Treking > Cykloturistika > Praděd a Dlouhé Stráně na kole, pohoří Hrubý Jeseník
Praděd a Dlouhé Stráně na kole, pohoří Hrubý JeseníkDva dny - dva kopce, dva nejznámější cyklistické výšlapy v Jeseníkách28.7.2010 | Markéta Hanáková
Ke dvěma nejznámějším a cyklisty asi i nejvyhledávanějším vrcholům Jeseníků, na které lze bez problémů vyjet po asfaltové cestě na kole, patří Praděd a Dlouhé Stráně. Jejich zdolání je vhodné naplánovat na dva dny, čímž se změní tyto náročné výšlapy v relativně pohodovou dvoudenní akci. Každopádně je ale třeba mít na paměti, že oba kopce dají zabrat. Vždyť Praděd je nejvyšším místem v Jeseníkách a Dlouhé Stráně v masivu Mravenečníku dosahují ke 1 350 metrům. Rozhodně ale ta trocha potu za výjezd stojí. Praděd (1 492 m) je nejvyšším vrcholem Jeseníků a tedy i Moravy a SlezskaPrvní rozhledna v podobě kamenné věže stála na vrcholu Pradědu již v roce 1912. Tehdy dosahovala do výšky 32,5 metrů a měla podobu romantického gotického hradu. O její vybudování se zasloužili členové Moravskoslezského sudetského horského spolku. V roce 1923 musela být věž z bezpečnostních důvodů uzavřena a práce na její opravě trvaly tři roky. Brzy na vrcholu Pradědu vyrostla ještě i Poštovní chata. Po skončení války však začala věž rychle chátrat, protože Moravskoslezský sudetský horský spolek byl německý a zanikl. O věž se začal starat Turista Praha, ale přesto v roce 1957 musela být rozhledna pro velmi špatný technický stav opět uzavřena a ještě než se stihlo začít s její rekonstrukcí, rozhledna se zřítila. Stalo se tak 2. května 1959 - den před tím, než na její opravu měli nastoupit dělníci. Poštovní chata na Pradědu zůstala a sloužila turistům i meteorologům. Avšak v roce 1968 se začalo s výstavbou vysílače, který znají turisté dodnes. Po jeho dobudování byla Poštovní chata zbourána, protože by údajně narušovala estetický ráz nového vysílače. Vysílač, který měl připomínat start kosmické rakety, byl uveden do provozu v roce 1983. Kromě samotného televizního vysílače slouží objekt i jako hotel a restaurace. Dosahuje výšky 162 metrů, čímž se jeho vrchol stal nejvyšším bodem České republiky. Turisté se mohou dostat až do výšky 1 563 metrů, kde je umístěna vyhlídková plošina. Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně je pozoruhodné technické dílo a v roce 2005 byla zařazena mezi sedm divů České republiky. Její výstavba trvala dvacet let a v provozu je od roku 1996. Dolní nádrž o celkovém objemu 3,4 miliónů kubíků se nachází v nadmořské výšce 800 metrů a horní s objemem 2,7 milionů kubíků o 550 metrů výše. Zdrojem vody je říčka Divoká Desná. Celá elektrárna kromě velína je umístěna v podzemí a je schopna výkonu 650 MW. Jejím hlavním úkolem je, laicky řečeno, vyrovnávat energetickou síť v době špičky, přičemž se využívá spádového rozdílu mezi oběma nádržemi. V době energetické špičky je proud vyráběn vypuštěním horní nádrže a naopak v době energetického přebytku je voda čerpána z dolní nádrže do horní. Na dvoudenní cestu se vydáváme z Olomouce - Slavonína. Až do Paseky vede cesta mezi poli rovinaté Hané. Abychom se vyhnuli silnému slunečnímu žáru, vyrážíme brzy ráno. Pro zpestření volíme cestu přes Sovinec, kterým projíždíme před desátou ráno. Hrad patří k vyhledávaným turistickým cílům a je to znát už i nyní. Parkoviště začínají být plná, na hrad proudí štrúdly lidí, především rodinek s dětmi. Ani se tady nezastavujeme a raději pokračujeme dál. Cesta je ještě daleká a už tady prodělává naše fyzická kondice první zkoušku v kopcovitém terénu. Obstojíme docela dobře. Přesto se oba těšíme na sjezdík do Rýmařova. Bude to během dnešní cesty totiž jeden z mála úseků, kdy se povezeme zadarmo z kopce. Aby také ne, vždyť před námi je nejvyšší kopec Moravy a na ten cesta z kopce určitě nepovede. Projedeme Rýmařovem a směřujeme na Dolní Moravici. Odsud už nepřetržitě, i když zatím jen velmi pozvolna, stoupáme. Nezbytnou zastávku děláme v Malé Morávce v potravinách, protože potřebujeme doplnit vodu a zchladíme se nanukem. Pak už znovu usedneme do sedla a začínáme ukrajovat první metry mnohakilometrového stoupáku, na jehož konci náš čeká vytoužený Praděd. Z Malé Morávky je to až na vrchol Pradědu 16 km a převýšení činí 861 metrů. Na Hvězdě cyklistů výrazně přibývá, takže rozhodně nejsme jediní, kdo se rozhodl zdolat vrchol na kole. Ale těch, co by měli kolo nabalené na těžko, už moc není. Na Ovčárnu už je to z Hvězdy šest kilometrů. Místy člověk šlape i ve stínu stromů, což je velmi příjemné. Cesta pomalu, ale jistě ubíhá, přesto asi kilometr před Ovčárnou dostávám krizi. "Proč, proč, proč????", hodní se mi hlavou. V tomto rozpoložení dojedu na Ovčárnu a na měkoučké travičce před domem horské služby s sebou praštím do trávy. V zádech Praděd. Zbývají mi ještě tři kilometry. Po chvilce odpočinku mně ty tři kilometry už nepřipadají tak hrozné. Nasedáme tedy znovu na kolo. Krize je zažehnána, už zase šlapu v pohodě. Vjíždíme "do cílové rovinky" a je tu cíl - vrchol. Výš už to na kole nejde. Radostně ještě obkroužím celý vysílač kolem dokola. Tachometr mi hlásí rovných osmdesát kilometrů a před námi pohodový sjezd na Švýcárnu, kde rozbalíme karimatky a jen tak se válíme a občerstvujeme. Po dostatečném odpočinku se shodujeme, že je čas popojet dál. A tak nás čeká kamenitá cesta na Kamzík a Petrovku a dále pokračujeme po Čarodějnické cestě na Červenohorské sedlo, kde se opět zastavujeme. Času máme dost. Už nás dneska čeká pouze výšlap na tři a půl kilometru vzdálenou Vřesovou studánku, kam dojíždíme hodinu před západem Slunce. Celkem jsme ušlapali z Olomouce 97 kilometrů. Kola necháme poblíž studánky a už pěšky se vydáváme ke skalkám na Červené hoře, odkud pozorujeme zacházející sluníčko. Noc pod širákem je teplá. Nad námi září milióny hvězd a Mléčná dráha se ukazuje v celé své kráse. Pod námi se zase vinou tisíce malých světýlek z Loučné nad Desnou až po Šumperk. Vřesová studánka (1 290 m) se nachází kousek pod vrcholem Červené hory. Dnes připomíná kdysi zastavěné místo pouze kamenná kaple, která zastřešuje vytékající pramen. Podle pověsti má voda z Vřesové studánky zázračnou moc. Před mnoha a mnoha lety lesník postřelil jelena, kterému se ale podařilo dokulhat ke studánce a vodou si rány vyléčil. Užaslý lesník trpící očními problémy neváhal a vodu vyzkoušel sám na sobě a zrak se mu spravil. Zpráva o zázračné vodě se mezi lidem začala rychle šířit a lidé se sem začali sjíždět z dalekého okolí a na Vřesové studánce vzniklo nejvýše položené poutní místo na Moravě a ve Slezsku. Vřesová studánka se stala vyhledávaným místem, takže ve druhé polovině 17. století tam byly postaveny jarmareční boudy, noclehárny a dřevěná kaple, kterou tady nechal postavit kníže Lichtenštejn. Kaple však po zásahu bleskem vyhořela. Lidé tu přesto postavili nejprve novou kapli, která byla později přestavena na kostelík. Ten však v roce 1946 potkal stejný osud, jako původní kapli. Již na počátku 19 století byla nad Vřesovou studánkou vybudována chata, která ale vyhořela, a tak byla v roce 1892 na stejném místě postavena chata nová. Přestože byla turisty velmi vyhledávaná, její stav se stále zhoršoval, až musela být ve zcela zuboženém stavu roku 1988 stržena. K místu se váže i obrovská jesenická katastrofa. Po prudké průtrži mraček v červnu 1921, kdy mělo během pouhých dvou hodin spadnout 180 mm srážek, se sesunul nestabilní svah, který se řítil dolů do údolí a zahradil celé údolí Hučivé Desné. Nová hráz nevydržela a po jejím prolomení se prohnala údolím obrovská povodeň, která napáchala velké škody a neštěstí si vyžádalo i několik lidských životů. Nepatříme mezi spáče. Naopak. Oba máme rádi rána na horách. Probouzející se příroda se chystá na nový den a my s ní. Po krátké snídani a doplnění vody z Vřesové studánky zabalíme věci zpět na kolo a začínáme sjíždět zpět na Červenohorské sedlo a dále v mnoha serpentinách až do Koutů nad Desnou. Ani tu nemáme v plánu se nijak zdržovat. Pouze sundáme přebytečné oblečení. Na Dlouhé Stráně se jistě řádně zapotíme i bez mikiny. Rozcestí hlásí, že k dolní nádrži přečerpávací elektrárny je třeba ujet 5,5 kilometru a k horní 11, 5 kilometru. Nešlapeme tento kopec poprvé, přesto se nám tahle vzdálenost nějak nezdá. Z přechodních let si vzpomínám, že nějaký háček tenhle údaj skrývá. Zatím pouštím brouky z hlavy a pomalu podél Desné se blížíme k dolní nádrži a od ní stoupáme cestou zařezanou ve svahu kopce pořád vzhůru. Vrchol je ale stále daleko. V zádech se nám objevuje Praděd a před námi větrné elektrárny, což je signál, že se brzy napojí cesta vedoucí z Loučné nad Desnou. Na rozcestníku čtu, že jsme právě v místě označeném jako Horní nádrž, tedy v místě vzdáleném oněch jedenáct a půl kilometru od parkoviště v Koutech nad Desnou. Před námi je ale ještě řádný kus cesty a samozřejmě, že jak jinak než do kopce. V tu chvíli mi dochází, že tady je zakopaný pes. Já věděla, že mi dole informace o jedenácti kilometrech nějak nehraje. Zespodu až nahoru to je čtrnáct a půl kilometru. Takže nezbývá než znovu šlápnout do pedálů a pomalu stoupat výš. Konečně je vidět závora, neklamná známka toho, že brzy už budeme nahoře. Ještě zbývá malý strmější stoupák, objet celou nádrž dokola a poslední výšvih a jsme nahoře. A před námi vytoužený pohled - modrá lesknoucí se hladina a v dáli silueta Pradědu. Stálo to za to. Mezi kameny na travnatém plácku odkládáme kola a dobrou hodinu si vychutnáváme Jeseníky. Naše brzké vstávání nese ovoce. Jsme tu sami, nikde ani živáčka. A uvědomujeme si druhou a bezesporu ještě větší výhodu ranního výjezdu nahoru. Vyhnuli jsme se tímto úmornému stoupání v třicetistupňovém vedru. Po hodině slastného odpočinku se musíme vydat zase na cestu. Do Olomouce zbývá ještě mnoho kilometrů. Nalehko bez kola ještě vyběhneme na Mravenečník a pak už začínáme svištět dolů. Cestou míjíme místo, kde je Desná dobře přístupná, neodoláme a jdeme zchladit svá těla v její jiskrně chladivé vodě. Následující cesta z Koutů přes Loučnou nad Desnou, Velké Losiny až do Rapotína vede příjemně z mírného kopce. Jsme však nuceni udělat zastávku. Odešly mi brzdy. Využíváme vzniklé situace a zastavujeme v nejbližší hospůdce na zahrádce, kde si objednáváme oběd. Než kuchař uvaří, brzdy se podaří opravit. Cestu z Rapotína do Šumperka musíme nějak přežít. Provoz je hodně silný a vedro spalující. A to jsme ještě v podhůří. Nechci si ani představovat, jak bude u nás na Hané. Z Nového Malína do Hrabišína nás čeká menší kopeček a následující ještě za Hrabišínem. Je ale úplně poslední. Libinou profrčíme jedna radost a než se nadějeme, projíždíme Šumvaldem a míříme do Uničova. Vedro začíná být neúnosné a nás ještě čeká Strukov, Žerotín a Štěpánov. Tady se sice už koupeme ve vlastním potu, ale domů není daleko. Projedeme Chomoutov a krátce na to vjíždíme do Olomouce. Bydlíme na opačné straně, tak musíme projet celé město a dosyta si na závěr užít vedro a silný městský provoz. V tu chvíli si vzpomenu na hvězdnou noc na Vřesovce a je mi skoro až líto, že výlet po 218 kilometrech končí. Olomouc - Sovinec - Praděd
Praděd - Kamzík - Červenohorské sedlo - Vřesová Studánka
Vřesová Studánka - Dlouhé Stráně - Mravenečník - Olomouc
Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Diky za tento clane byl jsem na techto mistech vloni vzime a koukam v lete je to nemene nadherne a vyrazim tam zas ale jinak pro otuzilejsi na sneznicich je to krasna streka
Další související články:+ Dlouhé Stráně na kole+ Jeseníky neboli Hrubý Jeseník, horské chaty a útulny, ubytování v Jeseníkách + Od východu do západu aneb Praděd - Lysá hora + Praděd na kole + Praděd (1 492 m), pátý nejvyšší vrchol ČR a nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku + Objevování Hané v sedle bajku + Výlet na Slezskou Hartu a Kružberk + Na kole kolem České republiky, cyklovýprava za pár korun + Uzavření turistických tras v údolí Divoké Desné |
|