Pokus o výstup na horu Vorder Grauspitz v Lichtenštejnsku

Vysokohorská turistika v pohraničí Rakouska, Švýcarska a Lichtenštejnska (3)

K třem jezerům naštěstí vede zkratka od Flätcher Alpu - výstupem dlážděnou širší cestou až ke spodnímu jezeru Unterer See, kde se napojuji na červenou značku. Po příchodu k němu začínám na sobě znát únavu, naštěstí do cíle to mám již jen 5 km a 370 m stoupání. To mi vhání trochu energie do těla, každopádně do sedla se kolem dalších jezer - Mittlerer See a Oberer See táhnu jako smrad. Cestou se alespoň kochám výhledy na Falknis (2 565 m n. m.), Vorder Grauspitz (2 599 m n. m.), Hinter Grauspitz (2 574 m n. m.) a rozsochu vybíhají z posledního jmenovaného.

V 18:30 přicházím do sedla mezi Falknisem a Schwarzhornem, obloha se protrhává, výhledy jsou impozantní! V sedle je dokonce bezvadná bivakovací chatka - jsou v ní kamna i palanda, prostě vybízí k přenocování. Dokonce nad noclehem zde i přemýšlím - za prvé je dost hodin, za druhé, sestup působí hodně prudce, tak přemýšlím, zda ho nenechat na ráno. Nakonec si ale říkám, že když to zvládli sejít Martin s Andreou a když je to jen 2,5 km při přenížení cca 800 m a když si vzpomenu na příjemně hořkou chuť piva na chatě, rozhoduji se vyrazit.

Sestup na Enderlinhütte

Chvíli poté, co se pouštím do brutálního sestupu po modré značce, mi volá Martin. Neberu to, jsem přece ve Švýcarsku, tak nebudu doplácet šílené prachy za hovor! To dá rozum ne? Pěšinka traverzuje mezi vrstevnicemi, tak, tak, že člověku v té prudkosti nesjedou nohy. Ale říkám si, že takto to přece nemůže klesat věčně. A už pod sebou vidím, že pěšina pak své klesání trochu zvolní a pokračuje neuvěřitelně kdesi za skály a skalky vyčnívající z travnatého porostu. Působí, že ji vyšlapali kamzíci a kozorozi. Tuto trasu křtím na jméno "Kozí stezka."

I když je trasa následně o něco mírnější svým sestupem, protože vede úbočím hor, i přesto je značně nepříjemná, protože člověk zde stále hledí do díry pod sebou po levé ruce. V některých nepříjemných místech jsou natažena fixní lana, ale v některých stejně nepříjemných prostě nejsou. Přiznám se, že v některých místech uvažuji o tom, že bych se vrátil zpět do sedla, ale tlačí mě čas, tak nevím, zda bych to zvládnul do tmy.

Kolem 19:45 přicházím k jakýmsi skalám, které jsem viděl i v mapě, ale netušil, jsem, že povedou tak prudce dolů. Marně na nich hledám cestu, až po nějaké chvíli vidím modrou značku. Je zde nataženo fixní lano a je nutno sestoupit hodně prudce několik desítek metrů dolů. S těžkým báglem na zádech tuším svou blízkou smrt. S velkou námahou sestupuji opatrnými krůčky dolů a v duchu, ale i nahlas proklínám Kneifela.

Jakmile se mi podaří slézt tento hodně nepříjemný úsek, přicházím k potoku a plnými doušky z něj piju vodu. Pak pokračuji v cestě a přicházím k druhému potoku, který je vyznačen v mapách jako občasný tok. A jsem v prdeli, nemůžu najít cestu… takže už opět přemýšlím, zda se vrátit, nebo hodit bivak zde u potoka, nebo zkusit nějak sestoupit podél koryta (nereálné, prudké jak cyp)… V tom mi volá Martin s Andreou. A Andrea mi v rychlosti sděluje situaci. S Martinem se na to vykašlala, potkali moje kámoše Belgičany a s nimi šli k jakési lanovce, s tou sjeli dolů do údolí a Belgičané je pak hodili do Vaduzu, kde jsou teď na hotelu. S jejího sdělení jsem dále pochopil, že pro Ondru musel doletět vrtulník…

"Tak to mě vodvezou nohama napřed!" říkám si. "To je můj konec." Ptám se sám sebe, ve kterém místě se Ondrovi mohlo něco přihodit? V duchu si říkám, že asi na té jištěné cestě po skále, a že snad to nejhorší mám za sebou. Jsem fakt nasraný. Ale nezbývá mi nic jiného, než vzít rozum do hrsti a chovat se racionálně. Piji z potoka a logicky uvažuji, kudy bych v této šlamastyce vedl cestu já. Napadá mě skalní plotna nad potokem, vyloženě vrstva hornin, táhnoucí se kdesi do kopce.

Vydrápu se na ni a ejhle… je tu značka! Pokračuji dále do kopce, a jakmile jsem na jeho vrcholu, vidím, že cesta sice stále prudce klesá, ale již jen po alpské louce, na které se pase kamzík. "Tak to už bude v pohodě," říkám si. Ale jak sestupuji, ukazuje se, že opak je pravdou! Zase ta hnusná mazlavá alpská hlína a klouže jak cyp!!!

Takže místo rychlého sestupu na posledním kilometru se táhnu jak šnek, sem tam házím na bahně držku, ale říkám si, že když jsem přežil ty zasrané skály, tak se nezabiju na blbé mazlavé hlíně! Cestou potkávám jednoho běžce, který si asi přišel na večer vyběhnout na Falknis, ať se mu v noci lépe spí… ptám se ho, jak daleko je to ještě na chatu. Říká mi, že opravdu kousek.

Nemýlí se, ještě procházím přes jedny skály, následuje traverz z kopce a pak závěrečná rovinka a najednou je přede mnou chatka jako z obrázku. Malá chatička, těsně se choulící ke skále dává pocit bezpečí a jistoty. Hned zapadám dovnitř, chtíce si dát pivo. Po vstupu letmo zpozoruji člověka a zdravím: "Hello!" A ozve se mi odpověď: "Kaj sy, k***a!"

Sedí tu Ondra, živý a zdravý. Jak milé to překvapení, nebudu pít pivo sám… Následně mi u piva a typického švýcarského Möhlu (zkvašený mošt, cider), vypráví svůj příběh, od rozdělení se u Alp Ijes. Velmi zábavná byla hlavně jeho historka z Kozí stezky. Zkusím ji zde převyprávět.

Historka Ondry Kneifela

Ondra notnou chvíli poseděl u horního jezera Oberer See, na což uchoval skvělou památku ve formě krátkého videa… Na něm je záběr okolní krajiny a do toho Ondrův komentář: "Sedím tu třičtvrtě hodiny u jezera, tlačím třetí paštiku a hrdličky nikde!" (myšleno Andrea a Martin).

Následně se přesunul do výše zmíněného sedla se skvělou bivakovací chatkou, kde přemýšlel, zda nevystoupit na Falknis. Ale řekl si, že je již dost hodin a dal se na sestup. Ten mu přišel taky dost prudký, ale pokračoval dále, až se dostal do míst, kde se nachází skály a fixní lano k jistějšímu sestupu. A zde bohužel zakufroval, odbočil mimo stezku a vyšplhal po skalách někde výše, a jakmile zjistil, že je vlastně špatně, tak si uvědomil, že už nedokáže sestoupit zpět na značku…

Usadil se tedy na skále a přemýšlel, co dál. Když si uvědomil, že asi nastala jeho poslední hodina, vzal mobil (čert pal, drahé hovory ze Švýcarska do EU) a zavolal kamarádovi na Hrabství, aby se s ním rozloučil. Následně si ještě uvědomil, že nemá uzavřeno cestovní pojištění, tak jej zkusil uzavřít přes internetové bankovnictví, ale byl tak nervózní, že se mu podařilo několikrát zadat špatně PIN, až si zablokoval účet.

Nezbývalo mu tedy nic jiného, než zavolat do banky osobně. Následný hovor probíhal asi takto:

Banka: "Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?"
Ondra: "Potřebuju cestovní pojištění… ihned!"
Banka: "Dobrá, ale dívám se, že máte zablokovaný účet, jak mám věřit, že jste to Vy… můžete mi říct, kolik dělala poslední platba, kterou jste uskutečnil?"
Ondra: "Jak si to mám pamatovat?"
Banka: "Dobrá, a můžete mi tedy aspoň říct, kdy jste ji uskutečnil?"
Ondra: "Pane Bože, nevím… můžu vám nadiktovat všechny možné údaje, ale toto nevím…," Ondra hlásí své rodné číslo, jméno matky za svobodna, apod.
Banka: "Dobrá, dobrá. Už vám věřím. A jakou variantu cestovního pojištění byste chtěl..? Mám tady pro Vás: nejlevnější variantu… na pláži, u moře…"
Ondra: "Je mi to jedno, ale ať to zahrnuje hory a v ceně je helikoptéra."
Banka: "Aha, tak to s Vámi bohužel nemohu uzavřít já, musím Vás přepojit na kolegu."
…několik minut otravné hudby… dle líčení Ondry, nejdelší minuty jeho života…
Banka: "Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?"
Ondra: "Potřebuju cestovní pojištění, ihned!!!" Banka: "Aha. A jakou variantu potřebujete? Mám tady pro Vás: nejlevnější variantu… na pláži u moře…"
Ondra: "Potřebuju na hory a hlavně ať tam je helikoptéra v ceně!!!"
Banka: "Rozumím. Tak to je rizikové pojištění, to je nejdražší varianta."
…následuje dojednání detailů a pojištění je uzavřeno.
Banka: "Děkujeme Vám za Vaši důvěru, pane Kneifel. Pojištění Vám začíná platit od teď… za 4 hodiny…"

Ondra v tu ránu myslel, že ho vodvezou nohama napřed! Následně ještě volal Martinovi a Andreji, že si bude muset asi zavolat helikoptéru, ale že musí ještě čtyři hodiny vydržet na daném místě. V tom - štěstí v neštěstí. Na stezce se objevil anděl, ve formě potetované švýcarské divy. Ondra nesměle začal volat: "Hilfe!"

Následně mu kolemjdoucí dívka hodila lano, pomohla mu dolů ze skály a řekla mu něco ve stylu: "Oh my god! What are you doing here? First time in Alps?" Dala mu napít své vody, kterou jí dehydrovaný Ondra celou vychlempal… ne, že by vodu neměl. Martin mu půjčil svou special PET láhev za asi 500 Kč, ale Ondra ji při klopýtání po Kozí stezce vytratil a všiml si toho, až když se kutálela dolů po svahu…

Dívka si jej následně uvázala na lano a snažila se ho uklidňovat, když přecházeli nějaké otevřenější partyje, slovy: "What a nice nature here… And what a nice view!" Anebo: "There was rope? I didn't see it."

Takto jej přivedla až na chatu a sama pokračovala dále sestupu.

S Ondrou pak u möhlu ještě probíráme taktiku na zítřejší pokračující sestup od chaty do údolí, kdy nás čeká na vzdálenosti 2,3 km přenížení 650 m, ze kterého máme tak trochu strach, jestli se nebude zase jednat o nějakou Kozí stezku… Po zbytek večera si dopřávám pivo za pivem a möhl za möhlem, i když stoji 5 CHF, přežil jsem svou smrt, tak to musím oslavit.

Čtvrtý a pátý den

Sestup do města Balzers

Ráno si důkladněji prohlížím chatu. Umývarka je koryto, do kterého teče voda z potoka… k záchodu vede cesta skoro po ferratě, ale je splachovací - přívod vody opět z potoka. Chata se skládá ze dvou částí - spodní a horní. Dole se nachází menší jídelna a kuchyňka. Bar je samoobslužný, ceny jsou vypsány a peníze se hází do kasičky. Nahoře je noclehárna, typická alpská. Za nocleh se platí při objednání přes internet, chatařovi na účet. Prostě parádní turistická útulna.

Na chatě s námi spali dva důchodci. Ráno, když jsme si vařili snídani, se s námi dali do řeči. Povykládali nám, že už tu kdysi byli, a že ta cesta do sedla je celkem prudká, a že ji šli kdysi se synem v předškolním věku, ale že pouze nahoru, tak to jim nepřišlo tak hrozné.

Po nějaké době přichází ještě nějaká Švýcarka ze zdola, tak se s ní bavíme, jaký je sestup, zda je to obdobná brutalita jako Kozí stezka a říká, že ne, ale že ani Kozí stezka není nic hrozného, že prý to tady ve Švýcarsku chodí s dětmi, jako školní výlety. Tak si s Ondrou připadáme jako úplní trotli.

Následně ještě přichází chatař. Starší pán, lehce obézní, docela zadýchaný. Říká, že už mu ten výstup dává zabrat. A z batohu tahá další zásobu piv a zkvašených moštů, které donesl na chatu.

Kolem desáté hodiny dopolední se dáváme na sestup. Cesta víceméně klesá obdobně prudce jako včera, ale s tím rozdílem, že chodník je zde již daleko širší a hlavně se pohybujeme ve vzrostlém lese, což dodává člověku jakýsi pocit bezpečí, oproti otevřeným prostorům při včerejším sestupu ze sedla. Navíc je v některých místech improvizované zábradlí ze dřeva kolem cesty.

Takto jsme sestoupili až na širší štěrkovku, po které kousek jdeme a následně zapadáme doprava na pěšinu v lese. Kráčíme podél potoka, který po chvíli křížíme a dostáváme se na další štěrkovku. Po pravé ruce míjíme jakýsi skautský nebo mládežnický tábor a v 11 hodin stojíme na asfaltce u vesničky či osady Sankt Luzisteig.

Zde očekáváme, že si dopřejeme alespoň čepované pivko, ale místní hospoda má bohužel zavřeno. Jinak zde skoro nic není - kostelík, zmíněná restaurace a hotel, autobusová zastávka. Navíc ještě vojenské muzeum a zřícenina Kleine Schanze - což mi připomíná naše Velké Šance u Mostů u Jablunkova (ale nevím, zda se skutečně jedná o něco podobného).

S Ondrou se rozhodujeme, že po asfaltu budeme pokračovat pěšky až do Balzersu (to je již město v Lichtenštejnsku). Tady dole peče slunce jako někde v Maďarsku, takže cesta není úplně příjemná, ale šlapeme. Cestou máme výhled na Falknis a sedlo pod ním, ze kterého jsme sestupovali. Procházíme přes jakási kasárna a přes bránu v hradbách - mylně si myslíme, že jsme již v Lichtenštejnsku, což zjišťujeme později, kdy opravdu mineme hranici, označenou vlajkou Lichtenštejnska a státním znakem (jehož součástí je i slezská orlice!).

To jsme již na okraji Balzersu, z dálky je dobře patrný hrad Gutenberg na vyvýšeném pahorku. Doufáme, že brzy najdeme nějakou restauraci s čepovaným pivem za rozumnou cenu, ale míjíme pouze jednu, která má pro nás nepříznivou cenu. Pokračujeme tedy dále, až přicházíme k místní Jednotě. Zapadáme dovnitř a nakupujeme pivo a Möhl, které na oslavu otvíráme hned před Jednotou. Následně ještě nakupujeme zásoby na večer.

Poté vyhledáváme autobus, kterým bychom se mohli dostat do rakouského Feldkirchu. Daří se nám to lehce - odjíždí ze zastávky na hlavní cestě před obchodem. Jede něco přes hodinu prakticky přes celé Lichtenštejnsko. Jelikož nemáme drobné, jedeme na černo až do cíle. Na hostel Jugendherberge Feldkirch se pak přesouváme pěšky, protože je to cca 1 km od autobusového nádraží. Samotný hostel je zajímavá historická středověká budova.

Telefonicky se spojujeme s Andreou a Martinem, kteří si stihli prohlédnout celý Vaduz a stihli vylézt na zříceninu hradu Schalun, ve které jsem chtěl původně přespávat. Přicházejí s návrhem, zda nezrušíme rezervaci v hostelu a nezůstaneme na noc skutečně na zřícenině - je tam dobré místo na bivak a i ohniště na opékání špekáčků, apod. To už s Ondrou zamítáme - zabydleli jsme se už v hostelu, navíc jsme i zaplatili ubytování. A jako bonus na večer hlásí bouřky a déšť (což se vyplnilo).

Martin a Andrea tudíž přijíždí za námi. Večer popíjíme a vymýšlíme plán na poslední den. Já a Ondra se chceme podívat do Vaduzu, protože jsme ho autobusem pouze projeli. Martinovi a Andreji se moc nechce, jelikož jej prošli křížem krážem. Na druhou stranu, Martin oceňuje to, že se aspoň podívá, zda nenajde své hůlky, které zapomněl na autobusové zastávce, kdesi ve Vaduzu.

Poslední den

Následný den probíhá dle plánu, dopoledne se autobusem přepravujeme do Vaduzu. Dá se říct, že je to jen takové městečko, jehož největší dominantou je hrad Vaduz. Ten ční do výše na skalním ostrohu nad centrem města. Samotný hrad je nepřístupný, sídlí v něm lichtenštejnská knížecí rodina. Kníže zde přijímá pouze oficiální návštěvy.

Z dalších památek stojí za zmínku katedrála svatého Florina a budova zemského sněmu. Dále muzea jako třeba Poštovní muzeum, klenotnice či Lichtenštejnské zemské muzeum. Na hlavní ulici v centru města je pěší zóna a samozřejmostí jsou různé obchůdky se suvenýry, včetně čokolád od švýcarských mistrů, nebo třeba vín z knížecích vinic.

Po nakoupení suvenýrů a po vydatném obědě jdeme ještě do místního obchodu na nákup zásob. Následně se scházíme s Martinem, který své hůlky nenašel, a poté se přesouváme k Rýnu, kde popíjíme nakoupené zásoby. Zde nám Martin oznamuje zajímavou skutečnost a to: "Musím se vám k něčemu přiznat. Nenávidím hory." Ondra se původně chtěl v Rýnu i okoupat, ale řeka je zde tak rychle plynoucí, že bychom jej vylovili asi až v Bodensee.

Potom jdeme po břehu Rýna do městečka Schaan. Zde si na náměstí ještě dopřáváme poslední möhl a pak se autobusem přesouváme zpět do Feldkirchu na Ondrou naplánovanou závěrečnou párty. Ta se v podstatě sice koná, ale velmi brzy končí, protože hlavní pořadatel hodně brzy usíná. My zbylí kecáme až do tří do rána a pak si dopřáváme krátký spánek před celodenním cestováním vlakem domů do Ostravy.

Mapový inventář - odkazy na trasy

• 1. den: https://mapy.cz/s/hajavosefu
• 2. den: https://mapy.cz/s/hotopodocu
• 3. den: https://mapy.cz/s/gahobavotu
• 4. den: https://mapy.cz/s/galucocebu

• Předchozí (2.) část článku
• První část článku