Malá a Velká Fatra na sněžnicích, zimní přechod nádhernách slovenských pohoří

Fatry na sněžnicích aneb podnik pro celé muže

Malá Fatra svojí přírodou, zachovalými přírodními společenstvy s množstvím chráněných a vzácných, endemitických i reliktních druhů organismů, z nichž mnohé mají západní hranici svého rozšíření v Karpatech, patří k nejcennějším krajinným celkům Slovenska.

Pohoří se skládá ze dvou částí oddělených hlubokým Strečňanským průsmykem s údolím Váhu. Jihozápadní část tvoří Lúčanská Fatra s nejvyšším vrcholem Veľká lúka (1 476 m) a severovýchodní část, Krivánská Fatra, která vrcholí Velkým Kriváněm (1 709 m). Granodioritové jádro území pokrývají v hlavním hřebeni vápence, dolomity, křemence, slínovce a pískovce.

Proto je povrch rozmanitý, že snad nemá na Slovensku obdoby. Najdete zde kaňony, bradla, různé skalní útvary, skalnaté hřebeny. Krivánská Fatra se vyznačuje také velkými výškovými rozdíly na poměrně krátkých úsecích. Tím pádem je zde sedm lesních vegetačních stupňů od dubovo - bukového přes bukovo – jedlovo - smrkový až po pásmo kosodřeviny. Z velkých vzácných zvířat tady žije medvěd, vlk, rys, divoká kočka, orel a sokol.

Veľká Fatra si však se svojí "Malou" sestřičkou v ničem nezadá. Mimořádné přírodní hodnoty, členitý povrch, bohatý výskyt krasových jevů, souvislé lesy (88% území), rozsáhlé pásmo holin, dlouhé doliny, pestrá fauna i flora, sněhobílá jeskyně Izbica a největší naleziště volně rostoucího Tisu ve střední Evropě, jen tak namátkou… Hlavní hřeben přes Krížnou a Ostredok (nejvyšší vrchol) se na Ploské dělí na dvě rozsochy - Liptovskou a Turčianskou, které odděluje 25 km dlouhá Ľubochnianská dolina plná salaší a loveckých chat. Do roku 1966 tady byla 28 km dlouhá lesní železnice s vlastní hydroelektrárnou, což byla na počátku 20. století evropská rarita.

Rozhodli jsme se přejít Kriváňskou Fatru s pomocí sněžnic. Předpověď počasí bylo polojasno, stupeň lavinového nebezpečí tři z pětidílné stupnice. Vhledem k pohybu po hřebeni nám laviny téměř nehrozily, větším nebezpečím by byla mlha, neboť hřeben není z poloviny značen zimním tyčovým značením, tedy pro správnou orientaci je potřeba vidět aspoň na 500 m. Z vlaku vystupujeme na zastávce Strečno, pod stejnojmennou zříceninou hradu, i když vesnice se jmenuje Nezbúdská lúčka. Zašli jsme do hospůdky na nádraží na jedno pivko na cestu.

Dopíjíme a najednou se žene hospodská s tácem dalších tří piv. Koukáme na to, zda je to místní folklór nosit pivo bez objednání, ale pohledná dívka nás předejde: "To vám posielajú hentí tamto, že ste vyhráli v tým hokeju." No to koukáme, Slováci jsou opravdu frajeři, chtěl bych vidět, jestli by nějaký Čech koupil Slovákům pivo, kdybychom s nimi prohráli. No řekl jsem jim popravdě, že jsme si to vítězství po těch výkonech v základní skupině nezasloužili, ale on mě přesvědčoval, že ti jejich s tak blbou hrou na nás taky ne. No nakonec ještě kamarádovi schoval auto do své garáže, že si ho v neděli, až se budeme vracet vyzvedne.

Pak již vyrážíme podél Váhu do Starohradské doliny. Ta je pojmenovaná podle zříceniny Starého hradu, který stojí na druhém břehu Váhu téměř proti Strečnu. Pomalu stoupáme z výšky 355 m na Chatu pod Suchým do 1 074 m. Chceme tam přenocovat. Ve dveřích stojí chatár: "idete bivakovať chlapci?" Chytrý, vidí naše velké batohy, nicméně dělám mu radost: "jenom jestli nemáte volné místo k přenocování." "Tuná je volných miest, len dvajá z Opavy majú večer príjsť."

Ubytováváme se a čekáme na další dva kamarády. V krbu hoří dřevo, popíjíme Zlatého bažanta za 30 Sk (to je jako za naši Plzeň a jsme na horské chatě). V deset večer dorážejí oni Opaváci, naše kluky nepotkali. Ti dojdou v jedenáct a hned je v chalupě veselo. V noci jsou křišťálově jasná souhvězdí a slibují krásný den navzdory předpovědi.

Ráno je nádherně, tak rychle vaříme, balíme, dáváme si kávu a vyrážíme na kruté stoupání na hřeben. Výstup na Suchý (1 468 m) ze sedla Príslop je skutečně impozantní. Zde začíná nejostřejší a nejnebezpečnější část hřebene přes Biele skaly (1 448 m) a Stratenec (1 513 m). Tento úsek jdeme ještě bez sněžnic, sníh je tvrdý umrzlý a sledujeme odrthy a dopady lavin v hluboké dolině pod námi. Tedy již spadlých lavin, abyste nenabyli mylného dojmu, že kolem nás hučela každých pět minut lavina. V sedle Priehyb nasazujeme sněžnice a stoupáme na krásný Malý Kriváň (1 671 m).

V sedle Bublen se k nám připojuje zelená značka, která přivádí i tyčové značení. Jsme rádi, neboť se začínají sbírat mračna. Je již pozdní odpoledne. Přecházíme Pekelník (1 609 m) a míříme k poslednímu dnešnímu vrcholu a současně nejvyššímu Velkému Kriváni (1 709 m).

Pak již jen sestup do Snilovského sedla a odtud vyrolbovanou pohodlnou cestou na nejvýše položenou Chatu pod Chlebom (1 415 m). Tato chata je mnohem více obsazená, je totiž v centru hor, je tu dost skialpinistů, přesto se domlouváme s chatárom o přespání na zemi, až zavře hospodu. Nezbývá než zase popíjet pivo (tentokrát Topvar) a v deset večer si ustlat na zemi.

V neděli stoupáme přímo od chaty na vrchol Chlebu (1 646 m) neboť přímá cesta do sedla za Hromovým se nám vzhledem ke stupni lavinového nebezpečí vůbec nelíbí. Ostrý hřeben vede přes Steny (1 572 a 1 535 m - dvouvrcholový kopec) na Poludňový Grúň (1 459 m). Dnes je vidět chvíli na 100 m, chvíli na kilometr, honí se mraky a sněží.

Klesáme do jednoho z nejnižších sedel v hřebeni - Stohového (1 230 m), abychom vzápětí prudkým krpálem vysupěli na Stoh (1 608 m), poslední vysoký kopec dnešního dne a vlastně celého přechodu. Zde opouštíme červenou hřebenovou značku a také tyčové značení a po zelené, která je zapadaná sněhem, scházíme prudkým klesáním (Stoh je na pohled téměř kužel) o 400 m níže. Cestu hledáme za vydatné pomoci GPS (v mlze naprosto nepřekonatelná věcička) a po jednom z bočních hřebenů klesáme na vlak do Kraľovan (430 m).

Návrat do hor, Velká Fatra

17. až 19. března jsme na březích Váhu znovu, tentokrát v obci Krpeľany, abychom se pokusili přejít Turčianský hřeben Velké sestry po červené fatranské magistrále. To jsme ještě nevěděli do čeho jdeme. Hřeben se v zimě zřejmě vůbec nechodí a v některých místech (Kľak) je i dost nebezpečný. Také se na něm nenachází tyčové značení a průběh hřebene není vždy jednoznačný. Naštěstí nebyly úplně zapadané červené značky, jediná orientace - tentokrát nemáme GPS.

Stoupáme do Lubochnianského sedla (701 m) a pak již po hřebeni na Tľstý Diel (998 m). Profil hřebene je značně členitý, sedla dost hluboká a čeká nás celkově přes tři kilometry převýšení. To vše v čerstvém prašanu, kde se i sněžnice občas boří na 15 - 20 cm. Následuje Príslop (1 067 m), stejnojmenné sedlo (935 m) a první krpál na Chládkové (1 240 m). Je pozdní odpoledne a již víme, že rozhodně nedojdeme, kam jsme měli naplánováno. Chceme se dostat alespoň za Kľak.

Po sestupu do hlubokého sedla funíme do nejvyššího místa Turčianského hřebene. Kľak (1 394 m) je v létě vrcholové skalisko, které je v zimě zasněžené, výstup je strmý a není tam bezpečno, protože jarní slunce ohřívá skálu a sníh odtává odspodu. zapadnout po pás zde není problém, je lépe chodit přes vrchol po jednom, i tak sněhový most vydává podezřelé zvuky. Sestup je také strmý, chce to sněžnice do extrému (naštěstí my je máme). V sedle vyhrabáváme díry na bivak, dál se nám již dnes nechce, navíc je 17.30. Dobře se na noc najíst, rozehřát spoustu sněhu a navařit do termosek čaj a pak už jen zalézt do arktického spacáčku.

V sobotu ráno již víme, že přechod až do Harmance přes nejvyšší partie (Ploská - Ostredok - Krížná) je nereálný, na to bychom potřebovali ještě celý jeden den. Jako cíl si stanovujeme Chatu pod Borišovom, kam prostě musíme do večera dorazit za každou cenu. Vyrážíme na Veľkú Lipovú (1 220 m), kde máme malé orientační potíže s určením pokračování hřebene. Přecházíme další hluboké sedlo a stoupáme na Jarabinu (1 313 m).

Na vrcholu zjišťujeme, že oproti letním časům na ukazatelích (ty vykukují ze sněhu tak 10 - 20 cm z dvoumetrové sněhové přikrývky) jdeme tak o 50% pomaleji. Stále se ve čtyřech střídáme v prošlapávání. Vrcholy již nejsou tak ostré, jako včera, nicméně dvousetmetrová převýšení do a ze sedel pokračují jak na horské dráze. Tedy Malý Lysec (1 287 m) - sedlo - Štefanová (1 305 m) - sedlo - Javorina (1 327 m).

Odtud se nám okolo čtvrté odpoledne otevírá krásný pohled na závěr Lubochnianské doliny, lavinové srázy Ploskej, všechny ty krásné louky se salašemi a hlavně cíl naší cesty, Chata pod Borišovom. Také se zde objevují zasněžené stopy skialpinistů, takže nejsme sami. Ještě nás čeká přechod fotogenického převějového hřebene na Šoproň (1 370 m) a jsme pod chatou. Je na čase, malá ručička se blíží k šestce.

V chatě přisedáme ke dvěma Čechům, kteří nás upřeně pozorovali oknem a dozvídáme se, že oni šli Liptovským hřebenem, také na sněžnicích a z Ružomberoka jim to trvalo dva dny. Takže také žádná sláva, hřeben také neprošlápnutý a navíc spousta popadaných stromů. Nakonec tedy my jsme měli těch orientačních potíží o dost méně.

Chatárka nám nabízí posledních šest volných míst na spaní. Tedy abych upřesnil, nádherná chatárka, člověk na horské chatě spíš čeká větrem ošlehaného drsňáka a místo toho kaštanové vlasy do půl pasu a štíhlý driek. Veľká Fatra poráží Malou na celé čáře. Hned mě napadají texty písní oblíbených slovenských kapel, např. … si kočka, si kočka, si kočka, tak náramne urobená, nebo … veď aj ochranári vedia ako si pekná… Posezení na chatě je příjemné, odpočíváme, jíme a popíjíme Velkopopovického Kozla vyrobeného v Maďarsku.

V neděli nás už čeká jen cesta dolů na bus. Posledním pohledem se loučíme s nejhezčím přírodním výtvorem Veľké Fatry sestupujeme příkrým úbočím Borišova do Belianskej doliny. Tady je cesta hodně vychozená i díky zásobování chaty. U Havranového začíná asfaltka, sněžnice putují na batohy, dvě hodiny poměrně nudné cesty a jsme v Belé.

Mám-li srovnat obě Fatry, tak ta Malá, ač o dost vyšší, je za dobrého počasí v zimě snadnější. Je tu větší frekvence lidí a hřeben je chozený. Největším nepřítelem je tady počasí. Za špatné viditelnosti je úsek ze Suchého přes Biele skaly až do sedla Bublen, kde začíná tyčové značení problematický a nebezpečný. Také ze Stohu bych příště volil spíš sestup do sedla Meziholie po tyčích a pak dolinou na vlak na trať Kraľovany - Trstená. Veľká Fatra je v zimě jednoznačně obtížnější a fyzicky vyčerpávající. Turčianský hřeben pravděpodobně není chozen, takže je to opravdu panenské. Obě Fatry mají výbornou dopravní dosažitelnost rychlíky z Prahy.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.