Treking > Treky, turistika > Výstup na Sedlo (726 m n. m.), známý a turisticky atraktivní vrchol v sopečném Českém středohoří
Výstup na Sedlo (726 m n. m.), známý a turisticky atraktivní vrchol v sopečném Českém středohoříTúra na Sedlo na podzim a v zimě v Českém středohoří14.3.2011 | Jan Štolba
Od loňského února, kdy jsem z jakéhosi mně neznámého popudu pojal plán fotograficky zmapovat vrchy Českého středohoří, jsem toho stihl celkem dost. Včetně míst opomíjených, jako Blešenský vrch, Magnetovec nebo Stříbrný roh. Vše bez auta, jen vláčky a autobusy. Nejvíc na mě ale zapůsobilo úštěcké Sedlo (726 m), čtvrtá nejvyšší hora Českého středohoří a vůbec nejvyšší kóta verneřické části pohoří na pravém břehu Labe. Na Sedlo jsem vyrazil hned dvakrát. Nejdřív jsem horu zastihl v pestrém říjnovém kabátě, v lednu pak bíle zapadanou a zakletou do krystalické nehybnosti. Říjen je můj nejmilejší měsíc. Jasným slunečným ránem vyrážím z Úštěku nejdřív po silnici (zpropadené kamiony!) přes Zimoř do Trnobran. Už odtud vidím Sedlo, dominující zdejšímu kraji mocně vyklenutou lesnatou vlnovkou. Hora se skutečně od jihu k severu vypíná jako elegantní jezdecké sedlo anebo rovnou koňský hřbet. Také geologové mají pro Sedlo malebné označení: vulkanický peň. Zalesněná hora se teď na podzim rudě a rezatě tetelí v lehkém oparu. Projdu Trnobrany a pustá, postupně se zužující silnička mě vede hloub do lesa, rovnou pod východní úbočí kopce. Sluneční sprcha skrz zlatožluté listí - toho pohledu nebudu mít nikdy dost! Po pár kilometrech konečně odbočuji na lesní pěšinu, stoupající k místu zvanému Luh. Tady červená značka pokračuje lesem na Lhotsko a Levín, zelená odbočuje doleva k vrcholu. Z dálky vypadá Sedlo sice majestátně, ale co se terénu týče celkem mírně. Zkrátka lesnatý oblý vrch. Omyl! Vrcholový hřbet je tvořen nádherným úzkým hřebenem, lemovaným skalinami prapodivných tvarů. Brzy nad Luhem začne být výstup dost strmý. Vynoří se první skály, připomínající pobořené valy malé hradní zříceniny. Zanedlouho jsem nahoře. Samotný vrchol však skalnatý není, naopak, je tu celkem rozlehlá plošina, stíněná mohutnými stromy. Za vybělenými kmeny uschlých velikánů září bronzově zlaté koruny, hned vedle pak šumí listí ještě zelené. Odtud nás pěšiny zavedou buď na jižní ostroh, kde je i vrcholová kniha, nebo na skalnatou západní vyhlídku, odkud přes Litýš a Liščín dohlédneme k táhlému hřebeni Křížové hory. Při pohledu na Sedlo to z dálky není moc patrné, ale tady, na jihozápadní straně, spadají od vrcholu dolů vcelku mohutné skalní útesy. Opouštím plošinu a teď teprve objevuji křivolaký zalesněný hřeben. Míjím skály divě zubaté, pak zas nahloučené na sebe jako lidské postavy. Jindy obdivuji podivuhodně ploché, hladce navrstvené kamenné plotny. Vším prorůstá stromoví vpodstatě pralesního rázu. Pěšina se tím kamenným divadlem úzce vine jednou těsně podél skal, pak zas úzkou průrvou mezi nimi. Zhruba v půli hřebene, v místech podle mapy zvaných Baba, se na skále tyčí velký kříž. Vydrápu se k němu a otevře se mi výhled na jižní hřbet, jeho hřejivý, huňatý podzimní kožich. Těsně před tím, než se hřeben v severních partiích začne svažovat zas dolů, vytvoří lesem rozházené skalní pilíře úplné kamenné hradisko. Pak už to jde ostře z kopce. Přesto se proti mně z ničeho nic vynoří několik stylově oblečených jezdců, vyvádějících dva osedlané koně příkře do svahu na podvečerní procházku. Dám jedné jezdkyni náplast na stržený nehet, s dovolením si je vyfotím, pak za nimi hledím a v duchu hádám, probůh, kam až jsou ti koníci schopni vystoupat? Druhá výprava padne na začátek ledna. A kdo ví, jestli za svůj nejoblíbenější měsíc nevyhlásím leden! Mráz, až praští, všude závěje, když vystupuji z lokálky v Liběšicích, stanici před Úštěkem, tak se melancholicky, ale tvrdošíjně rozsněží. Sedlo nevidím, je zahalené v mlhách. Slunce zasvítilo cestou z Prahy jen na minutu. Skrz bílý závoj jakoby nic vyplul jeho srpek, hned zase cudně zmizel. Ano, srpek! Je totiž 4. ledna a právě proběhlo zatmění. Přičemž Slunce se tvářilo jakoby nic. Křupu zavátou cestou k rozcestí pod Luhem. Smrky se ohýbají pod bílou tíhou, podle řetízků zvířecích stop, křižujících se tichým lesem, tu musí být docela živo. Pak už jsem pod Luhem a vida, tentokrát mezi bílými větvemi úplně nahoře rozeznám kříž vrcholového hřebene. Vystoupám sněhem až na malou plošinku, kde se zelená značka prudce stáčí k poslednímu strmému úseku. Horolezci se budou usmívat, ale já se tady zastavuji - a nazouvám mačky! Ne že by byly třeba, ale zkrátka mě něco popadlo a nemůžu se dočkat, až si je po letech vyzkouším. Tohle je jediná kloudnější příležitost. Takže lezci prominou… Nicméně příkrá stezka je skoro neprošlapaná a železa docela "bodnou". Míjím první zaváté skalky a za chvíli jsem na vrcholové plošině, pod klenbou vysokých korun, jejichž větve jsou teď zářivě ojíněny krystalky sněhu. Jsou vážně chvíle, kdy prachsprosté klišé je zároveň nejpřesnějším opisem skutečnosti: octl jsem se - v bílé pohádce! Stromy kolem nejsou jen zasněžené, ale doslova zakleté do mrazivého sevření. Při pohledu zblízka je vidět, jak je sníh na větve navátý do tvaru ostrých, zubatých trysek. Když zkusím zkřehlou stromovou paži jen trochu ohnout, celá soustava začne praštět a skřípat, jako by se koruna měla s řinkotem rozletět na kusy. Ve skutečnosti ale mráz a naváté jehlice vězní vše pevně pohromadě, bez šance na únik. Nezdá se ovšem, že by tu o únik někdo usiloval. Naopak mám pocit, že si celý les v obřím ledovém klinči královsky libuje. Vzrostlé kmeny jsou bíle vystínovány, v nižším porostu zas sníh obaluje větve bílými bakulemi, zapuštěnými do závějí. Prodírám se na jižní vyhlídku, míjím pavoučí doupata fantaskně propletených bílých chapadel. Závěje měkce vržou. A když se podívám nahoru, vidím, že hned nad korunami bílá řasa mlhy končí a prokmitá bledě pastelová modř. Z ostrohu daleko vidět není, ale na tom nesejde. Skalní výběžek je zavátý, radši se držím zpátky, aby mě nezradila skrytá převěj. Jen řetízek srnčích stop se beze všeho odvážil až úplně ke kraji. Nahoře neviditelné sluníčko zápasí s řídnoucí mlhou, ale ne a ne se prodrat ven. Ještě zaskočím na západní vyhlídku a když se otočím k návratu, uvidím vrchol Sedla, jak si tu sám a sám pluje jako majestátná zamrzlá zahrada. Bludný Holanďan ponořený do záhadného zimního snění. Po hřebeni se sice přede mnou už někdo prodíral, stopa je však zavátá. Bořím se, protahuji se úzkými místy podél bíle vystínovaných skal, pak zas pod nízko skloněnými smetanovými převisy na větvích. Za chvíli zas kráčím po oblém bílém hřbetu a mám pocit, že se celá hora s nákladem sněhu nepatrně kolébá… Nikde nikdo, ticho, kouzelné, nerušené bílo. Do toho začne jemně sněžit, zlatý cukr se mi tiše žene do tváře. Ale zároveň za krabatými bílými prsty stromů prosvítá nevinný blankyt a skrz řasu mlhy odněkud svítí Slunce! Nejradši bych tu zůstal, ale jak, když sem vůbec nepatřím. Tak si aspoň sundám železa, abych se při sešupu dolů nepřerazil. Pod horou na zelené značce směrem k Malému Sedlu (534 m) už mě stíhá soumrak. Sníh není moc prošláplý, navíc sejdu ze značky, neboť odbočka vlevo, s kolejemi od lesáckého vozidla narýsovanými pod sněhem, se zdá být dobrá zkratka. Mezi stromy se mihne stádo tmavých muflonů. Minu hromadu hlíny a sněhu, zuřivě rozrytou kolegou divočákem. A náhle se koleje vytratí a celá cesta je nějak pryč, zapadám do sněhu po kolena a šeří se čím dál víc. Do toho potok, hledám místo, kde bych ho nejlíp přeskočil, nakonec už se jen modlím, aby támhle za stromy vysvitl aspoň kus pole. Pole tu sice je, ale v hlubokém sněhu k nepřejití, navíc místy opět rozryté temnými kančími orgiemi. Sedlo zmizelo ve špinavé mlze. V dálce uprostřed bílé pláně stojí u ohrady osamělý černý býk. Ještě dlouho potrvá, než se přes zavátá pastviska vyhrabu na silnici u Horního Týnce. To byl den. Slunce na minutu vysvitlo - a nebylo v úplňku, pak zas neviditelné svítilo, a přitom padal sníh… Na podobné dny se nezapomíná. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Krásný popis zážitku
Zcela jste me presvedcil o tom, ze pokud behem sveho zivota musim navstivit nejake misto, je to prave Sedlo. Lednove uz letos nestihnu, ale unorove snad nebude o nic horsi. Hrejivy a poeticky cestopis, diky.
Další související články:+ České středohoří, Kokořínsko a Dolnooharská tabule+ Únorový přechod Milešovky + Toulky Českým středohořím + Hazmburk, jedna z dominant Českého středohoří + Helfenburk, České středohoří |
|