohli alespoň postavit. Po dalších metrech to bylo stále lepší a asi po kilometru jsme sešli do "klidné" kotliny. Začalo se stmívat a my byli tak unaveni, že jsme se rozhodli okamžitě zabivakovat. Radost z toho, že jsme z vichřice vyvázli všichni a zdraví neznala mezí. Ztráty byly jen na vybavení: přišli jsme o lopatu, hůlku, karimatku a spacák.

Naštěstí jezdíme všichni s dvojitými karimatkami a spacáky, takže ztráty nebyly tragické. Již několikrát předtím jsem zažil stokilometrový vichr. Proto odhaduji ten nahoře na hřebeni alespoň na 120 km/h. Vítr foukal i zde v kotlině, a tak jsme se celou noc báli, že by nám mohl odnést stan. Naštěstí se nic nestalo.

Ráno počasí pořád ještě nevypadalo dobře a proto jsme se rozhodli jít údolím do nedalekého srubu. Příbytek jsme sdíleli s domorodým rybářem. Jeho laponština však neposkytla příliš prostoru pro diskutování. Srub se stal naší základnou pro následující útok na vrchol Halti.

Halti, nejvyšší hora Finska

Halti - chlouba Finů, je ve skutečnosti menší než naše Sněžka. Měří 1 328 m a je zároveň hraničním vrcholem. Ze srubu na jezeře Pitsusjärvi je to asi 10 kilometrů na vrchol kam v létě vede značená cesta. V zimě zase můžete vidět stopy po sněžných skútrech. Rozhodli jsme se vyrazit nalehko. Od srubu je to asi sedm kilometrů údolím k malému jezírku na úpatí hory, kde je další, menší srub. Od něj je to přes tři sta výškových metrů na vrchol. Svah je strmý, ale dá se bez problémů vyjít na lyžích. Slunce svítilo, takže jsme se při výstupu celkem zapotili.

Nahoře nás překvapil úžasný výhled do širokého okolí a na vysoké a skalnaté norské hory, které se začínají zvedat již kousek za hranicemi. Jelikož Skandinávie je opravdu velmoc mobilních telefonů, civilizační závisláky jistě potěší, že si z vrcholu Halti mohou zavolat domů. Zpátky se pouštíme po hřebeni, který vede nad údolím, jímž jsme stoupali. Cesta je příjemná i když pořád nahoru a dolu. Perlou našeho výletu je závěrečný sjezd z hřebene na jezero Pitsusjärvi. Celkem slušná černá sjezdovka. Jelikož máme všichni plastové pohorky, které nohu při sjezdu moc nedrží, je to celkem sranda.

Ve srubu spíme ještě jednu noc a pak se vydáváme zpět. Máme dost velkou časovou rezervu takže nechvátáme. Michal má navíc pošramocené koleno z našeho boje ve větrné bouři. Ačkoliv nepospícháme, postupujeme celkem rychle. Můžeme si dovolit i malou odbočku do rokliny říčky Pihtsoskordsi, kde vidíme nádherné ledopády.

Odpoledne vidíme ještě jednu zajímavost - zvířecí stopy. Dohadujeme se co by to asi mohlo být. Na vlka to má rozdílnou přední i zadní tlapu a na medvěda je to moc malé. Když jsme později stopy popisovali místním Finům, řekli nám, že to byl pravděpodobně rosomák. Nejhorší predátor sobích stád.

Cesta do Kilpisjärvi

Odpoledne sněží a večer se spouští vítr. Chceme přejít mírné sedlo a přejít tak na planinu, která vede ke Kilpisjärvi. Bohužel se nám to moc nedaří, zase je všude bílo. Štěstěna nás ani teď nenechá na holičkách. Narážíme na stromky označenou cestu pro skútry. Ta nás po několika nejistých hodinách dovede do dvanáct kilometrů vzdáleného srubu. Je to velmi příjemné, protože na některých jedincích se začínají projevovat příznaky nachlazení a jiných chorob.

Následující den je počasí ještě horší. Jelikož to máme k autu již jen jeden den pochodu, rozhodujeme se zůstat. Dopoledne se ve srubu zastavuje na skok školní výprava, která dělá vlastivědné kolečko po národním parku na sněžných skútrech. Odpoledne mám dlouhou chvíli a tak si stavím své první iglú! Není to nic jednoduchého, pěkně jsem se při tom zapotil.

Další den za všelijakého počasí dorážíme do Kilpisjärvi. Oslavujeme civilizaci - pronajímáme si pravou finskou saunu. V příjemném vedru pak trávíme celý večer a za podpory Gambrinusů bilancujeme náš polární pochod.

Za zmínku jistě stojí místní počasí. Během celého pochodu bylo proměnlivé. Až nás překvapilo, jak rychle se může počasí měnit. Příjemné je, že vliv Golfského proudu zde již není moc velký, takže je tu mnohem méně srážek než na norském pobřeží.

Ačkoliv domorodci říkali, že letos bylo hodně sněhu, průměrná sněhová vrstva byla do půl metru. Jen v závětří se dalo najít sněhu více. I výkyvy teplot jsou zde mnohem menší než v Norsku, kde teploty lehce nad nulou nejsou řídkým jevem. Tady mrzlo stále v rozmezí mezi deseti a dvaceti stupni pod nulou. Byli jsme rádi, protože mráz je pro pochod mnohem příjemnější.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.