Výstup na Králický Sněžník (1 424 m) opomíjenou trasou z Hynčic

Auto necháváme na odstavném parkovišti na severním konci Hynčic pod Sušinou v blízkosti Hospůdky U Vleku, kam míříme na startovní pivo, kofolu, hranolky. Vyrážíme ve dvou. Tedy vlastně v pěti počítaje i tři plyšáky, kteří si hoví v batohu. Tradičně.

Nespěcháme, dnes máme před sebou kolem 15 kilometrů. Navíc hory jsou stále v mracích, vyjasňovat se má začít až po poledni. A my si chceme užít výhledů. S prvními nesmělými slunečními paprsky vyrážíme k prvnímu dnešnímu cíli - k rozhledně Na Štvanici. Na webu se objevuje i několik dalších názvů této rozhledny - Kraličák či Štříbrná Twiggy. Pak si vyberte. Informační tabulka přímo na rozhledně však hovoří jasně - rozhledna Na Štvanici. Cestou míjíme několik ŘOPíků, malých pevností prvorepublikového opevnění.

Rozhledna Na Štvanici je opravdu impozantní. Dokončena byla teprve minulého roku na podzim. Na vyhlídkový ochoz ve výšce asi 28 metrů vede 152 schodů. Člověk se docela zadýchá, ale odměnou jsou mu nádherné výhledy na Králický Sněžník, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník i Hanušovickou vrchovinu. Nechybí samozřejmě ani Hynčice pod Sušinou a blízké Staré Město pod Sněžníkem.

Chata Návrší, slůně

Když se do sytosti vynadíváme na panoramata z rozhledny na vrchu Štvanice (866 m), pokračujeme dále. Přes pastviny s oplocenkou elektrických ohradníků procházíme kolem zvědavých kraviček, které k jen malé radosti Michalky postávají přímo na chodníku, po kterém kráčíme do sedla Štvanice (825 m). Když jsme za ohradou, nálada se ji o poznání zlepšuje…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po zpevněné cestě sestupujeme k rozcestí Strakovy školky (770 m) a dále po loukách s krásnými výhledy a kolem boudy, které by bylo možné využít k bivaku, k Chatě Návrší. Cestou potkáváme spoustu poletujících motýlů. Především různé druhy perleťovců, okáčů a vřetenušek.

Na Návrší (899 m) se opět zastavujeme, kofola a polévka to jistí. Dnešní zelňačka je ale dosti slabá, oproti dřívějším návštěvám mně přijde, že se kuchyně pohoršila. I uváděná otevírací doba od 11.00 do 15.00 není příliš optimistická. Třeba je to ale jen nějaký vtip… Ale jinak fajn chata, nenáročným poutníkům jako my plně vyhovuje.

Po žluté turistické značce nabíráme rychle nadmořskou výšku. Trasa míří po zpevněné cestě, která se v prašnou mění až u rozcestí Nad Adéliným pramenem (1 040 m). Obloha se již pročistila, sluníčko svítí a fouká svěží větřík. Takové ideální turistické počasí.

Výškové metry nadále rychle naskakují. Dostáváme se na hranici s Polskem a o kousek dále na rozcestí Pod Ludmilou (1 160 m), ze kterého se otevírají nádherné výhledy k západu a k jihu. Především na oblé hřebeny Hrubého Jeseníku, druhého nejvyššího pohoří České republiky. I na blízký vrch Černá kupa (1 295 m), kam máme (ovšem až po Králičáku) také namířeno. Ovšem krásné výhledy jsme měli již i cestou sem. Na chvíli zastavujeme, ven z batohu jdou i plyšáci. Ať si té nádhery také užijí…

Z kamenité cesty za rozcestím se otevírají další skvělé výhledy. A za jednou z levotočivých zákrut se poprvé objeví i vrcholová travnatá kupa samotného Králického Sněžníku, nejvyšší hory stejnojmenného pohoří. Zdejší lesy padly sice za oběť různým kalamitám, ale hory přesto září šťavnatou zelení, kterou "má na svědomí" především husté borůvčí v podrostu. Bohužel letos borůvky ještě nejsou. A to jsem si vloni v této nadmořské výšce na sladkých modročerných bobulkách pochutnával o měsíc dříve…

Konečně se objevuje sedlo Stříbrnická (1 212 m). Podél státní hranice pokračujeme k chatě Franciska (1 220 m) a svižným stoupáním k bývalé Lichtensteinově chatě těsně nad horní hranici lesa, u které navštěvujeme symbol Králického Sněžníku - slůně. Před nějakými sto roky sochu slůněte sem umístil jeden z okrašlovacích spolků. Slůně zůstalo, z chaty bohužel zůstalo jen rozpadající se torzo.

Pramen Moravy a Králický Sněžník

Od chaty je to co by kamenem dohodil k prameni Moravy. Pramen Moravy a je vlastně v Čechách. Nelogické. Tomuto nelogickému paradoxu vděčíme soudruhům (těm bývalým, ne dnešním či nedávným), kteří ve druhé polovině minulého století "hýbali" s historickou zemskou hranicí Moravy. Jistě k tomu měli "dobré" důvody…

U pramene potkáváme první dnešní trekaře. Borec má s sebou ohromný ranec a dvě děti. Hezké. Jen tak dále. Zdravíme a pokračujeme dále na blízký plochý vrchol Králického Sněžníku (1 424 m), kde nás vítá torzo bývalé rozhledny zvané Wilhelmswarte a kruhové výhledy. Po změně počasí se pořádně rozfoukalo, takže se schováváme v závětří. Vrcholové foto, rychle pojmenovat nejvýznamnější vrcholy a honem dolů do závětří k prameni Moravy (1 380 m), který nakrátko osiřel.

Mokrý hřbet, Podbělka

Dávám Michalce na výběr - zůstaneme spát u bývalé chaty, kde bude asi hodně foukat a nebo budeme pokračovat dále směrem na Podbělku? Neumí se pořádně rozhodnout, opravdu váhavý střelec…

Nakonec vítězí druhá varianta, takže kolem bývalé Lichtensteinovy chaty a chaty Franciska (stanoviště horské služby) se vracíme do sedla Stříbrnická (1 212 m), abychom se ochytřili díky jednomu z informačních panelů naučné stezky Králický Sněžník. Dnes tak víme, že na okolních rašeliništích činí roční přírůstek rašeliny jen 1 až 2 mm a že metr silná vrstva silně rozložené rašeliny vzniká asi 1 000 let.

Přes oblou kupu hory Stříbrnická (1 250 m) se přehoupneme na Stříbrnický hřbet s pěknými výhledy a množstvím rašelinišť, kde právě "kvete" suchopýr. Jeho bílé hlavice se moudře a rozvážně kývou ve větru a kynou nám k pozdravu…

Za zády se každou chvíli objevuje rozložitá homole Králického Sněžníku, aby se krátce na to opět skryla za některou z terénních nerovností či pásem stromů. Přecházíme několik povalových chodníků a vrchy Černá kupa (1 295 m) a Sušina (1 321 m), za kterým se objeví pás ŘOPíků. Na Podbělku (1 308 m) je to již jen kousek.

Na Podbělce totiž dnes již zůstaneme, budeme bivakovat. Ušli jsme o nějaký kilometr navíc, než jsme původně plánovali, ale snad to nevadí… Naštěstí můžeme ulehnout na pevnou zemi. Sle nemuselo tomu tady tak býti, protože Podbělka byla jednou z lokalit, která byla v 70. letech minulého století vytipována pro stavbu přečerpávací elektrárny. Ta nakonec vznikla na Dlouhých stráních v Jeseníkách.

Spát jdeme brzy, ještě před setměním. Míša nemohla stále usnout. Nevím, zda-li se ji v hlavě honily obrazy medvědů, vlků či dravých lasiček útočících především na bivakující turisty… Na druhou stranu jsem ji ale ráno nemohl vytáhnout ze spacáku, asi chtěla dohnat to, co promeškala v první polovině noci. Smůla, musí počkat se spaním až do auta na cestě domů.

V noci bylo nebe plné hvězd. Mléčná dráha se jako stříbřitý pás táhla celou nebeskou klenbou. Nešlo neudělat pár fotek. Handicapem bylo ale to, že jsem nebral s sebou stativ. Letní trojúhelník byl přímo v nadhlavníku, letní souhvězdí opanovala noční oblohu.

Souš, Kaskády Prudkého potoka a Hynčice pod Sušinou

Po snídani v trávě a zabalení fidlátek vyrážíme dále. Kolem řady betonových pevností, z nichž jednu navštěvujeme, scházíme k lovecké chatě Babuše (1 230 m). Před chatou je příjemné posezení i upravené ohniště. A křižovatka turistických tras, ze které pokračujeme po hřebeni a po modré turistické značce. Nejprve na kótu 1 245 m a pak na vrch Souš (1 225 m), jehož okolí mi silně připomíná Medvědí vrch v Jeseníkách.

Díky odlesnění se z hřebene otevírají úžasné výhledy. Po pravici se kocháme výhledy až k Orlickým horám, naši pozornosti však neunikne zejména vysoká stavba rozhledny (protipožární věže) na Klepáči, alias Trojmořském vrchu (Trojmorski Wierch, 1 144 m) s množstvím kamenných moří na úbočích. A proč Trojmorski Wierch? To proto, že se zde stýkají úmoří tří moří - Baltského, Severního a Černého. Zahlédneme i konstrukci Stezky v oblacích nad Dolní Moravou na hřebeni vrchu Slamník (1 233 m).