Zimní Laponsko na běžkách, skvělá trasa v NP Urho Kekkonen

Laponskou divočinou v zimě

Na samém severu Skandinávie, na území Norska, Švédska, Finska a Ruska, se rozkládá drsná země, obývaná národem Sámů, známých také pod jménem Laponci. Život těchto kočovníků, kteří osídlili daleký sever ihned po ústupu ledovců, byl odjakživa spjat se stády sobů.

Celé rodiny putovaly po celý rok za svými stády, které jim poskytovaly vše potřebné k přežití ve zdejší nelítostné divočině. V současné době se většina Sámů usadila a živí se farmařením, rybolovem nebo výrobou tradičních oděvů a upomínkových předmětů, které prodávají turistům. Původnímu způsobu života se věnuje už jenom zlomek příslušníků posledního kočovného národa Evropy.

Sámové

Sobi však migrují severem stejně jako před tisíci lety. Přes zimu se zdržují v nižších polohách, ale s příchodem jara se uchylují do výše položené bezlesé tundry. Důvodem stěhování obrovských stád jsou mračna komárů, které na větrných náhorních plošinách už nemohou na soby tolik útočit.

Rodiny kočovníků se vydávají za svými stády a vše potřebné si táhnou sebou. Jejich obydlím se přes léto stává velký stan ze sobích kůží, zvaný lávvo. Vnitřek je vystlán kožešinami, na nichž Sámové sedí, jedí i spí. Uprostřed stanu stojí kamínka a na nich hrnec s vařeným sobím masem a konvice s horkou vodou na kávu.

Na konci léta probíhají laponské žně. Stáda jsou zahnána do ohrad, kde si jednotliví majitelé sobů označkují nové přírůstky a zároveň si vyberou kusy na porážku. S podzimem se kočovníci opět stáhnou do nižších poloh. Zdejší dlouhou zimu už netráví ve stanech, neboť většina má svůj vlastní domek.

Na celém severu žije asi sedmdesát tisíc Sámů a jejich populace je už částečně promíchána. Obyvatelstvo je převážně soustředěno do osad ležících kolem hlavních silnic a naprostá většina země, ve které se střídají nedozírné lesy, čistá jezera a nekonečná tundra, je neobydlená.

Nejkrásnější oblasti panenské divočiny jsou chráněny v národních parcích. Jeden z nich nalezneme také v nitru finské části Laponska, asi dvě stě kilometrů za polárním kruhem. Je to národní park Urho Kekkonen a svou rozlohou 2 550 čtverečních kilometrů se řadí na druhé místo mezi všemi finskými parky. Rozkládá se na východ od osad Tankavaara a Saariselka, které leží při silnici E75, a dosahuje až k ruské hranici.

Národní park Urho Kekkonen

Na území parku nenajdeme ani jediné lidské obydlí. Z rovinaté lesnaté krajiny kolem řek a jezer vyrůstá řada kopců, z nichž některé vyčnívají až čtyři sta metrů nad okolím. Borový les s přibývající výškou přechází v nízký březový porost a ve vyšších polohách přežívají už jenom zakrslé keříky a lišejníky, které během půl roku trvající zimy pokryje více než metrová vrstva sněhu. Krajem putují stáda sobů a vyskytují se zde také medvědi, vlci a rosomáci.

Vzhledem k tomu, že parkem neprochází žádné silnice nebo cesty, je toto území velmi těžko přístupné. Ale úplně pusté není. Nachází se zde řada srubů, z nichž většina je volně přístupná návštěvníkům. K základnímu vybavení takové chaty patří kamna, plynový vařič s velkou propan-butanovou lahví, pár velkých hrnců, stůl, lavice a palandy.

Opodál srubu stává kadibudka, kůlna plná dříví a někdy dokonce i sauna. Mezi sruby vedou úzké stezky, na kterých lze během krátkého léta potkat jen málokoho, zvláště pak v odlehlých oblastech parku. Ani v zimě se tady kvůli velkým mrazům mnoho lidí nepohybuje.

Koncem zimy však tato odlehlá pustina přeci jenom trochu ožívá. Krajinou putují malé skupinky lyžařů, kteří si za sebou na tažných člunech vezou vše, co potřebují k přežití v severské divočině. Nemusí se prodírat hlubokým sněhem, protože stezky jsou většinou projety sněžnými skútry, jak strážci parku objíždějí sruby a doplňují tam zásoby dříví. Občas se do parku vydávají na skútru i domorodí Laponci, když kontrolují svoje sobí stáda.

Posedlost Laponskem

Když se loni z Laponska vrátila parta kamarádů a vyslechl jsem jejich vyprávění, shlédl fotky a diáky, posedla mě myšlenka navštívit tuto dalekou severskou krajinu také. Protože část party se tam hodlala následující rok vydat znovu, bylo již jádro budoucí výpravy utvořeno. Na základě zkušeností si však kamarádi chtěli sebou vzít tažné saně, nazývané pulky, které na severu okoukli. Během následujícího roku se jich podařilo vyrobit celkem sedm.

Na začátku dubna se moje přání plní a v čele devítičlenné skupiny mířím na sever. Chceme projít dvě stě kilometrů dlouhý okruh celým parkem a navštívit přitom odlehlou a těžko přístupnou oblast na finsko ruském pomezí. Trasa je naplánována tak, abychom mohli každou noc přespat v některém srubu, jež jsou tady od sebe vzdálené od pěti do třiceti kilometrů.

V Gävle, uprostřed Švédska, však moje plány hatí rozbitý motor našeho auta. Když v autoservisu zjišťujeme, kolik by oprava stála a jak dlouho by trvala, přesedáme do devítisedadlové toyoty z půjčovny a pokračujeme na sever. Za slunečného rána vyráží moji kamarádi na deset dní do divočiny a já se vracím do Gävle. Tady čekám na majitele auta, než motor opraví a já se mohu vydat zpátky na sever.

Opět za polárním kruhem

Po pěti dnech jsem opět za polárním kruhem. Auto nechávám na parkovišti v městečku Saariselka a v jednu hodinu po poledni se vydávám s plně naloženou pulkou po širokých upravovaných stopách do nitra parku. Po šesti kilometrech přijíždím na chatu Rumakuru.

Tento srub, ve kterém nejsou žádné palandy, využívají lyžaři jako místo ke svačině a odpočinku. Po lyžařské dálnici pokračuji přes další denní srub Luulampi. Za ním odbočuje z magistrály úzká skútrová stopa, která mě po osmi kilometrech dovádí na Rautulampi, připomínající větrnou hůrku.

Lyžařská stopa se odtud obloukem stáčí zpátky. Tento srub je nejvzdálenějším místem, kam se trénující lyžaři dostanou. Dál už se prostírá jenom divočina. Usedám na lavici uvnitř srubu. Po osmnácti kilometrech jsem už tak vyřízený, že mi asi nezbude než tady zůstat přes noc.

Za hodinku, kterou vyplňuji jídlem a štípáním dříví v kůlně, se rozhoduji pokračovat na Tuiskukuru. Musím však jít nejkratším směrem a to údolím, kterým nevede žádná stezka. Na to, že už je pět odpoledne a mám urazit ještě sedmnáct kilometrů, je to odvážný plán, podtržený skutečností, že putuji sám a od této chvíle už se musím orientovat jenom podle mapy.

Srub Tuiskukuru

Přelézám holé sedlo a spouštím se do údolí. Sníh je tady naštěstí umrzlý, takže se dá mezi stromy dobře bruslit. Abych si ušetřil kousek cesty, přelézám boční hřebínek, za nímž přijíždím k řece. Stojím na malém návrší a smutně koukám na tekoucí vodu. Nikde ani kousek ledu, po němž bych se mohl dostat na druhou stranu.

Vracím se tedy dolů po řece, kde bych po dvou kilometrech měl narazit na můstek. Naštěstí nemusím tak daleko, protože proud ztrácí svoji rychlost a klidný tok pokrývá led, po němž se dostávám na druhou stranu. Po srázném břehu se jde špatně a proto se pouštím hlouběji do lesa.

Doufám, že brzy narazím na údolí Tuiskukuru, které mne má dovést ke stejnojmennému srubu. Zrovna, když se slunce schovává za nízký zalesněný hřbet, nalézám na sněhu ohlodaný krvavý sobí běh. Vlci, napadá mě a rozhlížím se po lese. Kolem je však ticho, rušené jen slabým šuměním větru ve větvích. Sjíždím malou mez a poznávám, že jsem na začátku úzkého údolí říčky Tuiskukuru.

Zpočátku postupuji plynule a úseky volné vody se dají lehce objíždět. Čím se však dostávám dále, tím méně je říčka zamrzlá. V jednu chvíli meandr dosahuje boku údolí a abych toto místo překonal, musím vypřáhnout pulku a tlačit ji strání nad vodou.

Jak mi ubývají síly, jedu stále pomaleji. Druhá vodní past a následující padesátimetrové posunování pulky po stehna ve sněhu mě zcela vysává. Srub nikde. Můj postup se dělí na kraťoučké úseky, na jejichž konci se vysílen věším do hůlek. Moje oči stále častěji kloužou po hranách údolí, nespatří-li někde smečku rychle běžících tmavých stínů. Když už si myslím, že nedojdu, spatřím kousek před sebou nízké sroubené stavení se střechou pokrytou těžkou bílou duchnou. Unavený ale šťastný hledím na srub Tuiskukuru.

K jezeru Luirojärvi

Na druhý den ráno ještě zajíždím nalehko do údolí, kde jsem si včera tak zabojoval. Teprve potom zapřahám a vydávám se na další cestu. Kráčím stopou po skútru, přibližně sledující stezku, po které se tady chodí v létě. Po překonání jednoho většího a jednoho menšího hřebenu se po osmi kilometrech dostávám k jezeru Luirojärvi, na jehož břehu stojí tři sruby a sauna. V největším srubu svačím a z deníku zjišťuji, že moji kamarádi tady nocovali před čtyřmi dny.

Po krátkém odpočinku jedu dál. Stopa vede zprvu po jezeře a pak se otáčí na východ. Nalevo nade mnou se vypíná Sokosti, se svými 718 metry nejvyšší kopec v okolí. Do té doby tvrdý sníh v pražícím slunci nepříjemně měkne. Stopa vede nejdříve kolem zamrzlého jezera a potom se chvíli motá borovým lesem, než najede na jakýsi průsek, kterým dorážím ke srubu Hamaskuru. Jsou už tři odpoledne a zprvu jsem rozhodnutý tady už zůstat na noc. Srub je však plný nepříjemně se tvářících finských bab, takže se po jídle a odpočinku rozhoduji pokračovat dál.

Nad hranicí lesa

Na hranici lesa, kousek nad srubem, přechází rozbředlý sníh náhle v prašan a hned se mně jede lépe. Přejíždím sedlo a spouštím se do údolí s řídkým porostem pokroucených břízek. Mým cílem je asi 10 kilometrů vzdálená Anterinmukka, podle těch, kteří jej navštívili, nejhezčí srub v oblasti.

Náhle mě však napadá, že bych mohl dojet na Muorravaarakanruoktu, i když to znamená přelézt ještě jedno sedlo. Srub nevyslovitelného jména mě láká tím, že nikdo z kamarádů na něm ještě nebyl. Je rozhodnuto a v pravý čas odbočuji stopou doleva. Do kopce se sunu už zvolna, ale boj o život jako včera to zdaleka není.

Na hřebeni přede mnou vyhrabává skupinka sobů z pod sněhu něco k snědku a vedle stopy cupitají dvě sněžné slepice. Kdyby se nehýbaly, tak si jich ani nevšimnu. Jejich peří je snad bělejší než sníh, jenom černé korálky očí je prozrazují. Za sedlem ignoruji stopu mírně stoupající svahem a spouštím se malou kotlinkou s takovou bezstarostností, až málem spadnu do třicetimetrové skalnaté rokle. Vracím se na stopu a teprve podél ní sjíždím do údolí. Prudkou stráň se snažím traverzovat, ale pokus končí několikanásobným převrácením pulky a následným zamotáním táhel.

Uvědomuji si, že takový kopec se dá s pulkou sjíždět pouze přímo dolů. Moje sjezdařská technika se lepší, jenom projíždění prohlubní mně ještě moc nejde. Pulka prostřednictvím pevných táhel jezdce z prohlubně vystřelí, protože sama právě sjíždí dolů. V díře se však zasekne a na místě zabržděný tahoun se setrvačností okamžitě zaryje hubou rovnou do sněhu.

Ke srubu Sarvioja

Po zábavném sjezdu bruslím po tuhnoucím firnu řídkým rovinatým lesem a po sedmé hodině přijíždím ke srubu. Venku stojí skupinka místních a se zájmem mě pozoruje. Zastavuji a jeden z& nich se táže, odkud přijíždím. Když odpovídám, že z Tuiskukuru, zatváří se nechápavě a otázku upřesňuje: "Dobře, ale kde jste strávil poslední noc?" Stejná odpověď jej překvapuje a uznale kývne hlavou, že někdo může urazit s pulkou téměř čtyřicet kilometrů za den. Večer si u stolu sdělujeme svoje plány na zítřejší den. Jak zjišťuji, čtyři spolunocležníci mají stejný úmysl jako já a to dojet na srub Sarvioja.

Na rozdíl ode mě to však hodlají vzít jinou trasou. Já chci pokračovat údolím na sever a pak se vydat bočním údolím zpátky na jihozápad, kdežto čtveřice Finů plánuje kratší cestu přes horský hřbet, který chtějí překonat v místě zvaném Pirunportti. Vím kudy to je. Včera večer při sjíždění z posledního sedla jsem uchvácen pozoroval nepřehlédnutelnou jizvu, kolmo přetínající celý hřeben a vypadající, jako by ji někdo vyříznul nějakým gigantickým nožem. Finové dodávají, že Pirunportti znamená v překladu Ďáblova brána.

Pirunportti - Ďáblova brána

Čtveřice odjíždí brzo ráno směrem na Pirunportti. Já ještě stále trvám na svém původním plánu, ale když mne jeden mladý Fin chápavě ubezpečuje, že cesta údolím bude určitě bezpečnější, rozhoduji se vyrazit do Ďáblovy brány. Po ránu se mi jede dobře a zanedlouho předjíždím finskou čtyřku. Sníh je po ránu sice tvrdý, ale i tak je výstup dost namáhavý. Hledám si cestu mezi stromy a každou chvíli se mi do cesty postaví prudká mez.

Vyjíždím na planinu mezi malé břízky. Asi dvě stě metrů před sebou rozeznávám sobí stádečko, které na vyfoukaných místech okusuje lišejník a keříky brusinek. Jakmile mě zpozorují, ukrývají se za plochou vyvýšeninu. Odpřahám pulku a skloněný jako lovec se plížím k sobům. Vyjíždím na kopeček a mačkám spoušť. Ne pušky, ale foťáku. Stádo odbíhá do bezpečné vzdálenosti. Se vzácným úlovkem v lovecké brašně se vracím pro pulku a pokračuji ve výstupu.

Kličkuji mezi kameny a holými místy. Vjíždím do Ďáblovy brány. Pravá strana průrvy je vyfoukaná až na kamení, kdežto nalevo hrozí velká sněhová převěj. Po překonání nejvyššího bodu se spouštím na druhou stranu a vychutnávám si nádherný sjezd. V údolí ještě stačím po tvrdém sněhu dobruslit ke srubu, kam dorážím v deset dopoledne.

Uvnitř je chladno a jak zjišťuji z deníku, nikdo tady poslední dvě noci nespal. Zatápím v kamnech a v krbu a vařím si oběd. Na další cestu se už nechystám, protože podle plánu by právě sem měli dneska dorazit kamarádi. Ti také navečer přicházejí. Líčení zážitků nebere konce. Všichni členové výpravy objeli celou plánovanou trasu až na ruské hranice a kromě toho si udělali ještě navíc dva výlety na lehko bez pulek. Při prvním vystoupili od jezera Luirojärvi na vrchol Sokosti a během druhého se vypravili ze srubu Anterinmukka přes hřeben na sousední Muorravaarakanruoktu a odtud nahoru do Ďáblovy brány.

Proti proudu Suomujoki

Další ráno stoupáme údolím nad srubem až téměř na hranici lesa. Překonáváme boční hřeben a na jeho temeni zastavujeme. Je krásný den a fotíme. Po krátkém sjezdu mezi břízkami, kde se na chvíli navzájem ztrácíme, se vydáváme dalším údolím na sever k řece Suomujoki. Sluncem rozbředlý sníh zpomaluje postup a údolí se zdá dlouhé. Přeci jenom se však dostáváme k řece a po pár kilometrech proti jejímu proudu dorážíme ke srubu Portikoski. Koupeme se v ledové proudící vodě a potom vaříme společnou večeři.

Poslední den

Máme před sebou poslední celý den a chceme si jej náležitě užít. Jedeme pět kilometrů po zamrzlé řece. Je to téměř po rovině a sníh je tak tvrdý, že zapřáhnuté pulky ani necítíme. U jezera Lankojärvi, na jehož břehu stojí srub stejného jména, vypřahá pět z nás svůj náklad a pokračujeme nalehko dále proti proudu. Honíme před sebou dvojici sobů, přejíždíme po ledě z jednoho břehu na druhý a skáčeme přes úzké průrvy nad vodou. Po dvou hodinách volnosti, zrovna když sníh začíná měknout, se vracíme k pulkám.

Každá sranda něco stojí, to si říkáme, když se suneme v měkkém sněhu údolím vzhůru. První skupina tudy projela ještě na tvrdém a rychlém povrchu. V jednom místě už voda vzala sněhový most, a tak poprvé přichází ke slovu lopatka, kterou jsme celou dobu vezli pro případ, že bychom si museli zbudovat sněhový záhrab. Za Rautulampi se napojujeme na lyžařské stopy a po nich dojíždíme na Rumakuru, kde na podlaze trávíme naši poslední noc v národním parku. Další den dopoledne dorážíme k autu do Saariselky a opět nás pohlcuje civilizace.