Turistika: Železné hory křížem krážem, přechod pohoří Českomoravské vrchoviny

Trek přes hrady Lichnice, Vildštejn, Kočičí hrádek…

Možná je to k nevíře, ale naše malá země má i Železné hory. Pravda, nejsou ze železa a připomínají spíše pozvolné kopečky, ale to jim vůbec neubírá na atraktivitě. V oblasti se vyskytují památné stromy a skalnaté rokle, můžeme připočíst i hrady či valy keltského oppida, a proto není divu, že se v centrální části Železných hor nachází na rozloze 284 km² stejnojmenná chráněná krajinná oblast.

Na severu se táhne od Slatiňan k Ronovu nad Doubravou a na jihu sahá k Chotěboři. Vyšperkovává ji několik maloplošných chráněných území, národní přírodní rezervace Lichnice - Kaňkovy hory a další přírodní památky.

Abychom se ale hned na úvod nezahltili přemírou informací, vrhněme se do víru dění, čili do Slatiňan. V tomto městečku, které vzniklo ve 14. století v oblasti slatin, odtud vznikl název, začalo moje putování. Přibližně v 7.30 ráno jsem vyskočil na nádraží a po žluté značce vyrazil nezvykle upravenými a pro brzkou dobu téměř liduprázdnými ulicemi ke zdejšímu zámku. Ten je znám svým hippologickým muzeem, což pro nás neznalé cizích slov znamená, že se věnuje koním. Rozebírá je jak vědecky, tak po umělecké stránce (obrazy). Jelikož jsem k zámku dorazil v osm hodin, byla expozice ještě zavřena. Nijak mi to ale nevadilo.

Pokračoval jsem po zelené, která prochází napříč zámeckou zahradou. A že její návštěva stojí za to! V parku nás obklopuje zeleň a na některých místech září barevné květy, roste zde neskonale stromů. Jen namátkou jmenuji smrky, modříny, buky (mj. památný buk lesní červenolistý - dle mapy největší v České republice) či kaštanovník jedlý, značnou část kmenů obtáčejí břečťany. Nechybí ani jezírko a zaujme i socha Žižkova koně. Dále se v zahradě nachází výběh pro koně Převalského. Ten byl ovšem prázdný. Že by, napadlo mne, vodili koně do ohrady až po otevření zámeckých expozic? Možné je všechno.

Ale co, nebudu truchlit. Zítra se míním vrátit zpět do Slatiňan a už teď vím, že se k ohradě vrátím. Náhradou spatřím, hned jak opustím zahradu, plno jiných koní. Rozkládají se zde výběhy, kde se to ušlechtilými zvířaty vysloveně hemží. Před pokračováním se u nich chvilku zdržím.

Kočičí hrádek

Železné hory najdeme v severozápadní výběžku Českomoravské vrchoviny. Na severu se pozvolna sklánějí k Polabské nížině, na jihozápadě se zvedají nad Čáslavskou
kotlinu. Nadmořská výška tohoto hřebene se od Týnce nad Labem postupně zvyšuje až k vrcholům Krkaňka (566 m) u Ronova nad Doubravou, Kaňkovy hory (557 m) u Třemošnice, Bučina (606 m) u Prachovic, Spálava (663 m) a nejvyšší vrchol celých Železných hor - Vestec (668 m) u Libice nad Doubravou «

Příští zastávkou se stává Kočičí hrádek. Jedná se o miniaturu hradu na křemencové skalce, kterou zde dala vybudovat místní šlechtična a svého času sloužil k pobavení urozených dětí. Dnes si tady už může hrát kdokoliv. I kočky, po nichž je hrádek pojmenován. Nespatřil jsem však ani jednu. Cesta pokračuje lesem.

Míjím pobořenou vyhlídkovou věž a poté rybníky. V jednom hraje žabí orchestr. Mezi stromy se nese skřehotání, vypadá to, že žáby pořádají generálku na chystaný koncert. Také se všude kolem, nejvíce u Perného rybníku, shlukli skauti. Podle všeho tady pořádají nějakou akci. Oč běží, radši nevyzvídám, ještě by je mohlo napadnout, že mě zapojí do činnosti.

Rabštejnek

Přes obec Rabštejn (pár baráků) přicházím ke zřícenině hradu Rabštejnek. Moc toho z něj nezůstalo. Pár zdí a brána. No, s bránou jsem to poněkud přehnal. Spíš kráčí o branku, kterou se vejde dovnitř. Ovšem ouha. Totálně mi zmizela značka. Vytyčím si tedy směr a po jakési pěšině se vydávám lesem. Jdu a jdu, cesty se větví. Brzy je mi nad slunce jasné, že zelenou už asi nenajdu. Aspoň ale nacházím studánku, kde se dá napít a doplnit zásobu vody.

Konečně opouštím les. Vidím baráky. Výborně. Mohu odhalit, kde vlastně jsem. Před vstupem do obce nacházím ceduli s názvem: Deblov. Vytahuji tedy mapu a zjišťuji, že jsem se od značené cesty vzdálil víc, než jsem předpokládal. Na druhou stranu ale musím zkonstatovat, že jsem si příliš nezašel. Místo oklikou jsem šel víceméně rovně. Zbývá mi pouze dojít k červené značce a pokračovat dál podle plánu.

Obec Pohled

Na značenou trasu navazuji u obce Pohled, o které chtě nechtě musím prozradit, že své jméno obdržela právem. Otevírá se zde výborný pohled směrem k severu. Lze spatřit Chrudim, Pardubice, Kunětickou horu i Hradec Králové. Škoda, že panuje opar. Kdyby bylo jasno jako minulý den, určitě bych dohlédl až do Krkonoš a nemusel se spokojit s nejasnými obrysy Orlických hor.

Následuje pochod lesy a osadami, jako je například Cítkov a Vápenný Podol. Projdu nedaleko lomu a cementárny v Prachovicích, nad Skoranovem se mi nabídne výhled k hradu Lichnice, který představuje můj další cíl. Výborně! Stačí natáhnout nohy a za chvilku jsem tam.

Lichnice

No, přiznejme si, že se chvilka mírně protáhla. V přilehlé osadě Podhradí mě totiž vtáhla hospoda. Dehydrataci ani hlad totiž nelze podceňovat. Pivo a klobása mi zvedly náladu, načež jsme konečně na hradu. Lichnice byla založena ve 2. polovině 13. století. Na rozhraní 15. a 16. století byla rozšířena, poté hrad vyhořel. Za třicetileté války byl hrad dobyt Švédy a následně ve druhé polovině 17. století, stejně jako mnoho jiných hradů, na císařský rozkaz pobořen.

Dnes nejdříve upoutá vysoký val, následuje brána a části obvodového zdiva, z něhož především vyčnívají zbytky věží. Vstup se platí (pro dospělého rovných 10,- Kč), v době mé návštěvy se zrovna na nádvoří rozkládaly stany a bělostné stoly. Jak mi bylo vysvětleno, nějaká zazobaná firma, prý jsou to ale normální lidi (?), zde pořádá slavnostní večeři.

Dívčí kámen

Po opuštění hradu zastavuji kousek dál na vyhlídce Dívčí kámen. K té se vztahuje strašná pověst. Když umřel majitel Lichnice, tak jeho krutá dcera vyhlásila, že si vezme jedině toho rytíře, který se na malém skalisku nad hlubokou roklí o půlnoci třikrát se svým koněm otočí. Zkoušelo to plno mužů, všichni se ale zřítili dolů.

Těžko říct, kolik opovážlivců zemřelo, nakonec ale přijel rytíř, který na to vyzrál. Tajně okoval svého koně diamantovými podkovami, a úkol splnil. Než by si ale vzal potvoru, která z hloupého rozmaru posílala lidi na smrt, mečem ji proklál. Od té doby prochází dívčin duch s pláčem kolem hradu.

Setkat s duchem se nemusím, a tak upaluji dál. Potlačím případné obavy a spravím si náladu točeným pivem v nedaleké hospodě. Následuje pochod přírodní rezervací Lichnice - Kaňkovy hory. Nejprve sestoupím Lovětínskou roklí podél potůčku a nedlouho poté zavítám na okraj města Třemošnice. Tam mě zaujalo sousoší muže s ženou, kterému jsem bez váhání přidělil titul: Jak se kalila ocel. Ti dva totiž mají nasazeny svářečské brýle a z jakési nádoby cosi vylévají. Zkrátka a jednoduše, praví úderníci. Cesta pokračuje podél potoka Hedvičiným údolím do Pekla.

Hrad Oheb

Čerty naštěstí nenatrefím, přes obec Počátky kráčím k Sečské přehradě. Přicházím k ní navečer a mám ji nádherně osvícenou. Na protější straně vody vidím nejenom hráz, ale i vysokou skálu, na níž se zvedá věž zříceniny hradu Oheb. Hladinu brázdí pár loděk. Tenhle pohled zaručeně nezklamal.

Postupuji kolem vody a kochám se nádherou. Ovšem nejenom duševní stravou je však člověk živ. Dostávám hlad. Toužím po teplém jídlu. Vzhledem k okolnosti, že v nalezené hospodě u přehrady nevaří, neb jim ještě nezačala sezóna, vyrážím do obce Seč. Hovězí guláš s knedlíky bodne, po půl deváté se vracím k přehradě.

Vildštejn

Jdu k hrázi, přičemž silničním tunelem podcházím veřejnosti nepřístupnou zříceninu hradu Vildštejn. Už za bujícího šera si vyšlápnu na zříceninu Oheb (založen ve 14. století, r. 1553 již pustý). Tam přicházím téměř za tmy. Přesto se stačím krátce rozhlédnout a najdu si jakous takous skrýš. Ve zdi se vyskytuje výklenek pro okno. Je přibližně dva metry dlouhý a stejně tak vysoký, usuzuji, že by mě v případě nenadálého deště ochránil před nejhorším. Navzdory cedulím, že se zde nesmí tábořit a stanovat (já jdu přece pouze spát!), rozhazuji karimatku a zalézám do spacáku. V noci sice fučí vítr, slyším ho šustit v listoví stromů, nespadne ale ani kapka.

Ráno je poněkud pošmourněji, počasí se ovšem zanedlouho spraví. Stejně jako minulý den nastane pařák. Den začínám, pokud vynechám snídani, prohlídkou hradu. Dojdu k věži, již jsem minulý den pozoroval z opačné strany přehradní nádrže, a nabízí se mi vynikající pohled na vodní plochu. Přímo pode mnou vyčnívá nad hladinu ostrov, kde prý žije vzácné ptactvo. Je to paráda. Dále při prohlídce nevynechám několik zdí a bránu, v níž je umístěna deska s informacemi. Před osmou se vracím k hrázi. Fotím si ji i se skaliskem, na němž stojí hrad Vildštejn vyznačující se polorozpadlou zdí.

Sečská vodní nádrž

Vyrážím po modré značce. Ta víceméně lemuje řeku Chrudimku, která odtud teče přes Slatiňany a, kdo by to byl býval řekl, město Chrudim k Labi. U osady Pohořelec míjím vodní nádrž Seč s pořadovým číslem římská dva, která oproti své větší sestřičce připomíná spíše kaluž. V Bojanově pak ztrácím značku. No ne? Že bych nedával pozor? Určitě ne! Nesešel jsem totiž sám. Stejně jako já zbloudila vzápětí i jedna turistka. Shodujeme se, že zřejmě neoznačili odbočku, a společnými silami ztracenou značku úspěšně nalézáme.

Následných šest kilometrů pokračujeme spolu. Nejprve jdeme po silnici a poté lesem na okraji řeky, kde je vysloveně přechatkováno. Stojí tu jeden domeček vedle druhého, jak by řekl klasik, čeho je moc, toho je příliš.

Naše kroky se rozdělily v obci Hradiště, kde se kdysi vyskytovalo keltské opevnění. Val však v minulosti přeťala silnice a menhir svého času vyhodil do povětří jakýsi sedlák, který si usmyslil rozšířit pole a až pozdě zjistil, že kámen není skalkou, ale byl do podloží vsazen uměle. Opouštím modrou značku a scházím po žluté k vodní nádrži Křižanovice.

Mířím ke Slatiňanům. Trpím žízní. Nemaje dostatek vody, klapu naprázdno pusou. Vysvobození nacházím na okraji města. Zachraňuje mě hospoda Monaco. Pivo jenom zasyčí. Okolo památníku, který je věnován Vrchlickému, dojdu opět k zámeckým zahradám. Koně Převalského znovu nespatřím. I tak ale v parku vyfotím pár snímků.

Následuje návrat k nádraží a cesta autobusem do Chrudimi, neb je výluka. Poté už jedu domů vlakem a říkám si, že těch šedesát sedm ujitých kilometrů nebylo vůbec špatných.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.