Královské Maroko (Morocco) známé jako nejzápadnější Orient

Jiným, kteří Maroko již navštívili, se možná vybaví vůně a zvuky medín, tolik charakteristických pro arabský svět. A poslední skupinu snad zaujme natolik, že se rozhodnou tuto zemi rovněž navštívit.

Tento článek se pokusí podat v ucelené formě základní informace o Maroku, který by vám při vaší cestě, ať již po vlastní ose nebo třeba s cestovní kanceláří, měl usnadnit jak vstup do této země či samotný pohyb v ní.

Některé informace a postřehy mohou být subjektivní, přece jen se při cestování nevyhnete tzv. "individuálním zkušenostem". Jiné jsou objektivní, kterým se, byť často neradi, nevyhnete. Uvedené poznatky jsem získával postupně během svých devíti návštěv této země, takže věřím, že v co největší míře odpovídají skutečnosti.

Základní informace o Maroku

Maroko je konstituční monarchie, jejíž hlavou byl do července 1999 král Hassan II. Po jeho smrti byl korunován jeho syn, Mohammad VI. Oficiálním názvem této země je Marocké království (Al Mamlaka al Maghrebia). Dříve bylo zváno Maghreg el Aksá, nejzápadnější Orient.

Současné Maroko má asi 30,5 mil. obyvatel, což při rozloze Maroka 458 730 km² představuje asi 66 obyvatel na km². V tomto údaji nebereme v úvahu Západní (dříve Španělskou) Saharu, která je dodnes kontroverzním územím.

Státním náboženstvím je islám (přes 90% obyvatel se hlásí k této víře), kterým se z velké části řídí místní život. Úředním jazykem je arabština, dále se zde mluví berberskými jazyky, francouzsky (francouzština je druhým úředním jazykem) a na severu země španělsky. Dobře se domluvíte i anglicky, zejména s prodejci a místními průvodci.

Měnou je dirham, v loňském roce byl 1 DH přibližně 3,50 Kč. Ještě v roce 1997 se dirham nesměl vyvážet mimo území Maroka, ale nyní se objevuje i v evropských směnárnách. Zejména během cesty přes Španělsko se daly dirhamy směnit. Nedoporučuji měnit v Ceutě na ulici, určitě vás tam oškubou. Počkejte si buď na marockou hranici a nebo na samotné Maroko.

Před cestou

Cesta do Maroka není zase až tak samozřejmá. Protože máme s touto zemí od 1.1.2005 bezvízový styk, nemusíme si před cestou (nepřesáhne-li dobu 90 dní) vyřizovat vízum, jak tomu v ještě nedávné minulosti bylo. Žádné očkování není při cestě do Maroka povinné, ale doporučuje se očkování proti malárii a žloutence. Bližší informace vám podá každá hygienická stanice.

Podle mých zkušeností je očkování proti malárii prakticky zbytečné, snad jen v nejdeštivějších obdobích roku a ještě jen v několika málo oblastech by mělo své opodstatnění. Očkování proti žloutence naopak není tolik zbytečné, neboť tato nemoc je v Maroku vcelku běžnou. Ovšem při dodržování základních hygienických pravidel se ji lze docela úspěšně vyvarovat.

Cesta do Maroka

Cestu do Maroka můžeme uskutečnit dvěma způsoby. Buď po souši (a vodě) a nebo vzduchem – letecky. Ta druhá možnost je sice rychlejší, ale dražší. Navíc se mohou v místě vyskytnout problémy s dopravou. První možnost je sice pomalejší, ale levnější. Navíc během cesty po Evropě můžete navštívit mnoho zajímavých míst.

Na konci cesty však musíme využít služeb společností provozujících trajektovou dopravu. Nejvhodnějším místem je Algecíras, odkud vyjíždějí trajekty přes Gibraltarský průliv do Ceuty, španělské provincie na území Afriky. Po průjezdu touto španělskou enklávou vás již očekává bouřlivá španělsko-marocká hranice.

Nejvhodnější doba k návštěvě

Existují dvě období v roce, která jsou – alespoň pro nás středoevropany – vhodná k návštěvě. První je zhruba v dubnu až květnu (částečně v červnu) a druhé v září až říjnu. Letní období je zde velice horké a suché, zimní období naopak zase dosti deštivé a relativně chladné. Jarní měsíce jsou ještě o něco vhodnější, neboť místní příroda je vcelku zelená po zimě (období dešťů). Krajina je fotogeničtější, řeky mají ještě vodu a na vrcholcích Vysokého Atlasu se lesknou zbytky sněhu. Na podzim je krajina spálená sluncem, voda je vzácnější. Výhodou je to, že podzim má teplejší a obvykle i stabilnější počasí.

Marocká hranice

Marocká hranice je samostatnou kapitolou. Pro mnohé návštěvníky, kteří cestují do obdobné země poprvé, je to pořádný šok. Neutuchající mumraj, hluk, prostě chaos. I když jen zdánlivý. Ve skutečnosti má tento nezvládnutelný "binec" svůj pevný a neměnný řád. Španělská část je za námi rychle, tvrdá úředničina nás teprve čeká.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ke každému přijíždějícímu vozidlu se žene některý z místních převaděčů. Poznáte je snadno. Klasická dželaba (dželaba je typický arabský oděv), barevná visačka svěřená jim marockým ministerstvem turistiky a nezbytný úsměv s tvrzením, že bez jejich pomoci nemáte šanci hranici přejet. Nevěřte jim. Pro ty, kdož do Maroka cestují poprvé, mohou být dobrými pomocníky, kteří vás provedou bludištěm různých formulářů, razítek a důležitých osob.

Ale vězte, že s nimi i bez nich trvají formality na hranicích stejně dlouho. A bez nich je to navíc levnější, neboť nesmíme zapomínat, že jedeme do "země bakšišů". Vím co říkám (resp. píši), neboť jsem toto martýrium prodělal mnohokráte. Občas pomůže nějaký ten úplatek. Alkohol sice Korán zakazuje, ale ne všichni jsou ortodoxními muslimy. Konečně dostáváme nálepku na čelní sklo a povolení užívat marocké silnice a zvedá se závora, která nás propustí do tohoto zajímavého, ale nám dosti vzdáleného, světa.

První dojmy

Budou asi značně smíšené. Přece jen způsob života v Maroku se podstatně liší od toho, na jaký jsme zvyklí. Těsně za hranicí po cestě do krásného bílého města Tetouan, které se rozkládá na pahorcích nad mořem, bude na naše smysly útočit směsice bídy a bohatství.

Na jedné straně vidíte otlučené špinavé domy s hromadami odpadků, bosé a ušmudlané děti, na druhé straně nekonečné řady krásně zdobené keramiky a luxusní hotely podél pobřeží Středozemního moře, vystavěné pro bohaté Evropany a Američany. Prostě země nebetyčných kontrastů. Jak se budeme nořit dále do marockého vnitrozemí, budou tyto kontrasty dále narůstat. Teprve tady si plně uvědomíte rozporuplnost dnešního světa.

Geografie, podnebí

Maroko má rozlohu 458 730 km². Spolu se Západní Saharou pak přes 720 000 km². Nachází se v severozápadním cípu Afriky. Přirozená hranice s Atlantikem a Středozemním mořem má délku 1 525 km, které je omývají za západu a severu. Na východě sousedí s Alžírskem a na jihu s Mauretánii.

Území Maroka formovaly trojí vrásnění – předkambrické, mladopaleozoické hercynské a terciérní pyrenejsko-alpínské. Atlasská soustava na severu země tedy geneticky souvisí s Pyrenejsko-Alpskou soustavou v Evropě. Povrch by se dal charakterizovat následujícím způsobem. Na severu jsou hřebeny jednotlivých Atlasů a severomarocké nížiny, na jihu pak hamady a Plošina šotů.

Tak jednoduché to ovšem není. Pokud se na marocké území podíváme od severu, nejnápadnějšími budou hřebeny Rífského, Středního a Vysokého Atlasu, značně na jihu pak Antiatlasu. Rífský Atlas se táhne zhruba podél pobřeží Středozemního moře. Je tvořen především krystalickými a vápencovými horninami. Nejvyšším vrcholem je Monte Tidiquin (2 456 m).

Rífský Atlas, zvaný zkráceně Ríf, je rozeklaným a nepřístupným pohořím s dostatkem srážek. Hřeben Středního Atlasu se táhne v délce asi 350 km zhruba mezi městy Marrákeš a Azrou (Féz). Průměrná výška tohoto pohoří je 1 300 metrů, základem jsou především staré horniny a čediče (JV od Meknés). Nejvyšším vrcholem je Jbel Bu Naceur (3 340 m). Vysoký Atlas začíná na JZ mysem Rás Rhír nedaleko Agadíru.

Hlavní hřeben se táhne v délce 850 km. Průměrná výška pohoří přesahuje 2 000 metrů. Nejvyšším vrcholem je Jbel Toubkal (4 167 m). Ve střední části Vysokého Atlasu vystupuje z vápencové paroviny Ighil M’Kún (4 071m) a ve východní pak Jbel Ayachi (3 737 m), který byl dlouhou dobu pokládán za nejvyšší horu Atlasu. Snad proto, že široko daleko nemá konkurenta a vystupuje přímo z roviny (dobře viditelný je z okolí města Midelt). Převládají vápence a krystalické horniny, místy nalezneme vyvřelé andezity.

V nejvyšších partiích Vysokého Atlasu mají hory alpský reliéf, který je dokladem dávné činnosti ledovců. Ty však nemohly dosahovat nijak velkých rozměrů. Poslední z Atlasů je Antiatlas. Jeho hřeben se táhne v délce asi 600 km a nejvyšší vrchol Adrar-a-Aklim dosahuje výšky 2 531 m. Antiaatlas je velice pustým pohořím, které tvoří část hercynského vrásného podkladu Sahary, jenž bylo později prostoupeno vyvřelými horninami.

Velkou část povrchu Maroka tvoří hamady – kamenité pouště. Nejrozsáhlejší jsou Hamada du Dráa, Hamada du Guir a některé další. Pokud jde o srážky, dostatek je jich na sever od Vysokého Atlasu. Oblast severomarocké nížiny dokonce připomíná svými obilnými lány oblast naší Hané. Jen s tím rozdílem, že zde rostou opuncie a úroda se sklízí dvakrát ročně.

Na jih a jihovýchod od Atlasu pak srážek rapidně ubývá a naopak vzrůstají teploty. Tak například v lednu naprší průměrně ve Fezu 65 mm srážek, podobně jako v Rabatu. V Marrakéši je to již jen 25 mm a v oblasti Valle du Dráa pouhých 8 mm! Roční úhrny jsou následující – Rabat 503 mm, Marrákeš 242 mm a Agadír 188 mm. Na Sahaře je to ještě mnohem méně, pod 100 mm.

Naopak nejvíce dešťových srážek je v Rífském Atlase, kde roční úhrn srážek přesahuje 1 200 mm a v Tazecce, kde spadne až 1 800 mm srážek za rok. S tím souvisí i skutečnost, že Maroko nemá mnoho stále tekoucích řek. Nejdelší je Oued Sabú (čti véd) s délkou 600 km. Průměrný roční průtok je 135 m³/s.

Nejrozsáhlejší povodí má ale řeka Oued Muluja s délkou 550 km a povodím 53 tis. km². Snad nejvýznamnější řekou je ale Umm ar-Rbía s délkou 586 km, která je energetickým uzlem Maroka. V jižních oblastech Maroka jsou pak již jen vysychající řeky, tzv. vádí, ve kterých teče voda jen v nejdeštivějších obdobích roku. Voda nevtéká do moře, ale mizí v nitru Sahary. Největší z nich je Oued Dráa (1 150 km) v oblasti Plošiny šotů pak Cott Tigri.

Rozdíly v klimatu Maroka jsou velké, podle místa kde se nacházíme. Nejpřijatelnější klima je na mořských pobřežích, extrémní je v saharské oblasti. Na pobřeží Atlantského oceánu jsou teploty vcelku mírné, a to i díky studenému Kanárskému proudu. Průměrné teploty v Casablance jsou v srpnu 23 °C. Naopak na Sahaře mohou teploty překročit 50 °C.

Ráz počasí udává směr proudění větru. Pokud vane od moře (bríza), přináší osvěžení. Účinek tohoto větru je však znatelný jen asi 40 kilometrů od pobřeží. Pokud vanou od východu (šergi) a od jihu (široko) způsobují oteplení až o 20 °C. Za to mohou buď atlantská nebo středomořská (ve druhém případě) tlaková deprese. Skutečností je, že na druhé dva druhy větrů si asi zanadává každý Marokánec.

Obyvatelstvo, historie Maroka

Maroko dnes obývá přes 30 miliónů obyvatel, z nichž skoro polovina je mladší dvaceti let. Roční přírůstek obyvatel činí více 2 %, což v nepříliš vzdálené budoucnosti může způsobit mnoho problémů.

Asi 60 % obyvatel tvoří Arabové, zbytek Berbeři. Jen nepatrné procento představují jiné národnosti, zejména Francouzi, Španělé, Židé. Velké komunity Židů, kteří zde žili ještě v padesátých letech, se vystěhovaly do Izraele. Dále můžeme potkat černochy, potomky otroků a některé další.

První praobyvatele těchto afrických končin nelze již přesně vystopovat. Zanechali po sobě jen opracované pazourky a kostěné nástroje. Prvními známými obyvateli byli Berbeři, o jejichž původu toho rovněž mnoho nevíme. Pravděpodobně pocházejí z více oblastí, neboť se liší jak fyzicky, tak i jazykem. Přesněji řečeno jazyk je stejný, ale liší se četnými dialekty.

Po Berberech přišli na území dnešního Maroka Féničané a Kartáginci, kteří však obsadili jen malá území na pobřeží a založili takové přístavy jako je Melila, Tanger, Larache, Salé, Anfa (dnešní Casablanca), bez aspirací na jakéhokoliv územní výboje. Nepřicházeli ani tak s mečem v ruce, jako spíše se zbožím.

Féničané se zde udrželi plných tisíc let. Následovali Kartáginci, kteří byli po porážce Kartága vytlačeni Římany. Ti své državy rozšířili směrem do vnitrozemí a na území dnešního Maroka vytvořili dvě provincie – Tingitskou Mauretánii (Mauretania Tingitana) a Císařskou Mauretánii (Mauretania Caesariensis). Hlavním městem provincie byl Tingis (dnešní Tanger).

Římané se lady udrželi skoro čtyři století, ale ani za tu dobu se jim nepodařilo asimilovat berberské obyvatelstvo. Římané byli v V. století nahrazeni Vandaly a ti posléze Byzantinci. Berberské obyvatelstvo cizím zásahům stále odolávalo. S vůlí ke svobodě, s oním rysem nespoutanosti a zároveň ale i roztříštěnosti se nakonec stali "kořistí" nového nájezdníka, který se odlišoval od všech předchozích.

Nepočetná arabská armáda, která v jedné ruce třímala zahnutou šavli a ve druhé Korán, se do těchto končin přiřítila rychlosti blesku v sedmém a osmém století. Pod vedením Okby ben Náfiho, který byl správcem Ifrikíje (dnešní Tunis) se islám dostává až do dnešního Maroka.

Po zavraždění Náfiho se Arabové načas ze severní Afriky stahují, ale již v osmém století se vracejí zpátky. Přitom obsazují téměř celé Maroko a strhávají i místní Berberské kmeny k dalším výbojům. Berbeři se koneckonců vždy rádi účastnili plenění.

Pod vedením Berbera Tárika překračují Gibraltarskou úžinu a pronikají přes Pyrenejský poloostrov až do jižní Francie, kde jsou zastaveni až Karlem Martelem v roce 732 ve velké bitvě u Poitiers. Koncem 8. století přichází zakladatel marocké říše, Idrís, patřící k šiítům. Ti požadují, aby chalífa (duchovní vůdce muslimů), byl přímým potomkem Mohammeda. Podle druhé sekty (zv. Sunniti), stačí, aby chalífa byl z kmene Korajšovců, z něhož pocházel Mohammed. Po jeho zavraždění se následníkem stává jeho syn Idrís II.

Za vlády Idríse II. říše velice vzkvétala a zahrnovala nejen dnešní Maroko (mimo oblasti Tafiláletu), ale i část současného Alžírska. Pohřben je ve Fezu, jednom z královských měst. Tato slavná dynastie však nevládla příliš dlouho, pouhá dvě století. V 11. století na scénu nastupuje další velká dynastie - Almoravidé. Snad nejslavnějším vládcem této dynastie byl Júsuf ibn Tášfin, zakladatel Marrákeše. Jeho říše zasahovala až do Senegalu, Alžírska a na Pyrenejský poloostrov.

Almoravidská dynastie však na scéně vydržela pouhé jedno století. Po úpadku této dynastie se obrovská říše zmítala ve vnitřních nepokojích. To se již však blížil velký arabský nájezd, zvaný Hilálský. Šlo o asi dvousettisícovou kořisti chtivou armádu, která zaplavila celou severní Afriku. Jak se ale zdá, do Maroka zasáhli jen okrajově. Nakonec se moci ujímá Ibn Túmart, zakladatel třetí dynastie, tzv. Almohadské.

Ale ani ona neměla dlouhého trvání a udržela se pouhé jedno století. Přesto dala Maroku dva skvělé sultány. Abd el-Múmina a zejména Jakúba el-Mansúra. Vítězným byl po právu nazýván po bitvě u Alarcosu na Pyrenejském poloostrově, kde porazil křesťany.

Tato doba se stala zlatým věkem arabské kultury, která se skvěla vynikajícími učenci, filozofy a umělci, kdežto Evropa se zmítala v dobách křesťanského tmářství. Za všechny si uveďme slavného lékaře a filozofa Ibn Rušda (1126-1198), který je znám u nás jako Averroes. Právě díky tomuto učenci poznal náš svět středověk Aristotelovu filozofii, která by byla i jinak pro lidstvo asi definitivně ztracena.

Mansúrovi dědici však nedokázali udržet své bohatství a po porážce u Las Navas de Tolosa v roce 1212 se stali oběti vlastních spojenců - velkého kmene Banú Merín. Za Merínovců vznikají ty nejkrásnější památky ve Fezu, který si vybrali za své hlavní město.

Za jejich vlády však dochází k úpadku původní říše. Muslimové jsou vytlačeni z Pyrenejského poloostrova (v roce 1492 padla Granada) a naopak křesťané přecházejí do protiútoku a obsazují strategické body marockého pobřeží. Španělé obsazují Melillu a Larache, Portugalci Ceutu, Anfu, Sáfí a Azemmúr, zakládají opěrné body v Agadíru, Mazaganu a Fedále.

Merínovci naopak oplácejí výnosným pirátstvím, které se stalo postrachem tehdejší mořeplavby. V tomto řemesle vynikají zejména salétští piráti, kteří se opevnili v městě Salé, na březích řeky Bu Regreg. Po třech stoletích vlády Merínovců nastupuje v 16. století slavná dynastie Saadovců. Ti si za hlavní město vyberou opět Marrákeš.

Upevnili svou říši, vyhnali Turky, kteří mezitím obsadili sousední Alžírsko a dostali se až k marockému Fezu. Nejslavnější sultán Ahmed el-Mansúr el-Dehbí rozšířil svou říši až do dnešního Súdánu. Zastavil nejen křesťanskou expanzi na africkém kontinentu, ale konsolidoval zemi po obdobích neklidu a povstání.

Po pádu této velice slavné dynastie se dostává k moci dynastie Alíjovců, kteří jsou u moci dodnes. Největším ze starých Alíjovců byl Moulay Ismail, který vládl železnou rukou plných 55 let, což nebývalo zvykem. Za hlavní město si vybral Meknés, které velice zvelebil. Bohužel, tak jak se staral o Meknés, tak se nestaral o ostatní města, ve kterých nechal z chorobné řevnivosti a závisti mnoho památek zbourat (zejména v Marrákeši).

Druhým velkým sultánem byl Sidi Mohammed, který udržoval s Evropou čilé diplomatické styky. V 19. století se Maroko zmítá ve vlastních nepokojích a šarvátkách, které vyvrcholí na počátku 20. století dělením Maroka evropskými mocnostmi. Dne 30. března 1912 je ve Fezu podepsána smlouva o protektorátu. Sever obsadili Španělé a ostatní území Francouzi, kteří se zde snažili vybudovat vzorovou kolonii.

Po II. světové válce však značně zesílil boj za nezávislost. Po vyhoštění sultána Mohammeda Ben Júsufa na Madagaskar v roce 1953 se Francouzi snažili zlomit odpor obyvatelstva, ale bezvýsledně. Nakonec jim nezbylo, než umožnit triumfální návrat sultána z exilu (16. listopadu 1955). Od té doby je Maroko opět samostatným státem. Ovšem ani v tomto období se této oblasti nevyhnuly časy neklidu. Zasloužila se o to dodnes kontroverzní oblast Západní Sahary.

Původní Španělská Sahara získala v roce 1975 pod dříve uvedeným názvem nezávislost. Jiný názor na budoucnost tohoto území měli sousedé. Maroko s Mauretánii si ji rozdělilo. Marocký král Hassan II. vyslal na tzv. Zelený pochod okolo 350 000 svých poddaných, kteří tuto oblast obsadili.

Ovšem hnuti Polisario zahájilo s podporou Alžírska boj proti těmto zemím a vyhlásilo Saharskou demokratickou republiku. Mauretánie se v roce 1979 svého nároku vzdala, Maroko setrvalo. Důvodem neutuchajícího zájmu o tuto oblast jsou obrovské zásoby fosfátů, dále železné a uranové rudy a možná že i ropy.