Treking > Treky, turistika > Sedielko, Javorová dolina a Téryho chata, vysokohorská túra ve Vysokých Tatrách
Sedielko, Javorová dolina a Téryho chata, vysokohorská túra ve Vysokých Tatráchaneb neskutečná zeleň a opuštěnost Javorové doliny v kontrastu s frmolem za Sedielkem29.11.2012 | Tomáš Skácelík
Nutné zlo jako cíl? Při nástupech k atraktivním výškovým cílům bývají dlouhé doliny brány jako nutné zlo a zbytečná ztráta času před tím pravým užitím si hor. Pokud se však budeme fest držet svého turistického kopyta a ani v nejmenším nás nenapadne klást ho mimo značené trasy, pak si můžeme časem začít užívat míst, kde přece jen až takový pohyb ostatních milců hor není. Javorová dolina je to pravé! Zdánlivá odlehlost východiska této túry (a popravdě i vhodnost spíše pro dosti dobré chodce) z ní dělá atrakci umocněnou přechodem hlavního hřebene Tater a hlavně - příchodem na Terynu shora, což je jinak při dodržení všech pravidel pro běžného chodce nemožné! Do Tatranské Javoriny není problémem dostat se vhodným autobusovým spojem ze strany Smokovců a Lomnice, případně až z Popradu. Rozcestník kousek nad naší výstupní zastávkou v nás nutně budí nadšení: po zelené Sedielko 5,15 h, Téryho chata 6,15 h, Starý Smokovec 8,15 h. Čtěte také: Vysoké Tatry a Belianské Tatry turisticky (1) Po široké zpevněné cestě takřka po rovině během 30 minut přikráčíme k rozcestníku Pod Muráňom (1 083 m). Pokud někdo vystoupil spolu s námi a od autobusu zamířil stejným směrem jako my, pak na 90 % se můžeme spolehnout, že tady odbočí vlevo směrem k Bílému plesu přes Zadné Meďodoly a Kopské sedlo. Desetiprocentní rezervu si nechme na stejné borce jako jsme my - ti nám ale naši Javorovou určitě nezalidní. Od rozcestníku Pod Muráňom se naplno otevírají výhledy, doposud jen tušené mezi stromy a nad jejich korunami. Pohledy doleva na Belianky i doprava na masiv Velkého Báboše spolu krásně až po dolomitsku korespondují. Po asi 15 minutách chůze se lesní cesta přemění na pěšinu vinoucí se loučkami a úžasným lesem. Lesem úžasně šťavnatým a rozehrávajícím ty nejčerstvější barvy zeleně na stromech, keřích, trávě a mechu všude na zemi mezi stromy i na všech kamenech. Dojem lesoparku umocňuje nečekané množství více či méně použitelných pikingových míst s lavicemi a stoly z hrubých klád. Po 4-5 kilometrech od rozcestníku pod Muráňom lze mezi hustým větvovím stromů vpravo od chodníku vytušit jakési stavení. Odbočení k němu by nebylo velkou zacházkou, avšak zřejmá odbočka k chaloupce není. Mechy a kapradí jsou neporušeny, snad se odbočuje kousek výš… Pak už je pozdě a je navíc trošku škoda razit si cestu necestou. Tajemství tvrdosti perníku nebylo pro tentokrát odtajněno. Les ustupuje a již delší dobu jdeme kosodřevinou. Naše cestička se občas laškovně dotýká koryta svěžího bystrého potoka, který z povzdálí sledujeme už z Tatranské Javoriny. Jeho třpytivý proud zurčící přes kameny svádí v parném létě k osvěžení alespoň konečků končetin. Poutník ale ví, že rozsedět se před zásadním výstupem výletu není to nejvhodnější. Javorinku tedy pohladí jen zlehka dlaní a na jedenkrát omočí tvář. Tam, kde kosodřevina pomalu ustupuje horským lukám, spojuje oba břehy dřevěná lávečka. Horský park se mění v Javorovou zahradu. V klidu a míru by jeden do trávy ulehl, nechal si šumět do uší Javorinku… ze sna se nechal vzbudit lehkým dotykem vlahého jazýčku hebkého huňáče, kterého by pak za odměnu dlouho hladil po čumáčku a pazournatých tlapičkách… Pohled kupředu ve směru naší cesty nám již delší dobu uzavírá hradba Javorových štítů a veží. Náš směr se z jižního v několika minutách mění na východní. A hurá! Tady to začíná, pane Svačina. Tak to tedy ne, děti, svačit se bude až nahoře, tady maximálně nějakou tyčku nebo tak. Čím méně paštiky v žaludku, tím lehčí krok a svěžejší dech. Stoupák je místy veden po tatransku vyskládaném chodišti, to když strmě překonáváme skalní prahy, místy po více či méně odpočívkových pěšinách a vyskládaných chodnících. Serpentiny nad Žabím javorovým plesem jsou o poznání méně upravené a přivádějí nás na kamzičí pastvinku a možností pohodlného krátkého odpočinku s rukama za hlavou před závěrečným útokem na Sedielko. S důvěrou ve vlastní schopnosti možnosti nevyužíváme. Vždyť až konečně odtud ho vidíme, nejvyšší bod naší dnešní cesty. Kamenitým žlabem je chodník veden zpočátku přímo vzhůru, pak traverzem, z toho pár metrů po skále přes koryto potoka, a dále širokými serpentinami sutí do sedla. Těch pár metrů po skále přes koryto potoka může být za deště a kluzka mírně znepříjemňující, avšak zdaleka ne nepřekonatelnou překážkou. Sedielko, 2 376 m. Dole na druhé straně asi 300 metrů pod námi skutečně Modré pleso a Rázcestie pod Sedielkom. Původně plánovanou svačinu pro poměrně nepříjemný fukejř odkládáme na první vhodné místo na sestupu pod řetězy, které zajišťují několik metrů cesty suťovou strží. Po čtyřech hodinách, kdy naši samotu zpestřil jen kamzík, si užíváme pohledu na hemžení pod námi. Barevné tečky na chodnících v Dolince pod Sedielkom pobíhají sem a tam, případně visí na skalách pod Priečnym sedlom, někteří mravenci se vydávají směrem k nám a chystají se dobýt naše současné postavení. Toto vše vidíme shora a také se na to díváme svrchu. Vždyť přece jdeme odtamtud, z druhé strany, překročili jsme hřeben! Za Rázcestím pod Sedielkom ve výšce 2 040 m začíná definitivní zalidnění. Naproti Téryho chatě je k nafocení kamzík. Naše dnešní již třetí setkání s tímto rohatcem nás příliš nezdrží od překonání několika venkovních i vnějších schůdků stěžejního objektu dnešní túry a následným stěžejním občerstvením čepovaným pivsonkem. Sestup malebnou Malou Studenou dolinou je plný zastavení a setkávání. Znovu a znovu se zastavujeme, abychom s úsměvem toho, kdo už tam byl, uvolnili chodník všem oproti nám supícím a potem zbroceným. Znovu a znovu se zastavujeme, abychom si o pár minut prodloužili vychutnávku doliny pohledy tam i zpět a vítězného sestupu. Zamkovského chata je obsypána lidmi a my po pohodlné hodince nemáme potřebu se ještě zastavovat. Pod chatou vede Velkotatranská magistrála se snad nejvíce ke škobrtání nutícím povrchem z celé své délky. Po chvíli toužebně shlížíme k Hrebienku, kousek před Rainerkou se cesta lepší a my fičíme pohodlně po červené nad Bilíkovou chatou k Hrebienku. Odtud samozřejmě nevyužijeme možnosti sjet ten kousek do Starého Smokovce, ba ani malinko méně samozřejmě možnosti sjet na kolobce. Ačkoli stoprocentní zdravení spoluturistů skončilo někde nad Terynou, kam vylezou i výletníci, kteří netuší, co se patří, předcházejí nás borci (se to pozná) a samozřejmě se zdravíme (i oni poznali borce). Že dneska všichni máme něco za sebou je jasné nejen podle zaprášených bot, ale hlavně když všichni s ohledem na tůrou opotřebovaná kolena kachním sestupem překonáme těch několik schodů, které jsou na chodníku připraveny k tomuto účelu. Starý Smokovec jen o chvíli později. Jaké štěstí! O tři minuty jsme zmeškali električku a máme hodinu na to, abychom poseděli u Šaríše. Srdcom vychodniar!
Další související články:+ Javorová dolina, Vysoké Tatry+ Daleko od civilizace - Tichá a Kôprova dolina + Dolinou Siedmich prameňov k nezapomenutelným plesům, turistika v Belianských Tatrách + Vysoké Tatry ze severu na jih - Bielovodská dolina + Vysoké Tatry, ubytování - horské chaty a útulny, hotely Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Tuhle tůru jsem šel v životě 3x, ale obráceně. Poprvé asi v roce 1988 a potom ještě po roce 2000 a vždy to bylo stejné. Je to svým způsobem jedno jak se jde, i když rozdíl je v počtu civilizace na trase. Po překonání Sedielka bylo vždy liduprázdno, válecí travička, čas si dát tzv.2O :-). Okouzlující je, svým způsobem, hotel Muráň. Jeden z nejstarších hotelů v Tatrách sice svou slávu má za sebou, ale řízek byl veliký a láhvové pivo studené.
článek! Moc hezky se čte.
Před několika lety jsme to šli obráceně s těžkými batohy. Bylo to po nočním vlakovém přesunu z Plzně (který byl sám o sobě dost vyčerpávající) a měli jsme toho všichni dost. Bylo to na jaře, takže největším přoblémem byly zbytky sněhu v suťovém poli pod Sedielkem.
|
|