Rande na horách aneb jak jsem si pojistila vztah

Cestování jako adrenalinový sport

Říká se, že už samotné cestování je adrenalinový sport, i kdybyste celou dovolenou jenom nehnutě proleželi u pláže. Nervózní balení kufrů, spěch na letiště, nepříjemné kontroly, cizí prostředí, jiná kultura, divoká exotika, řešení nezvyklých jevů a poměrů…

Zkrátka krom nových krásných zážitků jste vystaveni i žáru nových situací a jak je budete řešit, je prý ideální na poznání charakteru člověka. Takže asi nepřekvapí, že je cestování i ideální možností, jak se v začínajícím vztahu lépe poznat. A tuto možnost jsem využila i já, ač jsem vůbec netušila, jaká zkouška ohněm mě čeká. A že se stanu nechtěnou hrdinkou cestovatelských webů s hashtagy jako #stanese a #mojecesta.

S Pavlem jsme kolem sebe spíš opatrně našlapovali, než chodili, ale jako milovníci sportu a krásné přírody jsme se bez okolků přihlásili na společný zájezd do francouzských Alp. Sami dva bychom se v té době ještě styděli, proto jsme zorganizovali výlet našich společných známých, kteří po nás sice spiklenecky pomrkávali, ale my jsme jako proslulí stydlíni a dlouholetí vztahoví solitéři jen rudli a ostýchavě krčili rameny. Ovšem o to směleji jsme zamluvili snad všechny adrenalinové aktivity, co jich horské středisko nabízelo. Však my těm frajerským hrdinům ještě ukážeme, jak se umíme do života opřít!

A zatímco naši známí se hned první večer pustili do masivního koštování francouzských vín, my jsme způsobně cucali jednu sklenku a neustále všechny varovali nad negativními dopady alkoholu na zítřejší túru. Hory se nesmí podceňovat a kocovina bezpečnosti rozhodně nepřidá. Krom toho je horský výšlap nesmírně fyzicky náročný, a pokud chceme stihnout celou trasu za světla, dobrá kondička všech zúčastněných je nutnou podmínkou. A o rizicích na horách není ani třeba se zmiňovat, proto musíme chodit ve skupině a na unavené opozdilce bohužel čekat, abychom v případě úrazu mohli společně svízelnou situaci řešit. Jestli vás napadá ještě nějaké varování, které jsme mohli vínem rozjařeným přátelům ještě dát, věřte, že jsme ji řekli. A několikrát.

Rána jsou ale pro někoho těžká

Ráno jsme s Pavlem vzorně stáli v profesionálním horském vybavení před chatou. Přesný čas, svačiny zabalené, výstroj i výzbroj pečlivě upevněné. Slunce svítilo, mapa trasy volala. Přátelé nikde. Nemyslím si, že jsme nějací diktátoři, ale aby se sportovní výlet proválel s kocovinou na chatě, nám přišlo absolutně nepřípustné. A taky jsme se asi (určitě) styděli absolvovat celou túru sami, až na držení ruky na přednášce o Mexické kultuře a několik nesmělých polibků před knihovnou jsme byli jen kolegové z turistického kroužku, kteří měli v partnerských životech podobnou smůlu.

Sice odhodláni čelit horským nástrahám, však se strachem z případného trapného ticha jsme se neodvažovali podniknout horský výlet sami. Doteď nevím, jak jsme to dokázali, oba s Pavlem jsme spíše tišší introvertní typy. Ale bez mrknutí oka jsme vlítli do pokojů našich přátel a nekompromisně je vytahali z postelí. Na naši turistickou skupinu byl však smutný pohled.

Tváře našich přátel změnily barvu ze včerejšího ruměnce na zeleno-šedou. Červenou barvu zato dostaly jejich oči. A pohyby taky ztratily včerejší rozhodnost a energii, vystřídala je poněkud klátivá chůze a podezřelý balanc. Co tedy dělat? Než je horský zdravý vzduch zase nakopne do kondice, ztratíme spoustu času, už teď je jasné, že oproti původnímu plánu musíme trasu o dost zkrátit.

Ploužit se po horách krok za krokem se nám s Pavlem přeci jenom nechtělo. A tak jsme z předchozího rozhodnutí chodit všichni ve skupině nakonec slevili. K prvnímu stanovišti naší trasy dorazíme my s Pavlem první pěkně ostrým tempem, jak to má být. U svačiny počkáme, až ostatní zombie dorazí pomalejším tempem za námi. To už jejich kocovina jistě pomine a dál můžeme pokračovat všichni společně. Ještě jsem všem bledým tvářím rozdala ibuprofeny a s Pavlem jsme hrdě utáhli opasky a vyrazili.

Krásná procházka se ale rychle může proměnit v boj o život

Snad proto, jak nás ranní rozčarování a kárání přátel rozohnilo, nasadili jsme opravdu rychlé tempo. Skalnaté hřebeny zalívalo dopolední slunce, vítr čechral divoké horské palouky, vzduch svou sytostí energizoval tělo i mysl. Kdo cestuje, ví, jaký nepopsatelný ráj se teď snažím popsat. S Pavlem jsme se na sebe jen mlčky šťastně usmívali.

Najednou se Pavel zastavil a jemně mě chytl za ruku. "Chtěl bych ti něco říct, Jano". Zatajil se mi dech a podívala se na Pavla. Ten se usmál, asi ze stydlivosti udělal krůček dozadu a… v tu ránu mi zmizel z očí! Přesně o Pavlův krůček totiž končil i malý útes, kterého jsme si v našem tempu ani nevšimli!

Vrhla jsem se ke skalnatému okraji útesu. Pavel ležel v roklince mezi kameny asi tři metry dolů, z hlavy mu tekla krev, ale nejistým hlasem statečně volal: "to nic není!" V hysterické panice jsem slezla k němu. Bože, co teď?! Sakra vždyť s sebou nemám lékárničku! Až na pár náplastí a opalovací krém tu nemám nic! Jak jsem jen mohla zapomenout?! Pavel na tom byl podobně, v batohu měl ze zdravotnictví jen vitamínové bonbóny. To jsme ale amatéři, né, horští vůdci!

Strhla jsem tedy ze sebe moje bavlněné tričko a ovázala Pavlovu hlavu. Rána po omytí se už nezdála tak velká, ale oba jsme byli od krve, že by nás do filmu s radostí obsadil i Quentin Tarrantino. Pavlovi se z toho začalo dělat špatně. Mně teda taky, ale panika mi nedovolovala vlastně na nic myslet. Pavel si z bundy vytáhl mobil, dal mi ho do ruky a sebejistě prohlásil: "exnu asi". Paniku vystřídal šok: "Pavle! Ty neumíráš! Jsem tu s tebou!" Pavel dal oči v sloup a znova a hlasitěji zopakoval: "exnu asi!"

Začala jsem se třást a asi i brečet. V tu chvíli mi Pavel telefon zase vzal, přes přivřené oči hledal v seznamu a pak mi mobil zase vrátil. A já četla: "Axa-pojištění a asistence". Ach tak, neříkal slovo exnu asi, ale AXA Assistance . V první chvíli mi to nedocházelo, pak jsem si ale vzpomněla, o koho se jedná. O pojišťovnu, u které nám Pavel koupil cestovní pojištění. Vybavila jsem si taky svá slova, než jsme vyjížděli. Říkala jsem mu, že je to zbytečný a že to nepotřebujeme. A jak jsem teď byla ráda, že se můžu někomu ozvat. Sama bych moc nevěděla, co mám dělat a hlavně jak Pavla dostat do nemocnice.

Zavolala jsem proto hned na asistenční linku, která je na telefonu 24 hodin denně a krom okamžitého řešení situace a vyslání pomoci jsou na lince i doktoři, kteří vám hned začnou vysvětlovat, co dělat. Tedy jedna z prvních rad, jak pomoci Pavlovi byla, ať se uklidním já. Že pomoc už je na cestě. Ještě, že vše s nejbližší nemocnicí domluvili za mě, neřekla v tu chvíli francouzsky ani své jméno. Hlas v telefonu pokračoval, že bude vše v pořádku, protože jsem ránu hned zavázala, a ať s pacientem klidně mluvím a utěšuji ho, protože nebezpečí už žádné nehrozí.

A za chvíli krvavý Tarrantinův biják vystřídala scéna, za kterou by se nemusel stydět ani Bollywood. Objevili se totiž nejen záchranáři s nosítky, ale i všichni naši přátelé! Jejich malá očka ale teď byla vytřeštěná v údivu, no moje oči vypadaly rozhodně už notnou chvíli podobně. "Proboha, kde jste byli?!" úpěla jsem, zatímco záchranáři opatrně nakládali Pavla a ošetřovali mu zranění. "My jsme šli pomalu za váma, ale pak jsme vás z dálky viděli, jak jen ve spodním prádle objímáš Pavla. Tak jsme vaše milostný vzplanutí nechtěli rušit a radši jsme si sedli a čekali, až se zase zvednete…"

Poprvé od pádu Pavla jsem začala vnímat i okolní realitu. A ta vypadala tak, že jen v podprsence a celá od krve stojím v horách s telefonem, z kterého se stále ozývá hlas pracovníka asistenční služby, zda je všechno v pořádku. A Pavla s mým tričkem kolem hlavy nakládají do záchranářského vozu, kolem v úžasu všichni naši přátelé. A chcete vědět, co v takové situaci udělá stydlivá holka jako já? Sedne k Pavlovi do vozu, chytne ho za ruku a zeptá se ho: "tak co jsi mi to chtěl říct?"

Řekl mi to už druhý den, když ho po všech preventivních vyšetřeních pustili z nemocnice. Na svatební cestu pojedeme na tu samou horskou chatu. A to díky tomu, že všechny výdaje na záchranáře a vyšetření pokrylo naše cestovní pojištění. Teď už vím, že to má smysl a doporučuji ho všem. Bez toho do zahraničí už ani ránu!

Další související články: