Aiguille du Midi (3 842 m n. m.), lanovka Mont Blanc aneb lanovka pod Mont Blanc

Okolo svatostánku vyrostla záhy další stavení, obyvatelé to ale neměli vůbec snadné. V zimě je trápilo mrazivé klima a ze svahů na ně útočily nelítostné laviny, příliš si nepolepšili ani v létě. Například o mouce ze zdejších polí se tvrdívalo, že ji kvůli špatné kvalitě nesežerou ani domácí zvířata; těžko dnes soudit, jak pečivo vypadalo. Zlom nastal s rozvojem turismu. Lidé, kteří přijížděli obdivovat krásy hor, přiváželi s sebou peníze a začalo se postupně investovat, i proto se dneska jedná o moderní lokalitu s mnoha hotýlky a restauracemi.

Jako by bylo úspěchů málo, proběhly v Chamonix v termínu 25. 1. - 4. 2. 1924 první zimní olympijské hry. Pravda, tehdy se ještě jednalo o předehru k letním olympijským hrám v Paříži a původní název akce zněl Týden zimních sportů. K přejmenování došlo o rok později na kongresu v Praze. Her se zúčastnilo 258 sportovců ze šestnácti zemí a nechyběli mezi nimi zástupci tehdejšího Československa. Medaili jsme si bohužel žádnou nepřivezli.

Krátké seznámení se střediskem končí, my se do něj dostáváme po nočním přejezdu v časných ranních hodinách. Ubytováváme se v kempu Le Grand a dle předem stanoveného scénáře rozhazujeme stany; čili zdánlivá pohoda. Přesto nás trochu děsí počasí. Je mokro a mraky visí nebezpečně nízko. I hlupák by poznal, že nebeský zahradník kropil zdejší krajinu před naším příchodem víc, než je záhodno. Vůbec by nás nepřekvapilo, kdyby zase zapršelo.

Přesto se krátce po utáboření přemisťujeme k dolnímu stanovišti lanovky, jež jezdí na známou špici Aiguille du Midi (Polední vrchol). Vysedáme z busu a zajímáme se, jestli má smysl vypravit se do pomyslných oblak; neradi bychom koupili hóóóódně drahý lístek (cenu neuvádím, protože se rok od roku mění) a následně seshora nic nespatřili.

Nejistoty nás zbaví reklamní panel umístěný na stěně stanice, na němž mj. promítají i aktuální záběry z vrcholu; rázem se nám rozjasňují tváře. Podle spatřeného vládne nad mraky sluníčko a je vidět Mont Blanc. Neváháme ani vteřinu. Kupujeme si vstupenku a nasedáme do kabinky, stoupáme vzhůru. Netrvá dlouho a pohlcuje nás mlha, bílo panuje i v mezistanici, kde přestupujeme.

Naštěstí se zanedlouho konečně vyčasí, ocitáme se nad mraky. Sláva, netrmácíme se vzhůru nadarmo. Než se pokocháme okolím, prozradím o lanovce několik údajů. O jejím zbudování se uvažovalo už na začátku minulého století, leč postavili ji až v roce 1955; ihned se zapsala do Guinessovy knihy rekordů. Protože se Chamonix nachází v nadmořské výši 1 035 m a vrcholová stanice má 3 777 m, získala světový rekord coby kabinová lanovka s největším převýšením. Jestli údaj platí i dnes, nepotvrdím, protože stavitelé celého světa se honí v podobě loveckých chrtů za prvenstvími; jistě vím pouze to, že před pár lety tomu tak ještě bylo.

Přesun skončil a vysedáme, po ujití pár kroků se dostáváme na most, který spojuje dva skalní štíty. Vystupujeme nejprve na vyhlídkovou terasu nižšího bodu, je to paráda. Přímo nad námi se zvedá hlavní štít Aiguille du Midi (3 842 m n. m.) a hned vedle se ukazuje král Alp Mont Blanc, jenž na rozdíl od většiny okolních hor nepůsobí nijak mimořádně. Jeho vrchol tvoří uhlazená bílá čepička, zatímco většinu "poddaných" zdobí strmé špice. Ale co, nevadí, prvenství mu stejně nikdo neodpáře.

První fotky jsou za námi a přecházíme most, na němž to ve stínu kvůli námraze trochu klouže, vnikáme do skalní chodby. Tentokrát se už nezdržujeme a rovnou zahýbáme k výtahu, jímž se necháváme vyvézt na nejvyšší bod Aiguille du Midi (3 842 m). I tady patří k hlavním klenotům venkovní vyhlídková terasa, zase fotografujeme především Mont Blanc.

Samozřejmě se věnujeme i okolí, zbylé štíty si s námi hrají na schovávanou. Jelikož se pod námi táhne bílé moře, vrcholy vždy na malou chviličku vykouknou a vzápětí zase zmizí, mlha je nemíní pustit ze svého zajetí. Přesto na moment ve vzniklé škvíře problikne i Chamonix a coby bonus zahlédneme duhu alias Gloriolu.

Milovníci adrenalinu a neotřelých snímků mohou na nejvyšším bodě vstoupit i do skleněné "krychle", jež vyčnívá z budovy nad volný terén, a člověk má pod sebou náhle nekonečnou díru, atrakci si odpouštíme. Odrazuje nás neskutečná fronta, jež se posunuje stylem krok sun krok, věnujeme se radši viděnému.

Posléze sjíždíme výtahem zpátky do "nižšího patra" a absolvujeme další venkovní vyhlídkový okruh, má to šťávu. Z plovoucích mraků se stále vehementněji klubou strmé štíty, které se snažíme zachytit do aparátů; spatříme i horolezce.

Dvě hodiny strávené na vrcholu uplynou jako voda, vracíme se k lanovce. Nasedáme do ní a klesáme do nižších partií, pročež se už nikdo nebude muset obávat, že ho postihne vysokohorská nemoc, jež se může projevit při rychlém výjezdu do takovéto nadmořské výšky. Nás naštěstí podobné potíže nezastihly, jen chvilkami jsme mírně vnímali, že pobýváme v řidším vzduchu. Vždycky se stačilo párkrát hluboce nadechnout a hned bylo hej - samozřejmě že nikdo neběhal po terasách v podobě splašené čamrdy.

Až dolů do Chamonix nesjedeme, lanovku opouštíme na mezistanici u chaty du Plan de ľAiguille (2 223 m). Od té traverzujeme horský masiv, k němuž jsme právě zavítali. Kdesi nad námi se ztrácí v mlze strmé štíty, naštěstí tentokrát upřednostňujeme jiný přírodní skvost. Náš cíl se ukrývá v hlubokém žlabu, míříme k ledovci Mer de Glace.

Konečně máme zmrzlou masu na dosah, neboť se splaz táhne přímo před námi, zbývá se do žlebu dostat. Není to složité. Od stanoviště zubačky sjíždíme dolů kabinovou lanovkou, poté pokračujeme po svých. Sestupujeme po dlouhém schodišti, to je zpočátku betonové a později kovové.

Jak klesáme, objevují se na skalisku, jejž lemujeme, cedulky s nápisy, kam sahal ledovec před pár roky. Přiznejme si na rovinu, údaje působí strašidelně. Ze záznamů jednoznačně vyplývá, že se tání neustále zrychluje; schválně nechám promluvit statistiku. Za sto sedmdesát let do roku 1995 se délka ledovce snížila o 135 m. A za posledních dvacet tři let ubylo také 135 m, jedná se o neskutečnou ztrátu.

Kdo ví, jak dlouho ještě ledovec vydrží, bude se za pár let ještě navštěvovat? A vůbec, vtírá se na mysl hříšná myšlenka, skutečně je Mer de Glace pořád druhým největším ledovcem celých Alp? Doufejme že ano, jelikož se zkracují i jeho kolegové - čistě pro orientaci dodám, že první místo drží Velký Aletschský ledovec v Bernských Alpách (délka 24 km, plocha cca 115 km²).

Po schodišti scházíme do uměle vybudované chodby, kterou v ledovci nově vykutají každý rok. Uvnitř vystavují obrazy a neschází vytesané sochy - trůn, medvěd; podél pěšiny teče v úzkém kanálku mrazivá voda.

Stejnou cestou se vracíme ke stanovišti zubačky a zaskakujeme do muzea minerálů, jež se ukrývá ve štole vytesané do skály. Blyštivé kameny vystavují ve vitrínách.

Jelikož nastal čas k návratu do Chamonix, jdeme na zastávku. Jízdenku si kupovat nemusíme, neboť jsme si pořídili lístek kombinovaný s výjezdem na vrchol Aiguille du Midi; do letoviska sjíždíme zubačkou.

Ve středisku navštěvujeme centrum a do kempu se vracíme místní autobusovou dopravou. Tu, jelikož jsme v lokalitě ubytovaní, máme zdarma; v případě kontroly se můžeme prokázat kartičkou, na níž je vyznačeno, kde bydlíme - nikdo ji po nás ani jednou nechtěl.

Nádherný den končí a další parádní dny v okolí Mont Blancu nás ještě čekají, to už je ale jiné vyprávění. Špice Aiguille du Midi a ledovec Mer de Glace neměly jedinou chybu.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.