TREKING 4/2007 je právě v prodeji

Nové číslo Trekingu je právě v prodeji. Omlouváme se za zpoždění, které bylo způsobeno technologickými problémy. Děkujeme za pochopení.

Do nového čísla Trekingu jsme připravili velké množství zajímavých článků a reportáží, testů outdoorového vybavení a řadu novinek. Také poněkud upravujeme obsah časopisu, kdy větší prostor dostanou články s "tvrdší" horskou tématikou.

… Před námi se objevuje zřetelná pěšina vedoucí vysoko do stráně. Za zády necháváme horu Aktur (3 674 m) a po široké pěšině nabíráme výšku. Okolí stezky je doslova obklopeno květy, květy a květy. Nacházíme žlutě kvetoucí koniklece, mnoho druhů zvonků, hořce, rdesna, kamzičníky. Vlevo se otevírá letecký pohled do vedlejší větve údolí Myrdy pod vrcholy Dalar, Pik Šokoladnyj a Trapecija. Pohledy na ně si ale ještě vychutnáme z bivaku (nočevok). Na jihu, na Hlavním kavkazském hřebeni se objevuje výrazný dvojvrchol Myrda (3 433 m) se zřetelnými lavinovými dráhami…

Kremenec. Nejvýchodnější bod Slovenska a nejvyšší vrchol Bukovských vrchů. Zároveň i trojmezní bod na hranicích Polska, Slovenska a Ukrajiny. Na Kremenci již řada českých a slovenských turistů zajisté byla, ale kolik z nás se na Kremenec vydalo z Polska – z Bieszczad? Asi nemnoho. Následující článek je tedy tipem na krásnou a poměrně neobvyklou túru v Bieszczadech. Navazuji tak na článek o výstupu na Tarnicu a přechod Bukovské poloniny otištěný v Trekingu č. 2/2007.

Jedním z logických nástupních míst na Malou a Welkou Rawku je Wyzniańske sedlo (855 m; Wyźniańska przel). Je tady sběrné parkoviště, budeme odsud překonávat nejmenší myslitelné převýšení. Navíc po cestě budeme mít jednu z bieszczadských turistických chat, kde se budeme moci občerstvit. Před vstupem do národního parku Bieszczady ještě zaplatíme obvyklé vstupné…

Probouzíme se do nádherného dne. Se snídaní a balením báglů moc nepospícháme a užíváme si krásných rozhledů po okolních horách, poloninách a údolích. Vycházíme kolem 10. hodiny. Cesta se pořád zvedá a my poprvé zdoláváme výškovou hranici 2 000 metrů. Stoupáme na vrchol Vf. Capul (2 274 m). Těsně pod vrcholem míjíme stádo oslů, koní a ovcí. Už se na nás rozbíhají i čtyři velcí psi, ale dva rázní bačové je okamžitě volají spět. Psi sice poslechnou, ale neustále na nás vrčí. Dáváme se do řeči s bači a psi se okamžitě uklidnili. Domluva to byla sice krkolomná, ale přece jsme se domluvili a dochází i k focení. A fotíme se i s největším psem Tarzanem. Dokonce jsem si ho i pohladil. Loučíme se a pokračujeme dále scházíme poměrně prudce dolů a docházíme k rozcestníkům. Tady zjišťujeme, že pod námi je jezero Avrig. Tento krásný pohled na průzračně modré jezero, nad kterým je velké sněhové pole, kazí velká hromada rezavých konzerv vedle tohoto jezera. Sejdeme dolů a dáváme pauzu, myjeme se a zase vycházíme. Tady se cesta opět prudce zvedá na vrchol Scara (2 306 m) a ostrý vrchol Puha (2 176 m). Za tímto vrcholem je sedlo Scarii (2 146 m). Tady je útulna Salvamontu a místa na stanování. Jsou tady další turisti, půjčujeme si mapu a zjišťujeme, že před námi je druhý nejvyšší vrchol Fagaraše Negoiu (2 535 m). Sestupujeme na chatu Negoiu (1 546 m), od které vede sice velice strmá, ale ne tak technicky náročná cesta. Stan stavíme poblíž chaty a jdeme na ochutnávku nejznámějšího rumunského piva Ursus. Na chatě je na prodej mapa sice hodně zvláštní, ale aspoň něco. Jdeme si uvařit večeři a spát. Kolem stanu se potulují osli a jeden je zvláště přátelský, nechává se drbat…

Výstup normální cestou se dá zvládnout za den nebo lépe za den a půl s přespáním na chatě Refugio de Renclusa. Zahájíme jej z výchozího bodu Besurta, 6 km nad hotelem Hospital de Benasque. Na Besurtu lze dojít pěšky, dojet autem (kromě letních prázdnin a zimy) anebo vás sem za tučný peníz hodí ranní autobus z Benasque. Za hodinu a půl prudkého stoupání postupně řídnoucím borovým lesem se ocitneme u velké horské chaty Refugio de Renclusa (2 140 m n. m.) s téměř luxusním ubytováním pro sto hostů (13EUR/7EUR s ČHS, tel: + 34 974 552 106) a kuchyní jejíž sláva sahá až dolů do údolí. Pokud zrovna nemáte na spěch, strávit noc zde bývá velmi příjemnou záležitostí a na další výstup se můžete pohodlně vydat až brzy ráno.

West Coast Trail je jedna z nejnáročnějších tras, 75 km pralesem a pobřežím Tichého oceánu v říši medvědů, pum a vlků. Je to fyzicky velmi náročná cesta, kde dochází k častým zraněním v náročném terénu a kde může dojít i k setkání s medvědem. Podle instrukcí na startu, pokud dojde k setkání, je velmi důležité neutíkat, ale schoulit se do klubíčka a dělat mrtvého. Cesta trvá za příznivého počasí 6-7 dní. Ostrov je skutečným neprostupným pralesem, kde se dá chodit jen po vyznačených cestách. Zajímavostí je to, že ostrov je nejseverněji položeným deštným pralesem v mírném pásmu. Pro mě bylo asi největším zážitkem táboření na březích Pacifiku, pozorování lovících velryb v blízkosti břehu a koupání pod vodopády. Trasu jsme zvládli za šest dní, ale byli jsme neskutečně vyčerpaní. V cíli jsme dostali certifikát o úspěšném zdolání trasy…

Cesta na "velký" Hochfeiler ale vede jinudy – stáčí se na sever a krátkým úsekem, zajištěným stupačkami a ocelovým lanem stoupá na hřeben, vedoucí až na vrchol. Od údolního dna ledovcového karu je hřeben oddělen výraznými skalními sruby – kolmými částmi svahů, na kterých svah vlivem zvětrávání pomalu ustupuje. Zvětraliny se pak hromadí pod ním, případně sjíždějí dále do údolí. Obnažené skály dávají vyniknout pestré horninové skladbě, střídají se zde žuly, vzniklé utuhnutím magmatu, s rulami a břidlicemi, které vznikají jejich přeměnou…