Osoblažsko na kole, cykloturistika a cyklotrasy

Osoblažsko, Bohem zapomenutý kout naší vlasti na kole

Po čase se opět probouzím na mém oblíbeném místě, na chatě nedaleko Hynčic za Krnovem. Cestu na tuto chatu už jsem ve svých článcích několikrát popsal, takže ji znovu popisovat nebudu, přestože pokaždé cesta sem z Opavy na kole je jiná.

S přáteli jsem domluvený, že se na chatě sejdeme až k večeru. Jenže kamarádi na chatu jezdí autem a já na kole. Proto musím vždy vyjíždět o něco dřív. Vyjíždím tedy hned po obědě. Mám spoustu času. Rozhoduji se proto, že si udělám malou zajížďku na nedaleké velmi zajímavé a nejen v naších krajích nadčasové místo. Eldorádo. Tak se toto místo, které mi kdysi ukázali rodiče, jmenuje.

Podle mne je Eldorádo prvním opravdovým dinoparkem na světě. Existoval mnohem dřív než nastal boom po Jurském parku. Předběhl tento film o několik desetiletí. Ovšem nevím, zda přeběhnul film Cesta do pravěku. Návštěva Eldoráda cestou do pravěku je. A já do tohoto pravěku jezdím už možná 30 let, ne li víc.

Eldorádo. Vlastně jde jen o malou chaloupku v Hynčicích, kterou kdysi obýval muž s velkou fantazií, jenž tu fantazii vsadil do zahrady, která obklopuje domeček. O zahrádku dnes pečuje syn zakladatele této zahrady. Společně tady vytvořili opravdu unikátní dílo.

Zaparkuji kolo před domkem a vstupuji do zahrady. Hned u vchodu už mnoho let obdivuji obrovské kaktusy vytvořené z betonu. V parku nad stromy ční obrovské hlavy prehistorických zvířat. Procházím parkem a narážím na spoustu ještěrů, kteří kdysi obývali naší planetu. Je tu snad Tyranosaurus rex, vedle něj stojí obrovské zvíře podobné koni. No nemůžu napsat jména všech těch obrů, protože je neznám. Když tady občas zabloudím s dětmi kamarádů, tak mi ty názvy říkají, ale nepamatuji si je. Je tady toho spousta. Od různých dinosaurů, přes prehistorické želvy, lvy, opolidi, hady, ptáky až po Sněhurku a sedm trpaslíků nebo Jenička a Mařenku z perníkové chaloupky. Nechybí ani Ježibaba nebo několikahlavá saň.

Vše je z betonu. Jsou tady i různá jezírka a rostliny. Prostě to se musí vidět. Vstup je dobrovolný s autentickým výkladem, který stojí za to si vyslechnout. Vždy, když tu jsem, tak vzpomenu na jednu návštěvu v zimě, kdy nás tady zdejší pán provázel ve velkém mrazu. Sám upadl na ledu a i za tohoto nehezkého pádu dovyprávěl veselou historku. Vše na konec dobře dopadlo. Tak tolik Eldorádo. Ukažte je dětem, budou vám vděčné.

Z Eldoráda jedu na chatu. Uděláme nějakou opékačku a tak. Ale ráno vstávám brzy. Je léto, světlo je snad už od pěti hodin. Můj dnešní cíl je Osoblaha. Osoblaha je městečko na severu na hranicích s Polskem. Proč chci jet zrovna tam? Jde o židovský hřbitov. Jednou takhle se mi do rukou dostane fotografie tohoto hřbitova a od té doby si plánuju toto místo navštívit. Čekal jsem několik let, než se mi tato možnost naskytne. A dnes se mi to snad konečně povede.

Vyrážím, ale mám trochu obavy z počasí, protože panují obrovské horka. Ale mám za sebou několikadenní cyklovýlet v Jeseníkách. A také v horku. Tak si říkám, že těžší to snad nebude. Po hlavní cestě jet nechci a tak stoupám do lesů nad chatou, kterým vedou nějaké stezky do Třemešné. U Zvoničky (jde o turistickou křižovatku), od které se můžete vydat třeba na Rejvíz nebo do Zlatých Hor, odbočuji do lesa na Třemešnou po zelené značce.

Nejdříve jedu hustým lesem, často musím z kola sesedat a projít místa, která se projet nedají. Často také musím z báglu vytahovat fotoaparát a fotit. Fotit les a přírodu. Je tu opravdu krásně. Stojí to spoustu času. Pokaždé, když schovám fotoaparát do báglu si zakazuji jej opět vytáhnout, ale nikdy mi to dlouho nevydrží. Občas se naskytne krajinka nebo třeba jen nějaká rostlina či kaluž, ve které se zrcadlí strom a nebo potkám nějaké zvíře. To vše chce člověk zachytit. Často si říkám, že největší brzda cyklisty je fotoaparát a největší brzda fotografa je kolo. Obojí vyžaduje spoustu soustředění a času a jedno omezuje druhé.

Překonám tedy les, pod sebou vidím Třemešnou a kousek nad ní její slavnou úzkokolejku. Jde o vlak nebo vláček jehož trasa vede nádhernou krajinou do Osoblahy. Já ale volím opět kolo.

V Třemešné ještě udělám zajížďku na chatu, kterou tady má kamarád, ale bohužel ho tady nenajdu. Vyrážím tedy dál na Liptáň. Tentokrát pojedu po hlavní cestě. Stále sleduji úzkokolejku a taky občas vidím vláček, který po ní jezdí. Je to taková idylka zasazená do krásné krajiny.

Do Liptáně jedu z velkého kopce. Už zdálky mě zaujme jeho dominantní kostel, který mi později způsobí na mé cestě dost velký problém. Projedu Liptáň a jedu směrem na Dívčí Hrad. Další pěkná a klidná vesnička, ale nemám moc času ji zkoumat. Vím o nějakém zdejším hradu, ale vše stihnout na kole nejde. Navíc je obrovské horko a každá zajížďka stojí mnoho sil. Stoupám nad Dívčí Hrad a Těžký kopec. Nad vesnicí dojedu ke křižovatce, z které vidím dlouhou rovinku až na Osoblahu. Nevím proč, ale tady se mi vybaví vzpomínka na pražský památník Vítkov. Hned za tím památníkem na Vítkově je dlouhá asfaltová cesta, která někam vede, nevím kam. Po čase sjíždím do Osoblahy. Mám k tomuto místu úzký osobní vztah.

Jednoho dne mi skončila základní vojenská služba a druhého dne jsem nastoupil na Školním statku v Opavě do práce. A hned jsem byl vyslán na práci na Osoblažsko. Jel jsem sem tehdy vyorávat řepu. Jo od té doby uplynulo 18 let. Takže vjíždím do městečka s nemalou zvědavostí. Nejdříve se zajedu podívat na místo, kde jsem bydlel. Pak do družstva, kde jsem pracoval. Ten objekt je dnes z mého pohledu nenávratně ztracen. Je totálně zdevastován a zarostlý.

Raději jedu dál. Na náměstí. Je pěkné. Jedna věc je tady jiná než u nás v Opavě. Jdu po tom náměstí, všichni si mě prohlížejí, všichni jsou v klidu, žádný spěch. Každý mě pozdraví. Od jednoho posezení na mě nějaký chlápek něco volá, ale nerozumím, není to česky ani polsky. Prostě cizinec. Tak nějakou gestikulaci se pozdravíme a jdeme každý svou cestou. Možná to byl Řek, prý tady žijí. Ale zpět k tomu, proč jsem tady jel.

V době, kdy jsem tady pracoval, jsem neměl nejmenší tušení o zdejším židovském hřbitově. To mě přivádí na myšlenku, že člověk se občas objeví vedle něčeho úžasného, aniž by o tom tušil. Já jsem se o tom židovském hřbitově dozvěděla až po 18 letech, ač jsem téměř vedle něj bydlel. No musel jsem tam zajet. Zpočátku jsem ho nemohlo najít. Musel jsem objet několikrát centrum Osoblahy abych posléze zjistil, že ten hřbitov je vlastně místo, kolem kterého jsem dlouho kroužil.

Na hlavní bráně hřbitova je tabulka popisující historii hřbitova. Vstupuji do světa minulosti. Je po poledni. Je horko a krásný klid. Stojím na tom hřbitově a jsem udiven. Jsem udiven stejně jako na Josefově v Praze nebo před Synagogou v Krnově. Nevím, osud této komunity ve mně vždy něco rozladí…

Asi hodinu trávím na tomto hřbitově. Chodím od náhrobku k náhrobku. Fotím náhrobky, fotím rostliny jež se proplétají náhrobky, fotím stíny, fotím historii. Jsem tady dlouho a nikde nikdo. Zvláštní pocit.

Je pozdní odpoledne a já musím zpět na chatu. Z Osoblahy jedu na Bohušov, kde chci navštívit zdejší rybník a vykoupat se. K rybníku sice dojedu, ale je pozdě. Koupání tak vynechávám a jedu dál na Dolní a posléze Horní Povelice. V Horních Povelicích se chci opět podívat na místa, kde jsem kdysi pracoval. Při pohledu na místa, kde jsem kdysi bydlel cítím zklamání, budova vyhořela.

Dále jedu nad Povelice a na Liptáň. Úmysl byl dobrý, provedení však horší. Chtěl jsem jet na Liptáň. V dáli za Povelicemi vidím kostel, který zmiňuji na začátku článku. Jedu směrem k onomu kostelu, ale stále mi tady něco nehraje. Na konec zjišťuji, že jedu do Slezských Rudoltic. Jsem na úplně na jiné straně než je Liptán… Jsem na sebe naštvaný, že jsem spletl cestu a tak již ani nefotím a jedu zpět. Nakonec se dostanu zpět do Liptáně, kde míjím ten správný kostel.

Šlapáním do drsného kopce na Třemešnou se dostanu do obrovské krize. Nemám pití, potím se jak had. Nemohu najít stín. Je takové horko, že raději jdu pěšky. Je takové horko, že i botky se lepí k asfaltu. Nakonec kopec překonám a již sjíždím do Třemešné. Vlezu do zdejšího prvního obchodu, kupuji pití. Litr a půl vypiju na ex. Další litr padne cestou do Albrechtic. Ale tady jsem již v klidu a v duchu si říkám, že jsem si splnil další svůj cyklocíl. Vracím se na chatu, kde mě čekají dva dny opékání, přátelé a sud chlazeného pivka.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.