Ledové Grónsko, trek v polární tundře největšího ostrova světa

Trek v ledové tundře největšího ostrova

Grónsko je největší ostrov světa s plochou 2 175 000 km². Gróňané mají "největší životní prostor", protože hustota obyvatel je jen 0,03 obyvatele na čtvereční kilometr, ale moc si jej nevychutnávají. 85 % ostrova totiž pokrývá ledovec, jehož stáří je až 2 milióny let. Je to území, které pro středověk objevil roku 875 Islanďan Gunnbjørn a následně roku 983 Viking Erik Rudý a nazval jej "Zelenou zemí".

Kolonizací v moderním slova smyslu zahájil misionář a cestovatel Hans Egede v roce 1721, když založil osadu Godthab. V řeči domorodců je to dnes město Nuuk, které je nyní hlavním správním střediskem ostrova. Grónsko má svou samosprávu i vlajku. Prospekty i reklamní časopisy jsou obvykle vydávány trojjazyčně, v grónštině, dánštině a angličtině.

Je počátek prosince a já díky tomu, že mě schvátil agresivní chřipkový vir typu "A", jsem se konečně dostal k tomu popsat své zážitky z přelomu května a června. Ke každé cestě musí člověk dostat ten správný impuls, což v našem případě byla nabídky jedné cestovní kanceláře.

Náš individualismus, i vzhledem k loňskému samostatnému putování po Špicberkách, nás žene do samoty, zvláště když cena soukromého podniku by měla být podstatně nižší než s cestovkou. A navíc člověk svobodně rozhoduje sám o sobě. Není důvod žehrat na někoho jiného. A proto také chceme jezdit po světě bez cestovních kanceláří.

Co psaly staré knihy

Jedno z moudrých přísloví praví "Kdo je připraven, není ohrožen", a tak se i já vydal do pokladnice ostravských vědomostí – Státní vědecké knihovny. Informací o již dávno zaniklém životě Eskymáků bylo opravdu hodně, i když nejnovější kniha pocházela z roku 1971. Musím poděkovat všem knihovnám světa, které po změně režimu či vlády neničí celé regály knih a stále nechávají i budoucím pokolením čerpat "z nevyvratitelných pravd" svých předchůdců. Je to velice poučné.

Perlou pro mne byla příručka označená G 21.736 od G. A. Agranata, Grónsko. Když jsem si na obálce zmíněné příručky přečetl, že "…hospodářské možnosti ostrova, především však snadno vykořisťovat domorodé eskymácké obyvatelstvo, přilákaly pozornost imperialistických kořistníků…"

Zajásal jsem a začal číst. Nedá mi, abych se nepodělil o krásné zážitky. "…osud Grónska a jeho těžce strádajícího domorodého obyvatelstva, které dnes trpí dvojitým útlakem – dánských kolonizátorů a amerických imperialistických dravců a podněcovatelů války - je zajisté tragický…".

"…ve školách pro Eskymáky, které jsou vydržovány církví, byla vyučovací látka přednášena eskymáckým (grónským) jazykem. Misionáři téměř vůbec nevyučují děti dánskému nebo anglickému jazyku. Kolonizátoři nechtějí, aby Eskymáci četli svobodně různé i pokrokové noviny a knihy, aby poslouchali rádio, předpokládajíce ne bezdůvodně, že by tím zesílil jejich odpor. Den co den jsou děti ohlupovány náboženskou propagandou…".

"…dánští imperialisté se snaží rozbít a oslabit jednotné národně osvobozenecké hnutí grónského lidu. Podporují růst kulactva mezi Eskymáky, vyhledávají mezi nimi takové lidi, kteří by napomáhali místním úředníkům. Nyní se ke svévoli dánských kolonizátorů připojil daleko krutější útlak amerických okupantů. Yenkeyové, kteří si přinesli na ledový sever své zkušenosti z lynče a gestapácké metody ze zacházení s negry, nakládají s Eskymáky jako méněcennou rasou, jako s otroky…".

Jaké neštěstí v porovnání s Aljaškou, kdy autor praví, že "… obsazení Aljašky ruskými obyvateli mělo pokrokový charakter a bylo výjimečným příkladem v historii severu…" "…Američtí militaristé, kteří připravují novou válku a sní o světovládě, potřebují Grónsko jako základnu k útokům proti Sovětskému svazu a zemí lidové demokracie…".

Závěr příručky je vyšperkován citátem soudruha Stalina, který řekl, že"…mír bude zachován a upevněn, vezme-li lid věc zachování míru do svých rukou a bude ji hájit až do konce…" Člověku nezbývá nic jiného, než zamáčknout slzu a připravovat se na pomoc domorodému obyvatelstvu. Tak pěkně napsat by to snad dnes už nikdo ani neuměl. Psal se totiž rok 1953.

Skutečnost je značně odlišná

Skutečnost o dnešním Grónsku je naprosto jiná. Náš výlet nebyl zaměřen na poznávání života místního obyvatelstva, přesto se článek v úvodu i jinde dotýká uvedených citací. Není problém koupit u nás zpáteční jízdenku na autobus do Kodaně a současně i letenku z hlavního města Dánska do grónského Kangerlussuagu a zpět. Na starších mapách můžete najít spíše dánské jméno Søndre Strømfjord, kdy Gróňané ještě "úpěli pod dánským jhem" a místní názvy se uváděly převážně v dánštině.

S ubohostí Gróňanů to asi nebude tak zlé, protože většinu pasažérů Boeingu 767 tvoří Inuité, jak si sami říkají (Inuit znamená v grónštině člověk). A nejsou to jen obchodníci, ale i rodiny s dětmi. Turistů je v našem slova smyslu málo, vypadá to, že jen my dva. Náš plán byl postaven operativně podle toho, jak se bude situace vyvíjet, tj. jak budeme zvládat denní pochod 20-30 km zdejší krajinou s veškerou výbavou na 14 denní pobyt.

Červená linka

Ihned na letišti kupujeme dva díly mapy v měřítku 1:100.000, která nám připadala jako skvělá, ale jak se později ukázalo, nebylo to vždycky ono. Červená linka, táhnoucí se přes oba díly mapy, není silnice ani značkovaná cesta. Je to jen směr možného pochodu, kterým se lze „probít“ zdejší divočinou. Tudy vede i nejčastější trasa cestovních kanceláří na západní pobřeží. Nejobvyklejší doba turistických návštěv je od poloviny února do poloviny dubna, pro pohyb v terénu na saních nebo během července a srpna, kdy je pěší turistika kombinovaná s jízdou po jezerech v člunech.

Po prvních třech dnech jsme pochopili, že maximální naplánovanou variantu, to je pochod z letiště do Sisimiutu a zpět (přes 300 km) z časových důvodů nestíháme. Je zde ale možnost koupit si letenku na let zpět helikoptérou za asi 175 USD. Po šesti dnech, kdy jsme zvládli asi 130 km a 2 500 m převýšení, nás v přístavu Sarfanguaqu "vítají" čtyři chundelaté kuličky, místní štěňata, která mají veliký zájem a chuť si s námi hrát.

Po dokumentačním foto, které nás zachytilo asi 400 km od břehů Kanady, kterak nám kotníky omývá Baffinovo moře, se dáváme na cestu zpět. Protože naše kalhoty jsou již lehčí, naše ramena si zvykla na zátěž, puchýře na nohou nemohly být již větším a nalitější, cesta zpět nám trvala jen pět dnů.Původně jsme si mysleli, že orientace v terénu, kterým jsme už jednou prošli, bude pohodová, ale když se člověk obrátí, vypadá to všechno úplně jinak a zábava s hledáním cesty pokračuje.

Vedra, ledový vítr a komáři

Na pochodu nás potkalo snad úplně všechno. Celodenní vedra až 25°C, vymetená modrá obloha, studený vítr od ledovce a ještě horší od moře, mračna bzučících komárů, která nás přiváděla málem k šílenství. Ale majestátná krása živé i neživé přírody nám toto utrpení vysoce vynahradila.

Putovali jsme po březích jezer, z nichž většina za dobu našeho pobytu rozmrzla, rovinou i zvlněným terénem, cestou jsme potkávali spousty zvěře, vysušené bílé kostry sobů i nedávno uhynulá zvířata a hlavně koberce barevných kytek. Po jedenácti dnech pochodu jsme opět v civilizaci a využíváme plně všech jejich možností k vlastní hygieně, tentokráte to už nebyly koupele v jezerech, kde pár metrů od vás plave led.

Jaký by to asi byl výlet do Grónska, kdybychom nebyli na ledovci nebo alespoň u něj

Z letiště, kde byla dříve americká základna, kterou majitelé předali počátkem 90. let dánské vládě, je to asi 25 km. Poměrně pohodlně vás sem dovede prašná silnice, která se postupně mění v pás země, vyježděné terénními vozidly. Pokud chcete ušetřit síly na úkor svých peněženek, můžete si najmout terénní vůz i s průvodcem za 2 200 DK pro 4 osoby a udělat si půldenní výlet k čelu ledovce. Piknik je v ceně. Nebo si můžete objednat helikoptéru, ale počet turistů musí být vyšší. Méně nároční si mohou půjčit horské kolo.

Vstupu na ledovec brání divoká a kalná ledovcová řeka. Samotné čelo ledovce je imponující, 30-40 metrů vysoké, přiblížit se k němu bez rizika vážného zranění nelze. Po několika hodinovém pochodu kolem řeky konečně nacházíme ledovcový most, po kterém jsme vylezli na úchvatný ledovec, plný nerovností, potoků, jezírek a trhlin. Na všechny světové strany mimo západní je několik set kilometrů ledu. Hmotnost vnitrozemského ledovce, jehož tloušťka v centru je přes 3 km, dokázala stlačit střed ostrova pod hladinu moře. Na ledovci také probíhá intenzivní výzkum možného globálního oteplování Země a úbytku ledovců v Arktidě.

Času na kochání se krásou ledovce však není neomezeně a my odcházíme zpět k letišti. Nevím jestli je to jev běžný, ale nikdy bych neuvěřil, že zde člověk může zažít i písečnou bouři. Domnívám se, že souboj dvou živlů, tundry a písku, který pochází pravděpodobně ze skal rozdrcených ledovcem, vyhrává písek. Dvě hodiny jsme leželi schoulení za svými batohy s kapesníky přes obličej, než se nejprudší bouře přehnala a my mohli postavit stan. Ten nás poslední dny vydal na milost a nemilost komárům i v noci. Pokazilo se nám totiž zdrhovadlo a těm krvežíznivým potvůrkám se v teple stanu moc líbilo. A naše krav jim chutnala ještě více.

Po příchodu na letiště se dovídáme, že náš let je odložen o 20 hodin, kvůli stávce pilotů. Nejprve prožíváme to příjemnější, kdy nám letecká společnost SAS platí ubytování v hotelu a celodenní stravu, čímž nám ovšem zkazila chuť na čerstvé pečivo podávané v letadle. Konečně v posteli a bez komárů! Jenže jsem si už tak odvykl na pohodlí, že jsem byl skoro celou noc vzhůru.

Nepříjemnost byla v tom, že 10 minut po příletu na kodaňské letiště, odjížděl z centra náš autobus, na který jsme měli zakoupeny jízdenky. Nyní bylo zapotřebí improvizovat a za všech možností, které byly k dispozici, vybrat tu nejlepší. Zvolili jsme si jízdu taxíkem až do Rotby na jihu Dánska.

Celou cestu leje jako z konve, přesto se však na dálnici podaří našemu řidiči předjet náš autobus. I když jsme měli puštěný taxametr neustále na očích, bylo závěrečné účtování kruté. Cesta taxíkem stála skoro tolik, jako čtyřhodinový let z Evropy do Grónska. Ještě před naloděním českého autobusu na trajekt se konečně dostáváme na jeho "půdu" a pak nás čekala už jízda domů, teď už v klidu.