Rumunský Fagaraš, hřebenovka hor v Jižních Karpatech

Červencový přechod hlavního hřebene nejvyššího pohoří Rumunska (1)

Vše začalo mým plánem uskutečnit nějakou menší akci na týden se dvěma státními svátky na začátku července. Rumunsko se svou vzdáleností přímo nabízelo a přesně zapadlo do plného využití potenciálu týdne, který slaví výročí zpopelnění Honzy Husa a k tomu přidává volný den na počest pradávné návštěvy dvou zvěrců, kteří by se dnes při vidině tohoto národa neznabohů nejspíše v hrobě obraceli.

Rumunsko jsem v minulosti již párkrát navštívil - před pár lety to byla krásná krasová oblast Bihoru a zóny Padiš, loni pak nepodařená jarní nenávštěva Paringu, kde napadla spousta čerstvého sněhu, což znemožnilo výstup, takže jsme po solidně prolitém večeru, kdy jsme vytrestali dost místní palinky společně s nemalým množstvím slovenské borovičky, skončili na kopcích Sureanu s chráněnou oblastí Cioclovina [Čoklovina].

Jelikož jsem doposud nenavštívil ani jedno z nejvyhlášenějších pohoří - Retezat, Fagaraš - rozhodování bylo právě mezi nimi. Volba padla na Fagaraš, neboť přeci jen nabízí nejvyšší vrchol Rumunska a 16. nejvyšší vrchol celých Karpat (první opomineme-li Slovensko) - Moldoveanu.

Čtěte také: Fagaraš, přechod nejvyššího rumunského pohoří

Účastníci se po menších peripetiích našli tři. Já a Lukáš vyjíždíme v pátek ve dvě odpoledne vlakem Varsovia z Ostravy, v Přerově se přidává Petr. Po cestě trestáme několik piv za vydatné spolupráce lahve Tuleního Moru (Tulamorka). I přes hodinové zpoždění máme v Budapešti skoro tři hodiny čas.

Už dost dopředu je domluvené jemné posezení s naším kamarádem, který tráví své alkoholové dýchánky toho času právě v Budapešti. Toto nám zasadí několik posledních hřebíčků a kolem jedenácté se naloďujeme na vlak Dacia, který nás na rezervovaných lehátkách dopraví až do Drákulovy Transylvánie - konkrétně do města Sybiň (Sibiu).

Sobota

Vlak (který je v tuto atraktivní dobu snad z poloviny obsazen českými horchtivými individui) dojíždí překvapivě relativně načas, takže máme skoro hodinu do odjezdu vlaku následného. Vyběhneme před nádraží, kde jen nakoupíme par blbostí na cestu. Peťa je na rozdíl od nás sportovně aktivní, což si vybralo daň v odolnosti žaludku a ostatního přidruženého pajšlu, který se s Whisky a pivem moc nepohodl. Láduje to ven, kde může. Ani schody na nástupiště a navazující vlak nejsou této nepříjemné kratochvíle ušetřeny.

Ve vlaku, který mě překvapuje svou kvalitou a klimatizací (a ze třetiny veze velké batohy a mluví česky) strávíme asi hodinu a půl a vystupujeme v obci Racovita [Rakovica]. Mé očekávání bylo, že ve vsi nic moc podnikat nebudeme a stopneme si nějaký odvoz do Sebesu de Sus, kde zahájíme výstup.

Ve vsi není prakticky nic, jen obchod, kde kupuji par lahodných rajčat, chleba a okurky. Jednoho občana se ptáme na možnost oběda a cesty do Sebešu. První je negativní, odkazuje nás pouze na obchod. Jako odpověď na cestu obdržíme informaci, že je to "big problém", nic nejede a je to 5 km. Zkoušíme stopovat, Petr dost trpí, neudrží ani vodu, ve 30ti stupních nic moc. Nakonec opouštíme silnici a vydáváme se zkratkou mimo hlavní cestu.

Za necelou hodinu jsme v Horním Sebesu (pozor na rozlišení Sebesu de Sus a Sebesu de Jos - Horní/Dolní). Tady potkáváme skupinku asi šesti person z Moravské Třebové. Vyměňujeme pár informací a stavujeme se v místní magazinohospodě. Třebovičáci nakonec vycházejí trochu dříve. My vylejem ještě jeden Ursus (Petr spí) a postupně se také vydáváme na cestu.

Cestou se prochází celá vesnice, kde není pro člověka zvyklého na rumunskou podhorskou venkovskou folkloritu, nic zajímavého. Za vsí je možnost dvou alternativních cest k Cabaně Suru. Buď je to červený trojúhelník nebo červený bod. Trojúhelník směřuje o něco více vzhůru, bod následuje delší cestu sjízdnou pro auta. Nechceme to dnes hrotit, přeci jen máme člena, který je krůček před smrtí dehydratací, takže volíme alternativu červeného bodu.

Asi 20 min chůze od vsi se nachází závora s bistrem. Sedí zde sličná Rumunka, která na nás nijak nereaguje a dál si něco ťuká do zajisté chytrého telefonu. Kousek za závorou na nás z domku špatnou němčinou pokřikuje nějaký panáček - Suru Drei Stunde! To se koneckonců shoduje i s nasprejovanou informací kousek dál. Cesta je lemována koupacími, kempovacími a zevlovacími místy. U jednoho z nich nacházíme koupající se Moravskou Třebovou. Jen se pozdravíme a jdeme dál. Tato část je evidentně hojně využívána místními na kalby, kemping a víkendové relaxy.

Míjíme opravdu dost skupinek všech věkových kategorií. Jsou pravda často v různých stádiích intoxikace ethylalkoholem, takže někde vyhrává hlasitá hudba, jinde vyhrává neurčité nesrozumitelné pořvávání. Až na jednu odpočívací zastávku nic nevymýšlíme a jdeme dál. Tam, kde už to vypadá, že skutečně přichází les a nepokračují žádná kempoviště - to mohlo být tak necelou hodinu cesty od závory - zakládáme na příhodném místě tábořiště naše. Rozděláme oheň a po pár hodinách nic nedělání a chytrého kecání jdeme spát.

Hned první noc nám hory ukážou, že nám nic nedají zadarmo. Přichází cca 30timinutová bouřka. Blesk střídá blesk a hromy by vzbudily i mrtvého. Stan nemáme nic moc, naštěstí moc nefouká. Zato začnou do tropika stanu bušit solidní ledové tenisáky. Když se bohové hor dostatečně vyřádili, byl už do rána klid.

Neděle, pondělí

Ráno balíme stany a vyrážíme směr Cabana Suru - Sedlo Suru - Jezero Avrig - (když to půjde až útulna Scara). Cesta pokračuje lesem a dost se zvedá. Přicházejí i mírné orientační problémy hlavně u místa, kde se spojuje bod a trojúhelník. Místy jdeme trošku naslepo, ale vždy se rychle zase nacházíme. Celkově je značení celé hřebenovky i s přilehlými cestami na velmi vysoké úrovni. Co se týče četnosti značek, tak preciznější než u nás.

Po cca 2 - 2,5 hodinách přicházíme ke Cabaně Suru. Tady dáváme jednoho Ursuse za 8 lei, s chatařem si dolaďuji časové údaje různých částí cesty. Nedlouho po nás přichází skupina čtyř Němců. Prohodíme pár slov. Němci zůstávají na noc na chatě (nemají stany). Teď už budou jen zevlovat, dokazují to blbnutím na houpačkách.

Po občerstvení pokračujeme dál. Do sedla Suru nám to trvá cca další 1,5 hodiny. V sedle je informace - Avrig lake 4 hodiny. Informace není moc dobrá - u jezera jsme po cca 2,5 h chůze. Trochu se kazí počasí, přichází solidní mlha. Je zde ještě jeden stan se čtyřmi Poláky. Moc se nevybavujeme, postavíme stany a já začínám vařit. Ještě si děláme legraci - postavili jsme totiž stan dost blízko výtokové říčky z jezera - když by se zvedla hladina, tak nás to odnese…ha…ha…

Během 20 minut od příchodu nastala zásadní série událostí. Nejdříve přišla mlha, že by se dala krájet a ani ten rybníček Brčálník by člověk nenašel. Po pár minutách se začala rozfoukávat. Z ničeho nic se objevil blesk, okamžitě přišel hrom, ihned následovaný solidníma kyblama vody. Mám všechno vykramované venku. Než všechno posbírám a (za slušného nepublikovatelného nadávání) narvu do stanu, jsme já i věci patřičně nasáklí.

Ve stručnosti - tato situace trvá přibližně následujících 35 hodin. Buď leje, nebo leje jako z konve. Buď je bouřka, nebo není bouřka, aby vzápětí bouřka přišla. V těch nejvtipnějších pasážích do toho hnětou ještě kroupy. Pod apsidou nám několikrát protěká solidní řeka. Do stanu teče, postupně to chytáme do ešusů a čas od času vyléváme. Moc nepijeme ani nejíme. Jakékoli opuštění chabého přístřešku je trestáno fatálním promočením.

Jelikož kromě vylévání vody a občasného srknutí pálenky žádnou zábavu nemáme, prostě celý den a dvě noci ležíme ve spacáku a spíme. Občas si krátíme čas vtípky o filmu Zkrocená hora. Peťu, který je v separe stanu celou dobu nevidíme. Skoro s ním ani nemluvíme, protože přes kravál dopadajících kapek to valného smyslu stejně nemá (jezero i potok se naštěstí celou dobu drží bezpečně ve svém vyhrazeném prostoru. Je to až k nevíře při množství vody, které spadlo).

Úterý

Ráno už je situace konečně lepší. Buď prší rozumně nebo jenom mrholí, místy dokonce nic. Plán je následující. Dostat se za každou cenu k útulně Scara a dle počasí se rozhodnout buď pro přímou hřebenovku nebo cestu dolů k Cabaně Negoiu.

U útulny jsme cca po 2,5 hodinách po hřebenové trase u jezera. Plechová chata je pár let stará. Moc útulným dojmem i tak nepůsobí. Je zde 14 patrových lůžek. Kousek vedle je i útulna původní, která bohužel slouží už jen jako obří popelnice. Uvnitř je několik skupin - 10 až 15 lidí - není třeba dodávat, že jsou to všechno Češi, nějaký ten Slovák. Někteří jsou tu již třetí den a čekají na lepší počasí. To se teď nepatrně zlepšuje, takže se celá refuge hned po našem příchodu dává do pohybu a skupinky řeší, jestli se nevydat na cestu. Většina to chce zkusit a věří v totální zlepšení počasí. My to ještě řešíme.

Shodujeme se, že vzhledem k nevyzpytatelnosti počasí a mokrým věcem sestoupíme cca 500 výškových metrů po modrém kříži na Cabanu Negoia a buď tentýž den, nebo den následující vystoupáme "oklikou" na vrchol Negoiu. Po pár minutách cesty se dostáváme pod úroveň mraků a Cabana Negoiu je před námi jako na dlani. I se závěrečným stoupákem a překročením řeky je to cca 2,5 hodiny cesty.

U chaty sušíme v krásném teplém počasí věci. Pravdou je, že při pohledu na horní partie jsou stále po většinu času mraky. To nás uspokojí - udělali jsme dobře. Ursus tu stojí 10 lei. Ubytování 50 Lei na osobu. My si stejně postavíme stany. Večer nás ještě, k našemu překvapení, přijdou zkásnout 10 lei/stan.

Během našeho konzumního večera se ještě u vedlejšího stolu objeví Němci, které jsme potkali u chaty Suru. Prohodíme opět pár slov, ale oni už to večer vzdávají, je jim zima. Ještě za světla taky na protějším svahu pozorujeme medvěda. Ale je fakt daleko. Později večer si ještě přisedáváme k táboráku a taháme rozumy z jednoho člena horské služby.

Středa

Po probuzení ještě dáváme stany a spacáky na zábradlí, ať to pořádně proschne. Neméně důležitým bodem je poctivé vykonání potřeby na splachovacích toaletách. Pojíme něco z našich zásob, dobalíme se a pomalu vyrážíme vstříc kilometrovému stoupání po modrém trojúhelníku. Musím říct, že ač je stoupání dlouhé, nabízí opravdu krásné pohledy do okolních krajin. Na konci údolí je krásný vodopád a závěrečné stoupání je částečně lezoucí.

Na druhém nejvyšším vrcholu Fagaraše - Negoiu (2 535 m) jsme za cca 4 hodiny. Chvíli se pokocháme a zahájíme cestu k útulně u jezera Caltun [Kalcun]. Vzhledem k těžkým batohům nevolíme cestu přes Strunga Dracului, ale jdeme dolní cestou přes Strunga Doamnei po značce modrého pruhu. I zde je několik zajištěných míst a jedno lano pod převislou skalou je s batohem opravdu dost nepříjemné a výživné.

Kousek pod kritickou částí si bohužel Lukáš poraňuje kotník. Nezbývá nic jiného než utáhnout botu a nějak to dojít. Cesta k jezeru nám zabere cca dvě hodiny. U jezera je několik kempovacích míst. Stará útulna je zabordelená, ale vyspat se tam ještě dá. Nad jezerem je útulna nová. No, útulna… Je to budova, která vypadá, jako by tam přistálo UFO. Je částečně zamčená, neboť slouží potřebám horské služby. Ve zbývajícím prostoru je stůl, dvě lavice a prostory pro spaní. Relativně pohodlně se tu vyspí možná nějakých patnáct až dvacet lidí.

Celá budova je relativně nová a až na nějakou tu plíseň stále čistá. K našemu překvapení se u ní a v okolí nachází cca 6 lidí v důchodovém a snad i podůchodovém věku. Jedna paní má dokonce 75 let! Nevíme, co tam dělají, anglicky neumí ani slovo. Jsou tu ovšem dva evidentně české batohy, takže se dá tušit příchod dalších Čechů.

• Dokončení článku