Bioč, turistika v nádherných horách v Černé Hoře přes Veliki Bioč, Zmajeva Greda na Stabanské jezero

Neznámé hory Černé Hory - pohoří Bioč

Černá Hora je země, která si v posledních pěti letech naprosto získala srdce mnoha českých (i slovenských) turistů. Do jisté míry nahradila cestování po rumunských Karpatech, přesto jsou stále místa, která našinci v "Montenegru" doposud neobjevili. Snažím se je vyhledávat a proto jsem v posledních letech navštívil taková neznámá pohoří jako Zeletin, Goleš, Greben, Lebršnik, Vlasulja nebo Bioč. Právě o posledně jmenovaném masivu se pokusím poreferovat v tomto článku.

České objevování černohorských pohoří začalo logicky v Durmitoru. Mohli jsme číst už spousty článků o tomto pohoří, některé z nich však už zase tak nic převratného a nového nepřinášejí. Durmitor není nekonečný a nelze objevovat stále nová místa. Navíc se stává poměrně komerční destinací, což je na Balkáně škoda.

Dalšími známými masivy jsou Komovi a Prokletije. Zde je situace o něco lepší, ale i sem začínají pronikat projekty na výstavbu chat a hotelů. V době mé návštěvy před šesti lety šlo o neobjevené a pusté pohoří, dnes je situace jiná. Kupříkladu dolina Grbaja dostala do výbavy několik "ekokatunů" a hospod a další se staví. Jedno pohoří z "Velké černohorské čtyřky", jak se jim říká, je však stále pusté. Pravděpodobně zde nikoho nepotkáte několik dní, zažijete bloudění v hustých lesích v podhůří, vzrušující lezení po skalách, hledání vody a uslyšíte ticho. Vítejte v Bioči!

Čtvrté nejvyšší pohoří Černé Hory

Bioč je čtvrté nejvyšší pohoří v Černé hoře (po Prokletije, Durmitoru a Komovi - proto "Velká černohorská čtyřka") nacházející se na severozápadě země při hranicích s Bosnou. Nejvyšší bod Veliki Vitao dosahuje výšky 2 397 metrů. Reliéf pohoří je neobyčejně skalnatý a strmý, hodně připomíná Durmitor, který je na dohled z Bioče (a naopak).

Masiv je tvořen komplikovanou sestavou hřebenů, v nichž se dá vypozorovat dominantní severojižní hřeben v západní části pohoří, ze kterého vybíhají k východu přibližně čtyři další hřebeny. Bioč sousedí se známým pohořím Maglič na severozápadě, Trnovački Durmitorem a Volujakem na západě, Lebršnikem na jihozápadě, Golijou na jihu a Pivskou planinou na východě.

Masiv je velmi chudý na vodní zdroje, v celém pohoří je málo pramenů, které bychom snad spočítali na prstech jedné ruky. Z tohoto důvodu jsou nutné dostatečné zásoby vody, případně se sem vypravit v červnu, kdy je ještě stále možné rozpouštět sníh.

Mapa je nutná!

Nutná je dobrá mapa, v poslední době jsou na internetu k dispozici vojenské mapy Jugoslávie v měřítku 1:25.000, případně 1:50.000. Některé pěšiny v mapě sice neplatí, ale stále jde o velice přesný podklad pro putování v takových končinách. Bez mapy se sem vůbec nevydávejte, pohoří je neobyčejně složité, jde o vysokohorský holokras a zvláště za mlhy budete mít plno práce se neztratit.

Turistické možnosti jsou neobyčejně pestré, v Bioči však neexistuje jediná souvisle značená stezka. Orientovat se lze podle kamenných mužíků, kteří v horách jsou, občas možná narazíte na zbytky značení nebo nějaký nápis na skále. Většina osamocených turistů volí výstup na Veliki Vitao, v oblasti lze však podniknout více treků. Jedním z nejkrásnějších je hřebenovka po severním bočním hřebenu Zmajeva Greda, kterou s námi projdete v tomto krátkém cestopise.

Nástup do hor

Z vesnice Mratinje, kde je nejlepší přístup do severní části hor, lze vystoupat do údolí Presjeka. My jsme využili přístup přímo do Presjeky z pohoří Maglič, kde jsme byli předtím. V dolině je třeba vyhledat staré salaše, neboť kolem nich vede velmi nenápadná odbočka k hoře Vrsta (2 300 metrů). Obejdeme salaš a po téměř neznatelné pěšině obcházíme výrazný bezejmenný kopec z levé strany.

Brzy se ocitáme na dně ledovcového kotle Presjeka. Pěšina je zde zřetelnější, už vidíme několik kamenných mužíků. Nejprve je třeba stoupat v levé části údolí, brzy se cesta přesunuje doprava a stává se velmi strmou.

Po čase dorazíme do sedla nad hlubokým a zasněženým kotlem pod horou Gredelj. Vyrazíme doleva, vystoupáme krátký výšvih na svah hory Vrsta a nadále stále strmě stoupáme po jejím úbočí. Po 50 výškových metrech se dáme doprava a přetraverzujeme strmý skalnatý svah nad zmiňovaným kotlem, abychom se po chvíli dostali do sedla mezi Vrstou a horou Veliki Bioč (2 321 metrů).

Je však možné jít i přes vrchol Vrsty, ale je to zbytečné. Na Vrstu si můžeme ze sedla vyběhnout nalehko bez batohů. Otevírá se nám neobyčejně krásný výhled, Pivské hory a Pivskou přehradu máme přímo pod sebou, vidíme i stovky metrů vysoké severní skalní stěny Bioče.

Veliki Bioč

Další postup vede směrem ke kopci Veliki Bioč, krátce stoupáme do jeho svahu, brzy však zahneme doleva a dostaneme se do sedla s originálním jménem Sedlo. Teprve z tohoto místa si můžeme naplno vychutnat krásy Bioče. Nejvyšší horskou skupinu Vitlovi s horou Veliki Vitao máme jako na dlani. V hlubinách pod námi máme krasovou dolinu Bljuštur se stovkami závrtů různé velikosti (ze Sedla sem lze pravděpodobně sestoupit - půjde ale o náročný a strmý sestup travnatým svahem). Severní pohledy se táhnou přes mnoho pohoří, dominuje ale Pivská přehrada.

Ze Sedla pokračujeme k východu a začínáme stoupat po ostří hřebene Nože (2 299 metrů). Hřeben se brzy stává velmi úzkým a skalnatým, je třeba netrpět závratí a používat ruce a hlavu. Z Nože jsou výhledy stále lepší, postupně se hřeben rozšiřuje a dosti připomíná hřebenovku Malého Retezatu v Rumunsku nebo Malou Fatru. Tady se vnoříme do porostů kleče a přes několik nevýrazných vrcholků se dostaneme na poslední vrchol Bioče na severovýchodu a to na Zmajevu Gredu (2 297 metrů).

Hora se tyčí stovky metrů nad Pivskou přehradou a z jejího vrcholu lze vidět třetinu Černé Hory. Zleva jsou krásně a zřetelně vidět pohoří Ljubišnja, Piva, Durmitor (lze rozlišit i nejvyšší vrcholy Durmitoru), Sinjajevina, Moračské pohoří, Vojnik a Golija. Opačný směr zabírá především samotný Bioč.

Vidíme především hřeben z Vrsty na Nož, který cloní dalším výhledům. Přesto lze zahlédnout pohoří Maglič, které je nejvyšší v Bosně, trochu více vlevo vidíme svahy pohoří Volujak. Ten je krytý nejvyššími partiemi Bioče a to skupinou Vitlovi, která tvoří stovky metrů vysoké skalní stěny padající do doliny Bljuštur. Přímo pod námi je pak horská skupina Govedak, kam povede náš další postup. Osobně to považuji za jeden z nejlepších vyhlídkových bodů na Balkáně, jaké jsem doposud měl tu čest navštívit.

Zmajeva Greda

Ze Zmajevy Gredy se cesta stočí k jihu, nastává orientačně náročnější část, protože zde nevede žádná zřetelná pěšina. Klesneme do sedla mezi Gredou a kopcem Gornji Govedak, tady se stočíme prudce doprava a začneme traverzovat jižní svahy Zmajevy Gredy. Je nutné se držet více vpravo, nebo sejdeme do skal.

Poté klesáme po travnatých svazích a ve vhodný okamžik klesneme přímo na dno údolí. Následuje dosti náročný úsek, kde se musíme proplést mezi propastmi a skálami pod západní stěnou Govedaku. Místy se nevyhneme ani lehkému lezení, což při sestupu není zrovna nejpříjemnější.

Po tomto úseku se ocitneme mezi obrovskými závrty v dolině Gornji Bljuštur (někdy zvané Gljuštur). Tady je vhodné místo na kemp. Při naší návštěvě nás dosti překvapila silná vichřice, která poškodila oba naše stany (a to nemáme žádné levné ze supermarketu). V Bljušturu ani nikde po cestě není vhodný pramen vody, pouze zde je několik závrtů, kde se voda drží. Voda pitná není, neboť okolí vodního zdroje je pokálené hospodářskými zvířaty.

Výstup na Bljušturu

Další den ráno stoupáme po levé straně Bljušturu po zřetelné pěšině do sedla Velika Žgura (v mapě je stezka skrz sedlo Mala Žgura, ale ta není v terénu vůbec patrná). Poté klesáme do údolí Urdeni dolovi, kde v části Košarica můžeme nalézt upravený pramen vody (nám se to nepodařilo, byla mlha a pršelo). Pramen se prý nachází ve svahu výrazného závrtu západně od hory Bubreg.

Z Košarice se nabízí několik alternativ dalšího postupu. Můžeme vyrazit na sever do sedla pod Komem v pohoří Maglič, abychom se vrátili do doliny Presjeka a poté do Mratinje nebo na samotný Maglič. Je možné jít k západu k Trnovačskému jezeru, případně do pohoří Volujak nebo Trnovački Durmitor. My jsme volili cestu k jihu, abychom dosáhli Stabanského jezera. Tímto směrem vede i odbočka k výstupu na Veliki Vitao.

Obcházíme závrt v Košarici

Proplétáme se tedy jižním směrem za doprovodu bubnování deště o pláštěnky a snažíme se neztratit pěšinu, která se klikatí a větví mezi klečí, skálami, propastmi, závrty a stěnami. Nejprve obcházíme zmiňovaný závrt v Košarici s (imaginárním?) pramenem a přicházíme ke skalnatému kopci, který obcházíme výrazným průsmykem z pravé strany. Právě jsme vkročili do doliny Smrekovica.

Sestup k Stabanskému jezeru

Následuje zdlouhavý sestup podobným terénem, kde jediným vodítkem je nenápadný chodníček a kamenní mužíci. Po pár hodinách míjíme odbočku na Veliki Vitao. Je třeba vystoupat do sedla Čuprija mezi ním a horou Krvava brda, která na první pohled zaujme červenou severozápadní stěnou. Ze Smrekovice to na Veliki Vitao trvá necelé 2 hodiny vesměs travnatým svahem. My však nahoru nejdeme a nadále klesáme ke Stabanskému jezeru.

Po čase se dostáváme do pásma jehličnatých stromků a i cesta je poněkud zřetelnější, tady míjíme první zbytky salaší a brzy jsme na plošině Prodoli nad jezerem (které však prozatím nevidíme). K našemu nemilému překvapení se zde pase asi dvacetihlavé stádo býčků, kteří se okamžitě vydávají naším směrem. Na hovězí debaty nemáme chuť, takže se je snažíme obejít z pravé strany.

Tato volba nás svede na špatnou cestu a donutí nás to nechtěně traverzovat jižní svahy hory Viljiště až téměř k jezírku Ljubota. Před ním se stáčíme k jihu a po zarostlé pěšině plné zmijí růžkatých klesáme k pramenu Studena ve stejnojmenném údolí. Čerstvá voda je úžasná. Pěšina se poté noří do lesa a prakticky vede údolím potoka. Je zde velmi mnoho popadaných stromů, které je nutné složitě obcházet a přelézat. Naštěstí to netrvá dlouho a po kilometru jsme u jezera.

Stabanské jezero je největší jezero v Bioči, nabízí příjemné místo ke koupání a vodu z jezera lze bez obav pít. Leží ve výšce 1 325 metrů, je 300 metrů dlouhé, 190 široké a až 10 metrů hluboké. Kousek pod ním je ještě Malé jezero a dál leží vesnice Stabna. Tam lze přechod Bioče ukončit. Dohromady to trvá 3 dny, ale po cestě lze podniknout mnoho výstupů na okolní vrcholy.

Naše cesta od Stabanského jezera nevedla dolů, ale pokračovali jsme do pohoří Lebršnik, které dlouhou dobu zkoumal slavný český vědec Karel Absolon. O tom ale snad někdy příště.

Náš devítidenní přechod vedl přes pohoří Maglič, Bioč, Lebršnik a Volujak. Byl to neobyčejně krásný, ale i dosti náročný trek. Za celou dobu jsme potkali jen jeden turistický pár a to hned v pohoří Maglič. V Bioči jsme nepotkali vůbec nikoho. Z tohoto důvodu mi tato místa připomínala mou první cestu do Prokletije.

Bioč pro mě znamená jedno z nejkrásnějších pohoří Balkánu. Vím určitě, že se tam ještě musím vrátit. Pokud také hledáte to, co je i na Balkáně stále vzácnější, tak vyrazte sem. Vězte, že spletenec hor na bosenskočernohorském pomezí vám nabídne jeden z posledních opuštěných koutů Evropy.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.