Falkenštein, výstup na vrchol a návštěva dalších zajímavostí v Českém Švýcarsku

Turistika a turistické trasy, tipy na výlet

Böhmische Schweiz říkají Němci, my nazýváme oblast České Švýcarsko. Protože jsme Češi, zůstaneme u názvu s pořadovým číslem dva a národní park navštívíme. Vyhlásili ho 1. ledna 2000 na rozloze 7 900 ha, kdy uvedené území vyňali z chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Najdeme zde bezpočet přírodních památek a rezervací včetně nejznámějšího symbolu, a to Pravčické brány. K té se ale dostaneme později, začínám v obci Brtníky.

Osada mě ničím výjimečným, tím se jí nechci dotknout, neupoutala, a tak se ubírám po zelené turistické značce do lesů. Jdu a jdu a mé první krátké zastavení představuje Soví vyhlídka. Jak ale zjišťuji, rozhledy ve značné míře zakryl bující porost, lepší pokoukání mi před chvílí nabídly louky nad Brtníky. Pokračuji v cestě a docházím k prvním zajímavým skalám u Velkého pruského tábora.

Skály u Velkého pruského tábora

Jedná se o obrovitý převis, jakých můžeme v Českém Švýcarsku najít povícero, tento je oficiálně přístupný. Následuje Brtnický hrádek, zbudovaný na pískovcovém ostrohu. Rok vzniku není přesně doložen, ale ví se, že ve 14. století patřil Berkům z Dubé. Do dnešních časů se zachovala pouze čtverhranná opracovaná stěna, na níž zřejmě stávala strážní věž. Za pozornost stojí i přístupová cesta. K hradu se přichází přes několik skalních rozsedlin, v nichž jsou do kamene vytesány schody, musí se krátce přejít i skalní římsa, na které se dá přidržet madel zapuštěných do skály.

Scházím k Turistickému mostu, kde je možné u dřevěného přístřešku zahnout a dojít po červené značce ke Kyjovskému hradu, já se vydávám na opačnou stranu. Dostávám se k hranici s Německem. Stačí přejít říčku, krátce tak i učiním, a vítá mě Saské Švýcarsko, vracím se na rodnou hroudu. Poblíž zaniklé osady Zadní Doubice si prohlížím památník, jenž připomíná události druhé světové války, 23. dubna 1945 zde esesáci postříleli skupinu lidí, kterou odváděli z koncentračního tábora. Jak se také dozvídám, brzy poté prchali přes blízký most z čerstvě osvobozené země sudetští Němci.

Vlčí deska a Černá brána

Následuje Vlčí deska. Na skále je napsáno, že v těchto místech roku 1640 zastřelil lesník dva vlky, pročež, zpráva je psána ich formou, sám zemřel. Zkrátka měl smůlu, pokud ho ovšem nestihl trest boží za neomalené zabíjení zvířat.

Názvem Černá brána je pojmenován zřícený skalní blok nacházející se opodál, jenž, jak se dá lehce odvodit, tvoří přírodní bránu. Ta je tři metry vysoká a čtyři metry široká a protéká jí Červený potok směřující ke státním hranicím. Vracím se z odbočky a krátce zastavím na rozcestí Panenská jedle. Za pozornost stojí obrázek, na němž se zřejmě muž dvoří panně, pouze mi není jasné, proč výtvor v rozporu s názvem místa visí na buku. Podél zajímavých skal přicházím Na Tokání, velké "N" píši schválně, končina se tak totiž nazývá. Kdysi zde stávala strážnice a sruby myslivců, kteří zde líčili na tetřevy, odtud vzniklo jméno. Dneska můžeme Na Tokání zavítat do pohostinského zařízení, čehož obratem využívám.

Rudolfův kámen

Dávám si guláš a pivo a zamlouvá se mi z kamen sálající teplo, přesto se navzdory zmíněným pozitivům příliš nezdržím. Chci stihnout západ slunce na vyhlídce Rudolfův kámen, a tak se zvedám celkem brzy. K vyhlídce totiž nejdu rovnou, ale vykonávám malou odbočku. Lákají mě Úzké schody (Myší díry) se svým cca pět set metrů dlouhým okruhem.

Odhazuji batoh a nalehko stoupám úzkou průrvou, lezu po žebřících. Místo mě nadchne a připomene mi nedávnou návštěvu Slovenského ráje, kde jsme zdolávali tolik žebříků, že nám k jejich sečtení nestačily ani prsty na rukou a na nohou. To sem ale nepatří, vraťme se k Úzkým schodům. S pomocí technických pomůcek dosáhnu ochozu, který nabízí zajímavý výhled, zpátky k batožině se vracím po žluté značce.

Blíží se večer, a tak je nejvyšší čas odebrat se na Rudolfův kámen, po žebřících vystoupám na strmé skalisko. Přestože přicházím zavčasu, nepředvádí k západu sklánějící se slunce očekávanou romantickou show, ale schovává se zrádně za mraky, jako by mi vyčítalo, že jsem si s předstihem nezaplatil představení.

Pár lidí, kteří se podobně jako já chystali fotografovat, odchází, na rozdíl od nich zůstávám. Na vrcholku skály totiž stojí dřevěný přístřešek, v kterém přenocuji. Venku fučí, leč já mám v závětří pohodu, ráno vylézám se svítáním. S potěšením vítám, že se nedostavila meteorology slibovaná inverze, a rozhlížím se po okolí. Oblasti jednoznačně dominuje Růžovský vrch, dále se předvádí např. Mariina skála či blízké Koliště, vidět je i do Německa.

Mariina skála

Po snídani z vlastních zásob přicházím přes rozcestí Purkratický les a výhledovou skalní plošinu Vilémínina stěna na Mariinu skálu. Ze strmého skalního ostrohu se opět nabízejí vynikající výhledy, na vrcholku se též nachází dřevěný přístřešek. Tento je ale na rozdíl od Rudolfova kamene otevřený a nejde uzavřít, na vině je požár z roku 2007, jenž zničil blízkou oblast a kromě značné části lesa spálil i původní objekt.

Scházím do Jetřichovic a zvažuji, zda vylezu na skalní hrad Falkenštejn, nakonec mě odrazuje cedule se zákazem vstupu a upozorněním na případné nebezpečí. Přestože do kopce stoupá vyšlapaná pěšina, obávám se, že se kvůli neschůdnému terénu nedostanu až na vrcholek strmých stěn, a pokračuji v cestě. Že se dá na skaliska vylézt, dozvím se až s několikadenním odstupem.

Pochybení už nenapravím, alespoň ale prozradím, že hrádek vznikl ve 13. století a chránil obchodní stezku vedoucí do Lužice. Patřil Berkům z Dubé a později Vartenberkům, za dob husitských válek z něj stoupenci kalicha podnikali loupežné výpravy na sever. V roce 1444 byl hrad obléhán a poničen, přesto, jak se uvádí, ještě roku 1457 ho obývali lidé.

Z luk u Jetřichovic fotím pás skal v čele s Vilemíninou stěnou, Mariinou skálou i Falkenštejnem, procházím obcí a vzhledem k chladu si hodlám dopřát v některém podniku svařák či grog. Není mi ale přáno, snad všude otevírají až o jedenácté, a protože půl hodiny nechci přešlapovat před lokálem coby mlsný vlk líčící na kůzlátka, pokračuji v putování. Zacházím k Dolskému mlýnu. Jedná se sice o ruinu, jak ale prozradím, její sláva hned tak nevyprchá, neboť v objektu svedli král Miroslav a princezna Krasomila v pohádce Pyšná princezna souboj se zbrojnoši. Po dřevěném ochozu, z nějž shazovali vojáky do pytlů, už sice není jediné památky, leč nevadí, i tak je to pěkné.

Šaunštejn, Loupežnický hrad

Vracím se ke Královskému smrku a lehce exponovaným úsekem se ubírám podél říčky, kochám se pohledem na mlýn z druhé strany toku. Následuje prudký výšlap do obce Vysoká Lípa. Jelikož v ní najdeme pár restauračních zařízení, neodolám tokání, jež nemá s případnými tetřevy žádnou spojitost, a zastavuji na oběd. Poté přichází na řadu Šaunštejn neboli Loupežnický hrad.

Jelikož jsem oblast už kdysi navštívil (přecházeli jsme tenkrát od Hřenska přes Tichou soutěsku, Pravčickou bránu i Rudolfův kámen do Jetřichovic a poté pokračovali Pavliným údolím, které je v současné době uzavřené) a znám záludnosti terénu, nechávám batoh pod skalisky a vylézám vzhůru po žebřících na lehko. Pronikám na hrad, jehož historie se jako vejce vejci podobá údajům o Falkenštejnu, a tak ji vypouštím. Ze sídla se zachovala pouze nádrž na vodu vytesaná do skály, co je podstatné, vrchol nabízí atraktivní rozhled.

Malá Pravčická brána

O necelý kilometr dál ukrývá les Malou Pravčickou bránu. Skalní útvar vznikl stejně jako jeho známější sestra zvětráváním a odnášením hornin, šíře činí 3,3 metry a výška 2,3 metry. Než ovšem navštívím hlavní tahák národního parku, krátce zastavím v osadě Mezní Louka. Hodlám ve zdejší hospůdce svlažit vyprahlé hrdlo, leč podnik má zavřeno, nakonec vypustím i blízký hotel. Neosobní prostředí, laxní obsluha a přemrštěné ceny, tohle ať si nechají pro jiné.

Pravčická brána

Pokračuji atraktivní cestou podél Křídelních stěn. Stezka vede po úbočí strmých skal a nabízí zajímavá zákoutí i výhledy do kraje, dostavuje se Pravčická brána. Za vstup k přírodnímu útvaru i na okolní vyhlídky se stejně jako před pár roky platí, tentokrát bohužel nesedí v pokladně příjemná slečna, s níž se dalo dohadovat, zda se na našince náhodou nevztahuje nějaká sleva. Kupuji plné vstupné a pronikám pod přírodní oblouk. I když se jedná o známý útvar, představím ho blíž.

Pravčická brána vytváří největší skalní most ve střední Evropě, rozpětí oblouku činí u dna 26,5 metrů a v ohybu sedm až osm metrů, výška otvoru je šestnáct metrů a vrcholová plošina brány nad jejím dnem ční ve výši 21 metrů. Svého času se na most chodilo, vstup byl uzavřen v roce 1980. Němci na rozdíl od nás nazývají útvar Prebischtor, činí tak podle legendárního poustevníka Prebische, jenž kdysi obýval nedalekou skalní sluji.

Hned u vchodu stojí chata Sokolí hnízdo, kde se s údivem dočítám, že zařízení i vstup k útvaru jsou otevřeny jen do konce října. Ze třech vyhlídek, které by byla chyba minout, se nabízí pohledy nejen na Pravčickou bránu či okolní skály, ale i do širokého okolí. V Čechách asi opět nejvíc upoutá Růžovský vrch, ze Saského Švýcarska se ukazují např. Grosser Zschirnstein (nejvyšší vrch německé části), Zirkelstein či Grosser Wintenberg.

Vyčerpávající údaje máme za sebou, a tak opouštím Pravčickou bránu, kam prý svého času vystoupal i dánský pohádkář Hans Christian Andersen. Inspiraci k příběhům o cínovém vojáčkovi či císařových nových šatech asi ale hledal jinde. Míjím sluj Českých bratří, kterou tvoří převis, a za šera scházím do Hřenska. Zastavím v hospůdce na česnečku i pivo a pokračuji obcí, o níž pochází první zmínka z roku 1488, kdy se u břehu nacházela dřevařská a plavecká krčma. V dnešní době míjím kromě domů především vietnamské stánky, jejichž lampičky září do tmy.

Suchá Kamenice

Dostavám se k Labi, nechávám na pokoji přívoz a stáčím po silnici na Děčín. Důvod je prostý, po cca dvou kilometrech dávám sbohem civilizaci a odbočuji do údolí potoka Suchá Kamenice. V místě stržené lávky zdolávám řečiště a pohlcuje mne les, abych viděl na pěšinu, rozsvěcím čelovku. Cesta celkem dobře ubíhá, zarazí mne až zjištění, že se v dáli přede mnou nachází malé světýlko. Že bych se v údolí nepohyboval sám? Zhasínám čelovku a pátrám po odlesku, zář již nespatřím.

Pokračuji v chůzi a na nikoho nenarážím, světýlko znovu objevuji, když se obrátím. No toto, nehraje si se mnou někdo na schovávanou? Jak se ukazuje, tak ano. Do černočerné tmy blýskají odrazy dvou žlutých očí. Zprvu uvažuji, zda mě nesleduje liška, pak upřednostňuji divokou kočku. Nebo, doufám bláhově, běží o rysa, jenž se v Českém Švýcarsku též vyskytuje? To bych si ale příliš fandil, docházím k rozcestníku. Jelikož v okolních svazích kvůli absolutní tmě stěží objevím příhodný převis k přespání, prý by tu měly být, pokračuji k osadě Labská Stráň a k noclehu zaléhám v krytu smrkového lesa.

Nejstarší vyhlídka Českého Švýcarska

Obcí procházím ráno, moji první zastávku představuje Belvedere. Přestože jsem u Hřenska opustil zónu národního parku a nacházím se v CHKO Labské pískovce, uvádí se, že běží o nejstarší vyhlídku Českého Švýcarska. Terasu dal upravit František Karel Clary-Aldringen v letech 1701-11, kromě odpočinku se zde pořádala hudební představení a hrálo divadlo.

V roce 1841 vybudovali vedle hospodu, již v letech 1888-89 nahradila nová restaurace, kterou, samozřejmě s pozdějšími úpravami, najdeme na místě dodnes. Zda se objekt do těchto míst hodí či ne, nechť posoudí každý návštěvník sám, vraťme se k vyhlídce. Nabízí se z ní výhled na Labe i na druhý břeh, strmou stráň zkrášluje plno skalních věží, jež jsou pro neznalé popsány na informační ceduli. Severozápadně vykukuje i vrcholek Zirkelsteinu.

Následuje poměrně nudná cesta lesem, vše změní Růžový hřeben s Růžovou vyhlídkou. Z téměř ptačí perspektivy shlížím na kaňon řeky Labe, nad nímž se zvedají skalní stěny až 130 metrů vysoké, Hledím na protější břeh a Děčínskou vrchovinu, kde vyniká stolová hora Děčínský Sněžník.

Výhledová stezka, přestože pár vyhlídek úspěšně zarostlo, pokračuje až na Stoličnou horu. Na jejím vrchu vznikl v roce 1879 na počest výročí stříbrné svatby Františka Josefa I. a jeho choti Alžběty areál s lavičkami a stoly, na což upozorňuje pískovcový obelisk. Najdeme ho na plošině zvané Císařský výhled, z níž lze shlížet nejen na Labe a blízký Děčín, kam hodlám sejít, ale i na okolní kopce. Výhled nemá chybu, a proto, jelikož se říká, že se má končit v nejlepším, zatahuji za návštěvou Českého Švýcarska oponu. Divadelní představení v čele s pískovcovým obsazením končí.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.