Výšlap na horu Luž (793 m n.m.), túra v Lužických horách

Hora Luž, turistika v Lužických horách

Lužické hory jsou zřejmě nejnižším pohořím z celého věnce hraničních hor naší země. Rozkládají se při česko německé hranici a menší část zasahuje i na německé území pod názvem Žitavské hory. Na východě jsou sousedem Ještědsko - kozákovské hřbety a na západě na ně navazuje Českosaské Švýcarsko. Jsou převážně tvořeny pískovcem, nad který byl ve třetihorách vychrlen čedič a znělec.

Z původních lesů Lužických hor toho moc nezbylo, jen v nejvyšších vrcholových patrech se dochovaly sporé bučiny s příměsí javorů, jasanů, jilmů a lip. Lesy v nižších polohách jsou převážně smrkové. Celé pohoří je v současné době Chráněnou krajinnou oblastí. Nejvyšší horou je Luž (Lausche) 793 m n.m., která se stala jedním z našich cílů v této oblasti.

Samotná Luž, jejíž vrcholová část je vytvořena znělcem, připomíná z naší strany malou kopu s čepicí bukového lesa na temeni. Naopak při pohledu z německé strany patří k výrazným horám v celém pohoří. Jejím vrcholem probíhá česko - německá hranice. Na německé straně byla přírodní rezervace vyhlášena již v roce 1967, na naší straně se tak stalo až v roce 2011. Chrání se tady vrcholová bučina.

Čtěte také: Letní přechod Lužických hor

Květena je zde poměrně chudá, ze zajímavějších druhů je to například náprstník červený, kokořík přeslenitý a dymnivka dutá. Až skoro na samotný vrchol se rozšířil oměj šalamounek. Z větších zástupců fauny se tady můžeme setkat s kamzíkem horským. Ostatní zastoupení zvířecí a ptačí říše se vyskytuje ve stejném složení jako ve všech našich pohořích.

Vrchol začal první návštěvníky přitahovat již koncem 19. století. Od počátku na něj vedly dvě cesty, jak z německé tak české strany. Z naší strany byla vylepšena Česká cesta již v roce 1851 pro návštěvníka z císařského rodu Ferdinanda Dobrotivého.

Lužická cesta se k vrcholu šplhala v několika serpentinách a sloužila později k zásobování chaty. První dřevěná bouda tady byla postavena již v roce 1823 a v této době sloužila spíše pašerákům než turistům. Přesto i jejich počet rychle narůstal a v roce 1833 byla postavena malá dřevěná vyhlídka.

Hora lákala natolik, že v roce 1882 byla postavena velká chata. V jejím středu stála deset metrů vysoká, dřevěná rozhledna. Chatou procházela hraniční čára a její prostor se dělil na německý a rakouský, který se po vzniku republiky změnil na český. Německá část chaty měla číslo 334 a patřila k německému Waltersdorfu, rakouská č. 143 a byla přičleněna k Horní Světlé.

Točily se tu i dva druhy piv, Žitavské a Cvikovské a platilo se oběma měnami. Jen při posílání pohledů se musel dávat pozor na tu správnou poštovní schránku. Poslední majitel chatu provozoval až do konce II. světové války. Začátkem roku 1946 chata vyhořela a všechny další pokusy o její obnovu se nikdy nedotáhly do konce. Dnes je na základech chaty vyhlídka a kromě ní stojí na německé straně retranslační stožár.

Výstup na Luž jsme si nechali na konec pobytu v této oblasti. Volili jsme tu nejkratší možnou cestu a to z parkoviště u chaty Luž. Odtud jsme vyšli po červené k odbočce na vrchol. První část cesty vede lesem a zajímavá je až studánka za odbočkou na vrchol, ale ta byla bez vody. První ohromující pohled byl ze stezky pod vrcholem jižním a později jihozápadním směrem.

Cesta vede v několika serpentinách řídkým bukovým lesem, který končí nedaleko pod vrcholem. Pohled, který se nám po výstupu naskytl, překonal všechna očekávání. Na jihu Lužické hory a Českolipsko s výrazným Bezdězem v pozadí. Rozeznali jsme i Vlhošť a Říp. Jihozápadním směrem se představilo České středohoří i s Milešovkou a krajině blíže k nám vévodil Klíč.

Luž v Lužických horách, turistická mapa

Na západě se rýsoval hřeben Krušných hor a nejblíže od nás Jedlová a Pěnkavčí vrch. Severozápadu patří Šluknovsko a za ním kopce na německé straně. Sever má pro sebe Žitavská pánev, nad kterou vystupují vrcholy Horní Lužice a je vidět i polská elektrárna v Turów. Jen ten východ ne a ne objevit. Ale podařilo se nám zahlédnout Jizerské hory i Krkonoše mezi stromy při zpáteční cestě. Jedinou vadou na jejich kráse byla čepice z mraků.

Zpět jsme šli stejnou cestou, prošli jsme osadu Myslivnu a nahlédli do chaty Luž. Při odjezdu nás za Horní Světlou ještě zlákala louka se stádem oveček a zastavení se vyplatilo. Po krátkém výstupu po louce se před námi objevil vrchol nedalekého Hvozdu a třešničkou na dortu byl pohled na Ještěd. Poslední pohled patřil Luži, která je z těchto míst více než malou kupou a náš výlet do Lužických hor se začal od této chvíle stávat minulostí.

Pohled z Luže patří k těm nejkrásnějším v celé zemi. Lužické hory mají svoji mapu, kterou vydal KČT a má číslo 14. Z parkoviště na vrchol a zpět to jsou přibližně dva kilometry.