Volovské vrchy, přechod pohoří v Slovenském rudohoří na východním Slovensku

Trek hlavním hřebenem pohoří ve Slovenském rudohoří

Obec Margecany je asi nejvýznamnější tím, že se v ní nachází železniční křižovatka. Původní část obce, již první historické zprávy zmiňují k roku 1235, totiž při napouštění Ružínské přehradní nádrže zatopili a zůstal z ní jen kostel sv. Margity z roku 1825. Pro nás však přesto Margecany představovaly důležitý bod.

Brzy po ránu vystupujeme na nádraží z nočního vlaku a zahajujeme návštěvu Volovských vrchů, které se dělí na sedm podcelků: Havranie vrchy, Knola, Zlatý stôl, Hnilecké vrchy, Kojšovská hoľa, Pipitka a Holička. Geologický podklad tvoří hlavně prvohorní sedimenty (především fylity), paleovulkanity, druhohorní vápence a dolomity. Lesy se vyskytují jehličnaté i listnaté.

Z Margecan vyrážíme okolo vodní nádrže Ružín, jež nás překvapí malým množstvím vody, civilizaci opouštíme v obci Jaklovce. Stoupáme do kopců a rozestupuje se mlha, již podle všeho způsobil noční déšť. Za značného tepla a vlhka postupujeme lesem a první lepší výhledy se nám nabídnou až za kótou Dúbrava. Vévodí jim Krompašský vrch (1 025 m), který následně obcházíme, míjíme středisko Plejsy.

Výhledy z vrchu Skala

Další výborné výhledy se ukáží nad obcí Slovinky. Nad osadou se tyčící vrch Skala (1 014 m) mi vzhledem připomene kopec Cigánku na Muránské planině, ukazuje se i Poráčská dolina, kam máme namířeno. Než se do ní ale dostaneme, navštěvujeme Slovinky, jež byly založeny roku 1368 a sloužily coby dřevorubecká, uhlířská a hornická obec. Na poslední činnost upozorňují i tři vystavené vagónky ve středu osady, míříme kolem nich ke kostelu sv. Juraje.

Nehodláme v něm však rozjímat a zpovídat se z případných hříchů, vtahuje nás blízká krčma. Dáváme si pivo, a jelikož, jak je na Slovensku často zvykem, nenabízejí v podniku nic k jídlu, posilňujeme se z vlastních zásob.

Poráčská dolina

Vzápětí nás vítá předpokládaný zlatý hřeb prvního dne, vnikáme do Poráčské doliny. Jedná se zhruba o devět kilometrů dlouhou cestu, jež vede kaňonovitým údolím podél Poráčského potoka. Nad ním se zvedají vysoké skalní srázy s jeskyněmi a skalními okny, nic z toho však turista k naší lítosti ze stezky neuvidí. Cestu zastiňuje hustý porost a máme zakrytý výhled. Nápravu přináší až závěrečná část. Strmé stěny se rozestoupí a od malé dřevěné kapličky se ukazuje nádherný zpětný pohled. Rázem aspoň částečně spatříme, kudy jsme prve procházeli.

Nedlouho poté přicházíme k turistickému středisku, jež má na rozdíl od chaty Čierny bocian otevřeno a v tamních chatičkách se dá i ubytovat. Zastavujeme na teplé jídlo a pivko, načež se loučíme s Poráčskou dolinou, již roku 1981 prohlásili národní přírodní rezervací Červené skaly.

Z obce Poráč, kam přicházíme, činíme nejprve odbočku na Vysoký vrch (874 m). Dle uvedené hodnoty sice kopec nedosahuje nijak závratných výšek, důležitý je ale výhled a ten je vynikající! Nabízí se pohled na všechny světové strany, nijak zacházky nelitujeme. Spokojeni se vracíme do báňské obce Poráč, pocházíme jí a kousek za ní se nám pro změnu otevře výborný výhled na Poráčskou dolinu. V kaňonu vynikají strmé stěny, tak tohle nemá chybu.

Holý vrch a Bukovec

Stoupáme a přicházíme pod Holý vrch (1 016 m). Nejspíš proto, že pěkných výhledů není nikdy dost, necháváme batohy v krytu keřů a vnikáme do ohrady pro dobytek. Krávy o sobě dávají vědět pouze cinkáním zvonců, neboť je zakrývá porost, přicházíme na vrchol. Jak jsem již předestřel, kocháme se okolím, stan nakonec stavíme kousek od ohradníků.

V noci sprchne, před ránem déšť naštěstí ustává. Značka nás znovu vede do kravského teritoria. Přecházíme pastvinu, koukáme na dobytek a on na nás, jak se ukazuje, nenachází se mezi zvířaty žádný býk, jehož by rozčilovala naše přítomnost. Vystupujeme na Bukovec (1 127 m), jenž představuje nejvyšší horu podcelku Hnilické vrchy. Převážně holý vrch nabízí dle všeho nádherné výhledy po okolí, jelikož se ale přes noc zatáhlo, můžeme jenom hádat, kam povedou naše další kroky.

Scházíme do Sedla pod Bukovcom, a jak se dereme porostem, začínají nás zlobit boty. Chyba Goretexu totiž spočívá v tom, že téměř vždy udělá, co mokré trávě na očích vidí. Máme tudíž v obuvi mokro dřív, než se nadějeme. Nebudeme z toho však dělat tragédii, přestože se naše ponožky časem promění v toxické zbraně těžkého kalibru, kdo ví, zdali bychom při případné prohlídce nebyli zadrženi coby šiřitelé chemických zbraní.

Sestup do obce Švedlár

Scházíme do další báňské obce, tentokrát se jedná o Švedlár. Osadě vévodí dva kostely, z nichž nám jeden z blíže nepochopitelných příčin mírně připomene svatostánek v Žilině, sám s odstupem času nevím, jak k tomu došlo. Navštěvujeme potraviny a krčmu, v hospodě se klasicky prodává pouze kořalka a pivo. Bereme druhou variantu.

Směr Zlatý stôl

Přecházíme po silnici do obce Stará Voda, jak to vypadá, jedná se o teritorium plazích sebevrahů. Na asfaltu mineme hned dva přejeté hady. Nás naštěstí žádný vůz nesmete, přesto nastává problém. Rozprší se, a tak řešíme další postup. Protože se na obzoru neukazuje žádný občerstvovací podnik, kde bychom se dočasně ukryli, vydáváme se navzdory nepříznivému počasí na nejvyšší horu Volovských vrchů Zlatý stôl (1 322 m).

Za hutného deště se prodíráme prudce vzhůru neprochozenou a zarostlou stezkou, chvílemi hledáme ztrácející se značky. Po nějaké době také zjišťujeme, že na vrchol nedojdeme v době, již stanovuje mapa i ukazatele. Pořád ale vládne pohoda, zrada se dostaví později. Značka nadobro zmizí. Polomy, kácení i svoz dřeva dokonale vymazaly turistickou stezku, co s tím? Dostaneme se na vrchol, kde prý svého času obědval král Matyáš Korvín?

Jelikož konečně přestalo pršet a zhruba i vidíme, kam se máme dostat, šplháme kolmo na hřeben, po němž by dle mapy měla vést značka. Polomy, plno dřeva a pěšina pořád nikde, nakonec radši sestupujeme do původního bodu. Co teď? Sice si připadáme hloupě, ale nechce se nám po předchozím nezdaru šplhat vzhůru zas o kus dál, nakonec se dočkáváme nežádoucí premiéry.

Prvně v historii našich cest nevycházíme na vrchol a místo toho pokračujeme po vyježděné neznačené cestě. Podcházíme horu a posléze zcela jinou cestou, než kterou jsme stoupali vzhůru, vracíme se do Staré Vody.

Noc strávíme na území rekreačního střediska Potravinár. Dřív jistě hojně využívaný objekt působí opuštěně, přesto se v něm po ránu pohybuje člověk. Zaujat však svou činností, dle cedule cosi prodává, nevšímá si nás, přecházíme na zastávku. Dle jízdního řádu má jet před osmou hodinou ranní osobní vlak směrem na Červenou Vodu, hodláme se jím v rámci změny plánu dostat k osadě Mlynky.

Vláček nám moc nepomohl…

Vagónek skutečně přijíždí, přesto se dostaví čára přes rozpočet. Z poničeného jízdního řádu, kus scházel, jsme nevyčetli, že souprava končí hned o stanici dál v Nálepkovu. Vystupujeme tedy v obci, kde, pokud nenastalo mimořádné rojení, převažuje obyvatelstvo tmavší kůže. Dokupujeme v obchodě potraviny a po další operativní úpravě plánu se vydáváme po zelené turistické značce na Skalisko.

Stačí ovšem pár kroků a hned na druhé křižovatce tápeme, jakou cestou máme pokračovat. Kupodivu se nám rozhodne poradit přihlížející cikán a doporučuje nám správný směr. Možná proto, aby nezůstal dobrý skutek bez odměny, dočká se osvěty. Podle svého vystupování totiž jaktěživ neslyšel, že existuje něco jako turistická značka a překvapuje ho, že se řídíme podle nějakého zeleného proužku, jenž se vyskytuje na patnících, sloupech, zdech apod., nyní je mnohem moudřejší.

Hledáme vrch Skalisko

Zpočátku se ubíráme po silnici a doléhá k nám hlahol od cikánské osady na protějším svahu, noříme se do lesa. Překonáváme kopec a v osadě Zahájnica vycházíme na silnici jinde, než na ni dospěje značka, sami netušíme, kde jsme ji dočasně ztratili. Směr máme ale dobrý a přes obec Henclová se ubíráme vstříc vyšším partiím. Stoupáme stále vzhůru a cesta je až na nepatrné výjimky bez výhledů, odměna je ovšem dokonalá.

Přes sedlo Volovec přicházíme na Skalisko (1 293 m), vrcholová skalka nemá chybu. Rozhlížíme se do všech stran a lapeme po dechu, proč to nepřiznat, Slovensko má bezpočet velmi atraktivních výhledových vrcholů a tento patří mezi ně. Obklopují nás především Volovské vrchy, dojde i na další pohoří.

Na jihu za městem Rožňava se rýsují planiny Slovenského krasu a na západě se zvedá nejvyšší hora Slovenského rudohoří Stolica (1 476 m), již se svými 1 946 mety převyšuje jedna z dominant Nízkých Tater Kráľova hoľa. Kdyby bylo lépe vidět, ukázaly se i v mracích zahalené Vysoké Tatry, spatříme z nich jen náznak. Samozřejmě je vidět mnohem víc, závěrem jen ještě zmíním, že před Levočskými vrchy vykukuje Spišský hrad.

Kolem chaty Volovec

Sestupujeme k chatě Volovec. Objekt má vzhledem k pondělku uzavřeno (každodenní provoz by prý měl fungovat jen o prázdninových měsících a nyní máme červen), u kohoutku jde přesto dobrat vodu. Sestupujeme a přes obec Čučma se dostáváme do Rožňavy, navzdory předchozímu předpokladu vypouštíme večeři. Záhy nám totiž jede autobus do městečka Štítnik, kam máme namířeno, a tak obratem odjíždíme, končí první část našeho putování po Volovských vrších.

Abychom ale o nic podstatného nepřišli, učiním v textu střih. Vypouštím přechod Plešivské planiny ve Slovenském krasu a posunuji děj kupředu, hned v další větě se vracíme do Volovských vrchů.

Krásnohorské Podhradie

Řekne-li se Krásnohorské Podhradie, příliš mnoho lidí asi nezbystří, vyslovíme-li ale Krásna Hôrka, občané zaručeně zpozorní. Kráčí o hrad na výrazném kuželovitém kopci, jenž založil rod Mariássyovců ve 14. století. Posléze ho drželi Jiskrovci, od roku 1461 Bebekovci a po roce 1642 Andrássyovci, v 16. století došlo z důvodu hrozby tureckých nájezdů k zesílení beztak kvalitního opevnění.

Po požáru v 19. století proběhly značné úpravy, na něž navázala rekonstrukce ve druhé polovině 20. století. V interiéru hradu se nachází stálá expozice muzea Betliar, jež se věnuje dějinám i způsobu života a bydlení šlechty, následuje sbírka zbraní, skla, porcelánu, keramiky, hudebních nástrojů a obrazů, zaujme prý i otevřená kuchyně a v kapli leží ve skleněné rakvi mumifikovaná mrtvola ženy. Má se jednat o první manželku Štefana I. Andrássyho, jež posloužila Mórovi Jókaimu coby předloha pro román Levočská bílá paní.

Přes Paču do Úhornianského sedla

Uvedené ovšem nepotvrdíme, v obci Krásnohorské Podhradie si dáváme v restauraci pozdní oběd. Okolo cikánské osady se přesunujeme do osady Pača. Z ní strmě stoupáme a polykáme metry převýšení. Jelikož se nad kopci před námi převalují tmavé mraky, ubíráme se svým způsobem za deštěm, naštěstí ho nestihneme. Dřív než vyšplháme přes pět set výškových metrů do Úhornianského sedla, odtáhne slota jinam, dopřáváme si zasloužený oddych.

Pipitka

Navazujeme na červenou turistickou značku a pokračujeme na Pipitku, zanedlouho se dostáváme na vymýcená místa. Kopcům chybí les, stráně jsou nechutně holé a krajina plná polomů působí dosti smutně, navíc se až na malé výjimky nevyskytují značky. Cestu naštěstí určíme správně a jistý klad nacházíme i ve skutečnosti, že se odkryly slušné výhledy. Kdyby nepadl původní porost, pozorovali bychom jen hradbu blízkých stromů.

Na noc se utáboříme u lesnické chaty pod vrcholem Pipitka (1 225 m). Bouda je sice uzavřena, nijak nám to ale nevadí. Pár metrů nad stavením vyvěrá pramen a v rámci ranního komfortu si dopřejeme pohodlí suchého záchodu, zkrátka se nám naskytl nevídaný luxus.

Pokračujeme k hoře Osadník

V novém dni pokračujeme na horu Osadník (1 186 m). Opět se ubíráme podél polomů a nedlouho před kopcem nám dřevorubci doporučují obejít těžko schůdný úsek po vedlejší vyklizené cestě, jak se ukazuje, radili nám dobře. Za vrcholem se předčasně radujeme, když nás pohlcují zdánlivě zdravé lesy, jak se ukáže, příliš si nepomůžeme.

Úzká pěšina vede mezi stromy a každou chvíli přelézáme či podlézáme povalený kmen, abychom neztratili značku, musíme mít neustále oči na stopkách. O to víc nás překvapí, když podruhé za naše putování, prvně se tak stalo při sestupu ze Skaliska, střetneme turisty. Ubírají se v protisměru a hodíme s nimi řeč, jak zjistíme zanedlouho, máme na rozdíl od nich nejhorší úsek zdárně za sebou.

Cesta se lepší a postupujeme rychle vpřed, znepokojí nás sílící hřmění. Zatahuje se a na zem dopadne prvních pár kapek, oblohu protnou klikaté blesky. Naštěstí nad námi drží ochrannou ruku samotní bohové, respektive panenka Marie. Ve Štóském sedle (783 m), kam zavítáme, stojí kaplička Navštívení Panny Marie a svatostánek nám poskytne spásný úkryt.

Schováváme se ve vstupním přístavku a venku zatím vypuká silná bouře, klademe si otázku, kam se ukryli ti dva, co šli v protisměru. Odpověď se asi nikdy nedozvíme, slota je však zaručeně zastihla mimo jakýkoliv úkryt a mají o zábavu postaráno.

Bouřka i kroupy…

My se na rozdíl od nich nudíme. Vyčkáváme a na plechovou střechu bubnují kapky, usedám na karimatku, opírám se zády o batoh a začínám dřímat. Dostavují se i sny, zřejmě jsou hříšné. Kousek od nás totiž udeří do lesa blesk a budí mě rána jako z děla, tak tohle bylo drsné. Pořád jsem na tom ale lépe než Tomáš, jenž vyhlížel ven a odskočil od vstupních dveří v podobě čertíka, jehož natáhli na pérko. Živly mu naservírovaly zážitek z první ruky. Posléze se dostaví i kroupy, bouřka trvá dobře dvě hodiny.

Štôs - kúpele

Po dočasném vyjasnění sestupujeme do Štósu-kúpele, kde v lázeňských domech léčí choroby dýchacích cest, neurózy, poruchy výživy a následky onkologické léčby. Nás ovšem nezajímají léčebné procedury, hledáme hlavně úkryt, jelikož se zase rozpršelo.

Do restaurace přicházíme zmoklí, víc než mokro nás ale trápí skutečnost, že toho dnešní den kvůli počasí už příliš nenachodíme. Navíc potřebujeme doplnit zásoby, a tak už bez deště scházíme do obce Štós. Jak se ukáže, bouře řádila i v údolí. Zázemí potravin vytopila voda a zasahují hasiči, naštěstí nám prodavačky otevřou obchod a získáme potřebný proviant.

Vracíme se do lázeňského areálu založeného roku 1883, kde jsme zanechali batožiny, a v restauraci střetáváme dva cyklisty, jež jsme potkali už minulý den v Úhornianském sedle. Přisedáme k nim, dáváme si pivo i jídlo a posezení trávíme v družné debatě. Cyklisté nakonec odjedou dřív než my, s večerem se vracíme do Štóského sedla. Stan rozhazujeme nedaleko od kapličky a spíme pod dohledem panenky Marie, v noci se nad krajinou přežene další bouřka.

Zbojnická skála a Kloptaň

Ráno vládne pro změnu jasno, noříme se do lesů. Jak se opětovně přesvědčujeme na vlastní kůži, nemůžeme vždycky naplno věřit časovým údajům z rozcestníků i map, často se rozcházejí se skutečností. Přesto nezadržitelně směřujeme vpřed.

Pěkné zastavení nabídne Zbojnická skala (1 147 m), z níž se otevírají slušné výhledy, dostavuje se kopec Kloptaň (1 153 m). Jeho svahy představují přírodní rezervaci o rozloze 27,1 ha (vyhlášena roku 1993), ocitáme se u dřevěné rozhledny, jejíž součást tvoří přístřešek. V něm by se dalo i přespat, jak jsme původně plánovali, včerejší bouře nám ovšem změnila plány.

Jelikož nastalo poledne, zaměřme se radši na rozhlednu. Konstrukce vypadá zajímavě, poněkud nás zklame výhled. Vzhledem k okolním vzrostlým stromům nám přijde dosti omezený. Možná ale hrála svou roli oblačnost, jež nám nedovolila zahlédnout Vysoké Tatry, které jsou velmi často zmiňované ve vrcholové knize. Zkrátka škoda.

Ovčinec a Kojšovská hoľa

Přes vrch Ovčínec se ubíráme k tábořišti Trohanka, jen o pár minut dál se nacházejí Tri studne. U těch se v rozporu s názvem vyskytuje pouze jedna studánka s vodou, k doplnění prázdných lahví pramen bohatě stačí. Další polomy nás čekají u vrchu Biely kameň. Po krátké zacházce, kdy jsme si mylně chtěli zkrátit cestu, vítězíme, zrychlujeme krok.

Zase se zatahuje a v dáli hřmí, doufáme, že najdeme útočiště na chatě Erika. Chyba lávky. Objekt je uzavřen za účelem rekonstrukce, stan stavíme u lesa s výhledem na Kojšovskou holi. Činíme tak u křížku, svým způsobem by se dá říci, že nad námi po Panně Marii přebírá dohled ukřižovaný Ježíš Kristus. Brzy se silně rozprší a na plachtu bubnují kapky, jelikož nastal večer, zůstáváme na noc.

Ráno rveme naposledy v průběhu naší cesty spacáky do obalů hrubou silou, jež podle vyjádření našeho bývalého pana prezidenta vítězí nad pravdou a láskou. Nebo to Václav Havel říkával jinak? Tak nějak nevím, dle chování našich politiků je však jasné, že pravdu s láskou potlačila nejenom hrubá síla, ale i faleš, podvody a zlodějna. To ale do cestopisného deníku nepatří, poskočme kupředu.

V průběhu noci se silně ochladilo a poslední šťopička alkoholu z našich těl zimu nevyžene, v rámci zahřátí stoupáme za silného větru na Kojšovskou holi (1 247 m). Výhledy nám vzhledem k mrakům sice nepřejí a slunce nás osvítí jen na kratičký okamžik, alespoň ale zavítáme k meteorologické radarové stanici, jež za špatných podmínek střeží v dané části Slovenska bezpečnost letecké přepravy.

Závěrečný sestup

Kojšovská hoľa nabízí i lyžařské sjezdovky, ty nás však nezajímají. Ošlehaní větrem sestupujeme k chatě Erika a vnikáme do lesů, upoutává nás výstražná cedule. Upozorňuje na gravitační spouštění dřeva. Tak tohle bychom chtěli vidět, není nám přáno. Uhýbáme z cesty a ubíráme se nejprve po travnatých a poté lesních pěšinách do Gelnice, z glorietu nad okresním městem se nám nabízí omezený výhled na okolní kopce.

Při závěrečném sestupu se prodíráme hustými křovinami, končíme na asfaltce. Procházíme město, jenž vzniklo ve 12. století coby hornická osada. Centrum tvoří podlouhlé zrekonstruované náměstí s několika měšťanskými domy a muzeem hornictví, narážíme i na dva kostely a několik krčem. Coby bonus zmíním hýkajícího cikána. Jak je vidět, i Romové mají svého Tarzana, chlapce docela jistě vychovala divá zvěř a do civilizace sestoupil z drsných hor.

Dosti ale nejapných úvah, uzavírám své vyprávění. Opouštíme Volovské vrchy a pěšky se přesuneme do Margecan, návštěva části Slovenského rudohoří nadobro končí.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.