Polární Ural v zimě, turistika v horách rozkládajících se na pomezí Evropy a Asie

Zimní trek na hranicích Evropy a Asie

Zapolarje. Arktika. Krajnyj Sever. To jsou některé z názvů, které se v Rusku používají pro označení polárních končin v blízkosti břehů Severního Ledového oceánu. Každé z nich je poetické a představu polárních končin vyvolávající. Tzv. Arktický okruh lemuje celé Rusko od poloostrova Kola na západě po Čukotku na východě a je krajinou pro nás středoevropany naprosto nepředstavitelnou. Pokud nemáte v úmyslu se sem vypravit na vlastní pěst, můžete to zkusit alespoň na stránkách Trekingu.

Cesta vlakem

Ceny letenek jsou do měst Vorkuta a Salechard naprosto mimo normální rámec a pohybují se okolo třiceti tisíc. Volíme tedy cestu vlakem, ono to na mapě Rusku ve školním atlase vypadá stejně daleko jako na Kavkaz. Tam jezdíme běžně, je to tři tisíce kilometrů a necelé tři dny. To se dá zvládnout. Jenže chyba lávky - mapa v polárních krajích zkresluje díky zakřivení země. Je to o tisíc šest set kilometrů dále a jede se tam čtyři a půl dne.

Cesta do Moskvy není nic výjimečného. Autem do ukrajinského Užhorodu, kde parkujeme normálně u paneláku a věříme, že za deset dní zde auto ještě bude (bylo tam). Poté vlakem přes Lvov do Kyjeva. Sníh skoro nikde není, je konec března. Z Kyjeva je to do Moskvy relativně kousek a teprve za Moskvou pro nás začíná terén neznámý. Sněhu je málo, ale snad se to během tří dnů, které nás čekají ve spoji do konečné stanice Labytnangi, zlepší. Projíždíme rovinou severního Ruska a sněhu opravdu přibývá.

Jakmile se železnice přimkne k Uralu (ovšem zcela mimo dohled hor), začne sněhu přibývat rapidně. Města Uchta, Sosnogorsk, Inta, Pečora. Exotické zapadlé díry na trase stavěné obyvateli souostroví Gulag k nalezištím černého uhlí u města Vorkuta. Sněhu je nejprve po kolena, pak nejsou vidět ploty a pak je sníh do výše oken dřevěných domků. Všechny řeky jsou zamrzlé. Ve stanici Senca se odpojuje trať do Labytnangi, je to posledních asi dvě stě kilometrů a ty jsou právě nejzajímavější.

Lesní porosty tajgy jsou daleko za námi, v dolinách řek najdeme křoviny a dále již je to nefalšovaná tundra s větrem bičovanými pláněmi a nízkými horami. Bez jakékoliv vyšší vegetace. Projíždíme stanice Jeleckaja, Polarnyj, Severnoje Sijanje, Sob a Charp a někde kolem stého kilometru od konce překonáváme hranice Evropy a Asie. Ostatní stanice se jmenují jen podle kilometrovníků. Každý druhý den ve vlaku funguje pojízdná prodejna - lavka, která zásobuje osady a samoty v horách, přes které železnice projíždí.

Města na Obu

Než se odvážíme do hor, tak jsme se rozhodli prohlédnout si města na řece Ob v místě jejího výtoku do Severního ledového oceánu. Na konečné stanici železnice leží město Labytnangi, jehož název pochází z chantyjského jazyka a znamená Sedm Modřínů. Na druhém břehu je přístavní město Salechard (z něneckého Město na mysu). Ruské osídlení se zde datuje do sedmnáctého století, kdy zde stála hrazená obchodní stanice.

V obou městech je velmi těžké sehnat cokoliv za rozumné ruské ceny. Noclehy zde stojí od 700 rublů a potraviny jsou zde o 30-50% dražší, než dole na jihu. Jak jsme zjistili, není na vině odlehlost území, ale ropný a plynový boom ruského severu.

V Labytnangi není nic zajímavého, snad jen to, že odtud pak vyrážíme do hor. Mají honosnou, zcela novou železniční stanici. Na nádraží je možné po domluvě také využít cenově rozumného noclehu v odstavených lůžkových vagónech. Doprava do Salechardu, z nákladního přístavu Labytnangi k letišti na druhém břehu probíhá v létě přívozem, nyní ovšem prohrnuli silnici přímo na zamrzlém Obu. Nebo snad po zamrzlém Severním Ledovém oceánu? Ono těžko říci, Obský záliv (Obskaja guba) je velmi dlouhý a nejde rozlišit, kdy končí moře a začíná řeka. Šíře vodní hladiny je zde asi tři kilometry.

Při vstupu do města Salechard nás vítá plastika mamuta v životní velikosti, která znázorňuje fakt, že v okolní věčně zmrzlé půdě čas od času najdou nějakého toho zamrzlého chobotnatce či kytovce. V Salechardu, největším městě ruského severu, je možné navštívit rekonstrukci středověké ruské obchodní stanice - dřevěné hradiště Obdorský ostroh (stanice se jmenovala Obdorskaja, jméno Salechard dostalo město mnohem později) nebo muzeum. V několika zajímavých expozicích je možné shlédnout expozici života domorodých obyvatel arktických končin, vycpaná zvířata, kostru jeskynního nosorožce či expozici středověkého osídlení oblasti.

Panel je věnován nálezům zamrzlých čtvrtohorních zvířat v tundře a poslední sál nabízí pohled (filmový a fotografický) na pozůstatky megalomanské Stalinovy stavby - Transpolární železnice č. 502, která měla pokračovat z Labytnangi do Salechardu, dále přes Urengoj do Norilska, Jakutska (zde přípoj na BAM) a konečná měla být v Magadanu na břehu Ochotského moře (Tichý oceán). Při pohledu na mapu plánované železnice si člověk-cestovatel až posteskne, že se to nepovedlo, jakkoliv je tato stavba zbytečná. Prohlídku obou měst hravě zvládnete za jeden den, nicméně je smysluplná a stojí jistě za to.

Indiáni severu vs. černé zlato

Původní obyvatelé polárních končin jsou příslušníci nejrůznějších eskymáckých národů, kteří jsou souhrnně nazývání jako národy severu, vlastně jsou to ruští indiáni. Počet příslušníků jednotlivých národů čítá od několika tisíc až po statisíce. Kraje Polárního Uralu osidlují příslušníci dvou národů, Chantů a Něnců. Chantů je několik tisíc a Něnců (známí také pod názvem Samojedi) je asi čtyřicet tisíc.

Chantové žijí na jihu, v tajze, zatímco Něnce najdeme na severu v tundře. Jejich základní obživou je kočování se sobími stády, i když část Něnců dnes žije usedlým životem, někteří z nich dosáhli až vysokoškolského vzdělání a dnes bojují za svůj národ a své tradice. Obývají území organizovaná jako Něnecký, Jamaloněncký a Donganoněnecký autonomní okruh. Při naší výpravě jsme potkali skupinu kočovných Něnců, kteří táhli se svými soby z plání pod horami na pobřeží Karského moře, kde se chtěli při oteplení a praskání ledů věnovat lovu.

Vyznačují se malou podsaditou postavou, oblečeni bývají do oděvů ze sobích kůží. Turistům se vždy snaží prodat výrobky ze sobích paroží či kůže. Jejich tradičním obydlím je čum, stan podobný americkému týpí.

Dnes se původní obyvatelé polárních končin dostávají do střetů s ruskými těžařskými firmami, protože po nálezu zásob ropy a plynu v rozsáhlých pláních Jamalského poloostrova a sousední části pevniny na pravém břehu Obského zálivu nastala masivní invaze dělníků i techniky na místo tradičních sídleních a kočovních oblastí Něnců. Dnes jsou v tundře i za třeskutých zimních mrazů pokládány nové silnice a železniční vlečky, často stovky kilometrů dlouhé, určené pro následnou poměrně nešetrnou exploataci přírodních zdrojů z křehké polární přírody.

Že se tak děje s klasických sovětským přístupem k ochraně životního prostředí není třeba dodávat. Jediný rozdílem oproti sovětským časům je fakt, že dělníci na těchto stavbách (kam se mimo jiné bez dělnického průkazu nikdo nedostane) dostávají za svou těžkou práci velmi solidně zaplaceno a díky tomu se sem stahují silní nekvalifikovaní lidé z celého Ruska a také bývalých sovětských republik. Občanské organizace málo vzdělaných domorodých národů jsou velkým firmám, které mají kremelské požehnání velmi slabým a nerovným soupeřem.

Hory na konci světa

Polární Ural je nejsevernější částí 1 600 kilometrů dlouhého hřebene Uralu. Začíná nedaleko nejvyšší hory pohoří Narodnaja (1 892 m, ta leží v Připolárním Uralu) a přes nejvyšší vrchol Polární části (Paj-er) míří na poloostrov Pajchoj a poté do Severního Ledového oceánu, z něhož ještě jednou vystoupí v podobě ostrovů Nová země. Ačkoliv nejvyšší vrchol jen lehce přesahuje výšku 1 400 m, je jeho charakter lezecký a je dostupný jen s alpinistickým vybavením.

Nižší kopce, kolem 1 100 m výšky, svým vzhledem připomínají slovenské Roháče, vrcholy kolem 800 m pak Nízké Tatry. Jen polohy do 100 m nad mořem mají porost jehličnatého lesa nebo keřů, polohy nad 100 m jsou porostlé bylinnou tundrou a polohy nad 600 m jsou již většinou kamenité až skalnaté.

Ze zvířat můžeme pozorovat sněžného zajíce, polární lišku a zavalité polární slípky zvané kuropatky. Žije zde samozřejmě více druhů zvěře, ale se štěstím spatříte jen ty jmenované. Hory jsou navštěvovány jen málo ruskými turisty, počet zahraničních výletníků za rok zřejmě nepřesahuje jednu nebo dvě desítky.

Osada Sob

Z Labytnangi jsme se vlakem během dvou hodin přepravili zpět do hor. Ještě na asijské straně jsme vystoupili ve stanici Sob´, kde jsme měli dohodnuté ubytování v lyžařské základně Vorkutského lyžařského klubu. V teplotách, které v noci padají pod třicet stupňů mrazu, je stanování nepříjemné. Nehledě na to, že v tundře, kde v zimě stále fouká, je ve slabé vrstvě sněhu velmi těžké postavit stan, ukotvit jej a postavit závětří pro vaření.

V osadě byli celkem čtyři budovy. Jedna byla nová železniční stanice, druhá stará stanice, třetí příbytek vedoucího lyžařské základny a čtvrtá budova obydlí pro obsluhu železnice. Prostě klasická polární osada na ruské železnici.

Vlak zde projížděl dvakrát denně osobní plus dvakrát denně nákladní. Mimo to dvakrát projížděla sněhová fréza, která čistila trať od navátého sněhu. Ubytování je upraveno ze dvou vyřazených vagónů, ve kterých jsou upravené pokojíčky, kuchyňka a jídelna. Vše uvnitř funguje na elektřinu. Když je venku mínus třicet, je těch necelých plus dvacet vevnitř velmi příjemných.

Tři hodiny mrazu

Denní teploty se na sluníčku a v závětří pohybovaly okolo mínus sedmnácti stupňů. Zažili jsme dokonce sněhovou bouři trvající půl dne, takový ruský blizzard, zde ovšem zvaný purga. To vám žene ledový vítr masy sněhu vodorovně s podkladem a z budovy není možné skoro vylézt na otevřené prostranství. V tomto prostředí jsme se na skialpovou túru dostali vždy na tři hodiny denně, ale bohatě to stačilo. Túry vedly na tři okolní vrcholy, ať už směrem k Evropě nebo k Severnímu oceánu.

Při průchodu Modrým údolím (Goluboje uščelje) je možné obdivovat skalní útvary, které lemují srázy spadající ze zarovnaných hřebenových rovin. Také zde vidíme padlé laviny či náteky modrého ledu (odtud název). Při lyžařských túrách není možné počítat s nějakými významnými sjezdy. Spíše je třeba se připravit na delší pochody.

Pásy z lyží sundáte jen výjimečně, ale to neznamená, že se budete nudit. Polární krajina je neskutečně zajímavá. Vítr neustále těsně nad zemí žene velké množství sněhu, stejně tak je ve vzduchu velké množství zmrzlých částic vodní páry, proto nikdy není slunce plynoucí nízko nad obzorem vidět jako ohraničený kotouč, ale jako rozmazaný světlý flek. Opravdoví tvrďáci vyrážejí do hor i na více dní a pro nocleh využívají opuštěné sruby geologů v údolích Polární Uralu.

Než jsme na Polární Ural odjeli, moc se mi nechtělo. V té zimě, a tak daleko… Ve výsledku to ovšem byla jedna z nejpodivuhodnějších a nejneobvyklejších výprav, které jsme absolvovali. Výprava, na kterou se nejde připravit předem. Kdo neviděl, neuvěří a nepochopí. Tento článek je jen pokusem o zprostředkování nálady arktických krajů.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.