Trek v Posázaví o velikonočních svátcích

Cestou nasáváme zdejší atmosféru a dospíváme k závěru, že město nelze spojovat pouze s Hliníkem; upoutá nás i pivovar. Nejprve míjíme prodejnu a posléze samotný objekt. Ten lze navštívit a pořádají v něm i různé kulturní akce, dle letáku sem má zavítat např. zlatá slavice Lucie Bílá. K areálu patří i rozhledna, již vytvořili z komína. Na vrchol vede točité schodiště, což vypadá velmi lákavě, bohužel se nahoru nedostaneme. O svátcích není objekt přístupný.

Zavítáme ještě na náměstí, jemuž vévodí kostel svatého Mikuláše, a opouštíme město, které založil ve 13. století řád německých rytířů. Náš nejbližší cíl máme na dohled. Na blízkém kopci vyčnívá nad koruny stromů věž zříceniny Orlík, k níž doplním, že nemá vůbec nic společného se známým hradem na Orlické přehradě.

Cestou k památce se krátce zdržíme; dočasnou stopku nám vystaví "štůly", v nichž kdysi těžili zlato. Zemi protíná vykutaná hluboká rýha, jež připomíná hlubokou jizvu; naštěstí se zatím nenašel žádný doktor, který by ji zašil.

Ke zřícenině přicházíme necelou půlhodinu před oficiálním otevřením (desátá hodina), naštěstí už zahájili provoz. Po zaplacení vstupného vnikáme do hradu, jejž založili v první polovině 14. století a zprvu se jmenoval Humpolec; středověké sídlo opustili na počátku 18. století a na začátku 20. století ho zakonzervovali. K největším tahákům patří výstup na věž, vrcholová plošina nabízí slušný výhled po okolí.

Jelikož jsme hrad úspěšně "dobyli", pokračujeme lesem, pročež se dočasně dostáváme z dosahu turistů. S těmi se znovu setkáváme v městečku Lipnice nad Sázavou, jež očividně klame názvem. Zmíněná řeka tudy neprotéká, klokotá o pěkných pár kilometrů opodál.

V sídle nás přednostně zajímá restaurační zařízení. Těšíme se, že si na chvíli sedneme a poručíme něco dobrého, chyba lávky. Veškeré stoly jsou rezervovány a náhodný příchozí nemá šanci, tohle je trochu rána pod pás.

Stejně plné je i nedaleké bistro, vedle nějž stojí domek, ve kterém žil nejznámější občan tohoto střediska; kdo hádá, že se jedná o spisovatele Jaroslava Haška, může si připsat plusový bod. Autor Dobrého vojáka Švejka se do městečka nastěhoval v roce 1921 a roku 1923 zde ve věku pouhých čtyřiceti let zemřel, připomínají ho i sochy.

Zahýbáme na hrad, jenž Lipnici dominuje. Založili ho ve 14. století a bydleli v něm do roku 1869, kdy vyhořel. Vnikáme na nádvoří a zvažujeme, zda podstoupíme prohlídku areálu, nakonec se stahujeme. V závětří si dáváme oběd z vlastních zásob a kolem hřbitova, kde pochovali Jaroslava Haška, vycházíme k Bílé věži. Pobořená hláska tvořila ve středověku část předsunutého opevnění a měla zamezit nepřátelům z vyvýšeného kopečka ohrožovat hrad.

Následně absolvujeme zhruba pětikilometrový okruh, který lze u Lipnice učinit, má to šťávu. Putujeme od lomu k lomu, jejichž dno zatopila voda, oblast působí kouzelně. Navíc, jako by končiny byly stále málo atraktivní, vytesali do skal na třech místech části lidského těla, díla se nazývají Zlaté oči, Bretschneiderovo ucho a Ústa pravdy. O přitažlivosti končin svědčí i skutečnost, že narazíme na nesčetně turistů.

Vracíme se ke středisku a zahýbáme do Světlé nad Sázavou, která na rozdíl od Lipnice pojmenováním neklame; městem skutečně protéká zmiňovaná řeka. Nejprve přicházíme do zámeckého parku, v němž míjíme pár rybníků, o slovo se hlásí zámek. Jeho současná podoba pochází z roku 1821 a postavili ho na místě původní tvrze, objekt se zdá býti na první pohled ve "skvělé formě". Vyšňořené budovy zdobí novorenesanční úprava a k nebi se pnou ozdobné komíny, neschází skleník, v němž poletují papoušci.

Procházíme nádvořím a ve městě, jež se proslavilo sklářskou tradicí, zaskakujeme na večeři. Současně zvažujeme, kde složíme hlavy na noc. Pěkná místa nabízí zámecké zahrady, leč neradi bychom vzbudili pohoršení, neumístili tam náhodou kamery? Nemíníme se stát nechtěnými hvězdami monitorovacích zařízení.

Stan nakonec rozkládáme těsně za městem; nalézáme nádherné místo mezi stromy, jež se sice nachází nedaleko od stavení, leč přesto jsme perfektně skryti. Jak se ukáže, postavíme přenosný příbytek v pravý čas. Po setmění se hustě rozprší a déšť vydrží až do rána.

Se sedmou hodinou naštěstí slota ustane, a tak můžeme znovu vyrazit na zteč, ubíráme se podél řeky. Nad hladinou občas přeletí volavky, které jednou míří tam a vzápětí plachtí zpět; zvažujeme, jestli ptáci nepořádají letecké manévry.

Na atraktivitě nabírá i terén. Z vody každou chvíli vyčnívají kameny a vznikají peřeje, docela by nás zajímalo, jak průjezd touto lokalitou zvládají vodáci, kteří se sem v létě houfně stahují. Jistě se k pobavení přihlížejících občanů nejednou překlopí a vykoupou, škodolibost je holt věčná.

Na úzké pěšině občas přelezeme či podlezeme padlý strom; na opačné straně řeky vede železnice, po níž projíždí vlaky. Zastávky nás ale nezajímají; raději prozradím, že jsme zavítali do přírodní rezervace Stvořidla, v jejímž závěru neopomeneme odbočit na Sluneční zátoku. Na ni za první republiky jezdili tábořit skauti v čele s Jestřábem, čímž nemyslím, že s sebou tahali opeřeného dravce, přezdívalo se tak Jaroslavu Foglarovi. Jedná se o známého a po dlouhou dobu zakazovaného spisovatele, jehož nejvíc proslavil comics Rychlé šípy; není proto divu, že natrefíme na autorovu pamětní desku.

Po přírodně laděném dopoledni vnikáme do města Ledeč nad Sázavou. Původní osadu zmiňují už k roku 1181 a v roce 1656 zřídili v sídle nejstarší papírnu v Posázaví, dostáváme se na náměstí. Z něj odbočujeme k řece, od níž se nabízí nádherný pohled na hrad, který stojí na kopci na protějším břehu. Sídlo pochází ze 13. století a později ho přestavěli, dnes v něm jde absolvovat prohlídky spojené s historií a lze navštívit i muzeum Jaroslava Foglara.

• Dokončení článku