Podyjí, turistika na jižní Moravě a tipy na výlet v našem nejměnším národním parku

Turistika na jihu Moravy

Národní park Podyjí byl vyhlášen v roce 1991 v nejcennějších částech bývalé chráněné oblasti. Rozkládá se na jihu Moravy u hranic s Rakouskem a táhne se podél meandrující řeky Dyje od Vranova ke Znojmu.

Vyznačuje se kaňonovitým údolím s prudkými svahy a skalisky, zaujme i faunou a flórou. Z rostlin v něm najdeme druhy jak teplomilné a suchomilné, tak i chladnomilné a vlhkomilné, na relativně malé ploše roste na 1 300 druhů a poddruhů vyšších rostlin, přičemž cca dobře sto náleží k ohroženým druhům. Ze zvířat se kromě mnoha zástupců vzácných druhů ptactva a hmyzu vyskytuje např. vydra říční, tchoř světlý či užovka stromová.

Já svoji cestu za poznáním zahajuji ve Znojmě, jež svého času neslo podtitul "město okurek". Dneska si o tom, bohužel, můžeme podobně jako v mnoha jiných případech pouze zdát, to radši vozíme okurky např. z Indie. Dosti ale povzdechů, protože ty do textu nepatří.

Čtěte také: Hardegg - na skok u sousedů v nejmenším městěRakouska, NP Thayatal

Znojmo patří k nejstarším moravským městům. V 6. století ho osídlovali Slované a v 11. století byl za knížete Břetislava I. založen na skalním ostrohu hrad. Ten můžeme navštívit i dnes. Jeho nejstarší památkou je románská rotunda sv. Kateřiny, již zbudovali v roce 1037. Mezi další významné pamětihodnosti města patří poutní chrám sv. Mikuláše, Horní a Dolní náměstí, radniční věž, vynechat nelze ani podzemí.

Zajímavostí se samozřejmě najde mnohem víc, já ale vyrazil do přírody, a tak dávám městu sbohem. K polednímu sestupuji k přehradní nádrži Znojmo, po jejímž břehu směřuje podél vody žlutá turistická značka. Následuji ji. Netrvá dlouho a zhruba metr přede mnou přeleze přes stezku užovka. Než zareaguji a tasím fotoaparát, ztrácí se had v listí pod pěšinou.

Užovka stromová, Sealsfieldův kámen

I další dva plazi, na něž narazím vzápětí, jednají velmi hbitě, nemám šanci je vyfotit. Příležitost se přihlásí o slovo o kousek dál. Ve větvích keře vedle pěšiny si hoví užovka stromová. Kradu se k ní a zdá se, že uspěji, plány mi zhatí lidský faktor. Doposud pustá stezka ožije a v mých patách se přižene horda turistů. Ovlivněn dupotem, "skáče" had z větvoví do listí a ztrácí se v terénu, spláču nad výdělkem.

Postupuji dál a náhradou se mi představují kvanta zelených ještěrek, které mě budou doprovázet i příští den. Dočasně opouštím břeh a vystupuji na Sealsfieldův kámen. Z něj se nabízí výborný výhled na klikatící se Dyji, Býčí skálu i Králův stolec. Pěkné místo je bohužel přeplněné návštěvníky, a tak pokračuji bez delšího zdržování. Sestupuji zpátky k řece, míjím kamenné moře a ruiny bývalého mlýnu.

Přicházím na bývalou Římskou cestu, jež směřuje na Šobes. Jedná se o skalní ostroh, který ze tří stran obtáčí meandr Dyje a odjakživa se na něm pěstovalo kvalitní víno. To se dá získat i v současných dobách, protože o víkendech a přes léto otevírají u vinic stánek s prodejem a ochutnávkou. Jak se ukazuje s předstihem, dnes tomu nebude jinak. Na přechodu přes řeku činí několika jedincům pohupující se lávka potíže, vybumbali zřejmě poněkud přes míru. Navzdory jejich odstrašujícímu případu zastavuji u stánku a ochutnávám vínko, nakonec si kupuji celou láhev.

Železné schody a Nový hrádek

Pokračuji k vyhlídce Železné schody a k večeru zavítám k Novému hrádku. Jedná se o rozsáhlou zříceninu, jež se rozkládá na skalním ostrohu nad řekou Dyjí. V roce 1358 ji zbudoval markrabě Jan Jindřich a zprvu měla strážní charakter. Později ji upravili na romantické sídlo pro lovící šlechtu, dnes ruina patří mezi chráněné lokality.

Do objektu, na jehož nádvoří se nachází deska znojemských skautů, kteří padli za druhé světové války, se volně nesmí, prohlídka areálu je povolena leda s průvodcem. Ten však není přítomen a ani nebude, co bych to zamlčoval, návštěvní doba hradu vzbuzuje rozpaky. Objekt otvírají až v květnu, jako by je nenapadlo, že na poslední dubnové dny navazuje státní svátek a lidé si berou prodlouženou dovolenou. Vlastníci tak přijdou o zisk.

Dosti ale připomínky, vítá nás nový den. Přes osadu Lukov přecházím do Čížova. V obci se nachází informační centrum NP Podyjí, hospoda, kam zajdu na brzký oběd, a pozůstatky železné opony. U osady se táhnou dráty, které až do pádu komunistického režimu "chránily" naši socialistickou vlast před západními imperialisty. Jeden by při dnešním volném přechodu hranic už ani nechtěl věřit, že se dělo něco tak šíleného, bylo tomu ale tak. Jak navíc uvádí chytré zdroje, zahynulo při pokusu o útěk z bývalého Československa mezi roky 1948-1989 celkem 390 lidí.

Hardeggská vyhlídka

Dávám Čížovu sbohem a ubírám se dle mého na jedno z nejhezčích míst NP Podyjí, zastavuji na Hardeggské vyhlídce. Ta nabízí vynikající pohled na nejmenší rakouské město Hardegg, jemuž dominuje mohutný hrad z 13. století. Vlastnily ho významné rakouské rody a roku 1731 ho získal kníže Khevenhüller. Značně ho poškodilo zemětřesení v roce 1754. K výrazné rekonstrukci došlo v minulém století.

Kochám se pěknými výhledy a scházím k řece, překonávám ji po dřevěném mostě, který po opravách zpřístupnili dva dny předtím. Vnikám do Rakouska a ocitám se na okraji Hardeggu. Sice mě k sobě volá a vábí hrad, já ale zatím jeho výzvy neposlechnu. Odbočuji a vypravuji se podél řeky, navštěvuji NP Thayatal, který na rakouské straně navazuje na náš národní park.

Červená značka se střídá s modrou a dostavují se pěkné vyhlídky. Nevynechám ani jeskyni Einsiedler, k níž se váže zajímavá pověst. Kdysi dávno se prý jistému velmoži a jeho ženě narodil syn, vzápětí však vypukla válka. Muž tedy vytáhl do boje, a jelikož se tažení značně protáhlo, vrátil se domů po dlouhých letech.

Přivítání mu však zhořklo v hrdle, jelikož se manželka tiskla k neznámému mladíkovi. Rozzuřený velmož neváhal, vytasil meč a oba srazil. Že chyboval, zjistil záhy. Umírající žena mu s posledním výdechem sdělila, že spolu s ní zabil vlastního syna, který mezitím vyrostl v hezkého jinocha. Muže zpráva zdrtila natolik, že se zřekl titulu a odešel si odpykat svůj těžký hřích, žil v těchto místech jako poustevník. Proto jsou i dnes vidět vysoko ve skalisku pozůstatky kamenného přístřešku. Jen by mě zajímalo, jak k němu dotyčný šplhal. Vlastnil žebřík?

Zřícenina hradu Kaja

Pokračuji podél řeky, za níž se zvedají na české straně skály, ukáže se i Nový hrádek. Moc pěkné. Závěrem zavítám ke zřícenině hradu Kaja (Chýje), který opět otvírají až v květnu, přestože kolem brousí plno zvídavých turistů. Přesný rok vzniku sídla není znám, ve 12. století v něm sídlil knížecí rod Kuenringů. Později ho vlastnil Jindřich z Lipé a za husitských válek došlo k jeho poboření, jako pustý je hrad uváděn od roku 1672.

Návrat do Hardeggu

Přes obec Merkersdorf se vracím do Hardeggu. Dávám si okružní cestu kolem města a jedna nádherná vyhlídka následuje druhou. Nakonec, přestože to stojí drahá eura, dopřeji si před setměním na rakouské půdě pivo. Poté přejdu hranice zpět do vlasti a denní pouť končím v přístřešku na Hardeggské vyhlídce, odkud se mi nabízí vynikající pohled na krásně osvětlený hrad.

Ledové sluje, Vranov nad Dyjí

Ráno se ubírám lesy podél Dyje, první významnější odbočku činím u Ledových slují. Jedná se o význačnou přírodní památku, v níž se udržuje po celý rok chladný vzduch. Až k průrvám však stezka nevede. Končím u obelisku, jenž jsem, tímto se mu omlouvám, považoval z dálky za ohyzdný komín a podivoval jsem se, co v lesích pohledává.

Sestupuji k řece a podél geologické lokality Hamerské vrásy přicházím do Vranova nad Dyjí. Letovisku jednoznačně dominuje zámek, jenž se zvedá na vysokém skalním ostrohu. Původně se jednalo o slovanské hradiště, jež v 13. století přerostlo v hrad, za dnešní podobu sídla vděčíme Althanům. Ti získali objekt v roce 1680 a celé století jim trvalo, než ho uvedli do současného vzhledu.

Samozřejmě že si k zámku vyšlápnu, než tak ale učiním, zaskočím si ještě k Vranovské přehradě, jež drží jistý primát. Jedná se o první přehradu vybudovanou z betonu v tehdejší Československé republice, stalo se tak v letech 1930-33. Hráz je vysoká 59,9 m a v koruně je dlouhá 292 m, samotné přehradní jezero končí u hradu Bítov.

Cornštejn

Odbočka končí a končit bych mohl i já, návštěva NP Podyjí je totiž uzavřena. Jelikož ale zajímavých míst není nikdy dost, dopřeji si ještě bonus. Přes kamenný most se podle mapy ubírám na Lančov a pokračuji na hrad Cornštejn, jenž je turistům mimo letní sezónu opět uzavřen.

Objekt je to velký, zajímavý a rozlehlý, vybudovat ho nechali ve 14. století čeští panovníci, aby posílili pozici nedalekého Bítova. K největšímu obléhání došlo v roce 1464, kdy hrad až po deseti měsících dobylo vojsko Jiřího z Poděbrad. Jako pustý je objekt uváděn k roku 1612.

Jelikož jsem učinil odbočku k jednomu hradu, učiním i k druhému. Přecházím na nedaleký most, odkud je krásný výhled na nedaleký Bítov. Ten založili v 11. století a bydlelo se v něm až do roku 1945, pak došlo k znárodnění. Hrad je dodnes hojně navštěvován. Já však případnou prohlídku vypouštím a přenáším se tímto do dalšího dne, kdy svoji pouť po NP Podyjí končím u penzionu Rumburak. U něj vyrostla v roce 2009 kamenná rozhledna, a tak, abych uzavřel své povídání stylově, loučím se s řekou Dyjí a jejím okolím z ochozu věže, odkud mám nádherný výhled na právě navštívenou krajinu.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.