Brdy, Brdská vrchovina a pěší turistika v hlubokých brdských lesích

Jak jsem s Pražáky v Brdech táhl na Bělehrad i Prahu pod dohledem strážce Fabiána

Motto: "Libor, Petr, Tomáš, Franta,
s Ivanem to byla parta!"

To, že jsem se já, "Ostravak ostravsky", dal dohromady s "pražskými Pepíky", má na svědomí jedna předloňská náhoda. A to horská! Neseznámili jsme se tak, jak by se dalo chytře předpokládat, uvnitř hlavního města někde v šenku, U Pinkasů či U tygra, nýbrž v polských Bieszczadech na zájezdě s atamanem Medvědem z Ostravska, který tuto anabázi do polských Karpat zorganizoval. A osud tomu chtěl, že jsem s těmito třemi borci z Prahy spal tři noci na pokoji v chatě Kremenaros v obci Ustriki Gorne. Tam jsem bydlel shodou okolností již po třetí.

Asi jsme si byli sympatičtí láskou k horám, poměrně značnými turistickými zkušenostmi i vztahem k pěnivému moku. Rovněž jsme si podobni věkem, v tomto případě již docela požehnaným - dohromady máme dvě sta padesát šest roků. Takže jsme se více než po roce domluvili, že navštívíme Brdskou hornatinu, a její kopce i hvozdy. Oblasti se říká "Malá Šumava" a to zní lákavě. Geomorfologický celek se dále dělí na Brdy, Hřebeny a Příbramskou vrchovinu.

Zatím jsem tam byl jen na Žďáru, Třemšíně, dvakrát na Plešivci a třídenní rozvrh tras, jenž připravil puntičkář Franta, předpokládá pro mne zcela neznámé končiny, což mě láká. Plán je detailní, zahrnuje časový rozvrh, kilometráž, převýšení, občerstvovací body i spoje. Super! A tak se na Frantu P., Libora H. a Petra K. upřímně těším. Dalším mužem ve hře má být mladší horal Tomáš Z. Toho zatím neznám. Kostky jsou vrženy - předpověď počasí je na listopad ještě uspokojivá - uvidíme!

Z Hrádku na Bělehrad přes Dobřívský mlýn a Skořici

Ranní Pendolino nestojí u Polomi, ani nezamrzly "cederomy", kterak zpívá J. Nohavica, ale je v matičce Praze z Ostravy na čas - tedy o půl osmé ráno. Vítám se s chlapci, ošlehanými Vltavou i Staropramenem, a nastupujeme do dalšího rychlíku směrem na Rokycany.

Podle plánu je nás pět, a protože mám slivovici s medem od švagra Lojzy z Raduně a jen jednu štamprli, zbývající čtyři kalíšky vytahuje zkušený "Marco Polo" - Franta. Současně i sklenici naložených tvarůžků s cibulí a paprikou, které záhy bez slitování konzumujeme, čímž poněkud přivádíme do rozpaků mladičkou děvu v našem kupé, která se k nám dostala nešťastnou náhodou - díky zakoupené místence. Když jsme vystoupili, počala intenzivně větrat. Za jízdy se tvářila, jakoby vyrostla v Lošticích - tedy statečně.

V Rokycanech nám však ujíždí plánovaný přípoj na Hrádek u Rokycan a další osobáček nám jede přesně za dvě piva v nádražní restauraci obvyklé cenové skupiny. Takže v Hrádku vystupujeme před jedenáctou a vyrážíme na naší první štaci do našeho základního tábora v Míšově. Do tmy bychom to snad mohli stihnout.

Za sebou necháváme Kovohutě a ocelárnu v Hrádku, které ještě existují a pokračují v tradici železářství zdejšího kraje, jež zde kdysi, díky nalezištím železné rudy, jen kvetlo. Ale nejen tady, již v 16. století bylo v českých zemích 250 primitivních železářských hutí. Kolik je jich dnes, bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky - železná ruda se vytěžila a přežily jen ty moderní a větší ocelárny s novými majiteli, převážně odjinud než z českých krajin.

Kráčíme hezkou cestou okolo řeky Klabavy, která pramení ve vojenském prostoru jako Padrťský potok a míří si to pak na severozápad do známější řeky Berounky. Brzy jsme v Dobřívi, kde si jdeme zvenku prohlédnout starý hamr a zevnitř starou hospodu, kde mají vynikající vepřovou pečeni se špenátem i knedlíkem. Tam vytahujeme mapu a bádáme - čeká nás Vojenský újezd na jihu. Pro mne nové dobrodružství!

Pokud má Brdská vrchovina - nejvyšší vysočina středních Čech, při délce asi 60 kilometrů rozlohu 827 km², má zdejší Vojenský újezd v centrální části podcelku Brdy plných 260 km² a je třetím největším Vojenským újezdem v naší české hroudě. Větší jsou Doupov a Libavá, menší Boletice a Březina. Jedná se prostory se zvláštním posláním - příroda v nich je předurčena k zajištění preventivní obrany státu, zejména k výcviku ozbrojených sil, které se někde musí naučit válčit, než vyrazí do boje.

Jsou zde dělostřelecké i letecké střelnice a dnes zde trénují i naši spojenci z NATO. Ale není to výmysl komunistů, projekt zdejšího Vojenského újezdu vznikl již v roce 1926, a to ještě ani Hitler neharašil zbraněmi. Ovšem nejvíce proslavil Brdy ještě neexistující radar, k němuž se někdy někde vyjádřil snad každý občan naší svérázné republiky a vznikla takto nejedna hádka i mezi dobrými kamarády. Znám to i na své kůži. Jak jinak!

Vcházíme neznačenou cestou do lesa, kde jsou hranice Vojenského újezdu vyznačeny výstražnými cedulemi, a pozorný čtenář může čísti, že je zde možno se pohybovat jen o sobotách, nedělích či svátcích. Jelikož je pátek, porušujeme vědomě zákaz vstupu a pokračujeme do vsi se zajímavým názvem Skořice, kde je ještě bohužel zavřená hospoda.

Po další vsi Pančavě však následuje pohostinný Trokavec, kde je již otevřená hospůdka vytopená a útulná. Místní borci nám vysvětlují další cestu do našeho dnešního cíle - Míšova, vedle místní části obce Bělehradu, na který táhneme cestou necestou jako dobrý voják Šejk na svém invalidním vozíku. Ten naštěstí ještě nepotřebujeme. Sledujeme kouzelný západ slunce nad brdskými hvozdy i vzdálenější Plzeňskou pahorkatinou, a již za tmy docházíme do cíle naší dnešní pouti.

Díky mobilu i majiteli nalézáme náš penzion, s názvem Holubí kout, a přemísťujeme se do dalších dvou hospod - tedy postupně, protože v té první mají otevřeno jen do 18 hodin. Ze zdi se na nás tady zubí naši čelní vládní představitelé, jako pěvecká superstar V. Parkanová, A. Vondra či M. Říman. Další jsem bez brýlí nepoznal. Taky nějací sveřepě vyhlížející američtí generálové či plukovníci. Ty všechny zde přilákal onen neexistující radar - což má logiku. Jinak by jejich noha do brdských lesů ani nevkročila. Takže si raději studuji mapy okolí, jenž jsou také na zdi. Na ty jsem si již brýle vytáhl z batohu.

Do druhé hospody - hasičárny, to máme asi deset metrů, bez jakéhokoliv převýšení. Usedáme k dlouhé lavici a pod dohledem patrona hasičů - Svatého Floriána (250 - 304), jenž byl za svou křesťanskou činnost nevěřícími ničemy stažen z kůže, vhozen s mlýnským kamenem na krku do řeky a následně rozporcován již věřícími pro další kostely, doplňujeme kalorie, jenž jsme spálili cestou. Někteří z nás se stačili lehce opít i dvakrát, cesta do Holubího kouta byla poněkud dobrodružná.

"Kde je dům holubí", zpívá se v jedné písní a tuto otázku jsme si kladli také. Zvonivý smích kamaráda Petra se rozléhal místní krajinou a psi začínali výt na poplach, cože se to děje. Nikoliv lišky, ale my jsme si zde dávali dobrou noc. Leč pražsko - ostravská skupina důstojníků v záloze nakonec zvítězila a následoval ničím nerušený spánek poutníků. "Hlavně, že se nikomu nic nestalo!", pravil spokojeně před zalehnutím mužstva nejvyšší muž výpravy - pohodový člověk - Libor z Nuslí.

Přes Padrťské rybníky, Prahu a Nepál za mistrem Rybou do Rožmitálu

Ráno začíná tradičně, já jsem spal oblečený, takže mám jistý náskok. Svorně hledáme nejrůznější pilulky k obnově zdraví, já navíc peněženku a Franta čepici. Posléze se nalezlo vše. Po malé snídani vyrážíme do světa - jak jinak než "brdského". Vždyť jsme doboha v Brdech!

Po asfaltce za Míšovem, která je žlutě značená pro cyklisty, se přesouváme k Padrťským rybníkům, které jsou dle chlapců, jenž zde již byli, ozdobou této krajiny a připomínají kanadskou divočinu díky svěžím lesům vůkol vody. Jaké je však naše překvapení, když vidíme asi třicet aut, okolo sto lidí a táborák, plápolající na břehu Hořejšího padrťského rybníka. Taky vodníka, divoženky a samotného mohutného Fabiána s velkým břichem, dýmkou a klíčem, jenž je ochránce a vládce Brd. Tak jako třeba Praděd v Jeseníkách, Krakonoš v Krkonoších či Rampušák v Orlických horách.

Hledíme na to vyjeveně jako pět pánských ozdob z roští! V rybářské dřevěné chatě se prohýbají stoly - tlačenka, buřty, pivo. Dostáváme chuť a chceme si něco zakoupit, leč vše je i pro nás překvapivě gratis. Je přece slavnostní uzamykání brdských lesů! Tak to jsem ještě nikdy neviděl!

Vše si to dokumentujeme a po příjemném občerstvení i navázání družby s divoženkami z Příbrami, raději vyrážíme okolo Dolejšího padrťského rybníka k dalšímu význačnému cíli dnešní trasy - hoře Praha (863 m n.m.), jež je po nejvyšším Toku (865 m n.m.) "brdská K2". Tak jsem ji aspoň nazval já, v Moravskoslezských Beskydech máme jako "beskydskou K2" pro změnu Smrk (1 278 m n.m.).

Přicházíme na cestu ze sypaného drceného štěrku, který je rozválcován, vypadá to poněkud podivně. Je to spíše pro cyklisty, bolí z toho nohy. Konečně tato horská atrakce končí (připadala mi nekonečná!) a je zde závěrečná direttissima na vrchol bez značky.

Mezi smrčky se prodíráme na dominantu pohoří, kde stojí velký radar, který vyznačuje ve dne v noci brdský hřeben a horizont. Je oplocený a štěká na nás zlostný vlčák. Občerstvujeme z vlastních zdrojů a vzájemně se fotografujeme, díky slivovici v záklonu. Další neznačenou cestou sestupujeme do civilizace - vítá nás vesnice Nepomuk a co je důležité - restaurace se zvláštním názvem Nepál se Svijanským pivem tří druhů. Taky nás potěšila sympatická šenkýřka i dršťková polévka uvnitř a stupně vítězů před hospodou, na které jsme pyšně vystoupali bez kyslíkových přístrojů, což v Nepálu, plném osmitisícovek, nebývá vždy zvykem.

Poté již vyrážíme za kulturou, nedaleko vsi Buková narážíme na zelenou značku a okolo nějakého bývalého pionýrského tábora kráčíme kolem Nového rybníka do Starého Rožmitálu, kde místní učitel a hudební skladatel Jakub Jan Ryba (1765 - 1815) napsal slavnou vánoční mši - "Hej mistře!" Měl třináct dětí, jenž nemohl uživit i přesto, že napsal okolo 1 400 skladeb a dobrovolně odešel ze života v padesáti letech. Smutný příběh.

Díky faráři, kterého Franta "vyvolal", jsme si zdejší kostel prohlédli i zevnitř. Kráčeje krásnou alejí podél Podzámeckého rybníka jsme konečně v Rožmitále pod Třemšínem, jehož zalesněný vrchol jsme dnes pozorovali při sestupu do nížin, směrem na jih. Autobus do Míšova nám jede za jedno pivo a s láskou vysedáme přímo před našimi hospodami.

Večer má podobný průběh jako předchozího dne, jen s tím rozdílem, že jsme v hasičské hospodě navázali družbu s místními požárníky tak intenzivní, že na to budou dle jejich slov dlouho pamatovat. Navíc ještě nikdy asi neviděli zblízka živého Ostraváka a byl jsem pro ně něco jako "rys ostrovid" v našich lesích, kterak poznamenal později znalec přírody Franta. Začalo to diskusí o mariáši, a přes sovětská vojska i radar jsme se probojovali postupně k vtipům nejrůznější síly i kadence. V češtině, slovenštině a ruštině. Mělo to mezinárodní náboj! Tak jako okolní tankové střelnice. Někteří z naší družiny však i tak lehce dřímali.

Okolo půlnoci jsme opět vyrazili na kutě. Za drobného deště jsme náš příbytek již nalezli spolehlivě a nikdo se cestou neztratil. Jen jsme nemohli odemknout dvířka zahrady, nakonec to zvládl Libor, který pak v posteli mohl zopakovat svou moudrost - "Hlavně, že se nikomu nic nestalo!" Zaplať Pánbůh!

Z oblasti Vojenského újezdu přes Spálené Poříčí s Pašákem směrem na Plzeň

Těžká jsou rána prostopášníků - zvláště, když jim přibývají léta. Je nám nějak divně a nikomu se nechce snídat, nakonec Franta vaří hráškovou polévku i čaj a nejmladší Tomáš si rozvážně krájí svou nezdravou klobásu. Nikdo si nepamatuje, jestli včera večer platil útratu v hasičárně hotově nebo kartou. Nebo zdali platil vůbec… Venku je pravé dušičkové počasí, ale neprší, což je důležité. Čeká nás poslední část naší anabáze na vlak, směrem na Plzeň. Tedy na západ.

Vycházíme známou cestou směrem k naší hasičárně, ale díky milovníkovi map Liborovi jdeme zkratko, s cílem narazit záhy na zelenou značku. To se nám skutečně nečekaně podařilo. Zkratky obvykle bývají delší, ale o to méně pohodlné! Již po zeleném značení kráčíme stále lesem a zase lesem okolo romantického potoku Bradava i nějakého velkého statku, přes hlavní silnici v Planinách, směrem na Hořehledy, kde z neznámých příčin ignorujeme místní hospodu. Ale byla asi ještě stejně zavřená! Následuje zajímavý úsek okolo Labežského mlýna na Šroubkův hrad ve skále, a dále k velkému rybníku Hvížďalka, kde potkáváme dva rybáře se psem. Jinak jsme ještě dnes nikoho na trase neviděli.

Spálené Poříčí nás vítá náměstím se zámkem a několika hospodami, vybíráme si posléze židovský lokál v místním penzionu s názvem "Joachym Lewidt", kde si dáváme kvalitní oběd a opět známé pivo ze Svijan. Zde pokračuje další, naprosto nečekaná, družba s místním obyvatelstvem, a to hlavně díky chasníkovi v maskáčích, jenž si říkal Pašák (prý se tak jmenoval), jenž si s námi chtěl neustále připíjet a učil nás tzv. "Pašácké kameny", jejichž tajemství spočívalo v tom, že sklenice se držely nahoře a svorně se pak jimi o sebe tlouklo dnem. Dokonce jsme byli i pohoštěni uzeným, čím jsme si to zasloužili, jsme nějak nepochopili. Asi náš šarm!

Po obědě se ještě šplháme do kopečka přes Babiny, a dále vesnicí Žákava postupujeme k cíli našeho třídenního putování - k vlaku do Nezvěstic. Kráčíme s Liborem pomaleji vzadu peletonu, leč máme oči otevřené, a tak odbočujeme na nepřehlednou žlutou značku mezi domky, kterou naši "rychlíci" přehlédli. Takže jsme v Nezvěsticích překvapivě dříve než oni.

Vlak jede za deset minut, takže si pivo k zábraně dehydratace, způsobené ztrátou nadmořské výšky, dáme až na nádraží v Plzni. To se i stalo. Pak následuje přestup na Prahu, Franta s Tomášem vystupují na Smíchově, Libor s Petrem mne doprovází až k rychlíku příznačného názvu "Hutník". Zalézám do jídelního vozu a v deset večer nasedám ve Svinově do auta, kterým pro mne přijela na nádraží dcera Markéta, jež je výjimečně v Ostravě. V půl jedenácté již sedím ve vaně a v duchu děkuji Pražákům za znamenitou akci Brdy.

Stručné shrnutí akce Brdy

• příprava akce byla bezchybná - všechno spolehlivě klapalo
• Vojenský újezd v Brdech se ukázal jako zcela bezpečný, nikdo po nás nestřílel
• penzion Holubí kout neměl chybu, dříví k topení jsme nepoužili, topili jsme "per os"
• vše ztracené se našlo, ztráty se nekonaly
• družba s místními usedlíky byla bezchybná všude na cestách
• uplatnili jsme také ruštinu a slovenštinu
• byl to "obchvat" i "průnik" dohromady
• strážce Brdů - Fabián u Padrťských rybníků, byl na nás hodný a divoženky taky. Ty byly navíc ještě krásné!
• výhledy po okolí byly velmi dobré díky počasí
• ani jednou jsme nezmokli a také moc nekufrovali
• po cestě jsme probrali nejrůznější dříve absolvované trasy po horách českých, moravských, slezských, slovenských, polských, ukrajinských i rumunských - jak se to na znalce sluší
• nikdo se v kořalnách či v terénu z vlastních zdrojů neojínil výrazněji, leč jen lehce
• v kyslíkem obohacených hlubokých lesích se rychle střízlivělo
• plán byl dodržen a splněn ve všech směrech, počet hospod odpovídal potřebám organismu starších jedinců z Prahy a Ostravy
• v Nepálu jsme byli prvně
• v Nezvěsticích nikdo nebyl nezvěstný
• ušli jsme 70 km a převýšili 1 km, slušný počin ve starobě…!

"Hlavně, že se nikomu nic nestalo!", i když to bylo s podivem…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.