Turistika s Medvědem, slovenská Muránska planina aneb horský tisovecký spletenec

Horská turistika na Slovensku

Název povídání vyplývá z analogie drsné anekdoty o dvou řeckořímských zápasnících v Rusi, z nichž jeden, byvši soupeřem zamotán během utkání na žíněnce do tzv. "moskevského spletence", se omylem kousl v poloze hlavou dolů do vlastního moudí, které se houpalo nad jeho obličejem, což mu dodalo takovou sílu, že nečekaně zvítězil.

Naše zářijové putování s Pavlem L. alias Medvědem se tomuto tak nějak podobalo. Všechno bylo řádně zamotané. Navštívili jsme během pěti dnů hned tři slovenská pohoří, vychutnali jsme si déšť, sníh, vichřici na hlavním hřebeni Nízkých Tater, horské výhledy i klasické babí léto se sluncem na vrcholu Tlsté na Velké Fatře.

Spali jsem ve Slovenském rudohoří i ve Velké Fatře, na Královej holi se z desetičlenné skupiny v jednom okamžiku v mlze vytvořily skupinky hned čtyři a při poslední túře jsme pro nejrůznější indispozice vylezli na Tlstou jen v šesti. Tak jako onen zápasník, jsme si svá lehká pohmoždění kotníku, kolen, chodidel či třísel přivodili také sami sobě.

Měl přijet mikrobus, objevil se velký autobus a ten se hned před Martinem pokazil, naštěstí jen na hodinu. Byl to startér a Vašek s Jindrou jsou naštěstí pro poutníky z Nové Bělé i okolí znalci. Navštívili jsem otevřený skanzen v Martině, zavřenou jeskyni v Bystré, vylezli na Královu holu, aniž jsme viděli vysílač. Poseděli jsme v maďarské hospůdce v slovenské Čučmě, kde měli české pivo, vylezli na bílý Ďumbier, odkud byly vidět Vysoké Tatry, ale jen bez vrcholků a poslední den jsme chytali "bronz" na Tlsté, odkud byly zase pro změnu vidět bílé Roháče a úplně všechno kolem.

Přesvědčili jsme se opět, že Nízké Tatry nejsou vůbec nízké, i když se tak jmenují. Viděli jsem medvědí stopy ve sněhu pod vysílačem Královej hole i zmiji v prosluněné Gaderské dolině. Užili jsem si piva v Tisovci, které bylo překvapivě z Černé hory. Juchali jsme do půl třetí na místní tisovecké diskotéce jako zamlada a náčelník Medvěd dokonce do pěti. Pak se nemohl dostat do chaty U Macka, kde jsme již tradičně přebývali. Akce zkrátka nebyla chudá na překvapení a nečekané náhody. Tak to má být, tak je to správné!

Cesta do slovenských hor

Počasí je mizerné, prší a ve Vrútkách nejde nastartovat autobus. Volíme náhradní program prohlídkou skansenu v Martině, kde je dokonce otevřená starobylá krčma s pivem a haluškami. Dále míříme do Bystrianské jaskyně, která je však již od 14 hodin uzavřená.

Zastavujeme se v sedle Zbojská v lůně Slovenského rudohoří mezi Klenovským Veprem a Fabovou holou, kde oceňujeme služby nové koliby a jejího hezkého i milého personálu. Kolektiv se upevňuje. Večer je ve znamení družby i pařby s obyvateli Tisovce. Speleolog a ochránce přírody Ivan, náš kamarád z jeskyně Kostolík a můj jmenovec přespává následně nečekaně v naší chatě.

Kráľova hoľa ve sněhu a mlze

Za nepříliš vlídného počasí se přesouváme autobusem přes Muráň a Červenou Skalu na sever do vesničky Šumiace (880 m), odkud vyrážíme na pověstmi opředenou Královou holu (1 948 m). Výška této majestátní krasavice se dobře pamatuje - pomůckou je rok 1948. Název hory je spojen se jménem krále Matyáše Korvína, který zde míval v 15. století své revíry.

Hora je rovněž proslavena hornými chlapci Juraje Jánošíka, který zde juchával u vatry po úspěšných akcích, nebo prostě jen tak, protože mu bylo zima. A zima bylo i nám. Po dosažení Predného sedla, což je tak asi v polovině výstupu, se začíná obloha zcela zatahovat, mlha houstne, přibývá sníh, ve kterém se objevují i medvědí stopy. A tentokráte to nejsou stopy našeho velitele Medvěda!

Každý jde svým tempem, takže do malé otevřené místnosti v budově vysílače přicházíme postupně. Je škoda, že zde není restaurace či alespoň bufet, objekt je velký a jistě by se bufet uživil. Ale jsme v tom vichru vděčni i za tento příbytek, kde se občerstvujeme. Rozcestník nahoře je pokryt sněhem a ledem. Původně jsme chtěli dojít po hlavním hřebeni přes Strednou holu (1 876 m), Orlovou (1 839 m) a Bartkovou (1 790 m) do Ždiarského sedla a pak do Pohorelé, ale ledový silný vítr na holém hřebeni nám kazí plány a Medvěd vyhlašuje naprosto moudrý povel k ústupu do Telgártu.

Za dobrých podmínek je to tady jindy již brnkačka. V mlze se skupina rozdělila a jedna šla přes Královu skálu (1 690 m), odkud bývají nádherné výhledy. Ty se nekonaly, bylo vidět pouze pod nohy a i to špatně. Pracovnice záchranky v Ostravě, černovlasá Milena, si namohla při našlápnutí koleno a neměl ji kdo zachránit. Pak jsem ji potěšil hitem - "Záchranářka Milena, gelem maže kolena, podobně jak sestra Jiřka též je raněná...!" Ale mazala je sama sobě. Jiřina měla pouze otlaky na chodidlech.

Setkali jsme se pak všichni společně v hospodě v Telgártě, který se za socialismu jmenoval Švermovo. Podle českého komunistického novináře Jana Švermy (1901 - 1944), který za války působil v Paříži a Moskvě. Za SNP padl po ústupu povstalců do hor na Chabenci. Ale Telgárt se již ves jmenovala taky, před únorovými událostmi. Za SNP tady Němci v souvislosti s pomocí partyzánům obec vypálili, popelem lehlo více než dvě stě domů.

Dojeli jsme do Tisovce docela dobře utahaní, převýšení představovalo plných 1 000 metrů a v drsném počasí byla túra docela výživná. Večer jsme se odebrali s výjimkou některých na lože poměrně brzy. Ti stateční pili zelený "kvak - koňak".

Slovenské rudohorie s Volovcem a Maďary

Následuje plánovaný výstup na Volovec (1 284 m) a jeho vrchol Skalisko (1 293 m). I když jsme stále ve Slovenském rudohoří, opustíme Stolické vrchy a přesuneme se do Volovských vrchů, které jsou již ve Východoslovenském kraji a končí až v Košicích. Řidič Vašek si užije zatáček při cestě přes Dědinky s přehradou Palcmanská Maša, Mlynky a Hnilec, aby nás vyložil v sedle Súlová (909 m) na silnici, která vede z Rožňavy do Spišské Nové Vsi.

Počasí je polojasné a doufáme, že nebude pršet. Vnikáme do lesa a s občasnými výhledy na okolní nedotčenou přírodu a šlapeme zvlněným terénem přes Peklisko (1 070 m), Holu (1 267 m), do sedla pod Volovcem, kde se k červené značce přidává žlutá z Betliaru (341 m) a zelená z Henclové (635 m). Tady svačíme a duševně se připravujeme za závěrečný útok dnešní skvělé akce.

Volovec nás čeká jako náruč roztoužené slovenské divoženky! Přicházíme na krásnou louku, kterou kazí pouze různé láhve a konzervy po borůvkářích, kteří zde řádili při sběru těchto plodů. A Skalisko je již na dohled, vypíná se pyšně jako Keprník s Vozkou v Jeseníkách či Paličník nebo Ořešník v Jizerských horách.

Vychutnáváme výhledy z vrcholu, rozhled je zde kruhový, bohužel ani Královu holu, ani Vysoké Tatry dnes nevidíme. A to je do nich vzdušnou čarou jen necelých 60 km. Škoda! Ale je vidět hřeben Kohúta (1 409 m), Slovenský kras s vysílačem na Dievčenskej skale (660 m) i v dáli na východě zalesněný Kloptaň (1 154 m) a Kojšovská hola (1 246 m).

Fotíme skály i okolí a protože opět začíná foukat silný studený vítr, nasazujeme zimní čepice a po zelené značce sestupujeme velmi prudce k chatě pod Volovcem, která je dle mých předpokladů uzavřená, tak jako tomu bylo i před dvaceti pěti lety, kdy jsem se tady toulal se svými druhy ostravských hutí. Chata dříve patřila TJ Baník Rožňava, komu patří dnes nevím. Místo otevírací doby je na dveřích nápis: "Zákaz vstupu se psy!". Budiž. Alespoň je zde pramenitá voda, ale nechci si kazit chuť na předpokládané pivo v nedaleké Čučmě (415 m). Takže budeme opět jako včera vydatně klesat.

Vesnička Čučma je ryze maďarská, krčmu objevujeme až v horní části vsi. Máme štěstí, otevírají v 16 hodin a je těsně před. Následuje přátelská družba s Maďary a několik čepovaných Velkopopovických kozlů z oblasti Posázaví. V budce, která je hospůdkou, se nachází právě deset volných židlí, které jako by byly přichystány zrovna pro nás.

Cesta zpět přes Rožňavu a Štítnk mi připomíná nedávné putování Silickou a Plešiveckou planinou, kde jsem rovněž utužoval přátelství s maďarskou menšinou na Slovensku. Doma jsme za tmy a následný večer se opět protáhl. Byl dosti bujarý, u Macka probíhala oslava jedné kypré dámy z Prešova, která pozvala na oslavu svých třicet čtyři bratranců, kteří naštěstí nepřijeli všichni. Ale i těch, kteří přijeli, bylo dost. Její manžel si rezignovaně přisedl k nám ke stolu, hostil nás plněnými knedlíky i zákusky a tvrdil, že ani jednoho z bratranců nikdy v životě neviděl.

Vypadalo to, že je nechce vidět ani tento večer a nechce porušit tuto zvláštní rodinnou tradici. Jeden z bratranců vypadal jako mohutný přerostlý herec Srstka, ale o něco mladší. Byl to celník ze Sniny a vypadal nebezpečně. Pak si k našemu stolu v rohu přisedl místní borec s černým knírem, který vyhlížel jako Joska Rakoncaj a vytáhl nás na místní disko uprostřed vesnice.

Decibely místní hudby byly nad povolenou normu mé eustachovy trubice, měl jsem pocit, že se z toho zblázním a o půl třetí jsme proto potupně unikli do našeho BC. Noční procházka byla celkem příjemná, psi se mohli zbláznit pro změnu zase z nás. Je třeba říci, že jsme tam vydrželi asi jen necelou hodinu. Já jsem se svými šedinami vyhlížel v kole při tanečních kreacích jako rozverný "Bílý otec" z indiánek Karla Maye (1842 - 1912), byl jsem naštěstí v zakouřené místnosti absolutně nejstarší.

O to jsem víc poskakoval, dle mé ženy Marušky, která tam naštěstí nebyla, se však v mém případě o tanec příliš nejedná. Náš ataman Medvěd byl statečnější, navrátil se z "domu akustické hrůzy" až v pět, nemohl se posléze dostat do chaty a mobilem probudil řidiče Vaška, aby mu šel otevřít. Nebýt zklamaného "Rakoncaje", který ho z diskotéky navedl správným směrem, šel by asi až na Hradovou … Takže dobrák Vašek byl pro tentokrát řidič i vrátný současně. Den měl opět horský i společenský náboj!

Bílý Ďumbier a Štefánikova chata v Nízkých Tatrách

Balíme bagáž a vyrážíme směr Nízké Tatry, kde chceme vystoupit na nejvyšší vrchol Ďumbier (2 043 m) a pokochat se zasněženými vrcholky Vysokých Tater na severu. Počasí vypadá celkem slušně. Loučíme se s personálem chaty v Tisovci a já využívám na zadním sedadle autobusu hodinky jízdy k vyrovnání spánkového deficitu. Stáří je sviňa!

Vystupujeme u hotelu Srdiečko (1 240 m) nedaleko Tálů na jižní straně hlavního hřebene. Název hotelu pochází ze skutečnosti, že na místě, kde se budova postavila, stával dříve na loučce buk s vyrytým srdcem, kde se scházeli myslivci. Asi byl pro ně lov srdeční záležitostí, nebo zde některý z lovců zakusil milostných rozkoší. Kdoví!

Dnes je však hotel zcela zavřený, takže jsme rádi, že jede alespoň lanovka na Kosodrevinu (1 500 m), což nám ušetří nedůstojně pár metrů nahoru. Stojí to 150 Sk. Kafe a čaj si dáváme tedy až v bufetu mezistanice lanovky, hotel Kosodrevina je rovněž uzavřen. Využíváme tzv. "modrý traverz", někteří jdou až na Ďumbier, jiní na chatu. Společně jdeme dolů na Trangošku, kde bude Vašek s autobusem.

Je polojasno, výhledy jsou poměrně dobré, ale vrcholy Vysokých Tater a Královy hole jsou opět v mlze. Zato boční hřebeny jsou nasvíceny a pyšně se trčí v obou směrech. Přímo naproti je majestátní Velký Gapeľ (1 715 m), na který se však nesmí. Směrem na západ je vidět hřeben Skalky, který klesá do nížin na jihu. Nahoru na Ďumbier jdou celé skupiny turistů, v Krupovém sedle je již dost sněhu a i pochopitelně samotný vrch je pod sněhem. Z traverzu byly vidět všechny tři dvoutisícovky - Dereše (2 004 m), Chopok (2 024 m) i nejvyšší bod pohoří.

Skála vrcholu prudce padá do doliny na severu, je to úchvatný pohled. Fotím se u dřevěného kříže a dávám řeč se skupinou rodáků z Ostravy, kteří s láskou degustují slivovici. Kochám se asi 10 minut a kráčím na pivo do chaty. Cestou potkávám Jindru, Pavla a Danku, kteří se opozdili v bufetu Kosodreviny. S Dankou se radostně objímáme, setkání pod nejvyšší horou Nízkých Tater je povznášející! Na chatě mezi Ďumbierem a Králičkou již sedí spokojený Medvěd se Zdenkou i Milenou, za chvíli přichází další trojice a vychutnáváme rozličné tekutiny.

Sestup na Trangošku kolem Jeskyně mrtvých netopýrů proběhl bez jakýchkoliv náznaků dobrodružství a další přesun je již do Blatnice ve Velké Fatře, kde nocujeme v chatkách v osadě Gader. V hospodě jsme ještě stihli i teplou večeři. Zlatý bažant není tentokráte nic moc. Stejně tak i chatky i sociální zařízení, zasloužily by si rekonstrukci. Restaurace je již však nová s širokým výběrem jídel i nápojů, jen lahodnou hustou "zelenou" pro Medvěda neměli. Zjevně zesmutněl. Naštěstí však ne na dlouho.

Velká Fatra a konečně slunce na Tlsté

Protože jsme do Gaderské doliny přijeli již za tmy, někteří z nás, kteří jsou zde poprvé, ráno nevěřícně zírají na tu úžasnou krásu kolem. Gaderský potok s přibývajícím dnem jiskří svými průzračnými vlnkami, které se objímají s ranními slunečními paprsky. Ty jsme si za předchozí dny špatného počasí vymodlili u Boha hor. Ten to tady všechno dříve vystavěl, ty bílé skály, vytvořené z vápence a dolomitu, často porostlé borovicemi. Na vápencovém podkladě se zde vyskytuje vzácná květena. A právě touto nádherou protéká Gaderský potok - nejznámější dolinou Velké Fatry, která měří více než 15 km.

Skupina se opět člení, na vrchol Tlsté (1 414 m) vyráží již jen šest vytrvalců, ostatní si vychutnávají babí léto v dolině a u nedalekého Blatnického hradu. Vyrážíme napřed po cestě, pak jdeme již po modré značce okolo romantické jeskyně Mažarná, do které zalezl zvědavý a po novotách prahnoucí Pavel. Je to jeskyně, která byla osídlena již v mladší době kamenné. Za SNP se zde skrývali ranění odbojáři, jeskyně je 150 metrů dlouhá, takže se fašounům asi moc dovnitř nechtělo.

Výstup nahoru je docela drsný a protože mne dost svinsky bolí levé tříslo, jsem rád, že jsem rád a belhám se jako poslední. Ještě že mám teleskopické hole alias "fofrklacky". Docela se při tomto "čenicháči" hodí! Má to jistou výhodu, při odpočinku a "zklidňování" třísla mám čas na fotografování. Na západě se zdvihá hřeben Lúčanské Malé Fatry s charakteristickým vrcholem Kľaku a Martinských holí s vysílačem, na jihu pokračuje pohoří Žiar a za ním Vtáčník.

Nahoře k tomuto širokoúhlému divadlu, které režíruje příroda a aktéry jsou její majestátní výtvory, přibývá i celý další hřeben Kriváňské Malé Fatry, Chočských vrchů, zasněžených Roháčů a jako na dosah je na východě vrchol Križné (1 574 m), pod kterou dříve vedla lanovka z Turecké.

Za Strečnem jsou již v oparu Javorníky a za nimi někde v dáli naše milované Beskydy s jejich nejvyšší kráskou - Lysou horou. Odtamtud také bývá vidět Velká Fatra, ale Tlstá vidět není, vykukují jen vrcholy mezi Kriváňskou a Lučanskou Malou Fatrou.

Přes údolí je přímo naproti nám skalnatý dvouvrchol Ostré (1 256 m). Pokud bychom byli odpočati, dá se dnešní túra prodloužit i přes tento vrchol, ale někteří jsme již dosti zdevastovaní. Zdenku bolí kotník, mne třísla a krk, zbývající usměvavá Danka, nezdolný Medvěd, mladík Pavel a cyklistikou vytrénovaný Jindra vyhlížejí celkem svěže, ale nechce se jim trhat rekordy. Tak Ostrou si dáme příště! Je to můj oblíbený cíl toulek touto částí Velké Fatry, podobně jako dnešní Tlstá, Lysec (1 381 m), Kľak (1 394 m) či Borišov (1 510 m).

Na jihu se táhnou Kremnické vrchy, je zřetelně vidět vysílač na Skalce. Takže sama krása nebeská! Obědváme u rozcestníku a kocháme se o život. Dokola jsou zajímavé vápencové útvary, některé vyhlíží přímo exoticky. Jednu skálu s oknem fotím a pošlu ji do Trekingu šéfredaktorovi Otovi Brandosovi jako hádanku. Sestup z vrcholu pomalou chůzí trvá něco přes dvě hodiny a tak brzy již opět sedíme v naší známé restauraci Gader a obědváme.

V autobuse dopíjíme zbytky zásob, blahopřejeme šoférovi Vaškovi k svátku a okolo sedmé večer jsme v Nové Bělé. My s další zdravotnicí výpravy - Dankou parkujeme u Medvěda ve dvoře, popojížděla zn. Fabia za plotem nikdo nezcizil, takže je vše OK. Danka pojede domů do Nového Jičína zavádět nešťastníkům cévky na urologii a já relaxovat do Poruby přes Klimkovice, kde vysadím blonďatou Jiřinu. Tak se i stalo.

Něco na závěr

"A tak akce z Nové Bělé, zas jednou dopadla skvěle!" Jak již bylo konstatováno v úvodu, akce byla veskrze úspěšná a pestrá. Pochodovali jsme ve třech slovenských pohořích a mnohá další jsme viděli, včetně Vysokých Tater. Počasí bylo rozmanité, kolektiv soudržný, ubytování slušné, kulturní úroveň akce vysoká. Naše milosrdné sestry zdravotnice nemusely zasahovat. Jen chyběla kytara. Nikdo se neztratil ani nezahynul ve zrádné hoře. Svérázný náčelník Medvěd byl s výkony spokojen a za akci zasluhuje i on zvláštního uznání. Domnívám se, že ode všech účastníků!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.