Výstup na Kriváň (2 494 m n. m.), vyhledávaný štít v slovenských Vysokých Tatrách

Kriváň, ikona Vysokých Tater

V 70. a 80. letech jsme s kamarády prochodili snad všechny hory Slovenska. V Tatrách jsme byli mnohokrát. Pak ale život vezme zatáčku a člověk vidí, že se do hor hned tak nedostane. Dlouho jsem se také bál uvidět spoušť po orkánu 2004. Takže jsem se v Tatrách octl až loni v září. Výstup na Kriváň jistě není až tak neobvyklý. Pro mě to byl ale po letech skoro obřad.

Nočním vlakem dorazím někdy kolem osmé ráno do Štrby. Zubačka nefunguje, místo ní autobusem nahoru do Štrbského Plesa. Vymotávám se co nejrychleji ze zdejších hotelů, ještě si ale dám čaj v místní cukrárně, chvíli posedím, moc jsem toho ve vlaku nenaspal. Pak po široké lesní magistrále k Jamskému plesu. Jak dlouho jsem tudy nešel?

Chaos po orkánu je znát ještě dnes, les je rozvrácený, odněkud ječí motorová pila, jinak ale nikde nikdo. Dvojice osiřelých lesních napravovačů v klidu snídá lahváče nad rozcestím. Míjím holiny, pak poblíž plesa, aniž bych je spatřil, zahýbám po modré značce doprava do hustého lesa. Deru se úzkou stezkou vzhůru. Je plná výmolů a kamenitých stupňů, křížená spletí odhalených kořenů. Začínám se potit, cítím vlastní myšinu s tajným vděkem, jak je mi to příjemné. Jdu do toho!

Les je nekonečný, za chvíli ale přece jen řidne, klasická pěšina se teď úzce vine mezi huňatým jehličím. Ještě není vidět nic okolo, ale nad hlavou se už projasnilo. Za chvíli jsem na Predném handlu. Otevřený horský hřbet, to mám nejradši. Za zády výhled daleko do podtatranské doliny, po stranách zubaté, neschůdné skalnaté hřebelce. Jsem zase na horách!

Ostře zelená kleč a trsy rezaté trávy, šedé balvany porostlé nažloutlými mechy, jako by byly stříbřitě strupaté. Těžké, ale pružné větve kosodřeviny vystřelují jako živé, když se čas od času o sebe otřeme. Míjím skupinku, která se živě dohaduje, který ze skalních zubů je Satan. V téhle hře na jména je vždycky kus magie. Drsné vrcholky kolem by uměly člověku dát za vyučenou. Jenže když jim přiřkneme jméno, aspoň na chvíli si je zdůvěrníme, "pokoříme" je, na chvíli jsme s nimi rovný s rovnými.

Už je po poledni, mraky začaly houstnout, všelijak se trhají a kupí. Pak ustoupí i kleč, chodník jde úbočím už jenom po kamení, vlevo se rozevře Priehyba celá už palčivě podzimně rezavá. Na rozcestí modré se zelenou je docela živo, také na vrcholu je vidět postavičky jako drobné čárky.

Stezka prudce uhýbá vzhůru, vlastně z ní zbyly už jen kanály suti mezi balvany a skalami. Nestoupá se tu dobře. Je to strmé, některá místa musím chvíli "luštit" nebo obcházet, jindy zkouším, jsou-li skalní výčnělky dost pevné, aby mě udržely. A už toho mám za den dost.

Konečně jsem na hřebínku před falešným vrcholem. Stezka vede po širokých kamenných plátech, občas lidskou rukou nahrubo sestavených na způsob schodiště. Začalo foukat. Pak už jsem v Daxnerově sedle - a vzpomenu si, že zrovna večer před odjezdem jsem si na internetu "na rozloučenou" přečetl zprávu, jak zpod sedla helikoptérou zachraňovali paní se zlomenou nohou…

Hluboko pod skalou Malého Kriváně se tyrkysově tmí Krivánské Zelené pleso. Ještě pár nepříjemných skalních ploten - a konečně vrchol. Kriváň jako před lety. Ráno bylo ještě jasné, teď se kolem stahují mračna, přesto jimi slunce stačí probleskovat a do daleka kropí vyprahlá horská žebra, která mi ve směru na východ leží u nohou.

Rozeklanou poušť připomínající horské panorama jako by se nehybně kymácelo pod temně nahloučenou oblohou, zatímco na opačné, západní straně se jeden za druhým něžně vrství modré blednoucí hřebeny; Otrhance, Roháče.

Když jsem tu byl před lety poprvé, byla úplná mlha. Byl jsem sám, nic jsem neviděl, když se náhle z cárů nad severním ostrohem, kde stěna padá dolů několik set metrů, vynořil havran a chvíli plachtil hned vedle mě. Ten samý havran přilétl i dnes! Netečně stojí ve vzduchu, pak změní směr a bez obav zapadne do hlubiny.

Z vrcholu slézá zbylá parta Poláků. Budu poslední, kdo odsud dnes odejde. Tak zas někdy, sbohem. Na plotnách pod vrcholem se ještě zaseknu, "cesta" je hodně erodovaná a chvíli trvá, než najdu ten správný průchod suťoviskem. Ale nakonec jsem šťastně zpátky na Handlu. Sluneční paprsky se náhle zalesknou v pletencích říčky Belá hluboko v údolí. O kus dál pak vidím, jak se kotouč slunce naposledy vynoří z šedomodré hradby a pomalu, jako děcko, které si hraje na neviditelného, do ní zas zapluje.

Lesem projdu ještě jakž takž za šera, ale na magistrále brzy padne úplná tma. V jednu chvíli se ozve z lesa strašný řev. Tak to je konec - medvědice? Nebo jen vítězný jelení ryk? (Na www.prirodainfo.cz si kliknutím na zvuky medvěda hnědého uděláte obrázek.) Popadnu klacek a pádím co nejdelšími kroky směrem k Štrbskému plesu.

Cesta je nekonečná. Sám sobě se odvážím smát teprve až když jsem u prvních lamp. Dokonce stihnu poslední čaj. Tak orvaný jsem už dávno nebyl! Deset hodin tam a zpět, Kriváň mi dal zabrat. Ale to patří k obřadu.

Kriváň, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.