Cioclovina, hory a treky v Rumunsku

Na návštěvě v Čoklovině (1) - Paring, Čoklovina a hory Šureánské

O místě zvaném Čoklovina jsem neslyšel do té doby, než jsem tam přijel. Všechno to vlastně bylo takovou parafrází známého úsloví - "Všechny cesty vedou do Čokloviny". Začalo to zcela nečekaně. Koncem května 2016 se s pěticí kamarádů: Moriss, Vajgar, Zmrzla, Peťa a Marián vydávám na přechod rumunského pohoří Paring.

Počasí a rumunští čokli tomi chtěli jinak, takže končíme v největším transylvánském zapadákově a procházíme přes krasové planiny Cioclovina, jechž název se vyslovuje pro Čechoslováky libozvučně "Čoklovina". Je třeba podotknout, že se psy to však nejspíš společného nemá nic.

Na Paring to nejde

Naše cesta začala tradičně v Otrokovicích, kde nakupuji v místním minipivovaru Harley dostatečnou zásobu piv pro šestici žíznivých čundráků. Vlakem Varsovia vyrážíme v 15 hodin směr Budapešť a nemůžeme riskovat nedostatek piv. Cesta ubíhá překvapivě rychle, sličné spolucestující se nestačí divit. Přestup v Budapešti nebudu raději komentovat.

Čtěte také: Sureanu a Paring, přechod hor v Rumunsku

V hlavním městě Maďarů přestupujeme do lehátkového vlaku a probouzíme se v přestupní stanici Simeria. Nádraží působí poměrně nevábně, ale důležité je vystřízlivět, což se nám daří. Za 40 minut vyráží spoj do Petrošani. Už samotná cesta do města je poměrně atraktivní z důvodu krásného podhůří Šureanu. Tehdy ještě netušíme, že to bude naším cílem. Jistou indicií je pohled na známý Retezat, který jsem prošel před pár lety s Marcelem. Na vrcholcích hor jsou hromady sněhu, jenž koncem května působí poněkud nepatřičně.

V Petrošani míříme do osvědčené restaurace za nádražím, kde si dávám výbornou pizzu. Stejně jako před lety, ani tentokrát ji nesním. Poté a po výměně peněz vyrážíme taxíkem k dolní stanici lanovky pod chatou Ruşu. Lanovka byla v provozu a za 10 lei (cca 55 Kč) nás veze z nadmořské výšky 1 073 metrů do 1 685 metrů. Tohle dílo pochází z roku 1973 a jízda lanovkou trvá 27 minut. Především na začátku stoupá značně vysoko nad terén, takže jsme místy až 54 metrů nad prudkým svahem. Vajgar a Marián jsou z lanovky značně vyděšení, jelikož její technický stav odpovídá roku výstavby.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na horní stanici nám pomáhá obsluha lanovky s batohy a hned mě zaujme skalnatý štít hory Cirja (čti "Kirža") vysoké 2405 metrů. Od hranice cca 2 100 metrů je souvislá sněhová vrstva a vypadá to krutě. V dáli vykukuje Paringul Mare a je rovněž celý bílý. Dáváme se dohromady a společně stoupáme kolem několika horských chat směrem k Malému Paringu. Naším cílem je nocleh na útulně pod horou Cirja.

Hned ze začátku nás oslovuje chlapík ze Salvamontu a ptá se, jestli máme mačky a lano. Dotaz nás docela zaskočí, protože ani jedno ve skupině nevlastníme. O pár desítek metrů dál nás oslovuje další. Tentokrát provozní jedné z mnoha chat. Umí trochu anglicky, takže hned řešíme situaci na Cirje a dál.

Asi před týdnem napadl metr a půl sněhu, který začal rovnou tát. Na skalnatém podloží se nestihla vytvořit ledová vrstva, celé to klouže a padá dolů. O několika lavinách se můžeme přesvědčit pohledem na zbrázděné svahy hory. Zpočátku nechceme uvěřit faktu, že z toho nic nebude.

Kolem Paringu jsem už dříve slídil. Poprvé v době, kdy jsem jel s Marcelem na Retezat. Tehdy jsem táhnul mapu Paringu a pokoušel se Marcela přemluvit, abychom změnili plány a jeli sem. Podruhé to bylo, když jsem s Radkem a Michalem přecházel národní parky Naraţu a Buila Vinturariţa v pohoří Capaţinii. Tehdy nás vyhnaly bouřky vytrvale se vracející nad hřebeny Paringu. Ve svém důsledku jsem zde byl potřetí a stále mi Paring odolává.

Nedá se nic dělat. Měníme plány na menší cíle. Necháváme si batohy v chatě chlapíka, co nás ubytoval a vyrážíme na lehko na Malý Paring. Jde o nepříliš náročný cíl vysoký 2 074 metrů. Z areálu u horní stanice lanovky, kde stojí i několik vysílačů, tedy míříme strmě do kopce a po chvíli dosahujeme vrcholu Malého Paringu. Naskýtá se nám výhled na hory Mija a Cirja, město Petrošani a pohoří Vilcan, Retezat a Šureanu.

Pár minut se kocháme a poté vyrážíme po neznačené, ale zřetelné pěšině, která vede pod skalnaté srázy hory Cirja. Za hodinu jsme na skalnatém brdku, kde se nám poněkud kazí počasí. Tento fakt nás odrazuje od pokusu vystoupit nebezpečným žlabem pod vrcholovou pyramidu "tatranského" štítu. Čtvrthodinu odpočíváme na skalce nad zasněženým jezerm Mija a čučíme do kotle mezi horami Mija a Cirja.

Very good Palinka!

Ze snění nás probouzí hřmění a Morissova slova, že tady nechce zbytečně zmoknout. Otáčíme se tedy a jižním traverzem obcházíme vrchol Malého Paringu přímo ke středisku. V ubytovně se nejprve rozhodujeme zůstat. Bohužel jsme zde sami a přístup provozního je takový podivný. Neumí moc anglicky, nemá k dispozici pořádné pivo (jen jakýsi hnus), takže to moc nadšení nebudí. Pouštím se do kuchtění, chlapík mě alespoň pouští do kuchyně, kde si mohu navařit.

Moriss s Petrem mezitím vyráží na průzkum po ostatních chatách. Hledají nějaký slušnější výčep. Poté, co si umývám nádobí se i já vydávám na procházku. V jedné z chat je docela živo (i přes mimosezónu), takže zamířím dovnitř a na terase se překvapivě shledávám s dvojicí kluků. Mají zde lahvového Ursusa, na rozdíl od horní chaty je tu vytopeno, všechno vychází levněji a hlavně je tu plno mladých lidí na nějaké párty. Je rozhodnuto, stěhujeme si věci a naším domovem na jednu noc se stává chata "La Razvan".

V průběhu večera se uvnitř seznamujeme s bandou rumunských punkových bikerů a začínají se točit panáky rumunské obdoby slivovice zvané "palinka". Jeden z dvojice se stále častěji zamotává do záludností anglického jazyka, takže výkřiky o rastamanech prokládá ostrou větou: "Don´t worry my friend - very good palinka!". Následně do sebe kope dalšího panáka. Po osmém kole a po pronesení této věty se však vyblije pod stůl, takže párty končí. Dvojice bikerů se k našemu velkému překvapení vybaví čelovkou a vyráží někam na sjezd nočním lesem ke své chatě. My pokračujeme se zbytkem osazenstva a vše končí na karaoke párty.

Druhý den se loučíme s majitelem podniku a s rozhořčením z rychlého konce opouštíme Paring. Lenovky tentokrát nevyužíváme a prudkým klesáním jdeme k hotelu Ruşu. Cesta není ničím příliš zajímavá, tak alespoň spřádáme plány na další dny.

Jako dobrý cíl se nám zdá západní oblast v pohoří Šureanu, která se rozkládá v okolí vesničky Ohaba Ponorului. Jde o pohoříčko vysoké kolem 1 000 metrů s rozsáhlým krasem a mnoha jeskyněmi. Za těchto úvah se dostáváme ke spodní stanici známé lanovky a objednáváme taxík do Petrošani. Vládne spíše poraženecká nálada.

Do Ohaby

V Petrošani se mi podaří v obchodě s fotoaparáty domluvit tisk mapy Šureanu na kvalitní fotopapír a vyjednáváme opět taxi. Autobus jede až za dvě hodiny a čekat ve slunném dni uprostřed hnusného hornického města se nám vůbec nechce. Jako první cíl výpravy volíme jeskyni Bolii nedaleko města. Taxíkem tam dorazíme za pár minut, takže se rovnou usazujeme na kryté lavici při pokladně. Tady si vaříme a pokoušíme se o konverzaci v rumunštině. Chlapík u kasy má dědečka z Českých Budějovic, takže máme vstup zdarma (jinak to je rozumných 5 lei). O Mariánově původu raději mlčíme.

K jeskyni je třeba sestoupit po prudkých schodech až k řece. Těsně za lávkou se nachází vstup do jeskyně Bolii. Je široký 20 metrů, vysoký cca 10 metrů a návštěvník kopíruje tok ponorné řeky. Celá jeskyně je bez krápníkové výzdoby, její věk a i nedávná historie jsou příliš krátké a destruktivní. Kaverna byla totiž osídlena pravěkými lidmi, kteří krápníky používali jako zbraně. Dnes zde pračlověky nenajdeme, ale můžeme navštívit pódium pro koncertní sál a přejít cca 5 mostů, které překračují podzemní řeku. Celým prostorem se rozléhá hukot proudící vody.

Po 466 metrech dosahujeme sifonu, který ukončuje prohlídku. Možná by šlo zariskovat a přebrodit se na druhou stranu, kde jeskyně ústí suchou chodbou. Na tomto místě se totiž začíná další unikát a to železniční most přes řeku a nad jeskyní na trati Simeria - Petrošani. Tudy jsme však jeli, takže pokusy o brodění řeky nad nebezpečným sifonem nás nechávají chladnými (ostatně takovou volovinu člověk zkusí jen jednou v životě). Vracíme se zpět ke vchodu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z jeskyně se vydáváme pěšky k hlavní silnici. Bohužel se tudy snažíme dostat k další geologické zajímavosti a to velmi atraktivní soutěsce Băniţei. Cesta po frekventované asfaltce je docela psycho, ale soutěska stojí rozhodně za vidění. Rád vyhledávám tyto geologické unikáty, ale musím uznat, že Cheile Băniţei je jedna z pěti nejkrásnějších soutěsek, co jsem viděl.

Celá soutěska je vytvořena řekou Băniţa, která tvoří s řekou Boul z jeskyně Bolii. Nad námi se tyčí jeden z dávných dáských hradů Oraštijských hor. Soutěska byla vyhloubena během posledních čtyř dob ledových. Je neobyčejně krásně formována a místy si člověk připadá jako v jeskyni (ostatně dříve to jeskyně skutečně byla). Většinou ji lze projít bez většího vymáchání (maximálně 1 metr vody), na délku měří jen 300 metrů. Skály rokliny jsou sice krásné, ale horší je dno potoka. Člověk musí dávat pozor na plechovky, sklo a další bordel. Nechoďte sem bez sandálů.

Od soutěsky se vracíme zpět k hlavní silnici. Tady jsem uveden do patřičných mezí ve srovnání s rumunským novodobým kapitalismem. Před více než deseti lety, když jsem byl v této zemi poprvé, se dalo bez problémů stopnout první auto, co člověk potkal. Dnes jsme stopovali několik hodin. Když pominu to, že Moriss s Mariánem dojeli stopem jinam, než chtěli, my ostatní jsme museli stopnout taxi. To nám i dost pomohlo, protože mladý klučina byl rovněž čundrákem, takže nás vzal prakticky zadarmo na místo určení.

Domluvili jsme se totiž, že se sejdeme ve vesnici Ohaba Ponor, nicméně většina místních zná jiné vesnice, které se jmenují Ohaba, takže chlapík, co bral kluky, je dovezl do vesnice o dost dál se jménem Ohaba de Sub Piatra. V okolí Petrošani je totiž 6 dědin se jménem Ohaba… Po mnoha peripetiích se konečně scházíme v Ohabě Ponorului. Na místě, které lze označit za doposud neobjevený jeskyňářský ráj.

Hledání Čokloviny

V Ohabě usedáme ke zdi jednoho ze dvou hřbitovů a tady se scházíme. Nejprve kráčíme po nezáživné cestě do samotné vesnice a poté hledáme místní geologický zázrak. Jde o obrovskou jeskyni Sura Mare - o ohromnou výtokovou jeskyni, která má v Karpatech soupeře do velikosti pouze ve dvou dalších.

První a největší jsou Ponorné hrady (Cetă?ile Ponorului) v Apušenských horách (konkrétně v severním Bihoru na plošině Padiš, tuto oblast jsem prošel s Michalem před 10 lety) v Rumunsku a druhou je jeskyně Huda lui Papară ve stejném pohoří (vlastně v pohoří Trascau). Tím pádem se dostáváme ke třetí nejmohutnější jeskyni v Karpatech. A zároveň nejhůře dostupnou a nejméně známou (z velké trojky).

Už samotný přístup k jeskyni je velmi obtížný. Nejprve se promotáváme skrz chaotickou zástavbu vesnice. Na jejímž konci musíme překonat úzkou hráz (asi 20 cm širokou), která chrání Ohabu před povodněmi. To znamená, že jdeme po hřebeni této asi 3 metry vysoké hráze asi 200 metrů. Na konci se ocitáme u ústí soutěsky. Jen já a Marián se vydáváme dovnitř. Obouváme sandály a procházíme proti proudu řeky asi 40 minut až k obrovské jeskyni.

• Pokračování článku