Slovenské rudohoří, úžasný horský přechod v lidmi opuštěné horské oblasti na Slovensku

Jubilejní 30. ročník putování

Zní to podivně, ale je tomu tak. Již v roce 1981 jsme vyrazili ve čtyřech mužích na první ročník našeho putování z Kojšova s batohy a kytarou a postupně jsme prošli kus Slovenska, něco i v Alpách, Polsku, Ukrajině. A také kousek Moravy. S výjimkou oněch Alp jsme se tedy toulali výhradně v Karpatech. Český masiv na nás snad ještě čeká!

Za tu dobu se mnohé změnilo - století, tisíciletí, politický systém, naše vizáže a věk, zdraví i kondice. Jen ta chuť se stále toulat pospolu krásnými slovenskými horami zůstala. A protože jsme tehdy dávno vyrazili právě do Slovenského rudohoří (oblast subprovincie Vnitřní Západní Karpaty), které jsme vzhledem k jeho úctyhodné délce navštívili pak ještě několikrát, rozhodli jsme se v hospodě "U křivého psa" ve Frýdku - Místku navrátit právě tam a dokončit zmapování míst, kde jsme společně ještě nebyli. Jedeme tentokráte opět čtyři, z toho tři z naší původní sestavy.

8.9.2010

Protože rychlík, mířící z Chebu do Košic má v Českém Těšíně zpoždění již osmdesát minut, měníme operativně plán první trasy, kdy jsme chtěli vyrazit z Kysaku (260 m) a dnešní cíl - vrchol Sivec - chceme z časových důvodů dobýt z bližšího Ružína. Původně jsme chtěli jít po červené značce mezi Kysackým hradem (498 m) i Kysackou jaskyňou a na Jánošíkové baště (522 m) se podívat, kde trénoval na těžkých lezeckých cestách legendární Jožo Psotka (1934 - 1984). Přes Vysoký vrch (851 m) bychom se po celodenním putování dostali pod vrchol Sivce z opačné strany. Člověk míní - Pánbůh mění!

Vystupujeme z rychlíku tedy již v Margecanech, odkud osobákem zamíříme do železniční zastávky Ružín, jenž stojí v širém poli. V Margecanech na nádraží nás vcucla po letech ona hospoda, odkud jsme před třiceti roky vystupovali na autobus do Kojšova (471 m). Lokál zkrásněl a i borovička si udržela svou úroveň. Také pivo.

Z Ružína vyrážíme pod železniční tratí směrem na jih přes louku k chatám, kde děláme oheň a posilňujeme se na cestu. Cesta na Sivec (místní slovenští znalci říkají Šivec!) je docela drsná, i když se musí překonat jen 480 metrů převýšení.

Ze sedla pod krásnou skálou je to nahoru ještě půl hodiny, ale stojí to zato, i když viditelnost není dnes zrovna nejlepší. Přesto je vidět přehrada a i nejbližší okolní kopečky Volovských vrchů, jejichž geomorfologický podcelek je v tomto případě Čierná hora (nejvyšší bod Roháčka - 1 028 m). Jinak bývají vidět dle znalců i Vysoké Tatry, Čergov i Slanské vrchy.

Mokré bílé skaliska vápence jsou docela kluzké, takže se musí dávat pozor. I při sestupu. Ze sedla již vede zelená značka k jižní části Ružínské přehrady okolo Drienkové skály, kde máme zajištěný nocleh v hotelu příznačného názvu Sivec, který působí útulně a i s ostatním, včetně jídla, jsme spokojeni. Vstávali jsme před třetí hodinou ranní, takže po pár pivech a teplé sprše jdeme spát.

9.9.2010

Naším dnešním cílem okružní trasy je nedaleká Folkmarská skála a vyrážíme proto jako zkušení horalé chytře z Folkmarského sedla, kam dojedeme autobusem. Žlutá značka z Ružína je odtud nedaleko a začíná pršet. Tak jsme si to nepředstavovali, Mirek hlásil objednané počasí. Naštěstí brzy přestává a přicházíme do dalšího sedýlka, odtud podobně jako včera musíme jít docela do kopce.

Vrchol podlouhlé Folkmarské skály je vysoký tentokrát již plných 915 metrů, ale Folkmarské sedlo měřilo 540 metrů, takže to byl nahoru vlastně jen kousek. Západní část skaliska prudce klesá dolů a končí hřebínek, značka odtud pokračuje na jih do sedla Zemičky. Radujeme se z vrcholu a oslavujeme to směsí Chřestýšovy slivovice a mojí hruškovice.

Po opatrném sestupu do sedla lehce kufrujeme a pak dlouhou dolinou potoka Zlatník sestupujeme k vodě. Cestou se neúspěšně snažíme rozdělat oheň z mokrého dřeva a tak si houbovou polévku z čerstvých praváků i kovářů musíme nechat zajít. To se nám v naší historii stalo poprvé! Kolem několika chat a hnijícího divočáka, jehož zápach naplnil půl doliny, přicházíme na asfalt a kolem několika uzavřených hospod vnikáme do našeho základního tábora.

Ke slovu přichází suchý oděv, pivo, borovička, večeře a řada našich oblíbených písní u kytary, kterou jsme dnes nemuseli přenášet na zádech. Takže byla suchá. Zmocňuje se nás euforie, ale nic netrvá věčně. Túra nám trvala šest hodin a kdyby bylo hezky, tak by byly výhledy ze skály určitě až na Vysoké Tatry. Ale muselo by být hezky i v Tatrách…

10.9.2010

Perla rudohorských chát, oáza ticha v blízkosti ruchu mesta, kultové miesto, mekka košických turistov, útočisko smädných a hladných, potecha smutných, druhý domov…
Takto a podobne možno charakterizovať Chatu na Prednej Holici, všeobecne známu ako Chata Lajoška «

Další den volíme vzhledem k počasí a starobě jako odpočinkový a před devátou jedeme autobusem do nedaleké vesnice Košické Belé (380 m). Tam v obchodě doplňujeme zásoby a u kostela jdeme hledat žlutou značku na chatu Lajošku pod Predným holiskem (948 m), na kterou se obzvláště těšíme, jelikož její útulnost je již pověstná.

K našemu překvapení lesní dělníci s Pragou V3S, kterých se Mirek s Pavlem ptali na značku, jedou právě pro dřevo pod Železný vrch (817 m) a nabízí nám svezení na korbě. Neodmítáme, protože máme ten odpočinkový den a vezeme se (podobně jako kdysi na Ukrajině z Rachova pod Hoverlu) asi tři kilometry. Cesta je zde po deštích řádně zabahněná, takže se nám jízda v suchu docela hodí.

Loučíme se s dobrými muži a vyrážíme po svých s kytarou již do mírného kopce a cestou houbaříme. V obchodě jsme zakoupili pro rozdělání ohně svíčku, takže věříme v úspěch - kotlík podobně jako kytaru nosíme již oněch třicet roků. Náhle se nečekaně brzy ocitáme na louce u kapličky a turistického rozcestníku. A nad námi je krásná dřevěná chata Lajoška, kde jsem již potřetí.

A právě zde se máme setkat s mými dalšími kamarády - Karoly z Košic, se kterými jsem se vloni skamarádil právě zde. Na louce je ohniště, dřevo již poněkud vyschlo a svíčka to jistí. Krájím do ohřátě vody s nataveným špíčkem hřiby a posléze sypu do vroucí lázně obsah polévky v sáčku. Také houbové. Červená paprika dodá aroma. Vaříme tuto směs asi půl hodiny a brzy v nás obsah kotlíku mizí.

Chata nás přivítala roztopeným krbem, dobrým jídlem i pitím. Na zdi visí plno fotek a map z hor, dodává to horský ráz. Rozprávíme s chatařem a kytara opět zní v lůně chatičky, která je pro Košičany pravým pokladem. Taky si toho patřičně považují! Ale venku prší čím dál více a moji kamarádi po zralé úvaze zatroubili na ústup - zítra ráno se navracejí do Ostravy. Takový je život, já počkám na asi o deset let mladší Karly, kteří dorazí v sobotu odpoledne. Původně také chtěli dojet již dnes večer.

11.9.2010

Ráno se loučím s mými hochy, jenž sestupují na autobus do Horního Klátova a vyrážím na Kojšovskou holu. Po červené značce traverzem kráčím směrem na západ a u odbočky na skálu Loreley (901 m) si vzpomínám, kterak jsme se tam vloni v únoru s jedním z oněch Karolů brodili v závějích sněhu - on na běžkách a já na sněžnicích. Tak jako dnes mi, ani nám tehdy nepřálo počasí - ze skály jsme neviděli vůbec nic. Jdu tedy rovně a žlutou odbočku ignoruji, protože je opět zataženo.

Nad Idčianským sedlem (954 m) nakládá popadané stromy několik lesáků s těžkou technikou a cesta je úplně rozbahněná. Naštěstí jen asi na půl kilometru. Další trasa pokračuje na rozcestí Golgota, kam směřuje také modrá značka ze Zlaté Idky (660 m) a je zde také horní stanice sedačkové lanové dráhy.

Po sjezdovce stoupám nahoru a těším se na otevřenou čajovnu Katka, o které nám bylo řečeno, že bývá o víkendech otevřena pravidelně. Leč opak byl pravdou a tak v mlze pokračuji žíznivý a hladový kolem dřevěného kříže na vrchol Kojšovskej hole (1246 m), odkud není vidět vůbec nic.

I blízká chata Erika, kde jsme za zvuků sbíječek pili s druhy pivo v roce 1981, je mimo provoz. Takže raději ihned nazpět! Cestou zpátky jsem ještě nahodil lehký "kufr", našel asi pět krásných praváků a okolo půl čtvrté odpoledne jsem si dal první plzeňské pivo v Lajošce, která byla tentokráte plná cyklistů ze Žiliny.

Brzy se objevují moji kamarádi - jeden je inženýr a druhý primář, takže budu konzumovat jejich oblíbenou becherovku pod lékařským dohledem. Vítání je radostné - jak se sluší a patří na bývalé Čechoslováky. Tak se také stalo a měli jsme si toho co říci více než dost - oba na chatě také přespali. Vzpomenuli jsme také našeho dalšího horského druha z Ostravy - šéfredaktora časopisu Treking - Otíka Brandose, jenž tady byl vloni v únoru s námi. Jen škoda, že již chyběla kytara, která by jen oživila přátelský ráz setkání. Tak příště!

Oba Karlové jsou na kolech, zítra sjedou do krajského města s 250 000 obyvateli k svátečnímu obědu do Košické kotliny v údolí Hornádu a já se vydám na vlak. Večer byl fajn! Byl prozářen karpatským sluncem v duši, plzeňským pivem a karlovarskou becherovku. I když venku bylo zataženo.

12.9.2010

Ráno vyhlíží již poněkud optimističtěji než předchozí dny a na obloze se pokouší prodrat mezi ranním oparem sluníčko. "Slunce z rozedraných mraků tančí nad střechou Lajošky", zazpíval by legendární Michal Tučný (1947 - 1995), jehož písně má Mirek ve svém bohatém repertoáru. Loučíme se s Karly a fotíme se před chatou. Jako hezký dárek dostávám časopis Krásy Slovenska s věnováním, kde má Karol M. hned dva skvělé články. Doporučují mi jít přes skálu Loreley a pak sestoupit do Zlaté Idky na autobus.

Pak odvážně sjíždí v sedle do nížin, mají to tady natrénované a šlapou tady v pedálech téměř poslepu. Já se balím a vyrážím po červené směr skála, leč se opět zatahuje a tak se potupně vracím. Posléze klesám poměrně nezáživnou cestou po žluté do Horného Klátova (507 m). Oživením je řada vysokých bedlí a jeden křemenáč, letos první. Kupodivu zde se počasí jak na potvoru vylepšilo.

Ve vesnici je ještě zavřená hospoda a autobus do Košic jede až za dvě hodiny, takže po asfaltce jdu dále asi tři kilometry do Nižného Klátova (370 m), kde již krčma otevřená je a autobus jede pro změnu za hodiny. Tentýž. Brzy jsem v Košicích, odkud jezdí rychlíky do Ostravy přes Žilinu. Počasí se zlepšilo a z jídelního vozu od piva pozoruji s láskou slovenský kraj, který již mám téměř zcela prochozený za ty dlouhé roky mých toulek. Vysoké Tatry jsou však v mracích. Okolo dvacáté hodiny jsem v Ostravě.

Počasí tentokráte zcela narušilo naše předpokládané výhledové body a potěšily nás převážně jen útulné horské příbytky s občerstvením. Taky neporušené příroda a plno hub. Mirek hrál na kytaru jako zamlada a dokonce stále obohacuje repertoár. Kamarádi z Košic byli skvělí. Asi by to chtělo znovu zopakovat, ale čekat dalších třicet let již nemůžeme. Bylo nám dohromady bez košických Karlů dvě sta padesát pět let. Tedy - byly to pozdní toulky!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.