Pokus o výstup na horu Vorder Grauspitz, výstup v Alpách

Vysokohorská turistika v pohraničí Rakouska, Švýcarska a Lichtenštejnska (1)

Vše začalo v roce 2013. Tehdy jsme s bráchou stanuli na vrcholu Triglavu (2 864 m n. m.), nejvyšší to hoře Julských Alp, ba i celého Slovinska. Sice jsem si tehdy říkal, že to bylo fakt hrozné a že nic podobného již nikdy neabsolvuji, ale člověk míní a čas mění. Časem se mi to totiž rozleželo v hlavě a s odstupem pár měsíců jsem usoudil, že to vlastně žádný strašný výstup nebyl a že bych si mohl dát (sám sobě) takový závazek… Zdolat všechny nejvyšší vrcholy jednotlivých evropských států.

Sněžku (1 603 m n. m., nejvyšší horu ČR a historické země Čechy, ale i Slezsko) jsem zdolal následně, pak jsem zamířil k sousedům a zdolal Rysy (2 503 m n. m., Polsko). A pak následovaly další vrcholy… Zugspitze (2 962 m n. m., Německo), Hoverla (2 061 m n. m., Ukrajina), Golem Korab (2 764 m n. m., Makedonie a Albánie), Gross Glockner (3 798 m n. m., zdolán 2×, Rakousko), Mytikas (2 917 m n. m., Řecko).

Takže v loňském roce, když jsem rozjímal před začátkem léta, co s dovolenou, vzpomněl jsem si na svůj závazek, který jsem si před lety dal, a řekl si, že se pokusím zdolat některý z dalších nejvyšších vrcholů. Každopádně situaci tehdy značně komplikoval covid-19 a vládou vyhlášený semafor pro různé státy. Takže můj první nápad - zdolat nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny, Bosanski Maglić (2 386 m n. m.) - padl, při pohledu na tmavě červenou barvu v mapě.

Dle toho jsem také usoudil, že bude lepší se dle této červeno-oranžovo-zelené mapy Evropy orientovat. Takže jsem zabrouzdal do starých dobrých Alp, kde státy svítily přijatelnou barvou. Volba nakonec padla na v podstatě nevýznamný, leč s ČR úzce spjatý státeček - Lichtenštejnsko…

Můj plán nejprve byl, že se tradičně vypravím sám. Pak mě napadlo, že bych mohl zkusit zpracovat kolegu Ondru, zda nechce jít se mnou - nenechal se dlouho přemlouvat. Jeho napadlo, že bychom mohli ještě přibrat naši novou kolegyni Andreu - ta se taky dlouho nebránila. Ještě jsme zkoušeli překecat kolegu Martina, aby se také přidal - ukázal jsem mu i foto nejvyšší hory Lichtenštejnska, Vorder Grauspitz (2 599 m n. m.), ale při pohledu na tento obrázek prohlásil, že zde nikdy v životě nepůjde.

Na internetu jsem prostudoval pár článků o výstupu na tuto horu - moc jich není. Každopádně jsem se dozvěděl, že výstup není až tak náročný a že není třeba žádného extra vybavení. Takže jsem i ostatní poučil, že není třeba, krom dobrých bot a kvalitního oblečení, nic brát.

Kolega Ondra také nezahálel a ve volném čase studoval mapy.cz, Lichtenštejnsko a jeho okolí. A začal vymýšlet, že bychom mohli jít i na jiné vrcholy, když už tam budeme, tak jsem mu nakonec řekl, ať naplánuje nějaký 4denní přechod, ale že na Grauspitzu prostě trvám, ať je na této cestě! Následně nás čekaly finální přípravy - výběr termínu, rezervace noclehů na chatách, nákup jízdenek na vlak tam a zpět.

Nakonec, asi 14 dní před odjezdem, mi ještě kolega Martin (ten, co se zapřisáhl, že na takovou horu nikdy nepůjde) začal vypisovat, co vše by bylo vhodné koupit na tento výlet. To mě zaskočilo, ale řekl mi, že se rozmyslel a že by do toho chtěl jít s námi (až později jsem zjistil, že mu psala kolegyně Andrea, do které byl beznadějně zamilován, zda se k nám nechce přidat).

Plán treku byl tedy jasně dán:

• 1. den: příjezd do rakouského Bludenzu, přesun autobusem do vesnice Brand ke spodní stanici lanovky, a odtud přesun buď pěšky nebo lanovkou na chatu Douglasshütte
• 2. den: přechod z Douglasshütte přes vrchol Schesaplana na chatu Schesaplanahütte
• 3. den: přechod ze Schesaplanahütte na Enderlinhütte, pro zájemce výstup na Vorder Grauspitz
• 4. den: sestup z Enderlinhütte dolů do údolí, poflakování se v Lichtenštejnsku a okolí, zapíjení ztrát

První den

Cesta do Bludenzu

Náš trek startuji v Ostravě 3. 7. 2021, kde v Ostravě na hlavním nádraží nastupuji do vlaku směr Vídeň. Andrea a Martin jsou již ve vlaku, protože do něj nastoupili v Bohumíně. Ondra nastupuje se mnou. Na cestu jsem si tradičně nabalil Radegasta 12, ať ve vlaku nemám dlouhou chvíli. Mí souputníci jsou značně překvapení, že mám na krosně cepín a uvnitř i mačky. Protože jsem jim říkal, že takové věci přece potřebovat nebudou. Mě to předchozí den nedalo, a raději jsem toto vybavení přibral.

Cesta do Vídně ubíhá rychle - v podstatě stejně rychle, jako se Ondra stíhá opít. Koupil si totiž tři kusy nějakého medvědího piva, které má asi 10 % alkoholu, což je na něm brzy znát. Zlatý můj Radegast. Ve Vídni máme nějakou tu chvíli čas na přestupu - já to využívám a jdu si koupit něco k snědku do vlaku, ať nemám prázdný žaludek a pár rakouských piv, abych si připravil zažívání na další dny. Ondrovi říkám, ať si jde taky něco koupit, ale se slovy, že se jedná o low coast akci, to odmítá.

Následně potěžkáváme batohy, protože Ondra nám tvrdil, že jej má zaručeně nejtěžší, přičemž obsah už zásadně zredukoval. To bylo taky celkem vtipné, protože když se balil, přišla mi od něj zpráva - nevlezou se mi věci do batohu, jdu jej vyměnit do obchodu. To také učinil, ale zjistil, že ani do nového batohu se mu věci nevejdou, tak jej šel vyměnit ještě jednou. Ani do třetího batohu se mu vše nevešlo, takže začal redukovat obsah - nutno podotknout, že jsme se domluvili, že na chatách nebudeme využívat polopenzi, apod., ale že si potáhneme pár čínských polívek a konzerv s sebou v batohu.

To jsem ale trošku odbočil od toho potěžkávání batohů. Ondra nám totiž stále tvrdí, že má svůj batoh strašně těžký - zaručeně nejvíce z nás všech. Takže jsme se ve volné chvíli při čekání na další vlak vrhli na zkoušku potěžkáváním a jednoznačně jsme se shodli, že Ondrův batoh je na 100% nejlehčí ze všech. Nejtěžší vypadal pravděpodobně můj, ale neměli jsme přesnou váhu, zkoušku jsme provedli jen tak, v ruce.

Z Vídně se následně přesouváme přímým vlakem do Bludenzu. Cesta je poklidná, s Ondrou popíjím rum, ale tím, že na mě nedal a nic nejedl, začíná být ještě více opilý, než byl… Což se u něj začne projevovat hlavně vysokou nervozitou - asi dvě hodiny před příjezdem do Bludenzu z ničeho nic vstává, nasazuje batoh a říká mi: "Dělej, vstávej… už tu jsme, už vystupujeme." Po mých slovech, že vystupujeme až za dvě hodiny, si sedá, ale do pěti minut opět vstává a situace se opakuje - takto celé dvě hodiny… Podobně špatně je na tom ve chvíli, kdy odcházím na záchod - to se furt vyptává Andrey a Martina, kde jsem a tvrdí jim, že už jsem určitě vystoupil.

Kolem 15:30 vystupujeme v Bludenzu - já navrhuji, že bychom se měli pořádně najíst. Ideálně vyhledat nějakou tradiční rakouskou restauraci, kde budou podávat tradiční vienna schnitzel. Narážíme na spoustu pizzerií, ale po notné chvíli se nám daří najít řízkárnu, takže vienna schnitzel mit kartofel salat se opravdu koná!

Výstup na Douglasshütte

Dosyta najezení se přesouváme na zastávku autobusu, která je naštěstí blízko. Ale naneštěstí nám jede autobus až za hodinu. Nezbývá než čekat - sice budeme vyrážet až večer, na druhou stranu nás čekají pouhé 2 km a 390 výškových metrů… to není nic strašného.

Přijíždí autobus, nastupuji, a hlásím řidiči cílovou zastávku Brand Lünerseebahn. A řidič mi oznamuje, že mám smůlu, že předchozí autobus ještě na tuto zastávku jel, ale on končí na zastávce Brand Palüdbahn. To je pro mě totální šok a málem jsem se vyvrátil - čeká nás tím pádem 7 km a 900 výškových metrů!!!

Vystupujeme na konečné a zvažujeme, co teď… Je totiž cca 19 hodin, je zataženo a drobně prší. Ale světlo by mělo ještě nějaké dvě hodiny určitě být. Ta vzdálenost a převýšení je srovnatelné s výstupem na Lysou Horu u nás v Beskydech a to většinou pod dvě hodiny dávám. Takže rozhoduji, že vyrážíme.

S Andreou hned ze startu nasazujeme tempo a Ondrovi s Martinem utíkáme. Ale cesta vede po asfaltce, postupně stoupá údolím Brandnertal, takže se není kde ztratit. Pokud kolem projíždí nějaké auto, snažíme se jej stopnout, abychom se svezli na této nudné pasáži po asfaltu. To se nám i daří, sice asi jen kilometr před dolní stanicí lanovky, kde asfaltka končí, ale i tak je to lepší než nic. Řidič s námi vesele komunikuje, a ač je to Rakušák a mluví pouze německy, přijde mi, že mu vcelku rozumím. V konečném důsledku, v nářečí u nás v Ostravě jsou některá slova převzatá z němčiny.

Trochu doufám, že by ještě mohla být v provozu lanovka k Lünersee, ale marně. Pro dnešek je už zavřeno. Nezbývá tedy nic jiného, než ty 2 km, které jsem zmiňoval dříve, vyšlapat po svých. Asfaltka se na svém konci rozšiřuje v prostorné parkoviště před stanicí lanovky. To je nutno celé přejít a pokračovat po horské suťovité pěšině.

Pěšina celkem svižně stoupá po úbočí hory Seekopf (2 698 m n. m.). Stoupání na sobě pociťuji hlavně tím, že ze sebe potím veškerý alkohol, který jsem za den vypil, a má forma jistojistě není stoprocentní. Ale cíl mám jasný - dojít na chatu. Jinak výstup k chatě není nikterak problematický, silně mi připomíná chodníky v Tatrách, místy je cesta jištěna fixními lany, ale myslím si, že jsou zde zbytečná.

Stále je zataženo a kolem nás tiše plynou cáry mlhy. Ale i přesto máme z pěšiny otevřený pohled do údolí, na část asfaltky a velkou část suťovitého chodníku. Ať kontrolujeme údolí sebelépe - naše dva kolegy nevidíme. Ale nečekáme, pokračujeme dále a už se ze sutě a skal dostáváme na otevřenou louku před chatou Douglasshütte (1 950 m n. m.). To už nevydržím a volám klukům, kde jsou… Dozvídám se od nich, že to vzdali a že si našli ubytování dole… To nám to teda pěkně začíná.

Já a Andrea jdeme tedy do chaty, hlásíme se chatařce, že jsme dorazili a ubytováváme se v klasickém pokoji matrazenlager. Andrea má členství AV pro rok 2021, já nikoliv. Chatařka ovšem průkazy vidět nechce a dává nám oběma členskou cenu 12 eur za osobu a noc. Na pokoji jsme sami, což je super - aspoň se v klidu vyspíme a chrápáním se budeme rušit maximálně vzájemně.

Po zhygienizování se jdeme ještě do restaurace. Pro dnešek si již dávám pouze čaj. Alkoholu bylo dost a zítra nás čeká těžší výstup. Andrea ještě volá klukům, jak to tedy s nimi vypadá. Ondra je opilý, Martin nasraný. Sděluje pouze, že ho šíleně rozbolela noha a že to vzdává, že zítra jede domů. Andrea se ho snaží ještě přemluvit - přece jen, za vybavení vyhodil 35 000 a teď skončí dole ve vsi na asfaltce? To by byla škoda…

Klukům doporučujeme, ať si ráno přivstanou, sednou na první autobus a první lanovkou, ať vyjedou za náma… Ať můžeme společně vyrazit na první vrchol naší výpravy Schesaplana (2 965 m n. m.).

Druhý den

Výstup k Totalphütte

Ráno vstáváme a venku je totální azuro… To nám zvedá náladu na maximum. Ihned voláme klukům, jak to s nimi vypadá… Martin se teda rozhodl, že domů ještě nepojede. Ale… na Schesaplanu jít nechce. Našli si s Ondrou jinou, lehčí trasu a sejdeme se prý až na další chatě.

To nás sice mrzí, ale jsme pevně rozhodnutí, že vrchol dnes dáme. Rychle tedy snídáme, abychom mohli vyrazit na cestu, co nejdříve. V 8:00 jsme před chatou, už bychom i vyrazili, ale z terasy jsou nádherné výhledy na jezero (jezero je přehrazené - takže netuším, zda bylo vybudováno uměle, anebo zde hráz postavili pouze kvůli vyššímu nadržení vody) a panoramata hor kolem něj, takže musíme pořídit pár snímků.

Následně pokračujeme po štěrkové cestě vedoucí kolem jezera Lünersee ze strany od vrcholu Seekopf. V jezeře je povoleno i chytat ryby a jednoho rybáře zde potkáváme. Pokračujeme dále, až na rozcestí, kde se napojujeme na červeně značenou Zentralalpenweg 02. Ta vede od menší chaty Lünersee Alpe, která se nachází na opačném konci jezera, než Douglashütte.

My ovšem k této chatce nejdeme a začínáme stoupat směrem k chatě Totalphütte. Stoupání je celkem prudké, ale člověk zase rychle nabírá metry. Pěšina je příjemná, suťovitá. Vede mezi skalkami a loukami, porostlými hořci a prvosenkami. Po levé ruce máme nákladní lanovku vedoucí k chatě. Čím výše se nacházíme, tím krásnější pohledy na Lünersee a okolní masivy, se nám naskýtají. Velmi fotogenická oblast.

Ani se nenadáme, je 9:30 a my stojíme před chatou Totalphütte (2 385 m n. m.). Já neodolávám a jdu si dovnitř pro pivo, Andrea si dává kávu. Pak sedíme na terase a kocháme se okolními výhledy. Zároveň študuju masiv Schesaplany za chatou a tipuji, kde je vlastně vrchol a hlavně - kde vůbec vede cesta!!! Za chatou totiž začínají rozsáhlá sněhová pole, což jsem teda nečekal…

Výstup na Schesaplanu

Kolem 10:15 vyrážíme na další cestu, na vrchol to od chaty není daleko - cca 2,2 km a 569 výškových metrů. Můj odhad je, že bychom mohli být maximálně za 1,5 hodiny na vrcholu a to pouze v případě, budeme-li se značně loudat. Navíc se začíná i zatahovat, tudíž není čas, ztrácet čas!!!

Nejprve pokračujeme po červené značce po suťovém poli, které brzy přechází v pole sněhové, v podstatě po rovině. Po chvíli začínáme stoupat, snažím se držet značky, ale brzy ji ztrácím. Tam, kde by vést měla, se mi to moc nepozdává, takže jdu spíše intuitivně.

Stoupáme sněhovým polem, takže vytahuji mačky a cepín. Ne že by bylo toto vybavení úplně nutné, ale když už se s ním tahám, tak ho aspoň použiji. Andrea nic nemá, tudíž nemůže nic nasadit. Stoupání začíná být čím dál prudší. Andree radím, ať se snaží zabodávat patami do sněhu, že jí to nebude podjíždět, případně, v místech, kde vykukují kameny a suť, ať jde po nich… Je to marné. Podjíždí jí nohy a už se veze dolů, a nedaří se jí zabrzdit… jede dobrých 100 metrů, než zastaví.

Snažím se jí tedy povzbudit. Říkám jí, ať to nevzdává a dávám jí znovu stejné rady. Už je skoro u mě, když jí znovu podjíždí nohy a zase se veze… už jí vidím, jak přelítává přes okraj skály na konci sněhového pole… naštěstí to ubrzdí, ale přiznám se, nahnala mi strach… a to zatím netuším, že se nejedná o to nejhorší, co nás tento den ještě čeká.

• Pokračování článku
• Dokončení článku