Hřebenovka: Velká Fatra, trek hřebenem kouzelných hor na Slovensku v zimě

Toulání Velkou Fatrou

Hned na úvod musím konstatovat, že tento článek bude zaujatý. Jednoduše proto, že Velká Fatra je mým nejoblíbenějším slovenským pohořím. Sice jsem ještě neprošel všechno, ale její podmanivá rozmanitost si mě navždy získala. Proto se sem pravidelně vracím a nejinak to bylo i na přelomu ledna a února, kdy si o to doslova luxusní počasí přímo říkalo.

Sněhové podmínky jsou sice podprůměrné, ale přejít si hřeben bez sněžnic taky nebude na škodu. Trasu volím klasickou, z jihu na sever, přes nejvyšší část pohoří. Jednak kvůli předpokládaným výhledům a jednak proto, že trasu Staré Hory-Krížna, jsem vlastně ještě nikdy nešel.

Je pondělí, před šestou ranní a já vystupuji z autobusu, ve kterém jsem se od řidiče dozvěděl, že je patnáct pod nulou. No jo, typické inverzní počasí. Tak tedy vzhůru do hor.

Od zastávky vede trasa úzkou uličkou ke hřbitovu. Cesta je řádně vyšlapaná, je vidět, že slunečný víkend přilákal do hor spoustu lidí. Já ale za svitu čelovky šlapu sám a každým výškovým metrem cítím, jak se pocit mrazu snižuje. Klikatící se lesní cestou postupuji stále výš a na východě se čím dál víc rozjasňuje, jasný důkaz stále se prodlužujících dnů. Čelovka míří do batohu.

Východ Slunce

Na místě jednoho z několika rubanisk, co se tady vyskytují, se zastavuji, je odtud totiž krásně vidět na hřeben Nízkých Tater a chci si vychutnat východ Slunce. Jeho svit postupně barví Velkou Chochulu a okolní lesy do oranžové barvy. Tento každodenní, až kýčovitý rituál mě nikdy nepřestane fascinovat a naplňovat energií. Je nový den! A nutno říci, že krásný. Modrá obloha bez mráčku a díky slunečním paprskům konečně příjemnější teplota.

Majerova skála

Nezbývá než vyrazit. Z lesní cesty se po několika dalších minutách odbočuje pěšinou prudce do lesa. Začínám stoupat a postupné přibývání kamenů a různých skalek mi dávají najevo přítomnost prvního cíle mé cesty. Majerovy skaly. Cestička teď vede mezi skalami, nabírá výšku a těsně pod skálou se za mými zády začínají odkrývat první výhledy na Tatry a hřeben Velké Fatry.

Ještě kousek a po dvou hodinách chůze stojím na Majerové skále. Ta je velkou dominantou této části Fatry a je z ní opravdu skvělý výhled do celého okolí. Musí se odtud skvěle fotit ten východ Slunce! Být tady o hodinu dříve…

Z hřebene je ale výhled ještě lepší, tak se tady zdržuji jen krátce a vydávám se dál. Ze skály se sestupuje dosti příkře, po botami uhlazeném chodníčku a docela to klouže. Sestup připomíná něco mezi artistickým výstupem a němou groteskou, ale nakonec se v pořádku dostanu na holný hřeben, tak typický pro Velkou Fatru. Ostatně, její nejvyšší část se nazývá Holná Fatra.

Z tohoto místa, zdlouhavým stoupáním, pokračuji dál vstříc prvnímu a nutno říct, že dost známému vrcholu, ke Krížné, kde bych měl být asi za hodinu. Krížna je 1 574 metrů vysoká a je na ní umístěn vojenský radar. Ten je pro mnohé vředem na její tváři, ale já se přiznávám, že mi vůbec nevadí a nedovedu si ji bez něj vlastně představit. A není to proto, že jsem vojnu strávil u vzdušných sil. Mnohem víc mi vadí torzo budovy u stanice vleku, kolem něhož procházím.

Krížna a poryvy větru

Jak nabírám výšku a mám Krížnou téměř na dosah, začínám pociťovat čím dál větší nápory větru. Bylo mi divné, že by to dnes šlo všechno tak snadno. Zastavuji a opět navlékám ty vrstvy, ve kterých jsem ráno vystoupil z autobusu. Když si při tom vychutnávám výhledy k Vtáčniku a Kremnickým vrchům, všimnu si v dálce nad hřebenem Flochové nějakého zvláštního útvaru. Vypadá to jako hora, ale jelikož tím směrem už nic není, bude to nejspíš nějaký mrak.

Na Krížnou přicházím v zápětí a konečně vidím i na západ, kde dominuje krom Lúčanské Fatry, převážně bralná část Velké Fatry. To je ta rozmanitost tohoto pohoří - na jedné straně oblé hřebeny, na druhé hluboká údolí a z lesů vystupující skaliska. Zvlášť Ostrá a Tlstá, jeden z nejfantastičtějších vrcholů nejen Fatry, ale i celého Slovenska. Jsem na hřebenu, ale vítr tady duje ze všech sil, tak pospíchám raději dál.

V této části je to samá návěj, a chůze je o něco obtížnější. Na několika desítkách metrů by se klidně hodily ty sněžnice. Pod Frčkovem, který docela poskytuje závětří, znovu pozoruji ten divný mrak nad Flochovou. Tentokrát si na to beru dalekohled a nevěřím svým očím. Není to mrak, ale hora. Vlastně velehora, protože si uvědomuji, že pozoruji Alpy. A je to poprvé, co se mi tohle poštěstilo! Paráda.

Konečně Ostredok

Na Ostredok, nejvyšší vrchol Velké Fatry je to už jen kousek, a když na něj za kvílení větru přijdu, potkávám se tady se dvěma čehúňama co jdou do Harmance. Prohodíme několik vět o stavu cest, popřejeme si šťastnou cestu a rozcházíme se. Výhled je odtud doslova fantastický, je vidět prostě všechno. Od Babí hory po Alpy, od Veporských vrchů po Beskydy. Ale fučí tady a mám už docela hlad, tak jdu hledat závětří. To mi poskytne až skalnatý Suchý vrch. Jak pod něj vejdu, po větru není ani slechu a konečně můžu v klidu něco sezobnout. Oběd s výhledem na Borišov, Lysec a hřeben Malé Fatry!

Jelikož mám ještě spoustu času, zdržuji se tady na tom hezkém místě docela dlouho, než se vydám dál. Po krásně vyšlapané cestičce, jedním z mých nejoblíbenějších úseků, pokračuji řídkým lesem dále. Na louce pod Suchým vrchem procházím kolem salaše, co se tady nachází a mířím do sedla Chýžky. Pod sedlem je další salaš a parkuje tu také maringotka. Tu jsme s přáteli úspěšně použili při loňském zimním přechodu k přespání.

Výstup na Ploskou

Ze sedla mě čeká přes dvě stě výškových metrů výstupu na Ploskou, asi nejoriginálnější kopec na Velké Fatře. A možná na celém Slovensku. Musím se přiznat, že zprvu mě Ploská vůbec neoslovila, ale postupem času jsem si její tvar, připomínající mi něco mezi mimozemským organismem, škeblí a takovým tím placatým bombardérem, zamiloval. A podle mě nejvíc vynikne právě v zimě. Když na Polskou přijdu, jeden klučina tady zkouší lyže ve spojení s padákem, ale k jeho smůle a mé radosti, přestalo téměř foukat. Usazuji se tady na batoh a relaxuji.

Je krásný den, výhledy jsou stále luxusní. Z Ploské mě čeká už jen sestup na chatu pod Borišovom, kam, po devítihodinové a asi osmnáctikilometrové túře, přicházím. Jsem tady zatím sám. Po setmění ale vrznou dveře a na chatu přichází Ota Brandos a Kamil Balaj, takže zbytek večera u piva probíráme horské drby. A probírali bychom i déle, pokud by nám ovšem chataři byly ochotní zatopit. Nebyli, takže jsme šli spát.

Východ Slunce

Ráno fotíme východ Slunce, ještě klábosíme a nakonec se kolem deváté loučíme, chci totiž stihnout autobus v jednu. Kamil a Ota tady zůstávají, mají v úmyslu prozkoumat zdejší salaše a já opět směřuji na Ploskou. Stoupání od chaty, zvlášť teď po ránu, je pěkně výživné, ale asi za hodinu stojím na vrcholu. Počasí je ještě lepší než včera, navíc na jihu a západě dnes leží inverzní oblačnost, takže je i fotogeničtější.

Do sedla Ploskej je to kousek a odtud, pod nádherný Čierný kameň, mířím do krásného lesa. Má pralesní charakter a začíná tady jeden z mých nejoblíbenějších úseků velkofatranské hřebenovky. Krásně vychozenou cestou, v jinak panenském lese, brzy přijdu na vrcholovou louku v sedle s názvem Grúň. Přímo přede mnou se tyčí majestátní Rakytov, čtvrtý nejvyšší vrchol Velké Fatry, jenž je se svým pyramidovým tvarem opravdu impozantní. A je to také můj favorit v anketě o horu s nejkrásnějším výhledem. Na ten ale již nepůjdu, nestihl bych totiž autobus.

Kračkov a sestup do Revúcej

Jdu ještě asi kilometr na vrcholek Kračkov, přes který vede zimní trasa. Pořizuji tady záběry, Čierný kameň je totiž z tohoto místa nejfotogeničtější. Teda aspoň podle mého názoru. A potom nazpět do sedla. Sem totiž přichází značení z obce Liptovské Revúce, které mě povede nazpět do civilizace. Loučím se s hřebenem a šlapu tedy dál. Touto trasou jsem před lety vystupoval na Velkou Fatru poprvé, takže se mi v hlavě honí vzpomínky na všechny krásné zážitky, co mi tyto hory přinesly.

Jak sestupuji do nižších nadmořských výšek, znatelně se otepluje a já jdu oblečen vyloženě jarně. Za zády mám Čierny kameň, po levici Rakytov a nad hlavou slunce. Krásná túra pomalu končí. U salaší, stojících u cesty, definitivně oblékám tričko s krátkým rukávem, naposledy se zastavuji a kochám zdejší krajinou. Pomalu se vydávám na závěrečný sestup, když v tom se přede mnou vynoří dva turisti. Překvapivě slovenští, tak si říkám, že Brandos bude mít radost.

Ptají se mě na podmínky na hřebeni, já na oplátku vyzvídám z jejich teploměru teplotu. Je šest nad nulou. Loučíme se a každý odcházíme svou cestou. Ta má je po několika desítkách minut u konce. V místním obchůdku si ještě koupím zasloužené pivo a autobusem mířím na nejbližší vlakové nádraží. To, že nakonec nastoupím do špatného a o několik hodin a dvě stě kilometrů si cestu prodloužím, mi v žádném případě nezkazí úsměv na rtu a klid v duši, který mi má milovaná Velká Fatra přinesla. A to ona zvládá mírou vrchovatou!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.