Trek v Posázaví za velikonočních svátků

Na hrad směřujeme posilněni, uspokojí nás venkovní prohlídka. Vzápětí znovu míříme do terénu. Po pár kilometrech nás vítá další historická lokalita, tentokrát se jedná o zříceninu Chřenovického hradu. Z něj, pokud vypustíme zbytky rozpadajících se zdí, zachovala se jen vysoká válcová věž. Dovnitř se bohužel nesmí.

Ruinám dáváme sbohem, leč s Chřenovicemi se neloučíme. Nejprve po zhruba dvou kilometrech přicházíme do stejnojmenné obce, jež se nachází vysoko nad Sázavou, vzápětí klesáme k řece. I u ní se vlaková zastávka honosí stejným názvem. A hernajs, dostaneme se dnes ještě někam jinam? Jasně že ano. Mašírujeme podél toku přes Budčice na Vlastějovice, přičemž nás šokují chatková "městečka" pro vodáky. Do nich bychom v sezóně nechtěli zabloudit ani za zlaté prase, musí tady být šíleně přelidněno.

Ve druhé ze zmiňovaných obcí činíme pauzu; na vině je cedulka, na niž jsme narazili ve Chřenovicích. Nápis hlásal, že ve Staré škole probíhají zvěřinové hody; nebylo by chybou je vypustit? Jasně že ano. Nalézáme pohostinský podnik, v němž si objednáváme výborný zabijačkový guláš, olizujeme se až za ušima.

I následně lemujeme řeku, náhle zpozorníme. Ve vodě cosi pluje, neusměje se na nás štěstí? Nespatříme vydru? Jak se dalo předpokládat, máme velké oči, ze zvířete se vyklube nutrie. Ale co, spokojíme se i s tímto tvorem.

Spíme v lukách za Březinou, a jako by se opakovala situace ze včerejška, v noci se rozprší. Na rozdíl od předchozího dne bohužel kape i ráno, co s tím? Stan urychleně balíme v krátkém "suchém" mezidobí a vyrážíme do terénu, za vydatného deště přicházíme do Zruče nad Sázavou. V centru se nezdržíme a stoupáme k zámku, jehož současná podoba pochází z roku 1872; původně stál na kopci hrad. V upomínku na původní objekt nacházejí se poblíž nového sídla staré hradby i mohutná věž; i tento objekt vypadá "velice svěže." V areálu lze absolvovat několik prohlídkových tras.

Stejně jako u předchozích pamětihodností návštěvní okruhy vypouštíme a ubíráme se do Chabeřic. Poté přes lesy a podél rozsáhlého golfového hřiště (přestalo pršet) sestupujeme do Kácova. V letovisku, jež je známé od 14. století, plníme "svatou povinnost", jež spočívá v návštěvě pivovarské hospody; nejen stravovací podnik ovšem stojí za pozornost. Ohromí mě hlavně zámek, jejž postavili na místě středověké tvrze v letech 1723-1733. Dávají mu nový háv a oproti mojí poslední návštěvě neskutečně prokoukl, zdánlivě se znovu narodil.

Z Kácova směřujeme na Český Šternberk a cestou potkáváme poměrně dost turistů, kteří se ubírají v protisměru, nejedná se o předzvěst velmi atraktivní lokality? Průzkum mapy tomu nasvědčuje, neb máme lemovat řeku, realita je trochu jiná. Přestože Sázava teče nedaleko, odděluje nás od ní často hustý porost.

Část trasy nám dokonce připadá býti nekonečná a za řekou Blanicí, jež se vlévá do Sázavy, nás vyděsí blízkost dálnice, naštěstí se od ní brzy odloučíme. Po táhlém hřebeni se blížíme ke chloubě rodu Šternberků, což je hrad Český Šternberk. Základní kámen položili kolem roku 1241, jaké dějinné události v sídle proběhly, rozebírat nebudu.

Než se dostaneme k samotnému hradu, zastavujeme u věže na kopci nad objektem. Jelikož dveře od hlásky zejí otevřené dokořán, neváháme ani vteřinu a vnikáme dovnitř, po strmém schodišti vystupujeme nejprve k hladomorně. Poté se ocitáme na ochozu, z nějž máme parádní pohled na řeku i část obce Český Šternberk, jsme nadšeni. Rozradostněle halekáme a naše pochvalné ódy dokonce vyprovokují k výstupu dva Ukrajince (kluk a holka), kterými lomcoval strach z výšek; dívka proto nahoře vítězně volá: "Paběda!"

Hrad, k němuž záhy klesneme, už zavřeli, sestupujeme do obce. Abychom si odpočali, zastavujeme v hospodě na večeři, do terénu vyrážíme před setměním. Zvažujeme, jestli se nedá přespat u řeky na kraji obce, leč v kempu pobývají lidé, nakonec nocujeme na okraji lesa před obcí Malovidy.

Ráno procházíme vsí a rázujeme do letoviska Rataje nad Sázavou, osadu pojmenovali podle ratajů alias oráčů. Od roku 1338 se jednalo o opevněné městečko, jež se pyšnilo dvojicí hradů, jednalo se o dolní a horní sídlo. Nižší objekt se nazývá Pirkštejn a zachoval si původní podobu ze 14. století, navštívit bohužel nejde. Přesto nelze přehlédnout kruhovou věž; jak zjistíme později při návratu, vypadá sídlo velmi zajímavě i při pohledu z vlaku.

To ale předbíhám, ještě nekončíme. Po podlouhlém náměstí vystoupáme k hornímu hradu, který v roce 1672 přebudovali v barokním duchu na trojkřídlý zámek s arkádami; i na dálku je bohužel patrné, že objekt značně poznamenal zub času. Škoda.

Přes Ledečko pokračujeme do osady Talmberk, kde se také nachází zřícenina hradu. Ruiny se vyjímají v zástavbě na kopci, sídlo vybudovali ve 13. století a opustili ho už v roce 1533. Není proto divu, že opevnění posloužilo coby zdroj stavebního materiálu pro okolní domy. K hradbám nakonec nestoupáme a přes Mrchojedy (radši nedomýšlíme, co tady kdysi jedli) míříme k cíli našeho treku, což je Sázava.

O založení současného města se zasloužil poustevník Prokop, který pobýval v těchto končinách; dle pověstí žil v jeskyni a vyhnal z okolních lesů ďábly. Poté přesvědčil knížete Oldřicha, když ten zavítal do zdejší oblasti, aby u řeky založil poustevnickou osadu, nezůstalo pouze u ní. Ves brzy nahradil klášter a prvního opata představoval již zmíněný Prokop; sláva svatostánku vytrvala do dnešních dnů.

My do objektu sice nezavítáme, leč prohlédneme si ho aspoň přes řeku, podél níž se ubíráme do centra. Čtyřdenní trek končíme na vlakové zastávce, kde se loučíme s Posázavím; shodujeme se, že velikonoční svátky dopadly na výbornou.

• Předchozí (1.) část článku