Pokus o výstup na Vorder Grauspitz (2 599 m) v Alpách

Vysokohorská turistika v pohraničí Rakouska, Švýcarska a Lichtenštejnska (2)

Nedá se svítit. Takto bychom tu strávili celý den a stejně bychom nikam nedošli. Sestupuji za ní, sundávám mačky a dávám jí je. Sám si nechávám pouze cepín a nahoru postupuji tak, že se zabodávám nohama do sněhu, ať mi to nepodjíždí, přesně tak, jak jsem jí radil. Bez problému vystoupám až zpět na značku, stejně jako Andrea.

Zde cesta na chvíli zvolňuje a hlavně zde není sníh, pouze kamenné pole. Po tom pokračujeme dále, pod závěrečný stoupák na vrchol. Čeká nás ovšem ještě dobrých 300 výškových metrů. Kousek stoupáme opět po suti a kamenech a následuje 100 výškových metrů tvrdého stoupání, sem tam je nutno použít i ruce, ale nejde o nic hrozného. V místech, kde jsou fixní lana se momentálně nachází sněhová pole, takže použít se nedají. Tady se modlím k Thorovi, ať Andree zase nepodjedou nohy, protože to by byl její konec.

Po překonání tohoto úseku přichází už jen taková "vyklusávačka" po sněhu a skalách prakticky až na samotný vrchol. Není to sice rovina, ale oproti předchozímu stoupání je to už opravdu jen vyklusávačka. Posledních pár metrů a jsme nahoře.

Na vrcholu Schesaplana (2 965 m n. m.) jsme v 13:50 - to je tedy značné zpoždění oproti mému předpokladu. Je zde umístěn masivní vrcholový kříž a samotná Schesaplana je nejvyšším vrcholem pohoří Rätikon. První doložené zdolání tohoto vrcholu se uskutečnilo 24. 8. 1610 a stanuli zde tehdy Christa Barball, Claus Manall a David Pappus. Momentálně máme zataženo, začíná pršet a výhledy jsou nulové. Moc se zde nezdržujeme, v takovém počasí by se tu zdržoval jen blázen. Jen si dáváme rychlé občerstvení ve formě sušeného ovoce a pokračujeme dále, ať jsme co nejdříve na chatě.

Sestup k Schesaplanahütte

Sestup je nejprve v pohodě - kousek se vracíme na červenou značku a pak mírně klesáme kamenným polem, pravidelně se střídajícím s polem sněhovým. Takto přicházíme až k rozcestí s modrou značkou určující nám směr k Schesaplanahütte na švýcarské straně Alp. Za zády poslední pohled na vrchol s železným křížem a pouštíme se do sestupu, který na první pohled působí více než prudce.

Tento sestup vede prakticky jižní stěnou Schesaplany a vrcholu Schalköpfe (2 806 m n. m.), která padá téměř kolmě dolů. Velká část se jde po skalách a suťovitých chodníčcích, opatrnost je zde na místě, protože zde by opravdu jedno zakopnutí, či podklouznutí mohlo znamenat konec. Nejhorší jsou zde ovšem prolákliny, ve kterých se drží sníh. Nejsou sice moc široké - maximálně do 10 metrů, ale značně prudce padají dolů a člověku se přece jen nechce neustále vytahovat mačky nasadit je a po pár metrech zase sundat.

Několik jich úspěšně překonáváme, ale poslední dává zabrat… je totiž kolem 5 metrů široká a sníh je zde ve výšce cca 1,8 metru. Mezi skálou a sněhem se přirozeně vytvořila široká štěrbina, každopádně, tam kde obyčejně vede jakáž takáž pěšina je momentálně příkrov sněhu. Zde musím štěrbinou vylézt o pár metrů výše po chodníku a v nejlepším místě udělat roznožku - jednou nohou se zapřít o skálu, druhou o sněhovou stěnu. Takto vylézt, co nejvýše a v příhodném místě (štěrbina se totiž směrem nahoru rozšiřuje) se odrazit nohou od sněhu a vykopnout ji rychle nahoru na sněhový příkrov, kde je již pár stop turistů, kteří zde prošli. Jakmile mám nohu nahoře, zapřu se cepínem, abych si trochu pomohl, a už stojím oběma nohama na příkrovu.

Pro Andreu to ovšem tak lehké není, i když je vyšší než já. Má problém, nedaří se jí vylézt nahoru, roznožkou, natož v závěru vykopnout nohu nahoru. Je na ní i znát vysílení, taky má těžký bágl na zádech. Rád bych jí pomohl, ale samotný sněhový příkrov spadá natolik prudce dolů, že když bych ji chtěl vytáhnout rukama nahoru a podjely mi nohy, letěli bychom třeba oba dva. Jediné, co ji můžu půjčit je cepín, aby se mohla v závěru podepřít a celá vyšvihnout nahoru. Bojuje holka, už mám strach, že ji tu budu muset nechat a ona bude muset počkat do podzimu - to už by mohlo roztát do té doby. Nakonec to nějak dává, ale je to pro ni opravdu boj.

Následuje ještě přechod úbočím skály zajištěný fixními řetězy a pak cesta zvolňuje - pokračuje hliněnou pěšinou alpskými loukami, již kousek od chaty. Před námi je vidno již jen poslední prudké klesání k chatě. Tento úsek vypadá jako naprosto poklidný - opak je pravdou. Tím že prší a půda je zde pravděpodobně více jílovitá než hlinitá, tak se mění na parádní klouzačku. Zprvu to jde, ale přichází onen závěrečný sestup. Pěkně serpentinami až k chatě.

Opatrně krůček po krůčku sestupuji, protože půda pod nohama rozhodně není pevná, klouže mnohem více než sníh na vrcholcích. V jednom místě, které nevypadá tak nebezpečně, mi nohy podjíždí a já letím dolů travnatým svahem, celkem dost prudkým. Naštěstí se zachytávám trávy a jsem pouze asi 5 metrů pod chodníkem.

Vyškrábávám se zpět na chodník a čekám na Andreu, které jsem asi o 300 metrů utekl. Jakmile přichází, říkám jí, ať si dává bacha a ukazuji jí místo, kde jsem sletěl. Nečekaně - Andree podjíždí nohy a kotouly se řítí dolů… Už, už ji vidím rozmázlou o nějakých 50 výškových metrů dole na cestě, protože tento pád jsem myslel, že už neubrzdí. Naštěstí zastavila a horkotěžko po vrstevnici se vydrápala zpět na pěšinu. To už se i mě kolena roztřásly.

Po tomto incidentu se nám naštěstí už nic nestalo a opravdu opatrným krokem přicházíme až k chatě, kde z dálky vidíme belhajícího se Martina z chaty do noclehárny a zpět. V 17:35 stojíme před Schesaplanahütte (1 900 m n. m.). Promočení a špinaví, ale šťastní, že žijeme a dorazili jsme do cíle dnešního dne.

Chata Schesaplanahütte

Po vstupu do přívětivého tepla chaty si hned po pravé ruce všímám jídelny a zde sedícího Ondry, který spokojeně jí klobásu za 10 eur. Ihned na něj volám: "Kneifel, já tě zabiju!" Při plánování trasy, ji totiž jen tak hodil do map a nijak nestudoval její jednotlivé části. Moje chyba je, že jsem trasu taky nijak neprostudoval.

Hned se hlásíme chatařům k ubytování a samozřejmě se ptám, kde mají sušárnu, protože jsme durch promočení. Sušárnu zde mají, je dole ve sklepě, ale netopí, protože je již celkem teplo… každopádně pro nás oheň v kamnech rozdělají - takže paráda, alespoň nám do rána uschnou věci.

Následně ještě zjišťuji, kde je možnost uvařit si nějaké jídlo z vlastních zásob. Protože ze zkušeností vím, že chataři nemívají, až tak rádi, když člověk vaří přímo v chatě. Je to částečně logické - chaty jsou většinou dřevěné a snadno by mohlo dojít k požáru. Proto většinou mívají vyhrazený nějaký koutek k vaření.

Zde žádným takovým koutem nedisponují, ale nabízí nám, že co budeme chtít, ohřejí nám nahoře v kuchyni. Takže chataři předáváme čínské polévky a pár konzerv, ale hledí na to, jak by nevěděl co s tím… Následně si odnášíme zbylé věci do noclehárny (vedlejší chata) a pak již míříme za ostatními do tepla jídelny.

V jídelně sedáme k Ondrovi a Martinovi. Hned si objednávám pivo, jako zaslouženou odměnu a čekáme, až nám donesou ohřáté jídlo z našich zásob. Po chvíli přichází jeden z chatařů, že jestli si nedáme polévku, kterou mají v nabídce - GRATIS, na účet podniku. Je nám trapně, ale říkáme jim, že pokud to jim nevadí, rádi přijmeme jejich nabídku.

Ondra tomu nejprve nerozumí - ale jak chatař odejde, tak říká: "Počkej, tu polívku máte jako zadarmo?" Odpovídám mu: "Jasně, chatař říkal, že to je na účet podniku. Asi, když nás viděli, jak jsme zbidačení, tak se nad námi raději slitovali." Ondra na to: "No jak je zdarma, tak to si dám taky…"

Po chvíli nám chatař přináší dva kotle polévky (dva různé druhy, které mají v nabídce) a k tomu hromadu pečiva. Vše jsme sežrali… Pak už jen po zbytek večera sedíme u piva. Martin brzo odchází spát, protože se cítí zničen. Já a Ondra se svolením chatařů vytahujeme rum z vlastních zásob, který spolu celý ztrestáváme.

Třetí den

Přesun na Alp Ijes

Ráno vstáváme do pěkného dne. Jsme domluvení, že dáme snídani a do 9:00 vyrazíme dál. Všichni, kromě mě, chtějí vynechat cíl naší cesty - nejvyšší horu Lichtenštejnska - Vorder Grauspitz. Já se toho prostě nevzdám a ani se teda necítím nějak zničeně. Plán dne (a i dalších dní) tedy domluvíme u snídaně.

Na snídani jdeme opět do jídelny, abychom jim nedělali bordel v noclehárně. K našemu překvapení nám chataři nachystali i snídani. Pečivo, máslo, marmelády a čaj. Opět zdarma. Švýcaři jsou prostě skvělí lidi. Já si navíc objednávám i startovní pivo, ať na nás nejsou úplně ztratní.

Následně u jídla domlouváme plán. Já tedy půjdu s ostatními, ale v místě Alp Ijes se od nich oddělím a vyšlápnu si na cíl mé cesty. Ostatní budou pokračovat dolinou tří jezer mezi hřebenem Grauspitzů z jedné strany a Glegghornu (2 447 m n. m.) ze strany druhé. Takto vystoupají až do sedla mezi vrcholem Falknis (2 565 m n. m.) a Schwarzhorn (2 344 m n. m.). Odtud pak klesnou na chatu Enderlinhütte, kde máme rezervován nocleh. Já pak za nimi dorazím stejnou cestou.

Dále se domlouváme na další dny, kdy jsme měli v plánu huštat se a zevlovat v Lichtenštejnsku, případně zkusit zkontaktovat knížete z a na Lichtenštejnu Hanse Adama II., vévodu opavského a krnovského, hraběte rietberského, panovníka domu z a na Lichtenštejnu (v tom vévodovi opavském a krnovském jsem měl na mysli úzkou spjatost s ČR, kterou jsem zmínil na začátku tohoto článku), zda by nechtěl své velectěné statky opavské a krnovské (a k nim přibrat i statek ostravský) do svého lichtenštejnského státečku - daňového to ráje, kde se všichni mají dobře.

Původně bylo v plánu na další dny přespat jednu noc na jakési zřícenině hradu ve Vaduzu (hlavní město Lichtenštejnska) a následně se přesunout do nějakého města buď ve Švýcarsku anebo v Rakousku, odkud pojedeme domů a ubytovat se zde někde. Zříceninu hradu všichni odmítají, chtějí už jen pohodlí hotelu. Přes booking tedy rezervuji ubytování v rakouském Feldkirchu.

Před devátou hodinou tedy vyrážíme na další etapu naší výpravy. Obloha je zatažená, ale mraky jsou vysoko nad horami. Trasa vede po zelené značce od Schesaplanahütte až po Alp Ijes. Cesta je pohodová - jde o 8 km se stoupáním dohromady 500 m a obdobným klesáním, kdy se první 4 km prakticky jen klesají. Vede po úbočí hor po loukách a pastvinách s překrásnými výhledy na okolní alpské scenérie. Opravdu pastva pro oči a balzám na duši.

Tuto část trasy překonáváme prakticky bez problémů, až na jeden incident. Jak je známo, alpské stezky někdy vedou i přes ohrady s dobytkem. I tady se vyskytuje taková jedna část. Mě se podařilo naší skupině utéct asi o 300 metrů a při přechodu ohradou na mě začal dorážet místní pastevecký pes. Normálně jsem vycítil, že nastala moje poslední hodinka…

Tahám tedy z batohu cepín, připraven prorazit jím psovi lebku, když by šlo do tuhého. Sám sebe považuji za mírumilovného člověka, který by mouše neublížil, ale když jde do tuhého, není zbytí. Nejhorší je, že není ani kde utéct, protože pes si mě hlídá a z jedné strany je sráz dolů… Naštěstí přichází zbytek bandy (té si pes ani nevšímá) a následně i pastevkyně. Ta nám švýcarsky sděluje, že pes je hodný a nikdy by nikomu neublížil (Andrea umí německy a přeložila nám to). Mě se to nezdá, protože mě chce vyloženě zabít, ale ve skupině se nám daří opustit ohradu.

Za ohradou já a Ondra utíkáme Martinovi a Andree a přicházíme až k Alp Ijes. Ondra zde zůstává a čeká na zbytek bandy, mě čekání po delší chvíli přestává bavit, kor když Andreu s Martinem nevidím ani na obzoru (kdo ví, co kde dělali) a vyrážím vstříc svému cíli.

Pokus o zdolání nejvyšší hory Lichtenštejnska

Problémem tak trochu je, že cesta na Grauspitz není značená. I když v mapách.cz je vyznačená jakási pěšina, realita je taková, že člověk musí jít spíše instinktivně. Dle stažených map usuzuji, že pěšina se nachází kdesi pod příkrovem zbytku sněhu, jenž se zde ještě nachází, jdu tedy po něm a po chvíli začínám stoupat po jakési pěšině, na travou porostlý kopec. Po chvíli mě pěšina svádí někde bokem a dle map zjišťuji, že jsem špatně.

Vracím se tedy kousek zpět a opět začínám stoupat tušeným směrem na vrchol. Jakmile vystoupám na tento zelený kopec, následuje krátká rovinka, kde už pěšina znatelná je. Potkávám skupinu (tuším) Belgičanů, kterých se ptám, zda byli na Vorder Grauspitz. Odpovídají, že bohužel ne, že hřeben jim přišel celkem ostrý a že se začínajícím deštěm se terén stává kluzký. Já pokračuji dál, abych se přesvědčil o pravdě.

Nyní mě čeká další stoupání pěšinou vyšlapanou v trávě k blízkým skalkám, které strmě padají k severu. Od nich následuje již relativně pohodový výstup na hřeben, který mylně považuji za hřeben Grauspitzů. Až později, dle fotek a map zjišťuji, že jsem se hluboce mýlil a že jsem došel pouze na rozsochu vybíhající z hlavního hřebene Grauspitzů, konkrétně z vrcholu Hinter Grauspitz (2 574 m n. m.)!!!

Na hřebeni této rozsochy je již cesta jasná, pěšina je v trávě znatelná, ale musím dát za pravdu Belgičanům, že hřeben opravdu působí ostře a nepříjemně, skoro se roztřepávají kolena. Kousek před sebou vidím horu s křížem na vrcholu. Mylně ji považuji za Vorder Grauspitz (opět později zjišťuji, že to byl teprve Hinter Grauspitz). Říkám si, že když už je to takový kousek, musím tam dojít. Odkládám batoh, nechávám ho ležet na hřebeni a pokračuji dále.

Kousek se to ještě dá, ale jakmile se přede mnou objevuje skalnato-travnatý pahrbek, přemýšlím, jak ho mám vlastně přelézt, navíc, když už opravdu prší a terén by mohl být kluzký. Navíc jsem si vzpomněl na ženu a děti, pak na Andrejiné pády… A při představě, že by pak mé potomky vychovával nějaký cizí gyzd, jsem pro tentokrát výstup na Vorder Grauspitz (2 599 m n. m.), nejvyšší horu Lichtenštejnska, vzdal (to ovšem neznamená, že se nevrátím! Příště bych volil výstup z Lichtenštejnské strany.). Poté se stejnou cestou vracím k Alp Ijes.

Přesun do údolí třech jezer

U Alp Ijes (nachází se zde nějaké stavení - vypadá jako nějaký kravín, či tak něco), si dávám pauzu na svačinu - sušené švestky. Ale nemám moc času, je už 15:30. Takže se zastavuji pouze na půl hodiny, abych pokračoval dále. Ve volném čase studuji naplánovanou trasu a sestup ze sedla k chatě Enderlinhütte. Dle vrstevnic se mi dost nepozdává sestup, takže přemýšlím nad alternativními trasami. O něco schůdnější mi přijde sedlo mezi vrcholem Glegghorn (2 447 m n. m.) a bezejmennou kótou (cca 2 110 m n. m.). Dostanu se do něj přes místo zvané Fläscher Alp.

V 16:00 vyrážím dále na cestu. Jdu po neznačené štěrkovce, projdu tunelem vysekaným do skály a pokračuji stále po stejné cestě a po pár stech metrech míjím odbočku do údolí třech jezer. Dostávám se až na jakousi lepší štěrkovou cestu a to už jsem u zmíněného Fläscher Alp. Jde o statek, kolem kterého se rozprostírají pastviny a v širokém okolí se pasou krávy. Procházím přes bránu a jdu až k hospodářské budově, kolem dokola samé krávy, všechny na mě tak blbě čumí. Psychicky to nezvládám a ze strachu z býka se otáčím a vracím se zpět. Rozhoduji se pro přechod kolem tří jezer.

• Předchozí (1.) část článku
• Dokončení článku