Na potulce po Vysokých Taurách, turistika

aneb splněný rakouský sen (1)

Trek s cestovkou v pohoří Wetterstein (článek Výstup na Alpspitze a Zugspitze) utekl rychle jako voda v divoké horské bystřině. Ani jsem se pořádně nerozkoukal doma, ani jsem nikomu nestačil povykládat své dojmy a zážitky, ani jsem pořádně nevybalil krosnu a už jsem byl zase na cestě dál… Na cestě, na které jsem si chtěl splnit své sny, přání, možná předsevzetí…

Na dovolenou do Rakouska jsem měl původně jet se svou, nyní již ex, přítelkyní a s její partou. Ale protože život píše různé příběhy, někdy veselé, někdy smutné, a má milá mě doslova hodila přes palubu, vypadalo to, že pojedu tak maximálně do pr… Byl jsem nucen přehodnotit celou situaci, buďto dovolenou zrušit a jít do práce nebo jet sám.

Nakonec jsem si řekl, že to, že mi někdo kazí život, ještě neznamená, že si kvůli takové osobě zkazím i dovolenou. Proto jsem si změnil termín dovolenky, pro mě výhodněji tak, aby mi vyšlo více dní volna, hodně dopředu jsem koupil lístek na vlak z Ostravy do Lienzu (včasná jízdenka Evropa u ČD, cca 1 200 Kč tam i zpět) a pustil jsem se do riskantní akce - vydat se sám na potulku po Vysokých Taurách.

Čtěte také: Vysoké Taury turisticky, vysokohorská turistika v Rakousku

Na předchozím treku v pohoří Wetterstein jsem nabral pár zkušeností… kupříkladu jsem přibližně zjistil, jak ty Alpy vlastně vypadají (dobrá, trošku jsem již byl v obraze z týdne v Julských Alpách před pár lety), osvojil si základy chůze po ledovci, vyzkoušel si pořádné dlouhé ferraty (předtím jsem vyzkoušel jen via ferratu VHT, vedoucí na Martinské hole a malou - za to moc pěknou - ferratičku pod kopcem Hoblík (933 m) v Malé Fatře u obce Višňové) a hlavně jsem zjistil, že nemám strach z výšek na vzdušnějších prostorech.

Ovšem věděl jsem, že ve Vysokých Taurách mě čeká něco mnohem náročnějšího, jak fyzicky, tak hlavně psychicky.

Plánování treku a cesta do Rakouska

Pokud si myslíte, že jsem úplný zelenáč, nebo že jsem se, zklamaný láskou, vypravil na sebevražednou misi bez jakéhokoliv plánu, tak vás vyvedu z omylu. Všechno jsem si perfektně naplánoval. Koupil jsem turistickou mapu Vysokých Taur, v té jsem si našel několik 3tisícovek, které bych mohl zdolat a chaty jež jsou poblíž. Informace o chatách a jejich ceník jsem si našel na internetu. Informace o samotných horách jsem nehledal, jen jsem se podíval na pár děsivých videí na youtube z výstupu na Grossglockner.

A samotný plán byl takový… Dojet vlakem do Lienzu a odtud se přepravit autobusem nebo pěšky do vesnice Ainet (od mé rakouské kamarádky jsem měl bezvadný tip, kde zjistit odjezdy a ceny autobusů - www.postbus.at). U této vsi se nachází kemp zvaný Basecamp (informace o kempu zde www.ota.at), zde postavit stan, přespat jednu noc a pak se vypravit do hor. V horách vždy zdolat nějakou 3tisícovku, přespat v horské chatě a zase se na den přemístit do kempu…, jak krásný plán.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V úterý 26.7. ráno narychlo ještě balím poslední věci. Jídla beru tak na 3 dny, pak mám v plánu dokupovat potřebné v rakouských obchodech. Tak - tak stíhám trolejbus, vlak ovšem v pohodě a klidu. Jakmile se rozjíždí vlak, přepadá mě zlý pocit, že jsem doma zapomněl opalovací krém. Přece jen v horách se člověk opálí (spálí) celkem dost. Tuto zlou myšlenku zaháním pivem a říkám si, že nějaký koupím v Rakousku.

Potom vzpomínám, že mi ráno přišla sms, takže bych si ji mohl přečíst. Hledám mobil v horní kapse báglu - nic. V bočních kapsách - "ejhle, opalovací krém. Super nemusím jej kupovat v Rakousku," říkam si v duchu. Mobil ovšem nikde. Pro zichr ještě šmátrám v kapsách kalhot a taky nic. To považuji za průser, jelikož:

• Rodiče budou nervózní, když je nebudu alespoň prozvánět a budou si myslet, že jsem zapadl někde pod ledovec, nebo že jsem se někde zřítil ze skály a zbantujou rakouskou horskou službu, aby mě hledali, a
• Když se mi opravdu přihodí nějaký nešťastný, výše uvedený scénář, nebudu si vlastně sám moci onu horskou službu zavolat.

No nic, takže místo opalovacího krému si koupím mobil. Zbytek cesty přemýšlím na kolik mě asi vyjde. Cestu z Vídně do Villachu se snažím prospat, protože jsem ji absolvoval již asi 14× a ikdyž je celkem malebná, už mě trochu nudí. Za to cestu z Villachu do Lienzu si užívám, protože tu absolvuji poprvé. Celkem mě znervózňuje hromadící se dešťová oblačnost. Ještě aby mi tak na dovolené propršelo, to by byl vrchol smůly.

V 16:40 jsem v Lienzu na nádraží. První co dělám je to, že sháním mobil. To se mi daří velmi rychle, protože na zdejším malebném náměstí objevuji prodejnu mobilního operátora A1. Kupuji výbornou tlačítkovou Nokii se simkartou, na které mám přednabitých 1 000 minut volání, několik tisíc sms a 2 000 MB dat, to vše bohužel na rakouské operátory. Do ČR mě sms stojí 0,4 eura. Celá tato sranda mě stála 24,9 eur včetně 5 euro kreditu. Na Rakousko mi to přišlo jako v pohodě cena a naštěstí si pamatuji číslo od bráchy a od rodičů, tak jim můžu dát o sobě vědět.

Poté se vydávám najít infocentrum, což se mi daří obdobně rychle jako shánění mobilu. Zde zjišťuji jak se dostat do Ainetu, možnosti turistického vyžití v okolí a kupuji si mapku ferrat v blízkých Dolomitech. Ty se jako hradba tyčí přímo nad Lienzem. Slečna v infocentru dokonce mluví obstojně slovensky (ale Slovenka to není), tak ani nemusím tahat z hlubin paměti angličtinu. Poté setrvávám ve městě jelikož poprchává a jsem rozhodnut, že těch 8 km do Ainetu dám pěšky po cyklostezce.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kolem 18:30 vyrážím, stále za poprchávání. Cesta je jednoznačná, stále po výše zmíněné cyklostezce s označením R22 Iseltal, vedoucí podél řeky Isel. Najít ovšem v Ainetu kemp je celkem problém. Několikrát procházím celou vesnici a nikde nic není, dokonce ani místní o žádném kempu neslyšeli (teda jedna paní mi něco celkem dlouze vysvětlovala, ale v němčině a já německy znám tak maximálně wurst, sauerkraut, apfel a podobná slova z jídelníčku).

Když už začínám být zoufalý, ptám se ještě paní prodavačky odcházející z místního Sparu. Navádí mě po cestě za vesnici a prý bude po levé straně odbočka. Ještě mám sice pár obtíží, odbočil jsem dříve, ale lesíkem jsem se prodral až do kempu. Teď už vám mohu prozradit, že je třeba jít po hlavní cestě asi 1 km za Ainet a poté odbočit na směrovku "Rafting". Poté již člověk nemůže kemp minout.

V kempu jdu hned do baru, kde se přihlašuji k pobytu, platím 13 euro za noc. Poté stavím stan, do něj ukládám věci a sám si jdu lehnout do velkého týpí, které je zde k dispozici pro nocležníky bez stanu. Nutné je mít jen karimatku a spacák. V kempu je dost Čechů, ale co jsem tak zjistil, nikdo nemá tak smělé plány jako já. Jdu spát relativně brzy, protože chci ráno brzo vstávat.

Cesta do Kals am Grossglockner a k horskému hotelu Lucknerhaus

Budík jsem si sice nastavil na 5:40, ale jak zazvonil, tak jsem ho urychleně típnul a posunul. V noci jsem totiž nespal příliš dobře, protože jsem byl jen ve vložce do spacáku, což je vlastně taková kapsa stvořená z deky. A byla mi v ní celkem kosa. Nakonec vstávám v 7:30. Před odchodem oznamuji šéfovi kempu, že odcházím do hor a ptám se ho, zda mu nebude vadit, že tu pár dní nechám stan. Řekl jsem mu, že jsem tak za tři dny zpět, on s tím souhlasil a řekl mi, ať jsem hlavně opatrný.

Autobusová zastávka je sice hned u odbočky "Rafting," já se ovšem vracím zpět ke Sparu, kde ještě dokupuji pár zásob za relativně dobré ceny… 2 konzervy ryb za 2 eura, housky - kus za 0,15 euro a pivo Ottakringer za 1 euro. Pak již jdu na autobus, který mi odjíždí v 9:15. Jedu do vesnice Kals am Grossglockner s přestupem v obci Huben.

V Kalsu se stavuji v infocentru a zjišťuji, kudy je nejlepší jít k horskému hotelu Lucknerhaus (1 918 m). Milá slečna mi doporučuje turistickou stezku 702B. U infocentra se přejde přes hlavní silnici a pokračuje se ulicí, jež je přímo naproti (žádná jiná tu ani není) do místní části Glor-Berg. Ve vesnici je cesta asfaltová, za Glor-Bergem se mění na štěrkovku. Celou dobu pozvolna stoupá a v podstatě kopíruje asfaltku vedoucí k Lucknerhausu, o něco výše nade mnou. Většinou vede lesem, sem tam se objevují výhledy, ale je zataženo, takže toho moc nevidím.

Štěrkovka se kousek před Lucknerhausem napojuje na výše zmíněnou asfaltku a pokračuje se po ní. V místě, kde asfaltka vede přes říčku Ködnitzbach, se tato divoká voda nádherně zařezává do skal, ve kterých si vytvořila kaňonovité koryto. Nádhera. Za 1 hodinu a 20 minut jsem u Lucknerhausu. Je zde parádní výhled na Grossglockner, ale bohužel jeho vrchol olizují mraky. A protože začíná pršet, tak na terase hotelu chvíli setrvávám a dopřávám si lehčí oběd.

Výstup k chatě Glorer Hütte

Ve 12:30 ustal déšť a já se vydávám na další cestu. Rozhoduji se, že dnes dojdu jen k Glorer Hütte, ikdyž dal by se zvládnout i nějaký ten vrcholek. Ovšem počasí je dost nejisté. Předešlý den mě i slečna v infocentru varovala, že počasí je momentálně takové - ráno a dopoledně pěkně, odpoledně déšť, případně bouřky. Takže se nechci pouštět do žádných riskantních akcí.

Ke Glorer Hütte vede turistická stezka 714. Nejprve se musím vrátit kousek zpět po asfaltce a u kříže odbočuji doleva na širokou štěrkovku do alpských pastvin.Zde se nachází i začátek nákladní lanovky sloužící k přepravě materiálu a zboží k Glorer Hütte. Štěrkovka stále stoupá a klikatí se v pastvinách, prochází se několika ohradami, vždy je nutno otevřít branku a následně ji zavřít, aby neutekl pasoucí se dobytek. V konečném důsledku jsem v ohradách žádný nepotkal, takže nevím, jak jsou rozlehlé.

Glorer Hütte

V půlce cesty se štěrkovka mění v klasickou horskou pěšinu. Zároveň začíná opět pršet. Výstup ovšem zvolňuje, stoupání v serpentinách přechází v pozvolný výstup pastvinami. Smiřuji se s tím, že durch promoknu, ale několikrát křižuji lanovku a najednou se přede mnou, z ničeho nic, objevuje horská chata Glorer Hütte (2 642 m). Je 9 st. C, stále prší, takže ihned zapadám do chaty.

Jedná se o velice pěknou a útulnou chatu. Skvělé je, že má opět sušárnu jako chaty v Německu, tudíž vysušení oblečení a bot je zaručeno, což je velmi pozitivní. Nocleh ve společné noclehárně vyjde na 20 eur, pro mě jako člena Alpenvereinu 10 eur - velmi solidní cena. Volná místa jsou, takže si hned rezervuji jednu matraci.

• Pokračování článku