Sarek, náročný trek ve švédském národním parku aneb putování skutečnou evropskou divočinou

Přechod národního parku ve Švédsku

Od září jsem měla začít studovat na švédské universitě, tak jsem se rozhodla, že je to jedinečná příležitost vyrazit před začátkem semestru na nějaké švédské hory. Nakonec jsem pro tento nápad přesvědčila ještě další dva nadšence.

Vyhlédli jsme si národní park Sarek ležící za polárním kruhem. Říká se o něm, že jsou to jedny z posledních evropských divokých hor. To asi proto, že v něm, až na pár výjimek, nevedou žádné pěšiny. Jsou tu jen tři mosty, které se sem dopravují vrtulníkem jen na letní sezónu a celá oblast je úplně neobydlená (pravda, jsou tu nějaké chaty, ale ty jsou čistě pro vědecké expedice a jsou většinu roku neobydlené a zamčené). Přes to všechno existuje pěkná a aktuální mapa (BD10 1:100 000).

Rozhodli jsme se cestovat vlakem s využitím InterRail Global Pass (www.interrailnet.com, 10 dní neomezeného cestovaní během 22 dní za 239 €). Cesta vedla z Prahy do Berlína (místenka 3 €), z Berlína nočním lůžkovým vlakem do Malmö (místenka - lehátko 15 €), z Malmö osobákem do Göteborgu, z Göteborgu vlakem X2000 do Stockholmu (místenka 7 €) a ze Stockholmu nočním vlakem do Murjeku (místenka na sedadlo 3 €).

Ze Stockholmu jsme odjeli s 90 minutovým zpožděním, které však vlak přes noc téměř dohnal. Bohužel, většina zakoupených místenek byla nezbytná. V Göteborgu jsme přespali.

Z Murjeku jsme pak cestovali místními autobusy, které jezdí naprosto přesně a docela pěkně navazují jak na vlak, tak na sebe navzájem. Jeli jsme přímo do Kvikkjokku přes Jokkmokk (jízdenka cca 170 SEK, v letní sezóně jezdí 2 autobusy denně).

19.8.

V 12:50 vystupujeme v Kvikkjokku a vydáváme se na cestu. Přibližně 7 km jdeme po značené Kungsleden (Královská stezka), kde jsou přes potoky mostky a přes močálky hatě. Na ní potkáváme spoustu lidí. Před jezerem Stuor Dáhtá odbočujeme z Kungsleden směrem na Parek, kam už vede neznačená pěšina. S vyšší nadmořskou výškou se objevuje i obtížnější terén. Táboříme v lese u hranice národního parku.

• Převýšení: +300 m
• Délka: 11 km

20.8.

Dnes procházíme jezernatou oblastí, kde potkáváme první soby. Stále ještě je tu dobře viditelná pěšina a hatě přes močálky. I tak zde poprvé brodíme širší říčku. V Pareku vidíme pár laponských chatrčí, některé otevřené a pobořené, jiné zamknuté. Je tu i pár chatiček.

Pěšina se začíná dělit na menší a pomalu ztrácet. Vydáváme se k mostu přes Gadokjahka, odkud směřujeme do sedla mezi Boarekjahkka a Stuor Jiertta. Cestou brodíme malý potok tekoucí z Boarektjahkka. Za potokem se ještě chvíli držíme pěšiny, ale nakonec z ní odbočujeme a stoupáme do sedla (1 200 m). Výstup je nenáročný, akorát v nižších výškách jsou nepříjemné zakrslé vrbky.

Sedlo je velmi široké a kamenité. Dále sestupujeme k mostu. Řeka Gadokjahka je velmi prudká a vodnatá, nebýt mostu, tak ji není možné přebrodit a bylo by nutné ji překonat mnohem blíže u ledovce, ze kterého pramení. Asi po 1,5 km nacházíme pěkné místo na přespání a táboříme. Dobrých míst na stanování je tu poměrně hodně a o vodu na pití a vaření taky není prakticky po celou dobu nouze.

• Převýšení: +660 m, -320 m
• Délka: 18 km

21.8.

Mírně stoupáme podél Gadokjahky. Odbočujeme a jdeme východní stranou Jiegnavagge, až k jezeru Jiegnajavrre (1 191 m), kde se koupeme. Voda v jezeře je neuvěřitelně studená. Potom se už vydáváme do sedla mezi Skajdetjahkka a Unna Stuollo (1 404 m). Sedlo je dost kamenité a jsou tu sněhová pole. Je také dost široké, stejně jako většina ostatních sedel.

Sestup do údolí Sarvesvagge je docela obtížný. Hned, jak se sedlo začíná svažovat do údolí, je nutné traverzovat rozsáhlé suťovisko ve velmi prudkém svahu. Myslím, že kdyby bylo chladnější léto a bylo víc sněhu, tak bude sestup téměř nemožný. Jdeme po západní straně údolí, kterým teče bystřina ze sněhových polí, která jsou v sedle. Západní strana údolí brzy přechází v hřebínek mezi dvěma stékajícími se potoky.

Po hřebínku pokračujeme až na jeho úplný konec, kde scházíme do údolí a překonáváme potok tekoucí z Gaskasvagge (dá se přeskákat po kamenech). Až do údolí Sarvesvagge pokračujeme po jeho západním břehu, kde je slabě viditelná pěšinka, která se však místy úplně ztrácí. V údolí Sarvesjahky je opravdu hodně zakrslých vrbek, které velmi ztěžují chůzi. Vrbky rády rostou na podmáčené půdě a naše boty tak pomalu začínají promokat. Chceme je obejít vrchem, ale to se nám nedaří. Scházíme do březového lesa a postupujeme lesem. Zde vrbky nejsou, zato tu je vysoká mokrá tráva.

Po přebrodění potoka Noajdejagasi míjíme jednu dvojici, která tady rozbaluje stan. Jsou to jediní lidé, které dnes potkáváme. My se znovu začínáme prodírat vrbkami v místech kde přechází v les a narážíme na solidní močálky. Táboříme asi o kilometr a půl dál. Když se díváme zpět, tak nám dochází, že asi mnohem lehčí, než se prodírat vrbami a močálky, je jít po kamenitých naplaveninách v korytu potoka.

• Převýšení: +440 m, -760 m
• Délka: 18 km

22.8.

Od rána velmi mírně stoupáme údolím Sarvesjaky. Snažíme se jít po kamenitých náplavách potoka, ale ukazuje se, že to není možné všude, takže nám místy nezbývá nic jiného, než se opět prodírat vrbkami. Cesta je opravdu náročná, postupujeme tedy hodně pomalu. Stále hledáme vhodné místo, kde překonáme Sarvesjahku.

Někde nad chatou Renvaktarstuga se potok asi na sto metrech hluboce zařezává do dna údolí a vytváří krásný malý kaňon, který je místy nahoře široký ani ne metr, šel by tedy snadno překročit, ale máme respekt z masy vody, která se tudy valí, a tak raději pokračujeme po jižním břehu. Sarvesjahku brodíme těsně před přítokem potoka z ledovce Ridajiegna, a pak ještě, díky naší drobné chybě v orientaci, přebrodíme tento prudký přítok, o kterém jsme si mysleli, že díky teplému létu a slabé předchozí zimě neteče.

Sarek na mapě

On ale teče a sice o kus vedle, než naznačuje mapa. Několik kilometrů před námi vidíme dva lidi. Stoupáme za nimi do sedla (1 200 m) mezi Niejdariehppe a Skajdetjahkka. Je to kamenité sedlo, ve kterém jsou velká sněhová pole, která docela usnadňují chůzi. Ze sedla pak sestupujeme východní stranou do údolí tvaru U, na jehož dně je do skály zaříznutý potok. Sestup není obtížný. Táboříme při ústí do dalšího údolí Alggavagge.

• Převýšení: +400 m, -400 m
• Délka: 15 km

23.8.

Už od rána se zhoršuje počasí. Začínáme na jižní straně Alggavagge, kterým mírně stoupáme několik kilometrů. Brodíme Alggavahku a na její severní straně skutečně objevujeme pěšinu. Místy je dobře znatelná, místy se dělí na několik menších a někde se úplně ztrácí. Cesta je docela snadná.

S napětím očekáváme potok z ledovce Ahkavagge, který se podle mapy má v sedle rozdělit a každá část má odtéct do jiného údolí. Ukazuje se ale, že se pro letošek rozhodl téct jen do údolí Alggavagge. Po cestě potkáváme docela dost lidí (cca 20). Brodíme říčku Guohperjahku v údolí Guophpervagge a dále pokračujeme po její severní straně.

Začíná mírně pršet. Asi 3 km před chatou a mostem začínají vrbky, které výrazně zpomalí postup. Ukazuje se, že patrně výhodnější cesta k chatě (a mostu) nevede po straně údolí, ale spíše v horní části po náhorní plošince. Půl kilometru před chatou už prší opravdu dost. Jdeme se schovat do chaty, kde už jsou dva Švédi, a po nás ještě přicházejí Švýcaři. Vaříme večeři a za deště stavíme stan těsně u chaty.

• Převýšení: +120 m, -100 m
• Délka: 15 km

24.8.

Od rána hustě prší, tak ležíme ve stanu a doufáme, že přestane. V poledne skutečně pršet přestává, takže se konečně vydáváme na cestu. Přejdeme most a dál sledujeme pěšinu až k jezerům Bielajavratja. Po cestě nás čeká jeden brod přes ledovcovou bystřinu. Směřujeme k mostu přes Guhkesvakkjahku.

K naší radosti zjišťujeme, že tady je pěšina, i když není zakreslena v mapě. Vede přes nevýrazné okrajové sedlo přímou čarou k mostu. Cesta je příjemná a rychle ubíhá, i když občas mírně prší. Brodíme jeden z potoků tekoucích do jezer v údolí a jeden potok před mostem. Potkáváme několik sobů. Asi 3 km za mostem nacházíme pěkné místo k táboření.

• Převýšení: +100 m, -100 m
• Délka: 19 km

25.8.

Pokračujeme po pěšině. Cesta ani nadále není obtížná. Brodíme potok Lulep Niendojagasj. Někde ve vrbkách před potokem z jezera Njiravjavrasj ztrácíme pěšinu a nenajdeme ji ani poté, co se dostaneme za vrbky. Ale terén je tu snadný, a tak nám to ani moc nevadí.

Doslechli jsme se, že někde u jezírka s kótou 642 má začínat pěšina vedoucí do Suorvy, a tak směřujeme přímo k němu. Kousek nad ním brodíme Njabbejahku a za brodem skutečně nacházíme cestičku. Ta se opět několikrát rozděluje, ale po mírném zaváhání nacházíme tu pravou a směřujeme lesíkem do Suorvy. Po cestě sbíráme borůvky a slintáme nad obrovskými hřiby.

Musíme přebrodit další z bezejmenných potoků. Asi kilometr před začátkem silnice ztrácíme pěšinu a ocitáme se uprostřed močálku. Poté, co naše boty promoknou úplně, protože procházíme močálkem skrz, nás čeká ještě poslední brod přes potok. Díky předchozímu močálku se už ani neobtěžujeme zout si boty. Hned za brodem nacházíme cestu a asi po 5 km přes hráze najdeme autobusovou zastávku.

Čekáme dvě a půl hodiny na autobus, a pak už odjíždíme autobusem plným turistů do Gällivare. V Gällivare je otevřený obchod, nakupujeme jídlo na cestu vlakem a vydáváme se na noční cestu do Stockholmu (máme opět místenku na sedadlo za 3 €).

• Převýšení: +60 m, -400 m
• Délka: 20 km

26.8.

Kvůli opravám na trati a velkým objížďkám přijíždíme do Stockholmu s asi dvouhodinovým zpožděním. Po bleskové prohlídce města se vydávám vlakem do Göteborgu a kluci jedou přes Malmö a Berlín zpět domů. Cena místenek je stejná jako při cestě do Švédska.

Souhrnné informace

Celý přechod nám trval sedm dní a celkově jsme urazili 112 km. Terén byl dost náročný, hlavně díky mokřadům, které, spolu se zakrslými vrbkami, dělaly údolí jen stěží prostupná. I proto byla naše průměrná rychlost 2 km/hod. Každého turistu potěší, že ve Švédsku se smí stanovat všude tam, kde to není oplocené. A to hlavně díky právu "veřejného přístupu". Ve skutečnosti to ovšem není zákon, ale spíše všeobecné privilegium, které nesmí být zneužíváno. To taky mimo jiné povoluje sbírat lesní plody a houby.

Sarek je pěkné pohoří. Myslím, že právem se o něm říká, že je to poslední divočina v Evropě. Ti, co se ho rozhodnou přejít, musí počítat s tím, že na území 80x80 km nepotkají žádné cesty ani pěšiny, že brodění ledovcových řek se stane všední záležitostí, že počasí se mění tak rychle, že středoevropan nestačí koukat, a že je člověk odkázán zcela sám na sebe, protože zde není žádná osada a dokonce ani mobilní signál.

Jinak je tu opravdu všechno. Skalnaté vrcholy, široká ledovcová údolí, neprostupné bažiny, lány zakrslých plazivých vrb, ledovce a naprosto nedotčená příroda.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.