Pohoří Veľká Fatra, výšlap Ľubochnianskou dolinou přes Rakytov, Ploskou a Borišov

Dvoudenní trek přes Rakytov, Borišov a Ľubochnianskou dolinu

Hřebenovku Velké Fatry jsem šel již mnohokrát, tuším že nebudu daleko od pravdy když napíši, že alespoň desetkrát. Proto jsem chvíli přemýšlel jaký nový okruh Velkou Fatrou vymyslet, když jsem opět dostal chuť na toto malebné pohoří Západních Karpat. Osobně mám v Západních Karpatech Velkou Fatru společně s blízkými Roháčemi nejraději…

Za start tentokráte volím poněkud netradičně Smrekovici. Vojenská zotavovna je dobrým startovacím místem, kde lze ponechat plechového oře v relativním bezpečí a dát si před cestou nějaké to pivko za neuvěřitelných 0,8 či 0,95 EUR (podle značky). Sice láhvové, ale dobré a vychlazené… Jako oběd to nebylo vůbec k zahození. Vždyť venku je vedro, kulminující teploty za celé letošní prázdniny se škrábou na nějakých 30 °C (dole v údolí prý až 36 °C) ve stínu. To na dlouhé přechody není příliš ideální.

• Celková délka trasy 32 km
• Celkové převýšení 1 850 m

Startujeme v nadmořské výšce 1 328 m. Na stránkách horského hotelu a vojenské zotavovny je ale chybně uvedeno 1 428 m. Stovku metrů si sice tvůrci webu přidali, ale výše než Štrbské pleso rozhodně hotel nestojí. Po zelené turistické značce pokračujeme po široké lesní cestě kolem plochého návrší (1 368 m) k Horskému hotelu Smrekovica asi 10 minut chůze jižněji. Nejdříve lesem, později po pěkných loukách na rozcestí Močidlo, Hotel Smrekovica (1 310 m).

Skalní Skalná Alpa a Rakytov

Z Močidla za cinkotu zvonců pasoucích se ovcí stoupáme po širokém chodníku po lučnatém úbočí nápadného a krásného vrcholu Skalná Alpa (1 463 m). Kdepak ale Skalná Alpa ke svému neobvyklému jménu přišla? No přece za dob Rakousko-Uherska, kdy zde vyměřovali rakouští kartografové. Skalní vápencové hřebeny jim asi v malém připomínaly domácí Alpy. Brzy jsme v plochém sedýlku pod vrcholem Skalné Alpy, kde je stará dřevěná triangulační věž a především lavičky se stoly.

Otevírají se odsud krásné výhledy téměř všemi směry (vyjma k západu). Bohužel díky silnému oparu z neobyčejného parna se vzdálenější vrcholy nedají moc dobře fotografovat. Přesto tady strávíme nějakou čtvrthodinku a obdivujeme oblé tvary vrcholů před námi.

Konečně sestupujeme do dalšího sedla a na vrchol Tanečnica (1 460 m) pěkným zalesněným hřebínkem (na němž jsem vyplašil tetřeva) se dostáváme na rozcestí s traverzem Rakytova. Z něj vystupujeme do Severního Rakytovského sedla (1 415 m). Bylo by hříchem minout skvělý výhledový bod a čtvrtý nejvyšší vrchol celého pohoří Rakytov (1 567 m). Ten se také stává nejvyšším bodem našeho dvoudenního treku. Ano, výška to není nijak závratná, ale okolní krajina je fantastická. Věřím, že připojené fotografie vás o tom přesvědčí.

Na vrcholu Rakytova potkáváme trekařskou skupinu z Písku. Na svém místě stojí i velký dřevěný kříž a vrcholový kovový hříbek se schránkou pro vrcholovou knihu. Posedíme, poležíme, dáme vrcholovku. Dnes máme čas, není kam spěchat, máme před sebou jen asi 5 hodin chůze.

Někdo možná namítne, že celá popsaná trasa by se dala zvládnout za den. Ano, dá, musíte však vyrazit brzy ráno a ne v poledne abyste tuto túru trvající 12 - 14 hodin stihli. Dojezd z Ostravy či jiných míst ČR či Slovenska trvá poněkud déle. Ne každý může bydlet na Podsuché či v Ružomberku… A navíc - proč spěchat a neužit si krás pohoří i noci v horách?

Kračkov a Čierny kameň

Když jsme se dostatečně vykochali a nastal čas vyrazit, sestupujeme po strmém jižním úbočí Rakytova. Nejprve přes Skalní vrata do Jižního Rakytovského sedla (1 295 m) a pak po zalesněném hřebeni vrcholu Kračkov (1 398 m), jenž je také nazýván Minčol.

Mám tento úsek velice rád. Pokroucené staleté buky, lesní chladivé přítmí s mnoha obyvateli lesa si vždy skutečně vychutnám. Ten klid a samota je pravým opakem uspěchaného života ušmudlaného a toxickými smrady promořeného Ostravska, které je pro zdravý život stále méně vhodné. I přes vyprázdněné proklamace našich "úžasných" a "neúplatných" politiků.

Po krásných poloninských loukách s roztroušeně rostoucími smrčky pokračujeme k vrcholu Čierny kameň (1 479 m), jenž odsud vypadá fantasticky. Strmé vápencové svahy jsou pokryté hustými smrkovými porosty, které při nynějším bočním světle vytvářejí dojem neobyčejné plastičnosti reliéfu.

V sedle pod Čiernym kameňom (1 266 m) stojí informační tabule naučného chodníku Čierny kameň, jenž tady byl vybudován před asi dvěmi lety. Je tady i slabý pramen vody. Dnes z něj voda jen kape. To ale nevadí, protože pod sedlem Ploské je jiný pramen, jenž je dostatečně vydatný i v parném létě. Ještě nikdy mne tento pramen vody nezklamal.

Hustým smíšeným lesem se statnými buky a smrky postupujeme po západním úbočí vrcholu Čierny kameň mírně vzhůru. Cestou trhám slaďoučké maliny, které jsou vítaným zpestřením dnešního jídelníčku. Brzy vycházíme opět na louky, ze kterých se otevírají pěkné pohledy do niválních kotlů rozložitého vrcholu Ploská (1 532 m).

O kousek výše, zhruba třetí terénní vlnu pod sedlem, konečně narážíme na zmíněný pramen. Voda teče plným proudem, chladivá pramenitá voda je vítaným osvěžením. Kovovou trubku však někdy vyrval, nevypadá to, že by její "demontáž" měl na svědomí zub času.

Ploská a bouřlivý večer s "květákem"

Do Sedla Ploskej (1 396 m) je to již jen kousek. Hned pod sedlem stojí pěkný turistický přístřešek, k případnému bivaku je však nevhodný. Úzké lavice a podlaha z udusané hlíny, po které volně stéká voda, by vám útočiště neposkytla. To ale nevadí, v případě nouze byste mohli seběhnout na salaš pod Čiernym kameňom. No a přes vrchol Ploské je to kousek na Chatu pod Borišovom (1 300 m).

Táhlým, ale vcelku mírným stoupáním je to na vrchol Ploské (1 532 m) co by kamenem dohodil. Někomu může připadat stoupání nekonečné, ale opravdu to nebolí. Z vrcholu Ploská se otevírají výhledy na všechny světové strany. Pouze výhledy do nejbližšího okolí jsou díky plochosti a rozlehlosti vrcholu omezeny.

Slunce se pomalu kloní k obzoru. Všude je téměř jasno, jen na severní straně rostou hrozivé bouřkové mraky. Však se také začíná brzy blýskat. Formuje se zvláštní mrak tvaru seřízlého květáku. Počítám, že tento "květák" nám brzy předvede, co je to skutečná bouřka.

Také že jo, blesky létají jeden za druhým. Bouřka je ale daleko, kanonáda k nám nedolehne. Uleháme tedy na vrcholu, chci v noci opět fotit. Cukání jsem měl sejít na Borišov kouknout na staré známé, ale počítal jsem s tím, že chata bude nyní na konci prázdnin plná. No, druhý den se ukázalo, že na chatě spalo pouhých osm lidí…

Snídaně na Borišově a sestup na Močidlo

V noci krásně svítily hvězdy, sem tam prolétl i nějaké meteor. Možná že to byly nějaké opozdilé kosmické kameny ze známého meteorického roje Perseid, které mají velice ostré maximum těsně před polovinou srpna. Letos jim však nepřálo počasí. V noci padla silná rosa, takže jsme byli ráno rádi, když se opět objevilo Slunce a svými hřejivými paprsky vysušilo naše spacáky. Později balíme věci a po rozhovoru s krajanem z blízkého Havířova míříme na snídani na Borišov.

Přes rozcestí Nad Studeným (1 318 m) přecházím za častého cvakání závěrky fotoaparátu na rozcestí pod Borišovom (1 270 m), ze kterého je to jen 30 výškových metrů k chatě, která stojí na chráněné ostrožně kupovité hory Borišov (1 510 m). Dáváme snídani, startovní pivo a po drbech s Pavlou a Dankou pokračujeme dále. Kousek se vracíme směrem k Ploské a po žluté turistické značce se pouštíme kolem salaší Sestričky do Ľubochnianské doliny.

Po pěkných loukách s nádhernými výhledy na Borišov přecházíme k ohradám a remízku. Pod ohradami jsou koryta s upraveným pramenem vody. Chodník si to po kratším traverzu zamíří po spádnici dolů. Přes velkou mýtinu, kde odbočuje doprava do lesa. Protože ale při mé poslední cestě byl tento úsek těžko průchozí díky množství vývratů, pokračuji po prošlapané lesní stezce rovně dolů do doliny.

Brzy jsem na lesní cestě, po které mířím doprava. Asi po 300 či 400 metrech jsem opět na žluté značce, po které odbočuji doleva dolů. Brzy se objevuje rozcestí Močidlo (861 m) v Ľubochnianské dolině a turistický přístřešek, jenž by šel využít k nouzovému bivaku.

Ľubochnianskou dolinou k hájence Blatná

Další cesta je relativně fádní. Tedy pro toho, kdo se neumí kolem sebe koukat. Cesta po asfaltu sice nikomu nepřidá, ale množství poletujících motýlů a dalšího hmyzu dokáže cestu příjemně oživit. K hájence Blatná je to jen nějaké dvě hodiny chůze. Před hájenkou Rakytov narážíme protipožární nádrž Vyšný tajch, která tady byla zbudována v roce 2010. Při mé poslední cestě dolinou to tady vypadalo jinak. Naproti za potokem je postaven krásný velký přístřešek, jenž by šel využít k bivaku.

Další hodiny a jsme na rozcestí Horáreň Blatná (665 m). Dáváme pauzu, vysoké teploty jsou opravdu únavné. Pak odbočujeme doprava a začínáme nabírat výšku dolinou Blatná. Široká cesta nás přivádí k jezírku Blatná, které je jediným sesuvovým jezerem Velké Fatry. Dnes je tady ale vody málo a velká mělká deprese zarůstá trávami. Voda ale místy čiperně proudí, určitě by se tady dalo nafotit mnoho chráněných rostlinných a živočišných druhů vázaných na takováto slatinná stanoviště.

Nejprve se ztratila značka, pak se ztratil Kamil

Nechávám se unášet krajinou a focením, takže přehlédnu odbočku hned u jezera, která by nás v pohodě vyvedla až k Hotelu Smrekovica. Nevšiml si ji ani Kamil. Omyl zjišťuji poněkud pozdě, vracet se nazpět je ale zbytečné, Velkou Fatru docela znám již z doby, kdy jsem psal turistický průvodce tohoto pohoří. Považoval bych za selhání nenalézt správnou cestu.

Po lesní cestě se dostáváme na traverzovou svážnici (v mapě z Harmance je průběh lesních cest samozřejmě špatný, to se týká i nejnovějšího šestého vydání mapy), ze které je vidět hřebínek vrcholu Skalná Alpa. Směr je tedy dobrý, nad námi je náš cíl.

Pokračujeme ale kousek vlevo po svážnici, neboť tady je výstup příliš strmý. Navíc po pasece, které spaluje odpolední žár. Lesním průsekem po těžařích se škrábeme pod vrchol Malé Smrekovice (1 485 m). Závěr byl sice strmý a výživný s množstvím popadaných stromů a kamenů, ale využívajíc zvířecích stezek to docela ujde. Navíc cestou roste mnoho malin a borůvek.

Kamil začíná příliš spekulovat s traverzem a asi 200 metrů pod vrcholem mi mizí z dohledu. Na pískání ani volání nereaguje. Čekám na louce pod vrcholem Malé Smrekovice u cedule na hranici přírodní rezervace Jánošíkova kolkáreň, Kamil ale nikde. Jeho mobil je navíc nedostupný. Brzy se naštěstí ozývá nazpět a vypadá to, že jde správným směrem. Takže vyrážím směr Smrekovica k autu, čekám, že jej cestou potkám. Jenže brzy se ukazuje, že si plete světové strany a traverzoval na druhou stranu. Místo k jihu k severu…

U auta čekám marně, stejně jsem dopadl i po návratu na Malou Smrekovici. Mobil je však tentokráte nedostupný definitivně. Nedostupný je i při západu Slunce i v hodinu, kdy jsme měli být již doma. Nedostupný je v noci a dokonce i ráno. Ozývá se až v jednu odpoledne dalšího dne, kdy se horská služba pomalu pouští do pátrací akce… Desetiminutový úsek se tak protáhl na téměř celodenní procházku. Opět se potvrdilo, že každá zkratka je "kurevsky" dlouhá. No alespoň, že tam byla horší cesta… Spekulovat v horách při neznalosti terénu se opravdu nevyplácí…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.