Treking > Treky, turistika > Apeniny, výstup na nejvyšší horu celých Apenin - Corno Grande v Gran Sasso d'Italia
Apeniny, výstup na nejvyšší horu celých Apenin - Corno Grande v Gran Sasso d'ItaliaApeniny: treking v Centrálních Apeninách, neznámých horách v Itálii15.9.2007 | Ivo Petr
Mám rád chvíle strávené nad nejrůznějšími mapami či atlasy. Pře očima se míhají cizokrajně znějící jména měst, kóty hor, barevné stužky silnic a stezek, modré plochy jezer a moří. Fantazie letí vstříc nečekaným dobrodružstvím. A tak tomu bylo i v případě cestovního atlasu Itálie. Mou pozornost přitáhla střední část Apeninského poloostrova. Co tady je naseto pohoří, masivů i pohoříček – to vše pod všeobjímajícím názvem Apeniny. Z této změti jsem si vybral tři. Zaujaly mne svou výškou, překrásně znějícími názvy a zajímavou polohou, neboť na papíře ležely srovnané pěkně vedle sebe a dávaly tušit, že mohou nabídnout krásný hřebenový přechod. A od snění nebylo daleko k činům. Zdařilo se poblouznit další tři kamarády z hor, začalo shánění informačních materiálů a map. Netušil jsem, jak to bude těžké. Že i v tak turisticky vyspělé zemi, jakou Itálie bezesporu je, existují kraje, které jsou jakousi "terrou incognitou" pro samotné její obyvatele. Přesto jednoho dubnového dne vyrážíme na jih, do neznáma. Monti Sibillini (Sibyliny hory)Nejkrásnější horský uzel Apenin, pověstmi opředené kopce – to byl náš první cíl v našem 17denním putování přes Centrální Apeniny. Travnaté svahy s bíle svítícími skalisky stoupají až do výše 2 400 m. Karpatské rozlohy a daleké výhledy. Po dobrodružné cestě místními dopravními prostředky – vláčky, rozhrkanými autobusy i stopem (všem otrlým povahám doporučuji!) přes skalní hnízda městeček Amandola a Montefortino stojíme u ústí Pekelné soutěsky, odkud chceme zahájit přechod. Čtěte také: Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka Gola del Infernaccio dělá čest svému jménu, zvláště ve spodní části, nazvané jednoduše Peklo. Velmi úzký, místy jen tři metry široký skalnatý kaňon, vlhko, stálé přítmí, tajemné černé ústí mnoha vedlejších soutěsek pod stometrovými, místy převislými skalami. Po úvodní dramatické půlhodině (sem tam spadlé mosty) se říčka Tenna uklidňuje, soutěska se rozšiřuje a protéká kolem idylických louček. Vše ale stále umocněno do mračen zapíchnutými hroty skalních jehel. Cestou se skalnatá hradba ještě několikrát sevře až těsně k burácející vodě. Jako zázrakem stojí kousek od stezky kamenná chatka – dvě suché místnosti a dokonce krb! Pro dnešek je rozhodnuto. Zatím co venku vytrvale bubnuje déšť, my sedíme u plápolajícího ohně hodně hluboko do noci. Ranní slunce nasvítí masív přímo naproti bivaku. Je to Monte Sibilla (2 173 m), hora, jež dala jméno celému pohoří. Skrývá v sobě rozsáhlý jeskynní systém - Grotta della Sibylla. Právě zde žila Sibyla a vydávala svá proroctví. Do jeskyně ale není radno vstupovat, jak o tom svědčí případ, kdy v jejich prostorách zahynula skupina holandských studentů. Odpočinkového dne využíváme k návštěvě poustevny Sv. Leonarda, založené v IX. století na plošině vysoko nad kaňonem. Žije zde osamělým a velmi skromným životem kapucínský mnich Pietro Lavini. Jednoduchý kostel je již v zuboženém stavu a tak prochází pomalu rekonstrukcí. Jsou odtud ale parádní pohledy do hloubi soutěsky i na okolní hory. Konečně vyrážíme na přechod hlavního hřebene. Po dvou hodinách stoupání rozlehlou a četnými jarními lavinami zpustošenou dolinou Val Stretta stojíme v sedle Cattivo. Na severu jiskří vápencový skalnatý vrchol Monte Bove, ale my vyrážíme na jih, po hlavním hřebeni. Úzkou, ale velmi dobrou stezkou k vrcholu M. Porsche (2 233 m). Charakter krajiny připomíná Roháče. Vše je však mnohem mohutnější a rozlohy ohromující. Zlom v travnato-skalnaté krajině nastává v sedle Sella. Nad malým jezírkem Lagnetto jako drahokam vyrůstá krásný vápencový štít Palazzo Borghese. Hory začínají být divočejší a stezka stoupá vzhůru po ostrohu grandiózního kotle vrcholů Redentore a Vettore. Bohužel zlom nastal také v počasí. Spouští se prudká sněhová bouře. Během půlhodiny jsou hory pokryty souvislou pokrývkou mokrého sněhu, viditelnost se snižuje na minimum a teplota prudce klesá. Otevřený terén dává šanci větru, aby dokázal co umí. Batohy jsou rychle olepeny vrstvou sněhu a ledu a pořádně těžknou. Prakticky není kam uniknout. Pokus urychleně postavit stany vyšel naprázdno. Vichr nám to jednoduše nedovoluje. Jeho náhlý poryv roztrhnul mraky a nám svitne naděje – tudy by to šlo dolů! Rychle, než bude pozdě. Obtížným a kluzkým terénem klesáme strmě na západ, k náhorním planinám Castelluccio. Útočiště nacházíme v blízkosti skialpinistické chaty Cona. Je sice uzavřená, ale je zde závětří, pramen vody a dobré místo pro stany. Ocitli jsme se v podivné krajině – rozlehlá, dokonale rovná gigantická pláň Piano Grande de Castelluccio (ve výši 1 200 m), ověnčená táhlými, zasmušilými kopci (1 700 – 1 900 m), na východě zasněžená hradba Sibillinských hor. Jdeme přes rázovitou horskou ves Castelluccio do sedla Tagliato. Zde stojí další kamenná chatka a opět včas, neboť dvě hodiny šlapeme v dešti. Zobrazit místo Centrální Apeniny na větší mapě Východ Slunce nám naservíruje skutečně parádní panorama. Nad údolím řeky Tronto se rozprostírá moře vrcholů, pestrá paleta barev, neskutečná záplava zeleně všech odstínů. A daleko na obzoru zamračená kulisa zasněžených hor – Monti dela Laga, náš další cíl. Přímo nad chatou ční strmě do mraků vápencový kolos, nejvyšší štít Sibillini – 2 478 m vysoký Monte Vettore. Pod jeho severním, jak žiletka ostrým hřebenem je ukryto nejkrásnější jezero pohoří – Lago di Pilato. Podle legendy bylo Pilátovo tělo posláno z Říma povozem taženým dvěma divokými voly. Ti došli až do Sibillinských hor a svrhli vůz do jezera. Ve středověku se jezero stalo oblíbeným místem setkání čarodějů, kteří zde rozmlouvali s ďáblem. Vládci kraje se chtěli těchto podivných a tajemných obřadů zbavit. Postavili proto jednoho dne stráž okolo jezera. Celou noc se nic nedělo, teprve nad ránem vojáci s hrůzou zjistili, že voda zčervenala. Soudíc, že je to krev ďábla, ve zmatku prchali. Ve skutečnosti zčervenání vody mají na svědomí miniaturní rybky, pocházející z Asie – Chirlephalus marchesoni. Před miliony let je zde dotlačilo moře, které pak ustoupilo. Rybky zde však žijí dodnes. Scházíme cestou necestou, hustým lesem, bažinami k vesnici Arquatta del Tronto. Louky jsou posety kostmi a lebkami zvířat – krávy, koně, ovce. Jakési přírodní pohřebiště. Sibillini zůstaly za námi. Tajemné, divoké, opuštěné. K úplnému přechodu nám chyběl jen kousek. Tak někdy příště.InformaceDoprava – od Jadranu jede motorák na trati Civitanova Marche – Macerata, odtud autobus do městečka Sarnano. Zde přestoupit směr Amandola. Zastávky prakticky neexistují, údaje o spojích nutno zjišťovat u domorodců. Pohoří je možné přejít za 3-4 dny (včetně odboček na atraktivní místa). Na hřebeni není voda, je nutno scházet hluboko do údolí. Nalézá se zde pouze jedna horská chata - Rif. Titi Zillioli pod nevyšším štítem pohoří Mte. Vettore (otevřena od 1.7. do poloviny září). Skvělé možnosti pro cykloturistiku v podhůří (Piano Grande apod.) Mapa Kompass č. 666 – Monti Sibillini v měřítku 1:50 000. Monti della Laga (Jezerní hory)Hluboké údolí řeky Tronto dělí pohoří Sibillini od svého souseda – načervenalé hradby Monti dela Laga. Název jezerní hory není asi správný překlad, znamená spíše Hory vyrůstající z vody či jezera, zde je myšleno pravděpodobně Lago do Campotosto (při pohledu od jezera to vypadá opravdu, jako by hory rostly přímo z vody). Hlavní hřeben se táhne od severu k jihu, počínaje vrcholem Comunitore (1 695 m) přes nejvyšší, centrální část s nádherně formovanými štíty Sevo (2 419 m) a Gorzano (2 458 m), který je zároveň nejvyšším kopcem pohoří. A uprostřed hor nalezneme krásnou pravidelnou pyramidu, vápencovou věž Cima Lapri (2 455 m). K jihu se hory zaoblují a pozvolna se snižují ke kaňonu řeky Vomano (dlouhý 26 km!). Zde již vrcholy postrádají svůj ostrý, velehorský charakter. Východištěm a jakýmsi hlavním městem oblasti je malé, ospalé městečko Amatrice. Veškerý život se odehrává pouze na jediné hlavní ulici s množstvím kavárniček (ty bývají, jak je zde zvykem nacvakané již od brzkých ranních hodin) a obchodů. Najdeme zde hlavní úřady, poštu a na horním konci malý park pod hodinovou věží. Nedaleko odtud je stanoviště autobusu, s nimiž je možno vyjet výše do horských vesniček. Samotné pohoří tvoří překrásnou kulisu města. Přes vrcholové partie se líně převaluje oblačná řeka. Chvílemi prší, vzápětí na to svítí prudké jarní slunce. Nás čeká 25 km dlouhý přesun k jezeru Campotosto. Celou cestu se otevírají jedinečné rozhledy. Samotné jezero Campotosto je rozlehlou vodní plochou ve výšce 1 300 m v úchvatném prostředí vysokých hor, přímo u paty nejvyššího patra Apenin – masivu Gran Sasso. Za malým jezírkem Providenza nacházíme romantické místo "ala Kanada" pro nocleh. Ale to jsme již na Gran Sasso ď Italia. InformaceNapříč masivem vede značená hřebenová cesta modrým GT a příslušným číslem 17-25. Na hřebeni (ani v jeho blízkosti) neexistuje žádná turistická chata. POZOR! Hory jsou považovány za jedno z posledních útočišť vlků v západní Evropě. Žijí zde v dosti značném počtu, proto se tomuto koutu Apenin říká "Vlčí hory". Doba přechodu je 3-4 dny. Mapa CAI - Monti della Laga v měřítku 1:50 000. Gran Sasso ď Italia (Velká Italská skála)Přesto, že je skoro polovina května a jsme již dost hluboko na jihu, zde vládne dokonalá zima. Všechny nejvýznamnější štíty pohoří jsou opancéřovány mocnou vrstvou sněhu. Úplnou samotu tohoto koutu Itálie oživují pouze stáda volně se pasoucích koní. A také smečky psů. Ti se zde vyskytují v hojném počtu (údajně v celých Apeninách na 40 000 kusů!) a pro osamoceného turistu představují poměrně velké nebezpečí. I my jsme měli příležitost se smečkou těchto bestií a věřte, že to nebylo nic příjemného. Pouze odvážný sjezd sněhovým jazykem do údolí nás ochránil před napadením. O tom, že psi jsou nevyhlášenými vládci těchto hor nás přesvědčuje roztrhaná mrtvola koně v horním patře doliny Solagne. Nijak povzbudivý pohled. V této dolině zřizujeme základní tábor pro výlety v pohoří. Vzhledem k množství sněhu je nám jasné, že s třiceti kilogramovými batohy neprojdeme. Opuštěný dům ve výši 1 702 m k tomu přímo vybízí. Čtěte také: Gran Sasso d´Italia, na zkušené v Apeninách Okolí je jedinečné. Přímo nad chatou se do výše 2 623 m vypíná strmá hradba štítů Monte Corvo, na jihu se jiskří zubaté ostří hřebene Malecoste. Následující dny podnikáme skvělé výstupy (na lehko, batohy – obludy jsme nechali v base campu) na okolní hory, včetně Monte Corvo. Rozhled jsou prostě úchvatné. Kam oko dohlédne (a to při stávajících inverzích je opravdu daleko) se vlní nekonečné moře skalnatých hor – La Maiella (2 737 m), Monte Sirente (2 349 m), Monte Velino (2 487 m) a další a další. Tady je kam jezdit dalších 10 let! Centrální část Graana Sasso působí impozantně. Dvojici mohutných štítů Intermesoli (2 635 m) a Cefalone (2 533 m) skvěle doplňuje štíhlá pyramida nejvyšší hory pohoří (ale také celých Apenin) 2 912 m vysoké Corno Grande. Vše pod obrovskou vrstvou sněhu. Připadáme si jako někde na Aljašce a ne na jihu Itálie. Překrásným, prakticky neznačeným (a po pravdě řečeno schůdným jen díky podrobné mapě 1.25 000) traverzem přecházíme, již s plnou polní, do impozantního skalnatého kotle Fosso del Monte, kde stojí malá kamenná chatka Rifugio del Monte. A přišla akorát vhod. Nebe zčernalo, vzduchem proběhne napětí. Prudké a nebezpečné bouře jsou zde prý časté. V chatě je čisto a sucho, takže je to jasné. Nocleh. Další den se obtížně průchodným pralesem, plným podivně zkroucených, tmavě zelenými lišejníky porostlých stromů dostáváme do cíle naší velké cesty – skalního hnízda rázovité horské vesnice Piatracamela. V úzkých kamenných uličkách se snad zastavil čas. Jsme terčem zvídavých pohledů domorodců. Turisté, a zvlášť v této roční době, zde nebývají asi častým jevem. Čeká nás již "jen" 25 km dlouhý sestup do civilizace a zasloužený kvas u Jadranu na Garganu. Gran Sasso překvapilo. Svou opuštěností a divokostí.Vždyť za šest dnů putování jsme nepotkali ani živáčka (myslím tedy člověka, psů a koní bylo habaděj). Nikdy bych nepředpokládal, že zde, prakticky v centru Itálie, nalezneme takovou krásnou divočinu. InformaceV pohoří existuje celá řada označených cest, některé však jsou pouze v mapě. Orientace není nijak obtížná a hory jsou poměrně dobře schůdné. Hřebenový přechod je možný po trase: M. Franco – M. Janca – Pzo di Camarda – Cresta delle Malecoste – Pzo Cefalone – M. Portella – M. Aquilla – M.Prena. Jedná se o nádhernou, ale místy značně obtížnou hřebenovku (hlavně v úseku Malecoste a úsek Brancastello – Prena). Hřeben je zde velmi úzký a skalnatý, při větší sněhové nadílce nebo mrznutí prakticky neschůdný. Autobusové spojení do srdce pohoří, obce Pietracamela (a dále do Prati di Tivo pod corno Grande) je možné z města Montario al Vomano. Jezdí se pouze 1× denně. Z jihozápadu (od města La Aquilla) je možno vyjet lanovkou z Asergi na náhorní pláň Campo Imperatore. Jedná se o rozsáhlé náhorní plató, dlouhé 27 km, ve výši asi 2 000 m "evropský Tibet". Na jihu navazuje Gran Sasso na překrásný, rozeklaný vápencový masiv La Maiella (2 793 m). Přechod hlavního hřebene trvá podle podmínek 5-6 dní. Pozor! V letních měsících jsou zde časté a prudké bouře. Mapy CAI v měřítku 1:50 000 a CAI v měřítku 1:25 000. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:+ Turistika v Gran Sasso d'Italia aneb šťavnatě zelené Karpaty po italsku+ Rozkvetlou zahradou do bouřlivého pekla Monti Sibillini, Apeniny + Grande Anello dei Sibillini, pohodové putování Apeninami + Etruské Apeniny, nejvyšší vrcholy evropských pohoří a túra na Monte Cimone + Neapolské Apeniny. Túra na Serra Dolcedorme a Pollino, turistika v NP Pollino + Rostlinný svět Dolomitů |
|