Moldávie podruhé - město Soroca a rokle přítoků Dněstru

Za vesnicí Trebisauti (Trebisoucy) silnice prochází po hrázi mezi dvěma menšími vodními nádržemi. Když jsme je měli za sebou, narazili jsme na kříž a vydatný pramen vody. Nápis u něj hlásal, že se jedná o léčivý (patrně minerální) pramen č. 482 a že je voda pitná (apa potabila). Bylo by to vhodné místo k noclehu, ovšem do večera ještě daleko. Pokračovali jsme tedy dál k východu do města Ocnita (Osnica). To má zvláštní charakter.

Původně šlo zřejmě o vesnici na křižovatce silnic a tato část si dodnes uchovala typicky venkovský charakter. O kus dál u železniční křižovatky vznikl později zárodek města, které se po sovětské anexi Besarábie roku 1940 stalo centrem okresu. V okolí města mne fascinovaly krásně okpravené autobusové zastávky, vyzdobené folklorními motivy.

Osnica s literárním muzeem a geodetický bod

Zůstaňme ale u vesnické části Osnicy. V ní ze nachází muzeum Constantina Stamatiho, pobočka Národního muzea literatury v Kišiněvě. V Osnicy je Casa-muzeum, tedy dům, ve kterém literát žil. Stamati je označován jako rumunský spisovatel z Besarábie. Seznámil se s A. S. Puškinem, který se kvůli své nespoutané povaze a kontaktům s revolucionáři několikrát ocitl ve vyhnanství na periferii Ruské říše (v letech 1820 až 1823 pobýval v Kišiněvě) a stal se významným překladatelem jeho děl do rumunštiny. Kromě toho psal Stamati vlastní povídky s folklorními a fantastickými motivy. V domě v Osnicy K. Stamati žil v závěru života až do své smrti roku 1869.

Přestože se blížil večer a muzeum bylo zavřené, místní obratem sehnali průvodkyni a tak jsme se mohli podívat i dovnitř. Výklad proběhl v ruštině, naštěstí velmi jednoduché a srozumitelné, protože rodným jazykem paní průvodkyně byla zjevně rumunština. Za dob sovětské Moldávie byl uměle vytvářen jazyk zvaný moldavština, který se ovšem od rumunštiny lišil jen minimálně. Dnes už je státní jazyk země oficiálně označován jako rumunština, což má zdůrazňovat přibližování Moldavska k Evropské unii. Dosud se ale objevují dvě psané formy - latinkou i azbukou.

Kousíček od Osnicy se nachází vesnička Clocusna (Klokušna), rodiště nejznámějšího moldavského režiséra Emila Loteanu (1926-2003). Ten se proslavil zejména filmem Cikáni jdou do nebe z roku 1975, který se samozřejmě promítal i v tehdejším Československu. Máte-li trpělivost, vyhledejte si jej pomocí ukrajinského vyhledávače a podívejte se na mistrnou práci filmařů s barvami. Není k tomu nutné ani ovládat ruštinu, děj filmu na motivy povídky Makar Čudra od Maxima Gorkého je srozumitelný i beze slov. Dokonale přitom nasajete atmosféru moldavské krajiny.

Z Osnicy jsme pokračovali přes Otaci neboli Otač (na druhém přehu Dněstru už leží ukrajinský Mogiliv Podilskyj) k obci Rudi, kde se nachází jediná památka UNESCO v Moldávii, jeden z bodů tzv. Struveho geodetického oblouku. Tento bod je zařazen na Seznamu památek UNESCO od roku 2005. Friedrich Struve (1793-1864) byl ruský astronom německého původu, zakladatel Pulkovské hvězdárny u Petrohradu. Byl také iniciátorem umístění 265 triangulačních (trigonometrických) bodů přibližně na 25. poledníku východní délky. Nejsevernější z nich najdeme na severu Norska a nejjižnější leží v deltě Dunaje u Černého moře.

Zajímavostí je, že v době svého vzniku se všechny body Struveho oblouku nacházely na území pouze dvou zemí - Švédsko-norské unie a Ruského impéria, dnes však leží hned v deseti státech. V roce 1858 byla pomocí těchto bodů určena vzdálenost od poledníku do středu Země (6 378 km, možná si vybavíte školní mnemotechnickou pomůcku "šetři se osle"). Body Struveho oblouku jsou obvykle stabilizovány kamennými krychlemi. Onen konkrétní v Rudi jsem ovšem nakonec neviděl. V jeho nejbližším okolí se nacházel jakýsi podivný "tábor", snad romský, střežený smečkou polodivokých psů. A já měl s sebou svou psí spolucestovatelku, to by nemuselo dopadnout dobře. Za geodetickým bodem se táhly rozsáhlé jabloňové sady, které jsme využili k nouzovému přespání.

Údolí Dněstru a město Soroca

Jakmile jsme se přiblížili k Dněstru, začaly se objevovat výchozy charakteristických křídových usazenin, odkrytých erozí řeky. Nějakou dobu jsme projížděli podél dněsterského údolí, které ovšem nebylo vidět a my jsme k němu kvůli pohraniční zóně nemohli. Úsek řeky Dněstr mezi obcemi Unguri a Holosnita (Hološnica) byl roku 2005 zapsán na seznam mezinárodně významných mokřadů (tzv. Ramsarské lokality).

Hlavní cíl naší cesty, město Soroca (Soroka) leží přímo na břehu této významné východoevropské řeky, která zde tvoří hranici mezi Moldávií a Ukrajinou. Město, které má dnes asi 35 000 obyvatel, se vyznačuje bohatou historií. V 9. století se v této oblasti mísili slovanští Tiverci (poprvé zmiňovaní v Nestorově letopisu) s románskými Valachy.

Po rozpadu Kyjevské Rusi se Soroca dostala ve 13. století pod vládu Haličsko-volyňského knížectví, mocného východoslovanského státu, který byl ovšem vazalem tatarské Zlaté hordy (mongolsko-tatarského chanátu). V roce 1349 knížectví ovládl polský král Kazimír III. Veliký (současník Karla IV.) a připojil je k Polsku. Roku 1499 získal Sorocu moldavský vojvoda Štěpán Veliký (Stefan cel Mare), který zde vybudoval pevnost. Od té doby byla Soroca moldavská až do roku 1812, kdy celou oblast Besarábie (dnešní Moldávie) anektovalo Rusko.

Proti osmanské armádě bránily Sorocu také vojska polského krále Jana Sobieského (1629-1696), vítěze nad Turky u Vídně (1683). Pomník před pevností připomíná polské vojáky, kteří na tomto místě padli. Dovnitř do pevnosti jsme nenahlédli, momentálně se opravuje. Ale až bude rekonstrukce hotova, půjde o pěkný příklad opevnění z doby protitureckých bojů. Podobný charakter mají pevnosti v asi 150 km severovýchodním směrem ležícím Kamenci Podolském a sousedním Chotynu. Dnes jsou obě na ukrajinském území, původně byl však Chotyn moldavskou pohraniční pevností a Kamenec Podolský zase opěrným bodem polsko-litevského státu.

Vraťme se ale k Soroce. Ta je typickým ospalým pohraničním městem. Kromě pevnosti se v něm v podstatě nenacházejí historické památky, pokud za ně nebudeme považovat několik nepříliš starých pravoslavných kostelů. V zástavbě se snoubí nízké domky z 19. až 20. století s obytnými a veřejnými budovami ze sovětské éry. Na severním okraji leží Nová Soroca (Soroca Noua) s panelovými sídlišti. Zajímavé by mohlo být historicko-etnografické muzeum (Muzeul de Istorie si Etnografie din Soroca), které jsme ovšem nenavštívili, jelikož jsme o něm nevěděli. A hlavně jsme směřovali podél Dněstru na jih k monastýru Sacharna, o kterém jsem psal v předchozím dílu.

Bechirova rokle a Ion Druce

Rapa lui Bechir (čti Ripa lui Bechir), slovansky Bechirov lar se nachází na samém okraji města Soroca a tvoří jakési jeho "vycházkové" zázemí. Když nevyjedete ze Soroky po hlavní silnici, nýbrž se vydáte od sorokské pevnosti podél Dněstru po ulici Nezávislosti (Strada Independentei) směrem na jih, v zákrutu silnice narazíte na malé parkoviště. Odtud lze buď vystoupat po schodech na vyhlídku nad Dněstrem s památníkem Svíce vděčnosti, nebo vyrazit pěšinou proti proudu bezejmenného přítoku Dněstru do Bechirovy (Bekirovy) rokle.

Pěšinou a posléze korytem potoka je možné proniknout přibližně kilometr do nitra rokle, dál už je terén neschůdný (příliš strmý, případně zarostlý hustou vegetací). Bělavá stěna křídových usazenin na levém břehu potůčku je fascinující. V rokli se nachází také několik menších vodopádů a skalní hřib. Celková délka rokle se sice blíží 10 km, ale převážná část leží v zemědělské krajině mezi obcemi a turisticky není zajímavá. Za pozornost stojí pouze dolní část v přírodní rezervaci. Maximální hloubka zde dosahuje přibližně 100 metrů. V rokli by se měla nacházet také Bechirova jeskyně. Tu jsme však nenašli, navíc výstražné tabule do ní zakazují vstup (nebezpečí ohrožení života).

Lokalita Bechirov lar je chráněna už od dob sovětské Moldávie (1962). Pro vědu ji objevili již v 19. století Karl Eichwald (1795-1876) a jeho mladší kolega Pavel Svinin (1787-1839), spisovatel, novinář, historik a geograf. Eichwald, Baltský Němec (rodák z dnešního Lotyšska) byl významným přírodovědcem, především zoologem a geologem, profesorem na několika univerzitách tehdejší Ruské říše.

Souvrství odkryté v Bechirově laru erozní činností potoka zahrnuje vápnité písky a vrstvy vápenců (některé s fosiliemi, jiné s křemennými hlízami) z období křídy (závěr druhohor). Výše leží opět písky (tentokrát již z mladších třetihor) a to vše zakrývají spraše z doby ledové. Rokle je také archeologickou lokalitou s nálezy významné cucuteni-tripilské kultury (neolit), vyznačující se charakteristickou malovanou keramikou vyráběnou bez použití hrnčířského kruhu. Mimochodem, jedním objevitelů této kultury byl archeolog českého původu Čeněk Chvojka, působící na přelomu 19. a 20. století v Kyjevě (tehdy v Ruském impériu).

V jazycích východních Slovanů lar nebo jar znamená rokli či zářez do terénu (odtud též české járek či slovenské jarok pro menší vodoteč zahloubenou do terénu). Známý je třeba Babí Jar u Kyjeva, několikakilometrová rokle, ve které fašisté za 2. světové války zmasakrovali kyjevské Židy. Jazykově zajímavá je i rumunská verze slova rokle - ripa. Ta se s valašskou kolonizací dostala v mírně pozměněné formě přes celé Karpaty až do Moravskoslezských Beskyd. Podobným roklinám či rozbrázděným stráním se v Karpatech říká grapy. Výraz je častý zejména na Slovensku, ale používá ho třeba i můj kamarád, žijící od dětství v Mostech u Jablunkova.

Vraťme se ale do Moldávie k Bichirově rokli. Na vyhlídce nad roklí (přístupné též shora od vesnice Zastinca) se nachází památník zvaný Svíce vděčnosti (Lumanarea Recunostintei). Necelých 30 m vysoká stavba byla dokončena v březnu 2004. Výstavba byla iniciována Ionem Drucem (1928-1023). Slavný spisovatel a místní patriot se narodil v nedaleké vesničce Horodište (asi 35 km severozápadně od Soroky; etymologicky patrně hradiště, v Moldávii je víc vesnic tohoto jména). Poté, co vystudoval zemědělskou školu, navštěvoval moskevský Literární institut Maxima Gorkého.

V Moskvě spisovatel strávil kus života a v září letošního roku tam také zemřel. Těžko říci, do jaké míry mohl ve vysokém věku vnímat konflikt na Ukrajině. Pokud si ale zachoval duševní svěžest, určitě jej trápil. V rodné Moldávii Druce dlouho narážel na nepochopení a dokonce byl šikanován zdejšími sovětskými úřady kvůli údajnému nacionalismu. Po rozpadu SSSR v samostatné Moldavské republice mu mnozí naopak vyčítali, že se staví proti sbližování s Rumunskem a zastává proruské postoje. Minimálně ve svém rodném kraji však zůstává dodnes nezpochybnitelnou autoritou.

Ve vesničce Ocolina (Okolina) hned vedle Soroky se odehrává Druceho román Bílý kostel (česky vyšel pod názvem Dvě Kateřiny), baladicky a lyricky laděný historický příběh z doby rusko-tureckých válek na konci 18. století. Prostá venkovská žena Kateřina, zvaná Malá, která dokázala v těžkých časech udržet při životě svoji rodinu a ještě dodávat ostatním vesničanům víru, je v něm porovnávána s ruskou carevnou Kateřinou Velikou. Ta sice svůj stát nepochybně pomalu modernizovala, ale její imperiální ambice měly za následek mnoho lidského utrpení. Kdesi do "Sorokské stepi", lesostepního kraje v širším okolí Soroky, je zasazeno také Druceho nejvýznamnější dílo Břímě naší dobroty (česky 1980). Zachycuje pohnuté osudy Besarábie (Moldávie) a jejích obyvatel v první polovině 20. století.

• Pokračování článku, NP Orhei