Hřebenovka: Svidovec, přechod poloniny

Potulky po hřebeni poloniny Svidovec

Rok se s rokem sešel a my jsme opět nevěděli, kterým směrem se vydat. Vloni se nám na východě líbilo, tak jsme se ve čtyřech lidech naskládali do malé fiestičky a vydali se na cestu k ukrajinským hranicím. Vyzbrojeni přehlednou turistickou mapou Svidovec, Černá hora a Rachovské hory v měřítku 1: 50 000 od maďarského vydavatele z roku 2001 a mapou Zakarpatské oblasti od Dimapu v měřítku 1:250 000 jsme bez zbytečných prodlev překročili hranici ve vesničce Ubľa a posléze pokračovali po hlavním tahu kolem Užhorodu směrem na Chust.

Cesta byla bezproblémová až na jednu zašitou policejní hlídku, která nás zastavila v jedné vesničce s tím, že jsme v sobotu ráno v šest hodin překročili rychlost, a že zde chodí děti do školy. Příslušníci si jakoby bez zájmu poklepávali zastavovacím terčem o stehna a zřejmě čekali, že budeme smlouvat o výši pokuty.

Měli pravdu, bez bločků to pro nás bylo míň bolestivé, rychlejší a přijatelnější. Pak jsme poděkovali a uháněli dál na východ. Tento hlavní tah, jak jsme se přesvědčili, je zájmem mnoha policejních hlídek, ale následující cesta až do výchozího bodu našeho putování - Usť Čorné už byla bez problémů.

Za městem Tjačiv jsme odbočili z hlavního tahu doleva přes koleje a pokračovali v jízdě kolem řeky Teresvy. Zprvu bylo údolí širší, pak s přibližujícími horami na severu se zužovalo. Kvalita silnice se taky postupně zhoršovala, ale Fiesta se držela statečně. Po projetí vesnic Kalini a Dubové sme se začali přibližovat k výchozímu bodu našeho přechodu - Usť Čorné.

Zalesněné kopce se přibližovali z obou stran, vlevo za řekou jsme viděli pozůstatky lesní železničky. Bezpečné poznávací znamení dnešní doby, že se člověk blíží do Usť Čorné je v Teresvě stojící sloup vysokého napětí. Je umístěn přímo uprostřed toku, zajímavá to podívaná. Poté stačí chvilka a přijíždíme do Usť Čorné.

Vpravo před vjezdem do vesnice je dřevěná vítací dvojjazyčná cedule (ukrajinsky a německy). Za ní se vlevo nachází benzinová pumpa, vlastně pumpy. Jedná se o tři plechové boudy, zamknuté na visací zámky od kterých má klíče místní benzinbába. Dále už se nacházejí domečky samotné obce. Jedná se v podstatě o dlouhou řadu domů u pravého břehu řeky Teresva.

V jednom z místních barů si dáváme zdejší kyselkavé pivo a odvážnější z nás i nějakou tu místní uzenou specialitu, která se obejde bez dalších následků. Do hospody přichází menší chlapík ve středních letech a nabízí ubytování přímo přes ulici za přijatelnou cenu. Jsme unavení, máme toho celkem dost a tak nabídku přijímáme.

Do "komatu" upadáme ještě za světla a probouzíme se až s příchodem následujícího rána. Celkově se dá o Usť Čorné říci, že zdejší se začínají chovat tržně, jsou si vědomi toho, že sem bude přijíždět čím dál víc kopečkůchtivých Čechů, takže se vyplatí o ceně ubytování smlouvat.

Hurá na poloniny

Turistický průvodce je druhým přepracovaným a podstatně doplněným vydáním turistického a trekového průvodce Zakarpatská Ukrajina. Vedle velkého množství praktických informací tady naleznete podrobné popisy túr a treků, všech významných hřebenových přechodů, velké množství fotografií, ale také digitálně zpracované mapky a výřezy z turistických topomap 1:100.000. Množství užitečných kontaktů, mailových a internetových adres, telefonů, rad a tipů určitě obohatí tohoto komplexně zpracovaného turistického průvodce, jenž je prvním titulem takovéhoto rozsahu na českém knižním trhu «

Ráno se balíme, necháváme stát auto na zahradě u místního majordomuse a vyrážíme vesnicí severním směrem k návsi. V krámku u cesty dokupujeme nějaké sladkosti a sýry. Ve zdejších obchůdcích a krámcích se dají solidně nakoupit všechny základní potraviny. Chybí nám ale čerstvý chleba, tady ho nemají a tak prosíme dobrácky vypadající prodavačku o radu. Údajně se přes cestu nachází místní malá pekárnička, která je v provozu. Dva z nás jdou na výzvědy. Paní měla pravdu. V nedůvěryhodném domečku dostáváme dva druhy, světlý a tmavý. Jsme spokojeni a tak nám už nic nebrání abychom vyrazili konečně do hor.

Baťohy jsou zabaleny a my vyrážíme severním směrem obcí proti toku Teresvy na obec Lopuchov. Po pár krocích je před pravoslavným kostelem umístěn "mamlas" se značkami, jak je známe z domova. Jdeme dobře. Po červené turistické značce. Zástavba po pravé straně brzy končí, domečky se vinou poté jen po levé straně.

Po cca 10 - 15 minutách přicházíme k tabuli se šipkami k obcím Lopuchov a Komsomolsk. Na protějším travnatém kopci registrujeme nefungující turbázu Jalynka. Přejdeme most přes Teresvu a po pár metrech přecházíme vpravo další, ještě chatrnější přes říčku Brusturjanka.

Pokračujeme přes nějaké opuštěné nádražíčko nebo překladiště, kde zrovna pobíhá jeden neduživý voříšek bez známky agresivity. Vyšlapaným a dobře registrovatelným chodníčkem pokračujeme k okraji lesa. Po levé straně se nachází mechem zarostlý bunkr, pozůstatek dávných bojů. Vcházíme do lesa, chodník začíná stoupat a občas narážíme na červenou značku, která naše putování hodně usnadňuje.

Nabíráme výšku vysokým lesem a po cca půlhodině vycházíme poprvé z lesa na rozkvetlé louky. Na tomto místě jsou pěkné výhledy na poloninu Krásna a horu Klimova. Střídavě loukami a remízky stále stoupáme po vyšlapaném chodníčku.

Cesta se mírně narovnává až když opětovně vcházíme do lesa. Tam bočíme vpravo a pokračujeme chodníkem , který stále nabírá výškové metry. Divokým karpatským lesem se dostáváme na první výraznější vrcholek, na kterém je jen tráva a nádherné výhledy na Lopuchov, Komsomolsk a Horhany na severu.

Pijeme a odpočíváme. Každý z nás má cca dvě petláhve tekutin, nevěděli jsme jak to bude na poloninách s vodou a tak jsme se v Usť Čorné předzásobili. Je teplo, tak nám to přichází vhod. Během přechodu jsme nedostatkem vody netrpěli, Svidovec je celkem dost živá polonina, co se týče pastevectví a pohybu lidí, takže skoro vždycky se najde někdo, kdo ochotně poradí kde by se dalo k nějaké vodě přijít.

Výstup na hřeben Svidovce

Po krátkém odpočinku pokračujeme jihovýchodním směrem. Nejdřív sestoupíme řídkým lesíkem s pokroucenými buky do malého sedýlka, kde je země rozšlapána od pasoucího se dobytka do mnoha cestiček a poté se vyšvihneme na krásný, travnatý hřbítek. Vinoucí pěšinou pokračujeme až k místu, kde slyšíme zřetelné cinkání zvonců.

Po travnatém hřebínku scházíme vpravo ze směru k naší cesty cca 50 výškových metrů, kdy mezi stromy vidíme kouř, který stoupá mezi vysokými buky. Vidíme pasoucí se kozy, pár koní a ovce. Při sestupu k salaši míjíme upravený pramen vody, který přichází vhod. Dopřáváme si krátký odpočinek, přichází bača a my oprašujeme chabé znalosti ruštiny. Jdeme správným směrem a to je nejdůležitější.

Poslední červenou značku jsme zanechali v lesích, nahoře na "travách" už jdeme podle čuchu, mapy, vyšlapaných cest a taky podle rad pastevců. Vracíme se zpátky na hřeben a šlapeme stále jihovýchodním směrem. Míjíme jiného pastevce se stádem ovcí a opět se noříme do lesa. Stále pokračujeme vyšlapaným chodníkem. V lese se chodník ztrácí a my malinko kufrujeme. Naštěstí si brzo uvědomíme, že jdeme špatným směrem a obracíme se.

Po pár minutách chůze klesneme do travnatého sedýlka, kde se na chvilku zastavujeme. Kolem dokola šumí buky a my tankujeme vodu, která slabě vyvěrá pod sedlem. Dlouho se nezdržujeme, stoupáme prudkým lesnatým úsekem přímo ze sedýlka "diretissimou" cca 15 minut, když nás stezka vyplivne na travnatý hřebínek. Traverzujeme vlevo nevýrazný vrcholek a pokračujeme dále.

Jdeme cca ještě 45 minut, když se dostáváme pod výrazný travnatý práh. Vlevo registrujeme salaš, ze které se kouří, kolem pobíhá pár koní a hříbat. Protože je celkem pozdní odpoledne, zůstáváme tady a rozbíjíme první výškový tábor cca 200 metrů od salaše. Osazenstvo nás registruje a nechává nás včetně psů v klidu. Za pár minut je postaveno a začínáme vařit. Po jídle jdeme na výzvědy. Mírně sestupujeme k salaši, při které vyvěrá silný pramen vody. Malinko pofukuje, ohnivá koule zapadá a Horhany naproti jsou ve večerním slunci nádherné.

Na salaši jsme si za pusu koupili asi 3 kg slaného, asi ovčího sýra, tak posléze u stanů baštíme jako hobiti druhou večeři. Bochánek jsme dostali v jakési zácloně (asi pro odkapávání přebytečné tekutiny), kterou chtěl na druhý den bača po nás zpátky. Sýr jsme na noc umístnili do pytlíku od sedáku, který visel na trojnožce z teleskopických hůlek a tak přes noc syrovátka vesele odkapávala.

Bylo teplo a skoro jasno a přesto, že jsme stany postavili, spali jsme pod širákem. Ani nevím, kolik bylo přesně hodin když nás probudili štěkající psi, mečící ovce a poplašené koně. Zřejmě něco " většího" obcházelo chatrný bačův příbytek. My jsme vyskočili jako jeden muž a zírali jsme do tmy. Nebylo samozřejmě vidět vůbec nic a tak jsme zalezli na zbytek noci do stanů, které poskytovali alespoň psychologickou ochranu. Do rána byl klid.

Po rychlé snídani balíme a pokračujeme směrem na horu Tempa (1 634 m). Chodník je viditelně vyšlapán a stoupá kolem klečí přes travnatý práh výš na hřeben. Nádherným travnatým chodníčkem jsme se blížili k závěrečnému výšvihu na Tempu. Poslední úsek byl celkem ostrý a po cca hodině chůze od místa táboření se dostáváme k vrcholovému platu Tempy. Nebyla sice tak plochá jako Ploská na Velké Fatře, ale i přesto samotný vrcholek tvořilo celkem velké plato. Výhled byl famózní a letecký.

Tempa (1 634 m)

Po chvilce kochání opouštíme větrný vrcholek a pokračujeme východním směrem po poloninské cestě. I přes mírný opar jsou výhledy do kraje daleké. Klesáme do sedla pod Tempou abychom mohli zase stoupat. Pokud je aspoň trošku přijatelné počasí, na tomhle úseku se nedá zabloudit, cesta je jasná. Hluboko po pravé straně pod hřebenem vidíme pasáčka a několik koní. Jinak ticho a klid polonin neruší vůbec nikdo. Od západu se nám to ale kaboní, šedá hradba mraků pomaly narůstá. Po další hodině cesty začíná poprchávat.

Už v pláštěnkách přecházíme Velikou Kurtjasku (1 621 m) a vlevo traverzujeme Malou Kurtjasku. Všude "mongolské" pláně a šumění trav. Přicházíme po cestě vyježděné od terénních vozů do širokého sedla.

Vlevo odbočuje cesta na hřeben vrcholku Podpula (1 629 m), my však pokračujeme vpravo, k velkému dřevěnému pravoslavnému kříži. Kousek od něj, na okraji velkého kotle usedáme do vlhké trávy na malou svačinku. Odněkud zdola slyšíme štěkání a pak přibíhají asi tři chundeláči a bez známky agresivity usedají kolem nás. Tiše vyčkávají a zřejmě čekají, až se s nimi rozdělíme o vysočinu. Od Podpuli přijíždí po hřebeni zil předělaný na horský výletní autobus. V něm je spousta drobotiny, která nám divoce mává. Po projetí kolem nás pokračuje krkolomnou jízdou naším směrem k vrcholku Unharjaska (1 707 m).

Počasí rychle mění svou vlídnou tvář, tak není důvod se zde dál zdržovat. Jdeme po stopách zylu, stoupáme jižním úbočím Unharjasky. Cestička se vine mimo vrchol a nás začíná bičovat hustý lijavec. Pláštěnky a gore šatičky si na sebe začínají "vydělávat".

Nacházíme se v nejvyšších polohách Svidovce, cesta se narovnává, výhledy do dáli slábnou v hustých mracích a mlhovině. Před vrcholem Dohjaska (1 761 m) si dáváme oraz mezi sněhovými poli a pozorujeme partičku dovádějících Ukrajinců pod hřebenem Apšinec u salaše, která je cca 200 výškových metrů pod námi. Je pošmourno a nevlídno a my hypnotizujeme prudký svah, kterým se po cca půlhodinovém výstupu dostáváme do samotné blízkosti vrcholku Dohjasky.

Na spojovacím hřebínku, kam jsme se dostali předešlým prudkým výšvihem stojí dvojitý dřevěný kříž u kterého sedí dvě polky. Holky šlapou opačným směrem, kde budou spát neví. Stejně jako my. Přestává pršet a mračna se rozfoukávají. Přijíždí několik ukrajinských výrostků na koních, kteří pokračují na vrcholek Dohjasky. Výhledy začínají být opět kýčové a to na všechny strany. Jako na dlani máme kamenité Horhany a i zbytek Svidovce s Bliznicí. U jezera Dohjaska, které je hluboko pod námi v horském kotli je dost velký a hlučný chumel Ukrajinců. Dokonce je slyšet spolu s řevem i střelba. Divoký kraj, tyhle hory.

Vrchol Stoh (1 707 m) před námi

Loučíme se s holkama a pozvolným klesáním se vydáváme východním směrem pod hřebenem Apšinec po bahnité cestě. Občas vysvitne nízké odpolední slunce, vane studený vítr a my dlouhými kroky jdeme vstříc Bliznici. Dlouhým obloukem podcházíme Apšinec, cesta se po cca půl hodince točí na jih a začíná se víc klikatit. Zatím pořád mírně klesáme.

Po pravé ruce trůní Dohjaska se svým závěrečným východním kotlem a stejnojmenným plesem. Před námi by se měl nacházet vrchol Stoh (1 707 m). K němu ale tento den nedojdeme, scházíme z cesty východním směrem a prudce klesneme cca 50 výškových metrů přes masivní sněhové pole do klečí, kde nacházíme relativně rovná místečka pro náš druhý svidovecký výškový tábor. Vody máme ze sněhových polí dost, jsme mimo frekventovanou hřebenovku, kde se prohánějí zily plné alkoholem posilněných mládenců a tak se kocháme dalekým výhledem na táhlá údolí a hluboké lesy pod námi směrem na Čornu Tisu.

Romantickou pohodu umocňuje příchod pěti koníků, kteří ochutnávají jak piškoty tak i samotné batohy. Paráda. Jediná vada na kráse je ta, že celkem dost fouká studený vítr. Ale nejsme na chorvatské pláži, jsme v nádherných horách, opuštěném kraji kde lišky dávají dobrou noc. A taky nejsme z cukru, tak nám to zase tak moc nevadí. Večer před západem slunce ještě vyběhneme na hřeben pořídit pár fotek Bliznice, která se leskne ve večerním slunci jako dračí zub. V deset uléháme.

V noci přináší vichr liják, který nepřestává ani ráno. Po rozevření stanu zíráme do neproniknutelné mlhy, kterou podporuje vydatný déšť. Balíme v lijáku, málo co je od vody uchráněno. Ze všech kape a my stoupáme zpět na hřeben. Tam zažíváme pravý karpatský liják, vítr nás bičuje ze všech stran, točí se v poryvech všemi směry a kapky nás bodají do tváří. Vidíme na cca 10 - 20 metrů, jdeme po cestě o které si myslíme, že je správná a pokračuje na Bliznici. Přicházíme na klíčové rozcestí, kde se odehrává krátká bojová porada. Není vidět ani na krok, vítr sviští kolem uší, liják zesiluje.

Nemá cenu pokračovat na nejvyšší vrchol, kdoví jestli by jsme tam vůbec došli. Troubíme k ústupu a v domnění že ustupujeme směrem k turbáze Drahobrat klesáme po staré vozové cestě. Stezka se vine dolů v serpentinách a nám nezbývá jen slepě jít až tam, kde bude nějaká civilizace. Mezi prvními nízkými smrky a klečí začíná mlha stoupat a trhat se. Opět slyšíme zvonce, nějaké stádo je zřejmě nablízku.

Cesta zatáčí ostře vpravo. Po loukách se dostáváme ke zděnému domu, který je v hodně dezolátním stavu. Nikdo není doma, není koho se ptát, kde se vůbec nacházíme. Jak mlha postupně stoupá zjišťujeme, že jsem na dně hlubokého údolí. Postupujeme dál po loukách. Před námi vidíme v opětovně sílícím dešti listnatý les u jehož okraje se nachází osamocený turistický stan. Nikde nikdo, tak se noříme do lesa. Registrujeme vlevo mezi lesnatými kopci úzké údolí, tam by mohla být cesta ven z hor, řekli jsme si.

Nemilé překvapení v údolí

Při pochodu lesem déšť sílí. Cesta je kamenitá, tak zatím větší problémy nemáme. Přicházíme k rozvodněné říčce, které teče přesně směrem, kudy chceme jít. Držíme se jejího toku a snažíme se jít podél ní suchou nohou. U prvního brodu se ještě snažíme se nenamočit. Rozježděná cesta podél říčky se ale mění, začíná převládat bahno, popadané stromy a rozházené balvany. Těžké nákladní auta z původně zřejmě pěkné lesní cesty udělaly tankodrom, množí se brody a stále hustě prší.

Nikde ani živáčka a nám nezbývá než postupovat dál. Dopadá to tak, že při cca desátém brodu přes řeku se nikdo nenamáhá vyhýbat se toku, brodíme se po kolena ve vodě opírajíc se o teleskopické hůlky. Po hodině a půl přestává pršet, všem ale čvachtá v botách a membrány všech typů měli také co dělat, aby nás udržely aspoň trošku v suchu. Kdo není mokrý od deště, je vlhký od potu.

Přicházíme k hájovně a dáváme pauzu. Začíná svítit a my schneme. Před námi leží štěrková cesta, která nás jak doufáme dostane z hor do Jasině. V hájovně není nikdo doma, ale než vybalíme nějaké ty cukry tak přijíždí gazík a v něm tři lesáci. Začíná diskuse, kde jsme a kudy půjdeme dál. Koutky nám vadnou, když zjišťujeme, že jsme v mlze na hřebenu odbočili přesně opačným směrem, než jsme chtěli. Nenacházíme se na cestě do Jasině, ale jsme přesně na opačné straně hřebene, v údolí říčky Kosivska. Dle dřevorubců je do to nejbližší vesničky Kosivska Poljana minimálně pět hodin cesty pěšky lesnatým údolím.

Pochod do Kosivské Poljany

Slunce je ještě vysoko, začínají se trhat mraky a my jsme na malou chvilku přijali názor, že by jsme mohli vylézt na Bliznici z opačné strany. Chlapi nám popsali cestu vcelku podrobně, ale nakonec jsme se dohodli, že si Bliznici necháme na jindy a vyrazili jsme na dlouhý pochod do Kosivské Poljany. Cesta trvala déle než pět hodin, byla urputně jednotvárná až na jeden přístřešek se železitou vodou zhruba uprostřed cesty do vesnice. Cesta nás už těžce nebaví, máme hlad a mokro v botách.

Slunce zapadá a my za každou zatáčkou vyhlížíme první domky Kosivské Poljany. Když přicházíme k prvním skromným domečkům vesnice, už se pomaly stmívá. V botách nám čvachtá, z batohů kape a únava je velká. Kde složíme hlavu nevíme. Iniciativy se chopí nejstarší účastnice expedice a zaklepe na vrátka od malého domku, u kterého sedí na zápraží stará bábuška a zřejmě její, asi čtyřicetiletý syn. Sláva, nocleh je domluven na seně ve stodole. Za šera vybalujeme mokré spacáky, ze kterých kape, ale to je jedno. Lepší na seně než někde ve křoví u cesty. Nějak se zahřejeme.

Po cca deseti minutách přichází bábuška, že můžeme spát i ve škole. Paráda, ještě lepší. S děkováním přijímáme a balíme se k přesunu do školy. K našemu nemalému překvapení bábuška odemyká na zahradě stojící malý domek s jedním oknem. Prvorepubliková jednotřídka s jednou velkou místností a funkčními kamínky je přesně to, co se toho večera nedalo vyvážit žádným zlatem. Bábuška zatopila v kamnech a mokré hadry začaly rychle schnout. V míse donesla rajčata, okurky a chléb. Obraz jako z knihy Miloslava Nevrlého. To jsou ty okamžiky proč jezdíme raději na východ místo do Alp.

Karpaty nezklamaly. Za vše jsme poděkovali a bábuška odešla. Oheň v kamnech praskal, svíčky vytvářely na školní tabuli našich pradědečků divoké tance stínů a my jsme děkovali lesním bohům a dobrým lidem za nezapomenutelný nocleh. Ráno jsme si podali s domácími ruce, přidali pár hřiven na přilepšenou, které jsme museli hostitelům vnutit a vydali se odpočatým krokem na náves Kosivské Poljany, kde jsme si stopli maršrutku do Usť Čorné. Slaná lázeň s černým bahnem v Solotvině na nás čekala. Ale to už je jiná "story".