Javorie, přechod téměř neznámého pohoří aneb skvělý vandr na Slovensku

Putování po méně známých pohořích Slovenska

Uprostřed Slovenska, jihovýchodně odZvolena, se skrývá turistům dosud málo známé pohoří Javorie. Z jihu ho obklopuje Krupinská planina, na západě za Pliešovskou kotlinou Štiavnické vrchy, na severu hraničí za Zvolenskou kotlinou s mohutnou Poľanou a na východě navazuje za sedlem Stará Huta - Poľana na ještě více zapomenuté pohoří Ostrôžky.

Javorie podobně jako sousedící horstva středního Slovenska náleží do sopečného Slovenského středohoří a vyznačuje se složitou stratovulkanickou stavbou, kde se střídají andezitové proudy s méně odolnými tufy a sopečnými aglomeráty. Nedávnou bouřlivou minulost dosud připomínají vývěry kvalitních minerálek po obvodu hor a u obce Kalinka se v minulosti dokonce vyskytovalo vydatné ložisko ryzí síry. Těžba tu probíhala v letech 1842-1862 a odhadem se tu vytěžilo asi 300 tun síry, která se využívala hlavně na výrobu střelného prachu.

Nejvyšším vrcholem hor je stejnojmenné Javorie, zvané též Lažtek, dosahující výšky 1 044 metrů. Dalšími vrchy, které přesahují hranici tisíce metrů jsou Priečne bralo (1 023 m) a Homôlka (1 013 m) ležící společně s Javoriem v hlavním hřebeni nejvyšší Javorianské hornatiny. Tento hřeben představuje také severní hranici vojenského prostoru Léšť, rozprostírajícího se v jižní nepřístupné části hor. Naopak severní část pohoří protíná řídká síť turistických značek a na malebných odlesněných svazích a hřbetech jsou rozesety četné samoty a menší osady, kterým se tu říká lazy.

Jinak, jak už jméno hor prozrazuje, převažují rozsáhlé listnaté lesy s javorem, bukem, jasanem a níže i habrem, lípou a dubem. K bližšímu seznámení s pohořím se vyplatí vyhradit si pár dnů na souvislejší putování. Nabízí se například červeně značená Rudná magistrála, která přes Javorie propojuje Poľanu se Štiavnickými vrchy. Značení je dobré, v roce 2005 bylo kompletně obnoveno a dokonce se na rozcestích objevily i nové směrové tabulky. Přesto vše tudy za rok projde minimum lidí a na neprošlapaných stezkách je to znát. Občas se tu totiž bloudí. Problémem je i voda, suťové prameny jsou hluboko pod hřebeny, naštěstí u každého z lazů bývá studna.

Samotný přechod pohoří Javorie po červené magistrále začíná v obci Sása poblíž hlavní silnice ze Zvolena do Krupiny na zrušené trati Zvolen - Šahy (neprovozuje se tu osobní doprava). Skrz Sáskou dolinu stoupá značka k rozlehlé laznické osadě Zaježová, kde se skoro zastavil čas.

V mapě uváděná turistická ubytovna nefunguje a není ani označená, není tu ani hospoda, jen malý obchod. Konec světa uprostřed Slovenska, přesto tu žijí lidé a hospodaří na svých pozemcích, pasou se tu koně, krávy, ovce a dokonce tu mají výběh i pštrosi. Vpravo nad Zaježovou již pod vrcholkem Malé Javorie (872 m) začíná hlavní a nejvyšší zalesněný hřeben, značka však raději pokračuje otevřenou krajinou přes pastviny Podrimáně protějším svahem údolí.

Javorie. Pohoří Javorie asi znají jen skuteční znalci Slovenska a turisté fajnšmekři. Vždyť toto nevysoké a rozlohou malé pohoří nedosahuje atraktivnosti hor Fatransko - tatranské oblasti, kam míří naprostá většina turistů. Přesto jde o pohoří, které má co nabídnout. Pohoří Javorie je v podstatě andezitovým stratovulkánem, jenž geneticky souvisí se svými vyššími a většími sourozenci - Poľanou (1 457 m) a Štiavnickými vrchy (1 009 m). Pohoří Javorie je 37. nejvyšším geomorfologickým celkem Slovenska s nejvyšším vrcholem Javorie (1 044 m). Dalšími významnými vrcholy jsou Priečne (1 023 m), Homôlka (1 013 m), Sokolovo bralo (869 m) aj. «

Táhlé stoupání končí až u odlehlého lazu Rimáň. Skupinku chalup už dnes nikdo trvale neobývá a slouží jen k rekreaci, přesto i tady najdeme drobná políčka.Červená značka odtud pokračuje velkým obloukem přes rozlehlou horskou louku k rozcestí Polomy. Z luk je parádní výhled na plochý hřeben s nejvyšším vrcholkem Javorie, který zcela nenápadně vystupuje v jeho levé části. Není tam odtud daleko a bylo by škoda ho po značce jen tak minout.

Z rozcestí Polomy odbočuje lesní asfaltka k lovecké chatě Rimáň, odbočka je dokonce označena tabulí. Od chaty pokračuje asfaltka ve stoupání až k rozcestí, kde končí. Výstup pokračuje po lesní cestě levým okrajem paseky a nakonec starým bukovým lesem až do bezejmenného sedla ve výšce 966 metrů. Nyní se stačí držet hřebene a vydat se vlevo. Sice se pohybujeme na hranici vojenského prostoru, žádné výstražné tabule či zákazy tu ale nenajdeme.

Po kilometru mírného stoupání následuje vrcholek Javorie (1 044 m), který označuje triangulační tyč. Bohužel tu není ani památky po výhledu, který slibuje turistická mapa, malý pahorek zarůstá houštím a kolem roste vzrostlý les. I proto je vrchol velmi málo navštěvován. Přitom tu kdysi stávala dřevěná triangulační věž, ze které se dalo údajně dohlédnout až k Budapešti.

Vše ale může vynahradit sousedící Homôlka (1 013 m), na které vystupuje skalní andezitové bradlo a poskytuje daleký výhled alespoň k severu. Lze na ni odbočit při zpáteční cestě ze sedla mezi Javoriem a Homôlkou.

Po návratu na rozcestí Polomy lze po modré sestoupit krajinou lazů, pastvin a lesíků do Vígľašské Huty a Kalinky, červená značka se ale dál drží bočního hřebene a pokračuje přes osadu Blýskavica (asi 760 m n. m.). Je odtud krásně vidět celý hlavní hřeben. Následuje strmý výstup na Makytovou (923 m) a za ní se už rozprostírají rozlehlé horské pastviny a louky, které se táhnou přes Ďurovie vrch (934 m) až po Červeňákov vrch (902 m). Značka se tu téměř ztrácí, ale stačí se držet levého okraje lesa.

Ďurovie je nejvyšším bodem na značené trase v Javorie, bohužel už také zarůstá. Z luk jsou ale dosud výhledy k jihovýchodu na Ostrôžky a lazy Staré Huty, které vystupují až téměř na náš hřeben. Částečně je vidět i Poľana. Nakonec zbývá překonat zalesněný a orientačně náročný Červeňákov vrch a sejít k silnici v sedle Stará Huta - Poľana, kde je autobusová zastávka na silnici ze Zvolena a Vígľaše do Veľkého Krtíše. Přechod pohořím Javorie tu končí, červená značka magistrály pokračuje do sousedních kopců nižších Ostrôžek.

Pokud sjedeme do Vígľaše, určitě nevynecháme zdejší zříceninu zámku. Původně tu stával gotický lovecký zámek, který využívali uherští panovníci k loveckým výpravám do svého Zvolenského královského revíru, jenž se tehdy rozprostíral západně od Zvolena přes Javorie, Poľanu a Nízké Tatry až ke Králově holi.

V 16. století byl Vígľaš přebudován na protitureckou pevnost, která Turkům odolala. Poslední přestavba se tu odehrála v 18. století, kdy byl změněn na barokní zámek. Před druhou světovou válkou tu sídlila lesní správa a byl tu i její archiv.

Bohužel si výhodně položenou bývalou pevnost vyhlédla ustupující německá armáda a důkladně se tu opevnila. Následkem toho byl celý zámek při osvobozovacích bojích silně poškozen a vyhořel a postupně se v dalších desetiletích změnil v současnou romantickou zříceninu. Pokusy o jeho rekonstrukci se omezily na opravu vstupní brány s věží, jedné dělové protiturecké bašty a části vnějšího opevnění.

Zřícenina je volně přístupná (byla, dnes je pevnost v rekonstrukci, pozn. red.) a překvapí rozsáhlými sklepy, zachovalým schodištěm zámku, mnoha gotickými prvky bývalého hradu a velkým množstvím nezastřešených místností. Při pohledu z hradeb směrem do vsi neujde pozornosti ani parní lokomotiva s několika vagónky, která je památkou na zrušenou lesní úzkokolejku z Vígľaše do Kyslinek. Stojí na nepůvodním místě u frekventované silnice do Zvolena.